Solmio 2012

Toto není report z Cravataconu 2012. Pokud jste zvědaví, co se tam o uplynulém víkendu objektivně dělo, běžte být zvědaví někam jinam.
Tohle bude spíš takový mentální výměšek někoho, kdo svoje conování opět povýšil na další úroveň a hlavně má potřebu vysvětlit světu, jak vznikla jedna strašná úchylárna, za kterou tak trochu může a které budou plné noviny.

Akce se pro velký úspěch konala již popáté, mou maličkost tam bylo poprvé možno střetnout loni. Organizátoři to měli zase krásně vymyšlené, lidi se letos chovali jako lidi, takže dveře ani stěny nepřišly k újmě, a rozpočtově vzato to byla i nadále akce velmi příznivá i proletariátu. Toliko k objektivně faktickým údajům, odteď to bude klasická směska fabulací a solipsistické pravdy.

Cravatacon 2012 byl pro mě unikátní hned z několika důvodů:
První prvenství mu patří za to, že jsem budovu našel, přestože jsem sice na mapu koukal, ale v rychlosti si vybrali špatný cíl. Takhle to dopadá, když slyšíte během přednášky asi po deseti letech aktivně použité slovo „refýž“. Tímto je překonán precedent prvního SConu, kdy jsem aspoň věděl kam se mám ideálně nakonec dostat, chyběla jen konkrétní trasa.
Prvenství druhé spočívá v tom, že jsem tentokrát na více přednáškách mluvil coby přednášející (1) nebo odporný poradce (1) než jako účastník (0). Záměrně neuvádím, že jsem ty přednášky připravoval nebo nedej bohové vedl, ale rozhodně jsem si to řádně užil. A myslím tedy, že se díky bravurní týmové improvizaci povedly.
Třetím prvenstvím je mé organizování hromadného odjezdu pro více osob, přičemž já sám jsem s nimi nejel. Doufám tedy, že jsem se jako dohazovač osvědčil aspoň trochu, nicméně princezna ani její nová nejlepší kamarádka si nestěžovali (sic).
Za jisté prvenství se ale dá s trochou nadsázky považovat i tenhle příspěvek, neboť na loňský ročník jsem zde nijak nereagoval a už si vlastně ani moc nepamatuju proč.
Pak jich je ještě pár, ale v zájmu vybuzení kreativity zhýralého čtenářstva si je nechám pro sebe.

Následuje přehled pěkně po dnech. Což doufám nikdo nečekal.

Čtvrtek:
Přijet ve tři čtvrtě na deset večer má svoje výhody, zejména to, že se vám cestou nepletou lidi pod nohy. Nový Jičín je město nejen malebné, zejména v té tmě, ale taky malé a dá se prakticky celé obejít za dvacet minut. Ozkoušeno.
Jenom krátká žlučovitá poznámka na účet Českých drah: já chápu, že nechcete, abych používal vašich služeb. Opravdu už mi to z těch všech klacků, co mi s neuvěřitelnou vervou furt házíte pod nohy, došlo. A slibuju, že s tím taky co nejdřív začnu něco dělat – to neznamená, že máte přitvrzovat. Jet s ostravskou školkou plnou dětí s ADHD jsem si fakt nezasloužil.
Nicméně mi hlava nevybuchla, hezky jsem se prošel a přes nemocnici se po vyhlídkové trase dostal do kýžené budovy. Právě včas na to, abych se mohl zapojit do temných rituálů spojených s přípravou vlastní akce. Kdo nikdy do zákulisí přípravy conu nenahlédl, o hodně přišel, neboť to živelné zaříkávání, pohanské orgie a obětování drůbeže a skotu fakt stojí za to. Nápad natočit o tom fanfilm se mi zamlouvá čím dál tím víc.

