Uusivuoden tiivistelmä III

(volume 3, v rámci boje proti stereotypům modře)

Tenhle rok stál obecně vzato celkem za hovno, ale pár úsměvných věcí se najde.

* 28. 10. 2007 - † 14. 10. 2009

Bod jsem dostal jenom jeden, za odhalení triku Zeleného krále, v němž figuruje clipboard a irc. Ale zasloužil bych si jich daleko víc, jen prostě ta tradice není ještě dost rozšířená.

Statistiku literární tvorby si už nevedu, protože by to napříč sférou bylo nad mé síly. A taky proto, že jsem pro změnu přišel o disk. Počet děl, která se asi nikdy nedočkají konce, se nicméně zhruba zdvojnásobil (přibyla například zábavná lingvistická operetka Jak šla diakritika na vandr) a šuplík už je na dobré cestě k přeměně na černou díru. Tady se zase objevilo dvaadvacet příspěvků, což sice není prvočíslo, ale alespoň něco zůstalo při starém. A opravdu jsem se musel držet, abych to nepřetáhl.

Karel Gott vyhrál Zlatého slavíka.

Viděl jsem kinematografický počin s úžasným názvem Mega Shark vs. Giant Octopus a druhý den se mi na starém notebooku zhroutily Windows. Odmítám připustit, že by to byla jenom náhoda. A pak taky suverénně nejhorší film všech dob o hadech a letadle.

Opice a Zajíc se probrali z kómatu.

Pořídil jsem si notebook nový a zároveň i účet u služby DropBox, díky čemuž už bych snad nikdy neměl přijít úplně o všechno. Za předpokladu, že nezapomenu heslo.

K velké radosti nejbližšího okolí jsem začal poslouchat skotské dudové pochody.

Pochybuji, že to ještě někoho zajímá, ale sám pro sebe si tady zase pěkně shrnu pokroky svých výtvorů, aby se mi to v hlavě nesmíchalo, třeba to klepající tetu Schizofrenii trochu odradí.

Aino se povznesla na vyšší úroveň existence a pěkně z výšky se teď může tlemit všem těm legracím, co předvádí zbytek jejího bývalého hřiště.

Edvin si pořídil pěknou dračici, dobyl s podporou kravího komanda jeden hrad a nakopal prdel Gándímu.

Champbacca zase k nelibosti některých přežil Geonosis a teď letí na pangalaktickou megapárty na Miu Leptonis IV. A možná přijdou i dugové.

Kerribecca nejspíš zalezla někam do lesa, než se kolem přežene ta strašná válka.

Narva'Raan nar Vaala vyhrála soutěž o nejsměšnější jméno v soustavách kolem Citadely, prošťouchla ucpaný odpad a vůbec si užívá spoustu legrace.

Sariss už má skoro všechno, co kdy chtěla a na co kdy vlastně měla nárok, takže už v klidu

vegetuje a píše divadelní hru.

A anonymní trpaslík, kterého po následujícím sdělení pozná naprosto každý, už má skoro dostavěnou modrou dřevěnou budku na cestování časem a obnovuje trpasličí vesmírný program.

Dostal jsem následující zprávu, autora v jeho zájmu nejmenuji:

Zdravim.

Tak jsem si precet zkusenosti z L2,a musim souhlasit s tim co tam pises
Prichod houbaru na DE bylo neuveritelne oziveni sveta.
Sam myslenky Aino sem tam pouzivam dodneska,ale to jiste vis.
V podstate nema tohle PM smysl, ale jen sem chtel podekovat za Aino a vubec houbare.

Preji hezke dny

Metodou pokus-omyl jsem se toho dozvěděl docela dost o STD. A dalších procedurách v Oracle.

Puklo mi Tórovo kladivo. Za ty následující dva týdny téměř nepřetržitého deště se moc omlouvám.

Míval jsem strašný hlad, ale teď jsem přežraný k prasknutí.

Stal jsem se členem Klubu svérázných notoriků. Notoriků už v něm bylo dost, tak potřebovali někoho svérázného. S tím jenom opravdu velice lehce souvisí mé první setkání třetího druhu s absinthem a první čtyřiadvacetihodinová kocovina.

Z největší kurvy na serveru jsem přes event mastera kariérně vylezl až na game mastera s nabídkou na adminování, ale to už bych nebyl správná šedá eminence, takže jsem to hezky hodil na toho, co za všechno může.

Elandrila sežral inkviziční králík Fido.

Viděl jsem Doctor Who: The End of Time a jeho konec mi přivodil tak monumentální husí kůži, že to od konce první série a chorálu při útoku Daleků nemá obdoby.

No more mr. Nice Gaius. Ale Stargate Universe se mi fakt líbí.

Rezignoval jsem na sešívání Wookiee kostýmu, protože bez chůd nebo dvou metrů to nemá moc smysl. Na druhou stranu Ecclestonův Doctor už výzva opravdu je.