Pátek:
Hlavní kolo čarování, přesunů, vylepování, předávání klíčů, shánění lidí a podobně zdánlivého chaosu. Všechno ale klapalo až podezřele dobře, takže když se začali trousit první hosté, už bylo prakticky hotovo.
Vsuvka: Za dobu, co jezdím po conech, jsem měl příležitost pozorovat fenomén takzvaného iniciovaného dobrovolnictví. Ten v podstatě zajistí, že objeví-li se při tvorbě programu díra, objeví se zároveň i obětní beránek v podobě někoho, kdo si tuto díru rád vezme a přetvoří ji k obrazu svému.
Taky jsem dostal díru. Nejdřív v linii Her o trůny a na volitelné téma, ovšem pak se vyskytla další, lepší, v místnosti, kde se tak nějak obskurně mísí generické fantasy s Warhammerem. Téma bylo ovšem vzhledem k týmu poměrně nasnadě, a ačkoliv se to ještě ve středu večer oficiálně jmenovalo „RPG servery“, na mé zoufalé naléhání to bylo upraveno na přesnější „online RPG textovky“, aby nám tam nechodili zmatení WoWkaři.
Ve chvíli, kdy jsme měli začít, nebyl v místnosti nikdo, z čehož jsme oba měli náramnou radost a Mia, druhý člen dream teamu, dokonce činila rafinované kroky k tomu, aby to tak zůstalo. Bohužel, našli nás. Zpočátku přesně tři, přičemž jeden se tam šel nepokrytě najíst, ale někdy v půlce první hodiny se to tam nějak podezřele rozmnožilo a i jedlík se se zájmem zapojoval do debaty.
Píšu v půlce první hodiny, protože ačkoliv jsme oba počítali s dírou jednohodinovou, nakonec jsme dostali hodiny dvě. Velmi příjemné, nicméně plán byl stále stejný – v prvních deseti minutách vysypat veškerou teorii, načež započne řízená diskuse, případně lidi vypadnou a my si budeme moct něco napsat do šuplíku.
Těžko říct, kde přesně se to zvrtlo, každopádně příští rok si nejspíš budeme moct dovolit vlastní linii. Zjistil jsem totiž, že ta powerpointová prezentace, jejíž tvorbu jsem měl hotovou za dvacet minut čistého času, v kombinaci s pár celkem dobře mířenými otázkami z publika a hlavně díky přihrávkám schizofrenní veteránky z první řady, skýtá prakticky neomezené možnosti co se improvizovaného výkladu týká. Původní předpoklad, že se každé z devatenácti textovek budu věnovat minutu, maximálně dvě, totiž brutálně (ovšem docela příhodně) selhal na tom, že jsem většinu z nich hrál, hraju, případně hrát ještě nějakou dobu budu, takže vtipné příhody z historie, tvorby, zákulisí a herních příběhů lezly na světlo rychleji, než bych byl čekal nebo zamýšlel.
Těžce pochybuju, že z toho bude nějaká žádoucí zpětná vazba v podobě nováčků na libovolné z inzerovaných her, ale když už nic, tak já se rozhodně bavil, padajícímu plátnu navzdory.
Zbytek večera se mi tak nějak, asi vlivem euforie z přežité hrůzy, vytratil, ale rázně odmítám teorie, že za to může bar. Ten byl sice atrakcí značnou, ale opíjet se nebylo mým záměrem, ač by mi to místy dost pomohlo v komunikaci s některými individui.

Sobota:
Ráno vtipná vsuvka v podobě brutálně těžkého AZ kvízu s otázkami na cestování časem, jehož finální podobu jsem doladil minutu dvacet před jeho prezentováním. To by jistě mělo spoustu výhod, kdyby to nebyl ten samý AZ kvíz, který jsme na poslední chvíli tvořili na recepci KoprConu a kdybych tak nestihl zapomenout odpovědi na podstatnou část otázek. Skřípání však bylo minimální a aspoň podnítilo diskusi, takže u mě dobré.
Přes den se asi něco dělo, ale krom vyprávění o nočních příhodách princezny a jejího doprovodu mi nějak nic v paměti neutkvělo, s pochopitelnou výjimkou diverzních akcí posledního Mohykána.
Pořádná krize přišla až večer, kdy se nedostavil domluvený člověk na hlídání tělocvičny. Místo piva jsem tak uchopil náhle celkem užitečnou čítanku pana Nortona (tu kratší verzi, co má sice jen tři tisíce stran, ale taky v ní není skoro nic) a vypravil se do vedlejší budovy hájit mír a spravedlnost proti rozvratným živlům zlovolným. Bylo to dobrodružné, napínavé a místy přímo děsivé.
Ty dvě hodiny na hlídce jsem trávil ve vyloženě vybrané společnosti. Jako první se představila dost neurotická žena, které její manžel a shodou okolností doktor naordinoval absolutní klid, neboť dle jeho diagnózy trpěla chronickou hysterií a patologickou úzkostí. Nutno poznamenat, že úplně v pořádku fakt nebyla, zejména ta její tendence oloupávat ze stěn žlutou tapetu byla celkem do očí bijící. Mírně usměrňovat se ji později pokusil začínající umělec, jenž sice trpěl utkvělou představou, že rozumí řeči krkavců, ale kromě depresí z toho, co od nich slyšel, se to na něm nijak neprojevovalo. Zvláštní kapitolou pak byla čtveřice bezejmenných námořníků, kterýmžto se podařilo přežít nejen potopení parníku, ale i následný čtyřdenní pobyt v otevřeném člunu na podobně otevřeném moři.
Pak jsem tu knihu zavřel a došel si na záchod, což byla za ty dvě hodiny asi nejdramatičtější věc, jaká se skutečně stala.
To nejdůležitější zlo se však začalo, opět reálně, dít až po mém návratu zpátky, kdy jsem obdržel vyzývavou textovou zprávu od jednoho z přespolních alkoholiků. Kolem toho nejmenšího dostupného stolku, který jsme původně obsadili dva, se záhy začalo shlukovat až podezřelé množství různorodě smýšlejících lidí v rozličných, avšak většinou jen mírných stádiích podnapilosti. Národopisné debaty, které z toho vzešly, rozhodně stály za to, a něco mi říká, že další con bude v Mongolsku, což je od Nového Jičína kousek doleva. Kupodivu se vůbec nedostalo na klasickou conovou drbárnu, protože někdo přišel s totálně retardovaným nápadem a ostatní se toho chytli.
Protože anime linie je již nějaký čas v úpadku a už ani hentai nikoho nezajímá, zdá se naprosto logické pokusit se o její vzkříšení použitím nejgeniálnějšího animovaného seriálu, jaký vznikl od poslední doby ledové.
A protože čekat rok na to, abychom to mohli ozkoušet přímo v praxi, je zdlouhavé, zdá se podobně logickou volbou vyzkoušet to nejprve na nějakém bližším conu. Abych dlouho nechodil kolem horké kaše, prostě se připravte na to, že bude na letošním Starconu pobíhat trochu víc trotlů v divně barevných hadrech a s ještě divnějšími barevnými parukami, než je obvyklé. Pokud to projde, v čemž spoléháme na pobočku Karlovy Vary, budeme po chodbách šířit lásku a toleranci pomocí naprosto těžce undergroundové kvazilinie, a pokud to neprojde, tak taky.
Takhle nějak si mimochodem představuju, že vzniklo křesťanství.