Napsal jsem svoji první Ústavu a na oplátku přestal prznit faremionskou wikipedii.

O Vánocích pršelo. Přímo v bytě, protože sousedům nahoře praskla voda.

Cony jsem letos ořezal na nezbytné minimum. Trpaslikon, Kopr, dva srazy Faremionu a jeden od Eclipse (po třech letech plánování to bylo asi za jedenáct minut dohodnuté). Scon se kryl se stěhováním a bojkot FF tentokrát i vyšel, naproti tomu prý musím přijet na nějaký další a přednášet tam, nebo co. Už ale seriózně plánuji vlastní con s blackjackem a děvkama a při té příležitosti jsem sehnal SW Holiday Special, ještě to chce trávu.

Kulturně jsem letos taky nějak zaspal, ale to se příští rok doufám změní.

Už jenom ten nápad byl nejlepším vánočním dárkem, jaký jsem kdy dostal. Díky.

Zavedl jsem do hromadného používání svůj vlastní akronym a zhruba stokrát někoho propleskl Planoucí rukou ohnivé zhouby, což je to kouzlo 6. úrovně na zabíjení démonů. YES I CAN.

Kitty Pride měla nejen škytavku, ale i alergii.

Naučil jsem Radima dávat mezery po interpunkčních znaménkách, i když on má možná jinou teorii. A byl jsem při tom fakt brutální. Teď se mi to možná povede i s našimi Maďary.

Po dlouhé idyle mě osud vyhodil na mráz a já to navzdory moudrosti doktora Vlacha nepovažuji za až takovou laskavost.

Pohřbil jsem čtyři potkany a byl u tragického skonu dalších dvou. Je jen málo lidí, kterým bych to přál.

Pořídil jsem si dvě vlastní potkanky, Carnu a Maphru. Jsou obě skoro stejné, černé a nejspíš mají mezi předky netopýra, protože jinak si jejich zálibu v lezení po kleci hlavou dolů neumím vysvětlit.

Těch pár hodin doučování angličtiny údajně přineslo nějaké lehké výsledky, ale sám to považuji za velice odfláknutou věc. A přístup současného studenstva mě trochu zaráží.

Zjistil jsem, že pražská populace očividně stárne, neboť na místě nejmenovaného obchodu s počítačovými hrami se dnes nachází Erotic City.

Použil jsem frázi „až budou tučňáci stepovat“ a pak toho litoval nejen proto, že u tohoto jejich triumfu byl přítomen Hugh Jackman.

Byl jsem s příslibem úplatku požádán o support a odmítl ho. Ten já dávám zásadně zadarmo.

Zjistil jsem, že existuje slovo, jehož pouhé vyslovení kýmkoliv v mém okolí mi působí fyzickou bolest. Ale asi není úplně moudré ho psát, jelikož i to by mohlo být nepříjemné a navíc zneužitelné. Rovněž jsem během toho zjišťování dostal přidáno za to, že budu nadřízeným tykat.

Začal jsem působit na postu nejvyššího inkvizitora a je to docela sranda, nechat chytat elfy, zavírat elfy, mučit elfy, upalovat elfy a tak. A taky zorganizoval Trollí hlídku. Jsme v ní tři a seminář o fotobombách je na spadnutí. Opicobijce už dělám jen v případě katastrofy.

Poznal jsem strašnou spoustu lidí, které už nejspíš nikdy víc neuvidím. A u většiny mě to docela mrzí. A pak několik, které můžu vidět kdykoliv chci. Třeba slečnu Coraline Jones nebo trojici Jů, Hele a FUUUUUUU.

Pronikám do tajů strategie civilního boje, internetových memů, velšského dialektu a spousty dalších věcí, do kterých mi technicky vzato vůbec nic není.

Můj ideový útěk od matematiky a podobných exaktních věd k vysněnému zaměstnání hlídače kňav byl lehce pokažen faktem, že teď dělám na půl úvazku v IT oddělení a vypomáhám s vývojem nového databázového systému. Tímto se omlouvám Endymu, jelikož jsem po celou dobu jeho snažení pochyboval o tom, že mi znalost sql k něčemu bude.

Kokot-ti stagnují, je jich málo. Respektive těch, kteří mi k něčemu jsou.

Letos na Silvestra poprvé po dlouhé době nevytáhnu paty z Prahy. Ale možná se dozvím víc o tom, proč žraloci nemají jazyk, a o jezinkách.

A pak je tu samozřejmě spousta věcí, na které si nevzpomenu teď, ale až za tři minuty po odeslání, kdy už budu na odchodu a nebudu mít čas to editnout. Každopádně díky všem, co se podíleli na mém přežití a tak vůbec. Mám vás rád.

(ale na PF letos zase seru, protože je to ještě pořád pro buzeranty)

Tilliin

(report z KoprConu 2009, tentokrát experimentálně osekán o naprosto cokoliv, co by byť vzdáleně připomínalo narativ)



Bomba!