Neděle:
Brzké ráno, které by asi mělo být sloučeno se sobotou, se odehrávalo ve znamení naprosto klasických dialektologických studií, jaké už ke conům prostě patří. Zejména je-li přítomna výstavní obyvatelka Prahy, která se za toto stigma nestydí ani na dálném východě. Přežila.
Pokud je mi známo, další nutnost vracet se do budovy oknem té noci nevznikla, a ráno se lidé začali pomalu vracet zpátky do civilizace, často dokonce hromadněji, než v jakých počtech přijeli. Já tam navzdory předchozímu vyhrožování zůstal až do konce, předrátoval tam dětem počítače tak pečlivě, že by můj domácí počítač záviděl, a nakonec se odebral směr Příbor, vyspat se a kouknout na záznam koncertu Robbieho Williamse.

Domů jsem se vrátil v pondělí odpoledne, bohatší o spoustu krásných zážitků a čtvrt kila nivy. Každopádně díky všem, co jsem tam měl možnost potkat, však vy víte, o koho jde.
A ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.

Über taint joad durf kwis

“We're looking for a hot, big breasted, red headed Dhampir, it's not like there's thirty of them around here!” – neznámý a záhy mrtvý nácek

(obsahuje spoilery a pár vulgarismů, kterých je ale vzhledem k povaze sdělení až překvapivě málo)

Uwe Boll je převtělený Hitler.

Pokud má někdo potřebu ho obhajovat, nemá co dělat na téhle planetě, natož tady.
Následující příspěvek tedy nemá za cíl upravovat platnost toho tvrzení, pouze poupraví pořadí důvodů, proč je to pravda, a to na jediné sérii jeho výtvorů inspirovaných hrami.
Obě počítačové hry s dhampírkou Rayne mám opravdu hodně rád a ačkoliv jsem tu první nehrál už víc jak tři roky, druhou si sem tam, když mě někdo vytočí, ordinuji z terapeutických důvodů. Ono uřezávat hnáty emařům a poslouchat u toho její cynické komentáře typu „dej si na to led“ nebo „jejda, to muselo bolet“ má prostě něco do sebe, ani by k tomu nemusela všude stříkat krev.
Propracovanost toho světa si samozřejmě v ničem nezadá s Vampire: The Masquerade. Většina principů mi dokonce přijde dost idiotská (jak se třeba upíři myjí, když je brutálně zraňuje i obyčejná voda?), ale ty hry jsou především o sekání hlav, koncích světa a potocích krve, takže je to fakt jedno. Ve filmech nejen že se kdosi z pekla snažil vmísit tam rádoby propracovanou zápletku, ale současně s nimi tam prolezlo tolik rozporů, že v tom sám mám docela bordel. Ve všech třech filmech se objevuje scéna, kdy Rayne o nějaké celkem logické věci prohlásí, že to nedává smysl, načež vymyslí takovou píčovinu, že by v Evropském parlamentu zbledli závistí.
O tom, že Rayne i ostatní upíry světlo občas zraňuje dost divně a vůbec si ty slabiny zapínají a vypínají podle přání režie, se rozepisovat nebudu, ale tu zdaleka nejdebilnější věc si vypíchnout dovolím – rozmnožování. Upíři se jednak očividně zvládají rozmnožovat sexuálně, kdy ovšem onu nešťastnou smrtelnici vždycky z legrace zakuchnou, tak kousnutím, kdy kousnutí do krku automaticky přetvoří oběť v nového upíra. Tenhle vtipný defekt se týká i Rayne, ale dozvíme se to až ve třetím filmu, kde je na tom postavený celý ten kvaziděj.
Není žádným velkým tajemstvím, že můj dhampír v Equilibriu vděčí za svůj vznik právě Rayne, nikoliv Bladeovi a jemu podobným, ergo si asi dovedete představit moje nadšení, když jsem tenkrát koncem roku 2004 zaslechl zvěsti o chystaném filmu. Jména režiséra a producenta jsem se tenkrát ještě nelekl a podíval se na to s tím, že to přeci nemůže být špatné.
Bylo to tak strašné, že moje vědomí v sebeobraně zapomnělo úplně všechny detaily a uchovalo jen zběžné obrysy děje a tu scénu, kdy Rayne (respektive Kristanna Loken) ukáže kozy a v podstatě znásilní jednoho člověka, co měl asi být důležitý, ale nějak už nevím proč. Humor nikde, všechny zbraně tupější než ork po lobotomii, zápletka směšná, celkově vzato totální odpad, který si nezaslouží dalšího komentáře.
A přesto jsem pak sebral odvahu na film Bloodrayne 2, který se celý odehrává na divokém západě, hlavním zlým upírem je Billy the Kid a ústřední roli hraje jiná herečka, která se sice postavě v hrách podobá ještě míň, ale charakterově to trochu vynahradila, když drsně přežvykovala párátko a nechtěla se s nikým kamarádit. Tentokrát se nevyskytuje ani náznak sexu, ale vyskytují se náznaky humoru, celkem tři, všechny tak trochu náhodné. Za zmínku stojí Irčan, který se tam vyskytuje asi čtyřicet sekund, náhodní Indiáni náhodně plující v náhodné kanoe po nějaké náhodné řece a finální poselství hlavního klaďase, které zní: „Life is like a penis. When it's hard you get screwed. When it's soft you can't beat it.“ Tak si to přeberte.
Svého času jsem dvojku považoval za úplně nejvíc nejhorší film všech dob, ale, a teď se dostávám k pointě celého tohohle narychlo psaného příspěvku, po zhlédnutí trojky musím pořadí opravit.
Třetí díl se odehrává asi někde v Rusku, kde Rayne pomáhá protiněmeckému odboji a při přepadení vlaku omylem přetvoří velitele místních nácků. Fajn, to se stává. Ten se ovšem dá dohromady s naprosto geniálně špatně zahraným a asi šíleným vědcem, který se zabývá zkoumáním upírů a chce transfuzí krve z Rayne do velitele převést zároveň i její sílu. Taky to nechápu. Tenhle film je tak naprosto příšerný, že ho nespraví ani otevřená lesbická scéna a jeden normální sex Rayne s nějakým asi opět důležitým chlápkem, když jsou tito dva převáženi do Německa za Hitlerem. Uwe ve své původní inkarnaci se mimochodem v jedné snové scéně objevuje taky a taky to vůbec nedává smysl. Akt v autě bohužel skončí dřív, než je konvoj napaden odbojem, takže vtipná bojová scéna s nahou Rayne pobíhající ve sněhu, která by to podstatně vylepšila, se naneštěstí nekoná. Co se ovšem koná, to je naprosto nejepičtější finální souboj všech dob, na který si normálně dovolím hodit nový odstavec.
Když ústřední zloun vidí, že je kolona na šrot, vyjde ven na denní světlo, přes doktorovy protesty vypije zkumavku Rayniny krve pro Hitlera a začne pekelně řečnit o tom, kterak je dědicem třetí říše, nejmocnější ze všech a patří mu svět. Přiběhne Rayne, pokusí se mu dát pěstí, on uhne a na oplátku s ní šlehne do škarpy. V další scéně, která následuje po přestřelce mezi odbojem a nácky, ji drží a jednou praští její hlavou o korbu stojícího náklaďáku, načež se ona odporoučí zpět do škarpy. Následuje střih na asi důležitého maníka, jak postkoitálně leze sněhem do kopce, a kamera se opět vrací na výřečného upíra, který tentokrát prohlašuje, že je ztělesněním moci a kdesi cosi. Rayne se zvedne, kopne ho do prdele, jednou praští do hlavy, odejde kousek stranou, ve škarpě sebere šutr a tímto šutrem mu s věnováním „motherfucker“ rozdrtí hlavu.
To je celé a nevynechal jsem ani jeden pohyb.
Ponechám stranou, že jeho matkou je teoreticky právě ona sama, a přejdu rovnou k jedné jediné věci, která se mi fakt líbila a která právě tímto dokazuje, jak strašně špatné to je. Ve scéně, kdy Rayne utíká z nevěstince, jí v útěku brání několik nácků s noži, které ona samozřejmě rozmixuje během vteřiny. Ta bitka samotná není vyloženě trapná, když tedy nechám stranou fakt, že čepele, kterými bojuje, jsou z nevysvětlených důvodů úplně jiné než ty, co používala dřív a bude používat později. Tohle jsou prostě spíš regulérní mečíky a jeden z nich způsobí trhlinu v bariéře mezi diegézemi. Krev z jednoho pěšáka totiž vystříkne tak dramaticky, že decentně potřísní kraj objektivu kamery, která tuto scénu snímá. Nemám nejmenší tušení, je-li toto spojení reality vnější a vnitřní záměrné, nebo prostě nezbyly prachy na hadr a přetočení, ale rozhodně tomu tleskám. A co se hadrů týče, zasadit celý děj na chladný východ, aby se Rayne musela před zimou chránit nejen zahalující garderobou, ale i čepicí, následkem čehož z ní není kromě několika k tomu určených scén vidět víc než křídově bílý ksicht, to může fakt jen sadistický fašista Boll.
Perličkou je scéna úplně poslední: k neznámému koncentračnímu táboru přijíždí náklaďák a hlídkující kapitán Obvious, který předtím správně nahlásil nadřízenému, že je to náklaďák, je poslán, aby jej otevřel. On se však otevře sám a publiku se naskytne pohled na Rayne obklopenou vojáky z odboje, která překvapené nácky pozdraví „Guten Tag, motherfuckes“ a zbytek už si musíme domyslet, neboť naběhnou titulky.