Zvláštní poděkování:


Innes za pozvednutí ducha z temné propasti do zářných výšin, za možnost být šedou eminencí ve vítězném gobliním klanu a za důkaz, že nejhorší krysa nemusí být ani zdaleka zrovna imperiální špeh. A taky za propůjčení ředitelovo nůžek, ředitelovo lepící pásky a Krabice důležitosti.
Sid za dramatickou podporu na několika frontách včetně té východní u hranic s Čínou, fascinující poznatek ohledně mé hmotnosti a rovněž za poskytnutí nepřekonatelného zázemí pro anglofonní a doctorofilní diskuse.
Padmé za pár snad dobrých rad, nějakou machinaci na pozadí, kterou pořád nechápu, a hlavně za to, že mě nezkopala jako loni.
Lewin za to, že mlátila Ace, když tento projevoval vysloveně diskriminační humor vůči chlupatým menšinám.
Tess za lízátko, naprosto redundantní praharukyhorení ve třech a především za to, že se jí asi povedlo mě zmobilizovat zas do nějaké literární soutěže.
Jadře za to, že mého plyšového Chewbaccu nerozcupovala úplně a ani ho neprohodila oknem, což ji zjevně velmi lákalo.
Gwen za možnost přidat si do sbírky další faux pas.
Johauně za to, že se po loňském vzoru neožrala jako prase, nýbrž jen jako selátko.
Kendře za to, že měla na blogu nějakých deset měsíců odkaz na ten můj, ač očividně naprosto nic netušila.
Cylonské kurvě za to, že vypadla dřív, než by si rány od zásahů mou letící botou musela zašívat sama.
Té ženské, co vyskočila z mrakodrapu, protože si myslela, že jako jediná přežila nukleární válku, prostě za to, že to udělala.
Marticzce za neskonalou důvěru vloženou do té tlupy lidí, s níž jela bez tatínka.
Milanu Pavlíčkovi za pár námětů k přemýšlení nejen z Nemoci z povolání a také za to, že mi letos nezkazil mexickou vlnu, již jsem vyvolával ve vlaku, což je těžší.


Obyčejné poděkování:


CSWU prostě za to, že pořád jsou a snad ještě dlouho budou.
Většině orgů za všeobecnou připravenost a tak vůbec.
Tomu páru fantasmagorů, jejichž jména stále neznám, za rozšíření obzorů v oblasti larpů a vzorek švédské vodky.
Tomu, co nejel, za to, že nejel, čímž si patrně zachránil život.
Českým drahám za pomalé zkracování doby nutné k překonání Mordoru, když ještě pořád nejezdí dambus.
Té dobré duši, kterou napadlo, že by se tam mohlo čepovat zrovna to skoro nejlepší pivo v přilehlých soustavách.
Domorodému obyvatelstvu za odvahu a trpělivost.
Krabímu muži za nový úhel pohledu na členovce.





(a mimochodem, k dovršení roční kvóty příspěvků mi chybí už jen jeden, který si schovávám na další trapnou výroční zprávu, to jen kdyby měl někdo pocit, že jdu s vlnou vymírajících blogů)

Tummasika

Tož žiju, dacani!

Sem byl fčíl v Brně, né, to je také ten štatl v Moravistánu, to máte na tuty všici v merku. Netušim, esli ste se to domákli, ale henten vékend tam kábři a hajfy (hej, tři) z Faremijóna měli takú pitku hustú.

Nédřiv sme tam ale my cajzli museli dofárat z Práglu, to byla taky štace jak cyp, a to si ani Urlól nehrál na Mekgajvéra. Jelo nás celé kupé, né, a jedno elfisko, Eňa zustal dom. Nějaké hňup sebó měl aji čechr v bombě, těžké jak sviň, to sem negómal, a Rivec táhla šnicle. Tož sme tam tak ty čtyry hodiny cancali, Ungoš házel čučku a řepu z fenstra a Evlýn to všecko bral na šesnáct megapiksel plošně. Naklapal k nám i nějaké děda (asi hluché či co, bo nevzal kramle ani dyž Sylfetka načal rozbití kuřat) a kopec svišťů, bét tam s náma Nasír, tak ho nabeton kásnó benga.

Tož pak sme projeli Mordórem a za tým stál Šalingrad. Nechtěli sme být za rolaře, tak sme se zdekovali a fofrem do paluši. Knajpa byla kósek, tak nám cestó nikdo nezkalil.

Nás bylo dost, lebeda, ale pingkóc tam byla eném jedna a totál novodur (Lusius hlásil, že betálné šnicl, ale to je tajné, jináč mu to stará vosolí), tož sme hodili stopku a pindali, jak nám chybí ta retardlá opica Elangril, že, a tak, čurina mazec. Krygle žádné, ale to bahno by si je ani nezaslóžilo, tak nebyli Slováci sami, co glgali kofolu. Na gábl se chodilo vedle k Mekovi, ťamanům na čokla či dál, bo v knajpě neklohnili nic, gulin ani ragulin.