Zpětně bych si tedy dovolil lehce přeformulovat svou původní premisu, že Bloodrayne 2 je úplně nejhorší film všech dob, a upravil to následovně: Bloodrayne 2 a 3 jsou úplně nejhorší filmy všech dob, tak strašně nejhorší, že nevím, který víc. Jeden má potenciálně originální zápletku, v druhém je full frontal, ale tím to tak nějak hasne.
Nezbývá než doufat, že Uwe brzo shoří, ne nezbytně v pekle.

A ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.

Pyöriäisen laulu

Dospěl čas na pravidelnou dávku lednového liberálního fanatismu, slyšte a veselte se a radujte se a takové ty věci.

I stalo se, že tři dny před termínem na odevzdávání seminární práce z morfologie uzřela Jeho královská výsost Lord Šaman, že stále nemá vybraného textu k rozebírání. I uzmul tento nejbližší knihu v dosahu spárů jeho a rozevřel ji na náhodné stránce, aby tam po zabodnutí prstu kromě spoileru jako hovado nalezl rovněž nejlepší alegorii náboženství, na jakém kdy jeho asynchronní oči stanuly:

Five stoned men were in a courtyard when an elephant entered.
The first man was stoned on sleep, and he saw not the elephant but dreamed instead of things unreal to those awake.
The second man was stoned on nicotine, caffeine, DDT, carbohydrate excess, protein deficiency, and the other chemicals in the diet which the Illuminati have enforced upon the half-awake to keep them from fully waking. „Hey,“ he said, „there’s a big, smelly beast in our courtyard.“
The third stoned man was on grass, and he said, „No, dads, that’s the Ghostly Old Party in its true nature, the Dark Nix on the Soul,“ and he giggled in a silly way.
The fourth stoned man was tripping on peyote, and he said „You see not the mystery, for the elephant is a poem written in tons instead of words,“ and his eyes danced.
The fifth stoned man was on acid, and he said nothing, merely worshipping the elephant in silence as the Father of Buddha.
And then the Hierophant entered and drove a nail of mystery into all their hearts, saying, „You are all elephants!“
Nobody understood him.¹ (591-2)

(Ačkoliv jsme všichni ve skutečnosti ryby, slon má mnohem lepší předpoklady pro chození na dvorek než ryba, proto ta matoucí didaktická hyperbola.)