Tož a jak bahno stálo za gample, chlemtalo se jiné, že, a Dájija pyčo vole při trsání s Námnech u šaliny ztratil šrajtofel. Byl nasratý, né, ale měl rum, tak klavíroval o Aztékách, co by se ňali vrátit do Řecka, bo poslali kopec servrů do reticha, hakeři zkurvení. Veselé. Dovalila aji Mia, ale Dax ani zadax. Šašík s Rillen přišli tež, ale ti hrajó Ajón. Aragrýnhil kysnul na gauči se Škyppem, Wů sám, Sóska gardil tého svého ninžu a Tritoň remcal, že máme málo zlónů, prostě bugr. A vyklepli nás.

Tož ale my se nedali a vrátili se na repete, chechtáky eště byly, že, jenže ty bukvice nás totál vypekly do kopru a točily eném starobahno. Hej jen jednó sem měl něco podobně hnusné, dva járy zpět, když sem házel šavlu tež po starobahně. Celé čtyři centimetry sem do sebe za dvě hodiny cvaknul a eště fčíl mam papulu jak kyselinó vyleptané, hafec prča. Istrecht měl recht, že toto by nenasála ani pipeta, a Azmahel hantýroval o kozaté bardce a buzně trpošovi, než jel první vlak změr Švédsko.

Ve vlaku všici šlofčili, jen Evlýn ne, bo měl zelenó, šesnáct megapiksel, rópy a vůbec je vychcaný.

Šlus, konečná.

(všem, co si teď oprávněně myslí, že jsem zneuctil hantec, nechť své stížnosti posílají na adresu Bataar Sükh, Baga Toiruu 32, Ulánbátar)

Haluan paluu

(další naprosto nesouvislý příspěvek proložený rekordním počtem nesouvisejících citátů)

"Jste to, co jíte."
"Kočička?" (*)

Torchwood 4 už není. Roku 1914 byl děsivě záhadným a o nic méně děsivě barevným vírem přenesen v prostoru a čase z World's End přímo do včelí lodi z Melissa Majoria hluboko pod milióny let starou hlínou stověžaté matičky měst, ale to ještě všichni přežili, i když snaha o přečtení tohohle souvětí jedním dechem by je skoro určitě dorazila.
Zmatena a bez kontaktu s okolím, snažila se čtveřice nedobrovolných cestovatelů dostat zpátky. Tou dobou se venku zrovna rozhostila nebývalá bouře a psal se rok 2009, ale o tom nikdo z nich neměl ani tušení. Nebyli si ani jisti, jestli jsou vůbec ještě na Zemi, a tak se rozhodli invertovat tu věc, co je sem dostala. Po vášnivé výměně názorů, ran a tělních tekutin se jim to skutečně povedlo, vstoupili s nadějí do čerstvě vytvořeného portálu a na druhé straně je všechny ušlapalo stádo zběsilých lam...

Taková byla zhruba moje představa o trochu epickém a hodně trhlém textovém rpg na motivy výše zmíněného Torchwoodu, s pochopitelnou výjimkou onoho ušlapání. Jenže s těmi lamami nechtěl mít nikdo nic společného, takže přišel čas na plán bé a všici chcípli.

"Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat. A osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás v takovou chvíli, alespoň dočasně, vyhodil na mráz."

Já jsem teď taky na mrazu a přesto, nebo možná právě proto, se mě zmocnila neskutečná potřeba tvořit něco nového. Takže právě teď se pomalu rodí nové textové rpg na motivy Mass Effectu, na nějž jsem sehnal zatím sedmkrát víc lidí a hlavně se kvůli němu popral s php, mysql, ftp, smf, wtf a ic a stvořil své první diskusní fórum. Sbírka postav je zatím až překvapivě ideální, krom starých mazáků je tam i pár nováčků a hosting vypovídá službu jen jednou za dva dny.

"BTW nikdo nemuze blogovat lip jak ty... tedy potom, co s tim slehnul Pavlicek"

Tohle je sice silně subjektivní názor vyřčený patrně ze soucitu, ale podobně pochvalné srovnání s výše zmíněným panhumanitním velikánem (od kterého mám mimochodem autentický komentář, bitches) není věc, kterou bych vydržel se nepochlubit.

A teď mě omluvte, musím jít usmažit pár gethů, dopsat čtyři příspěvky, tři povídky, dvě dramata a jeden epos, dočíst knihu, potřetí dohrát Mass Effect, dokoukat začátek Stargate Universe a zabít klauna, jinak se asi zdaleka nejen vinou kreativního záchvatu sesypu.

(*) v angličtině je to vtipné

Pelastakaa sotamies Kitty Pryde

O schopnosti našeho roztomilého koťátka procházet pevnou hmotou jsem širší veřejnost informoval už před nějakou tou dobou, nyní přináším dva zcela nové poznatky k tomuto se vázající.

Za prvé, mezi skříněmi v ložnici a zdí za jejich zády je mez

era dost velká na to, aby se tam vešla lehce zmáčknutá kočka. O existenci téhle mezery jsem neměl nejmenší tušení, tuplem pak ne o civilizaci inteligentního prachu.

Za druhé, Glórie umí pevnou hmotou projít jen jednosměrně.

Pro co nejdokonalejší popis záchranné operace jsem zhotovil následující nedbalý plánek:

Žlutá zóna znázorňuje vlastní systém skříní, šipka naznačuje směr do místnosti. Červená zóna je vyhrazena pro uvězněnou kočku a výše zmíněnou nativní civilizaci inteligentního prachu. Zelená zóna je pak jedinou přístupovou cestou do červené zóny z vnějšího světa.

Do červené zóny s osvětlením zhruba 10^-9 lx se kotě dostalo neznámo kdy, její záchranu vyžadující pláč byl zaznamenán kolem páté hodiny večerní prvním dvounohým obyvatelem domu. Tomu se podařilo eliminovat obvyklá místa, kde by mohla být, a úspěšně ji podle zvuku lokalizovat za komplexem skříní, takže na toho druhého už zbyla jen konfirmace a samotná záchrana.

První pokus spustit ze zelené zóny soustavu navázaných prostěradel, aby se po nich chronický šplhoun po záclonách vydrápal, se minul účinkem a zoufalý řev se na chvíli změnil v nadávání, to když jsem v důsledku špatné viditelnosti spustil onen improvizovaný žebřík přímo na její hlavu.

Protože se nejednalo o sirkovou skříň z Ikey, nýbrž o poctivou, bytelnou a téměř vestavěnou skříň stavěnou na míru s 20 mm pancířem z lisované dřevotřísky v zádech, násilné vytvoření nového otvoru nepřicházelo v úvahu, stejně tak odsunutí, v němž nepřekážela ani tak hmotnost skříně jako atypické rozměry místnosti, která se ke druhé straně lehce zužuje. Je mi záhadou, jak ji tam vůbec postavili, a jevím podezření, že ve skutečnosti postavili celý domek kolem skříně, protože to vypadá mnohem jednodušeji.

Přišel na řadu pokus číslo dva, zatížená taška na provázku, spuštěna se záměrem vytvořit jakýsi důlní výtah. Jenže jakkoliv to bylo rafinované, hornice odmítala nastoupit, pouze se chytla drápy, což vyústilo v první neúspěšný pokus o vytažení a nejen to. Vyzvednutím důlní taškoplošiny jsem totiž omylem zničil hlavní město prachoidů a tito na mě podle zaútočili. Dusit se pět minut v prostoru menší rakve není až tak super pocit, jak to může vypadat, což ovšem Glórii nějak neokouzlilo a pomalu se přesunula na druhou stranu, čímž naštěstí dokázala, že ať už se tam dostala jakkoliv, nohy má v pořádku.

Třetí postup, když selhala i lehká alternace výtahu výměnou tašky za povlak od polštáře, spočíval v kombinaci výše zmíněného postupu číslo dva spolu s vrozenou kočičí averzí vůči ramínkům. Vise půlkou těla ve volném prostoru, hrál jsem za skříní oběma rukama úchvatné loutkové divadlo, jehož záměrem bylo kočku do pytle prostě nahnat. Bohužel se ukázalo, že uvězněná je příliš zaměstnána mírovým jednáním s domorodci a že dvoumetrový špagát schopnosti ovládat ramínko příliš neprospívá.

Mezitím se nicméně ukázalo, že úplně první plán s prostěradly pochopila, protože se kousek vyšplhat pokusila, než ji to asi přestalo bavit.

Plán čtvrtý si vyžádal dlouhý výzkum a spolupráci obou záchranářů, neboť jeho komplexnost byla vskutku úchvatná. Jednalo se o jakousi kombinaci všech předchozích s tím, že se prostěradlový žebřík prodloužil na nějakých pět metrů, zatížení jednoho jeho konce a zároveň přivázání toho samého na těžce využívaný špagát. Takto upravený konec byl spuštěn dolů, těsně před nyní uprostřed ležící kočku, která naštěstí poprvé začala spolupracovat a jakmile se zemědělských oblastí prachoidů dotkl další kus prostěradla, ochotně na něj přelezla, protože ji už asi štvaly štípající vidle rozpolcených sedláků.

Teď už stačilo jediné – pomalu začít tahat za provaz, čímž se kolem kočky sevřela jakási kapsa, čímž jsem úzkost prostoru využil v náš prospěch. Netrvalo dlouho a první packa se zoufale chytila vršku skříně; bylo 19:04.