Stať byla nicméně příliš krátká, takže se proces musel opakovat, výsledkem čehož bude rozebíraný text trochu méně vtipný, ale zato obsahující naprosto evidentní narážku na orální sex.
Velebena budiž Eris.



_____________________________________________
1 Robert Shea and Robert Anton Wilson, The Illuminatus! Trilogy, London: Constable and Robinson, 1998
2 A ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.

Uusivuoden tiivistelmä V

Ok, už je to trochu ohrané, psát sem každý rok soupisku údajně důležitých událostí, nicméně jsem došel k závěru, že je dobré tuto tradici udržet z jednoho prostého důvodu. Aby totiž bylo možné bourat konvence, je třeba nějaké ty konvence mít, ideálně nějaké dost prominentní a zároveň neškodné. Konkrétně tahle tradice je navíc sice cyklická, ale sama v sobě naprosto neuspořádaná, což nadále imponuje ne-řádu.

Jako příklad toho, proč je vždy zapotřebí udržovat i protiklad toho, o co se snažíme primárně, nejlépe poslouží příběh Patricka Kavannagha.

Ten žil ještě před deseti lety v jednom malém bytě na předměstí Bostonu a byl policistou. Jakožto potomek irských imigrantů se honosil chatrnou reputací, značným počtem příbuzných a nikdy to nedotáhl dál než na seržanta. Strážcem zákona se stal krátce po velmi předčasné smrti obou rodičů, které srazil autem opilý řidič, a zajistil tak všem čtyřem bratrům a třem sestrám alespoň vratkou oporu. I oni se postupně osamostatňovali a jemu tak ubývalo odpovědnosti, nicméně sloužil i nadále svědomitě a s plným nasazením potíral organizovanou skupinu pašeráků zbraní, až si brzy mohl dovolit i dvě koblihy k snídani a pozvat budoucí manželku na večeři. Jednoho listopadového rána se pak účastnil velkého zátahu proti výše zmíněným pašerákům, který definitivně zničil jejich síť ve městě a přilehlém okolí. Oslava byla náramná, příslib klidu a pohody neochvějný, několikrát se mluvilo o povýšení a Patricka cestou domů srazil autem opilý řidič.

Já se rozhodně do obchodu se zbraněmi zapojovat nehodlám, alespoň prozatím, a místo toho ochotně vysypu, co že jsem to zhruba celý rok dělal.

Potkal jsem piráta v podzemce.

Po čtyřech letech potkávám spoustu lidí, které jsem hrozně dlouho neviděl. Jinými slovy jsem dostal nové brýle.

Protože už se tak nějak stalo tradicí, že se každý rok začínám učit nějaký nový jazyk, a protože jsou spolužáci z irštiny s prominutím hovada, co chtějí školu v pátek ve dvě, musel jsem i tento prestižní keltský jazyk odložit. Díru po něm zaplnila islandština pod taktovkou docentky Kadečkové, jejíž nadhled bych chtěl jednou mít.

Použil jsem v diskusi redukci ad Hitlerum, a přesto jsem vyhrál.

Do manuálu k jednomu z procesů, co mám v práci na starosti, jsem nacpal referenci na Starý zákon, konkrétně Izaiáš 44:8. Dosud si nikdo nestěžoval.

Umřela mi Mafra.

Pořídil jsem si párek dikobrazů a následně rozjel chov. No tak hraju FarmVille, to je toho...

Napsal jsem jedno krátké absurdní drama, které ale hodlám ještě značně upravovat, takže zveřejnění se patrně jen tak nedočká.

Absolvoval jsem důkladnou pouť po těch českých zoologických zahradách, kde jsem ještě nebyl. Olomoucká je geniální, ostravská ujde, brněnská kvalitou odpovídá městu, ve kterém má tu smůlu stát.

Sestrojil jsem v práci z víka kartonové krabice patent, jehož použitím lze předejít pomačkání papírů vylézajících z jehličkové tiskárny. Což v praxi znamená, že tam ten šílený traktor bude sloužit dalších šedesát tisíc let.

Karel Gott vyhrál Zlatého slavíka.

Suddenly, wild Justin Bieber appears.

Prošel jsem si pozvolnou proměnou z Karkulky do Cúchulaina a pak mi nějaká maďarská emočubka smazala celý účet. Grécké označenie pravdy, to zrovna.

Film o souboji gigantického žraloka a obří chobotnice, co jsem tu propagoval loni, své pokračování skutečně dostal a souboj žraloka s monstrózním krokodýlem překonal i moje nejdivočejší představy. Jestli někdo víte o nějakém ještě debilnějším kinematografickém počinu stran žraloků, dejte mi o tom prosím neprodleně vědět.

Hromadně mystifikuji okolí a už se mi povedlo třem lidem vsugerovat, že se jmenuji úplně jinak. Můj slovenský spolubydlící v tomto málem uspěl i u mého českého spolubydlícího. My jsme tam celkově veselá kopa.

Tradiční krátká rekapitulace toho, jak si vedou moje známější alter ega:

Chcípáci právě potlačili chystanou socialistickou revoluci finských vánočních skřítků a z Edvina se pomalu ale jistě se stává zatraceně komplikovaný časoprostorový úkaz.

Champbacca v té hlavní realitě konečně odešel do fingovaného důchodu, ale prakticky rozjel mimo pozornost galaktických byrokratů provoz vlastní akademie se sabaccem a děvkama. Organizuje zájezdy do džungle, učí děcka chlastat, chodí na ryby a hady a už brzy ho dohoní následky nezřízeného mládí. V těch ostatních realitách se nestalo nic nového, pouze jsem tam udělal pořádek a nyní je většina materiálů uveřejněna.

Narva'Raan bez úhony přežila kapitánovo kamikaze, zachránila co se dalo a byla za to vesmírem náležitě potrestána. Pokud to přežije, čeká ji spousta terapeutických sezení s promovanou psycholožkou, ovšem ono přežití je ještě dost ve hvězdách.

Magnus Mungo, jehož osud by byl jistě vzhledem ke zvyklostem nedalekého Westerosu dost zajímavý, tak nějak usnul, ovšem ne víc než zbytek všech Lordů a Lam. Smutný příběh.

Torchwood 4 chvíli existoval a dokonce se zapojil do světového dění. Otázkou je, nebylo-li to naposledy.

Pořídil jsem si sonický šroubovák desátého Doktora a taky pár dalších kryptofašistických hovadin.

Byl jsem týden v Londýně.

Taky jsem byl dva dny v Brně a přežil to. Zejména díky mrkvovému guláši poslední záchrany a tomu, že jsem se před vlastním příjezdem intenzivně věnoval studiu technik Beara Gryllse. Ten člověk je bůh.

Flann O'Brien byl taky bůh.

Patrick Kavannagh, kterého zmiňuji někde tam nahoře, nikdy neexistoval a celého jsem si ho vymyslel. Vám je to úplně jedno. Kdo z nás je padouch?

Úplnou náhodou jsem narazil na seriál Lexx, kterému tady dost možná věnuji jeden z budoucích příspěvků. Tenhle německo-kanadský počin natáčený mezi lety 1997 a 2002 sice vypadá tak o deset let starší, ovšem je to zatím bezkonkurenčně nejúchylnější seriál, jaký jsem měl tu čest vidět.

Zjistil jsem, že zahájení kompletace sbírky Kokot-ti už tady avizuji od roku 2008. Teď už mám materiálů dost, takže bych s tím možná mohl konečně něco dělat.

Hudebně vzato jsem se decentně posunul a kromě klasického gaymetalu, co jsem poslouchal doteď, mám teď na seznamu i Blackmore's Night, Dropkick Murphys a podobné podivnosti.

Byl jsem v ostravském divadle na lokální adaptaci muzikálu Do naha! V dialektu. A rozuměl jsem skoro všemu.

Přilepil jsem na dveře mého současného obydlí varování před trolly, to aby případné návštěvy věděly, do čeho jdou.

Odolávám pokušení začít hrát The Old Republic a s lehkou pomocí profesorského aparátu FF UK se mi to i daří. Frustraci si patrně vybiji s příchodem třetího dílu Mass Effectu.

Začal jsem si hrát s editorem map do Jedi Outcastu a vůbec celou řadou věcí, do kterých bych radši neměl strkat nos.

Rozpoutal jsem masivní poke wars na několika frontách a na většině zvítězil. Pouze pár starých pardálů nadále údery vrací.

Ke svému velkému překvapení jsem zjistil, že se má velmi skromná knihovnička během roku víc jak ztrojnásobila, zejména vinou jistého pana Joyce. Také do ní konečně přibyl kriticky důležitý svazek trilogie Illuminatus! a dá se předpokládat, že tento trend bude nadále pokračovat.

Přeložil jsem kus textu z kvazipolštiny. Čistě abych dostál svému slibu.

Zrušil jsem fanouškovské fórum Star Wars Universe, neboť se mi podařilo rozplakat několikrát po sobě tamní třináctileté administrátory a jejich dvanáctileté ocásky. Titul ničitele fór mi teď už nikdo upřít nemůže.