Zatímco jsme důkladně oddělili červenou zónu od zbytku světa, madam se šla napapat.

Trollhammaren

Anketa!

Jaký je váš oblíbený dopravní prostředek?

a) Bitevní kráva.

b) Trollba.

c) Fax.

Vaše oblíbená zbraň?

a) SVD Dragunov s protitankovou úpravou a bajonetem.

b1) Trollpédo na dálku, Trollhammar zblízka.

b2) Trollhammar na dálku, trollpédo zblízka.

c) Raketa typu země-elf.

Oblíbené jídlo?

a) Pěkně propečený ňůb.

b) Trolláda.

c) Elf na divoko s banánovou polevou.

Hrdina z dětství?

a) Veliký náčelník Slophotam, co holýma rukama chtěl dobýt 4chan a málem se mu to povedlo.

b) Trollwerine.

c) Kuckal řečený Vychcaný, první taktický troll ve vesmíru.

Odpověděli jste na většinu výše uvedených otázek? Pak je výzva následující po troše situačního humoru určena nejen vám.

Trollové všech zemí, spojme se!

Příliš dlouho jsme se krčili ve svých temných norách, v noci kradli ovce a přes den se díky vysokorychlostnímu internetu snažili bavit se světem, který nám vůbec nerozumí. Tak často nám na pozdrav místo vlídného slova přiletí pochodeň, granát nebo banán.

Trollové, vesměs pohodová a hravá stvoření, se tak dostali prakticky na pokraj vyhynutí. Ale s tím je dnes konec.

Z moci, kterou mi udělil samotný bůh ohně Olltray, tak ke dnešnímu dni ustavuji Trollí hlídku, volné společenství všech rodičů a přátel trollů. Naším revírem jsou internety, naše tempo je vražedné, našimi nepřáteli jsou elfové, moderátoři a admini. Muži a ženy z Trollí hlídky pracují ve dne v noci. Našim úkolem je chránit bezpečnost trollů a třídit odpad.

Náš lid však nebudeme bránit pouze se zbraní v ruce, ač je to největší zábava. Poskytneme všem doposud bezcílně bloudícím trollům patřičný výcvik, vzdělání a duševní rovnováhu, díky nimž již tak snadno nepodlehnou v boji za vlastní zájmy.

Nábor nadějných rekrutů bude probíhat nárazově, to jest pokud do někoho narazíme, nabereme ho. Ale pozor, členství je doživotní a jedinou možností, jak jej přerušit, je znelíbit se Vrchnímu trollímu inkvizitorovi (mně), který rázem či výše zmíněným nárazem ukončí obě výše zmíněné instituce.

Svaté knihy budou, metodické příručky pro trollí misionáře taky a možná přijde i klanový kouzelník.

A teď již, bratři a sestry, vystupte ze stínů, neboť Trollí hlídka vás potřebuje.

(stačí zanechat krátký komentář se jménem, kvalifikací, požadovanou pozicí, kontaktem a barvou chlupů v nose, my už se vám ozveme)

Tröll-ha!

Tohle je příspěvek s doposud nejdelším názvem, navíc českým, jaký tu kdy byl, je a v nejbližší budoucnosti taky bude, zejména když to člověk porovná

s textem.

ÄFÄF 2009

Rok se s rokem sešel, on je ten rok vlastně docela společenská věc, a máme tu nový Festival fantazie. Spousta zábavy, divných lidí, legrácek a Pravdy. Letošní ročník byl ovšem naprosto výjimečný.
Nebo možná ne, těžko říct, já tam vůbec nebyl, ale to mi přeci nemůže bránit v napsání reportu, že.

Za ten týden jsem nicméně zjistil několik zásadních věcí, které by mi jinak zůstaly odepřeny. V první řadě na mě při procházce Chotkovými sady spadla větev a hned za větví následovala docela překvapeně vypadající veverka.
Taky jsem se dozvěděl o existenci jistého roleplay serveru pro Jedi Academy. Správně – YAI! Odehrává se to sice 250 let po Yavinu, ale mě jen tak něco neodradí. A protože to tak nějak samozřejmě není server český, je docela zajímavé porovnat náhledy na tu úchylnost skrývající se za zkratkou RP. Sice ji strašně nerad používám, protože to ve mně evokuje received pronunciation, ale někteří jsou schopni ji do jedné věty vysolit třeba pětkrát, tak ji pro přehled uvádím.
Upřímně netuším, jaké národnosti že ten server patří, protože ze psaného projevu britskou angličtinu od té americké zas tak nepoznám, ale rozhodně je tam značná část těch, jejichž rodným jazykem angličtina není ani trochu, což je bohužel často patrné už z první věty.
A tu první větu většinou uvidíte tak rychle, že se nestačíte ani rozkoukat, protože tam jsou všichni tak bestiálně milí, až mě to děsí. Možná je to tím, že tu nejsem arogantní drowská děvka uprostřed království fanatických lidí, nýbrž roztomilá wookiee slečna ve shluku o pět hlav menších dětí, takže ten rozdíl je trochu zvýrazněný, ale stejně.
Hned po příletu si pěkně zvesela zaskotačila v dešti, takže se brzy dostala do obecného povědomí, a když pak projevila zájem spát radši venku pod stromem, zástup nejrůznějších bytostí, co ji chtěly odvést pěkně dovnitř mezi zdi, by myslím silně konkuroval totalitní frontě na banány.
Takže se uvidí, možná jí brzy ten světelný meč dají a možná z ní opravdu bude léčitelka, jak by chtěla. A pro ty, co to čistě náhodou napadlo, tak ano, samozřejmě je to Champbaccova vnučka.