Nadále bojkotuji Festival Fantazie a aktivity s ním spojené a letos jsem se tak účastnil pouze Cravataconu, Koprconu a té nové verze Sconu. Ono to tak nějak stačí, zejména když se ve dvou z nich více či méně účastníte i organizace.

Poučil jsem se z chyb stran důvěřivosti k některým lidem a přestal si brát servítky s jejich postavami. Prostě umřou, to je toho.

Tenhle blog překonal hranici 13 200 návštěv, což dá dohromady obyvatelstvo Roudnice nad Labem a do Českých Budějovic mi chybí tři stovky.

Objevilo se tu znovu 22 příspěvků, stejně jako v předchozích čtyřech letech. Letos se ovšem nedá říct, že by některé z nich byly bezobsahovou výplní, neboť tak nějak mimo jsou prostě všechny.

Účastnil jsem se akce Duben, měsíc drabble a vyhrál tam epesní tašku. Byla vykoupena krví, slzami a bordelem v kontinuitě, ale do dnešního dne přežilo jediné, ona taška. Mám tedy sílu připravovat se na další ročník.

Založil jsem si vlastní diskordiánskou kabalu. Protože můžu.

Rád bych se teď ještě jednou zpětně distancoval od těch debilů z církve jediistů. Star Wars mám rád hodně, ale rozhodně ne nekriticky a vůbec, takže jsem jejich směšné instituci vyhlásil skrytý džihád. Má vlastní církev se dokonce snažila pro spolupráci kontaktovat neznámé telepaty, ti však zarytě mlčí na všech frekvencích.

K velké radosti okolí si zahrávám s ohněm v podobě blankversu.

Znovu, ale fakt jen na chvíli, jsem začal hrát Lineage. Trpasličího vědce s ambicemi na výrobu termonukleárních zbraní však na tom munchkinovském serveru nikdo nepotřeboval, a tak se tento rozhodl k přestěhování na nějakou lepší planetu.

Zase, už asi po padesáté, jsem skočil Tess na nějakou výhovorku ohledně aktualizace Jedilandu a snad i nového redakčního systému. Termín, který si sama určila, nestihla, takže pokud by to štvalo ještě někoho, zamiřte k nám na Eclipse, zřídil jsem tam pro podobné případy flek.

Na předvánočním večírku katedry jsem zjistil, že se mnou do ročníku chodí samá zajímavá individua. Latentní gerontofilka, gangsterka z Žižkova, umělecká kovářka a tak, samí lepší lidé. Akorát tedy chodí všichni pozdě.

Vinou pokročilé kreténizace obsluhy jsem přišel o tři oblíbené hospody v Praze, ale našel dvě nové mimo ni. Sice je to trochu z ruky, ale stojí to za to a já už jsem prostě poslední dobou trochu mobilnější.

Uspořádal jsem sraz hráčů jednoho z těch několika RPG a myslím tedy, že se povedl.

Silničáře letos poprvé nepřekvapil sníh v půlce prosince, jednoduše proto, že tou dobou tam žádný sníh nebyl. Já osobně jsem sníh tuhle zimu například stále ještě neviděl.

Oslava letošního Silvestra bude patrně probíhat lehce ve smečce.

Na PF klasicky seru a ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.  

Jedien ihmemaa

(napsáno s předstihem, abych na to náhodou nezapomněl, takže těžko říct, která z variant bude platná v době uveřejnění, nehodící se prostě škrtněte)

Máme tu Aðfangadagskvöld/Štědrý den/Szenteste, venku je hnusně/krásně a konečně přestalo/začalo sněžit.
Když se teď místo z okna podíváte na Jediland.cz, zjistíte, že vypadá úplně stejně/jinak, což po těch víc jak dvou letech bez jediné změny člověka prostě zákonitě nemůže/musí překvapit. Nezbývá než doufat, že slíbený a nyní odložený/spuštěný betatest brzy zdárně začne/skončí a ostrý provoz na sebe nenechá dlouho čekat.
Fanoušci brakové/kvalitní Star Wars fanfiction, kteří z tohoto postižení ještě nestihli vyrůst, teď jistě jásají, neboť se snad definitivně vytratí/vrátí konkurence těm pár pochybným webům parodického vzezření.

Tímto bych tedy chtěl poděkovat/vynadat Tess, že dodržela/nedodržela své předsevzetí z Kopru, které navíc sama z původního plánu dost zpřísnila. Do odvetné/reklamní kampaně se hodlám zapojit co nejaktivněji, mimo jiné proto, že z toho na jistých podřadných fórech kouká solidní příležitost pro trollení.

Jedi Land je mrtev, ať žije Jediland.

(ať už to dopadlo jakkoliv, tímto nijak neodstupuji od svých předchozích požadavků)