A to mě přivádí k další myšlence. Zjistil jsem, že existuje celkem dost osob, které si moje nejrozvinutější alter ego pletou s jedním troubou. Nikdy jsem neměl moc potřebu to někam psát, protože mi to přišlo jasné, ale speciálně pro Annaud, Sammael a Terku: CHAMPBACCA nemá s CHEWBACCOU kromě rasy společného vůbec nic, perkele!

Teď bych měl trochu přehodnotit ten úvodní výrok. To, že jsem na Festivalu fantazie nebyl, mi nejenže nemůže zabránit v napsání reportu, ono mi to nemůže zabránit ani v napsání něčeho úplně jiného, co za něj budu vydávat.

Dnes, respektive včera, protože to do půlnoci asi zas nestihnu, jsem taky viděl ten film na motivy šestého Pottera. Četl jsem jen liché díly, takže nevím, jak moc se držel předlohy, ale když řeknu, že největší dojem na mě udělal Christopher Eccleston v upoutávce na úplně jiný film, zas tak daleko od pravdy nebudu.

Dobrou noc.

Tulevani

Třeste se, rivvin, neb budoucnost se blíží...

(sem jsem chtěl vrznout něco černě, ale nechám si to na příště, nějak mě to začalo bavit)

Kolme kissat

Kolik ninja koček je na obrázku?

(odpověď je někde níž černě spolu s něčím, co by mohlo trochu zmást google)

(3)

( http://media7.dropshots.com/photos/260574/20090623/220000.jpg )

( googlezmat: )

( free teen hardcore horse sex )

Apinankaatolaulu

Ministerstvo zemědělství varuje občany, že se na území hlavního města Prahy vinou mírné zimy a zvýšeného importu chemicky hnojených banánů přemnožily opice.

Protože armáda se v boji s těmito krvelačnými lidoopy příliš neosvědčila, nastoupí do ulic lovec opic. Profesionál ve svém oboru, jehož oddanost nezná hranice, opice nacpe do popelnice a pustí ji z kopce.

Ten muž je záhadou, nikdo neví, odkud pochází, kde bydlí, jak se jmenuje a vlastně ani pohlavím si nikdo nemůže být jist. Podepisuje se směsí opičí krve a míšního moku, údajně používá paruku z opičích chlupů. Šíří se dokonce spekulace, že není z naší planety. Zjeví se tehdy, kdy lidstvo ohrožují opice, a svými brutálně efektivními metodami je zažene nikoliv na stromy, nýbrž hluboko pod ně. Nenechává přeživší, nenechává svědky, svou práci odvádí na výbornou a jediné, co chce za odměnu, jsou mrtvoly odpravených bestií. Je to lovec, a každý lovec si žádá trofejí.

Údajně má rád operu, věnuje se aranžování květin a je vášnivým fotografem.

Před zásahem. Proradné stvůry netuší, že hledí do očí své smrti.

Zátiší s houpací sítí, sluncem a mrtvými opicemi.

Espanjan inkvisitio

Vzhledem k dramaticky stoupající kvalitě zdejšího čtení jsem si dovolil lehce upravit záhlaví, aby bylo člověku hned jasné, co tu má čekat.

Protože, jak jsem nedávno zjistil díky nějaké úžasné věcičce jak z Orwellova 1984, sem až překvapivá spousta lidí zabloudí naprosto omylem, když pátrají po informacích ohledně Jack Russel teriérů (tohle je úžasný paradox, protože tím, že to sem napíšu, jich sem bude bloudit ještě víc, takže se možná budu smět ďábelsky smát), trávy (nejspíš jako krmení pro Jack Russel teriéry, domnívám se a ďábelsky se při tom směji), herbářů a jeden chuděra, co hledal klávesovou zkratku pro hranatou závorku.

Taky musím s potěšením konstatovat, že sem zatím vlezlo skoro dvakrát víc Finů než Slováků, z nějakého mně nepochopitelného důvodu tu ale ti první vydrželi podstatně kratší dobu.

(a protože má tenhle příspěvek moc malý chaotický náboj, ještě sem hodím jeden limerick z mé nové oblíbené knížky o nadávání, urážení a podobných anglofonně libých věcech)

There was a young lady called Glass 

Who had a beautiful ass, 
But not round and pink 
As you might think, 
But gray, and had ears, and ate grass.

Pöllö ja satakieli

Than ich flo niyhtes after muse,

I mai the uinde ate rum-huse;

among the wode, among the netle,

thu sittest & singst bihinde the setle:

thar me mai the ilomest finde,

thar men worpeth hore bihinde*.

Yhet thu atuitest me mine mete,

an seist that ich fule wiyhtes ete.

*Dámy a pánové, dovolte mi představit první dochovaný eufemismus pro prdel ve střední angličtině. Zdroj: The Owl and the Nightingale (verše 591 - 599), napsáno někým neznámým krátce po obědě někdy kolem roku 1272.

Mimochodem - všimli jste si někdy, že současné moderní angličtině úplně chybí regulační ústav? A přesto, nebo možná právě proto, se šíří jako virus. Tak ať mi nikdo netvrdí, že anarchie je špatná věc.

Järven

Tenhle obrázek, respektive jeho originál, jsem nedávno hledal asi dvě hodiny jenom proto, že mě vlastní alter ego přesvědčilo k jeho použití proti vzrůstající oblibě adopce draků. V mojí hlavě je občas solidní peklo (ve smyslu fucking hell, což je sice stejné jako copulating pandemonium, ale má to větší tradiční a emocionální náboj, jak jsem se teď dozvěděl v jedné chytré a docela sprosté knížce), ale to je teď vedlejší. Hlavní je, že když jsem ho už našel, zjistil jsem, že by bylo celkem plýtvání ho zase hodit do propadliště dějin a pořádně ho nevyužít.

Světe, střes se, tohle je teprve začátek.

Sontar-HA!

Rekviem za Aino

(tenhle článek je tak seriózní, jak jen je to možné, což lze poznat i z názvu, který je poprvé od Vánočního speciálu 2007 v češtině)

Narodila se Osadě lovců ještě za dob největší slávy Adenského království, v dobách klidu a míru, kdy jména bohů nebyla prázdnými slovy a zemi řídil spravedlivý a moudrý sněm pěti lordů z adenského hradu. Bylo pouhou shodou okolností, že jejím otcem byl rádce jednoho z nich.

Nevěděl o ní; netušil, že existuje. Dál křižoval svět a zpíval balady o nejneskutečnějších skutcích, stvořeních a místech, lhostejný k plíživému kulturnímu i ekonomickému úpadku, protože takoví už bardové prostě jsou.

Přišel však čas, kdy už nešlo přehlížet očividné, jelikož nebylo komu pět oslavné básně a o kom psát ságy, protože svět o ně už jednoduše nestál. Temnota zahalila kontinent a černá zima se šířila rychlostí vichřice, devastovala celá města a nikdo ji nemohl zastavit. Nepadal sníh, ale chlad lezl až do morku kostí.

Aino té zimy ještě sotva chodila, ale nijak se zdokonalováním nespěchala, protože stejně nebylo kam chodit, natož spěchat. Trpělivě učila svou ochočenou díru v ponožce dávat pac a těšila se, že se snad už brzy bude moci proběhnout venku na čerstvém vzduchu.

Ten den skutečně brzy přišel a ona samou radostí ani nevnímala reakci matky na dopis, který přiletěl sovím expresem. Prostě vyběhla ven, zakopla na schodech a skutálela se po provazovém můstku až dolů na travnaté náměstí.

Rovnou po hlavě tak skočila do světa, v němž pomalu ale jistě opět vítězil pořádek nad chaosem a víra v bohy sílila, ač původní slávy nebylo dosaženo ani zdaleka. Zemí se pořád proháněly hordy zločinců a vrahů, zloději na tržištích byli na denním pořádku a královská šatlava praskala ve švech. Na polovině polí rostly jenom bodláky a planá cibule, zato v lesích se to jen hemžilo houbami, které měly být po následující období hlavním zdrojem jejího kapesného.

A pak to šlo všechno ráz na ráz. Postupně se chudinka seznámila s několika bytostmi (od každé rasy krom okurek trochu, samí nadšenci do houbaření), co na ni měly strašně špatný vliv, následkem čehož z ní nevyrostlo spořádané děvče, nýbrž něco jako neřízená anarchistická střela.

Možná proto se pak v osmi, když se rozhodovala co dál dělat, dala na politiku a oddala dvě svatby naprostých zoufalců, protože kdo jiný může chtít jako oddávajícího neučesanou přemoudřelou sirénu, která s tragickým nadšením tancuje na melodii řinčících zbraní a nekriticky často kope lidi do hlavy pro štěstí.

Brzy zjistila, že mlátit stvůry po hlavách může být i celkem sranda, ale většinou se radši obludy přeci jen zeptala, jestli nechce vydat poklad a vzít do zaječích. Když to nezabralo, veverčí řečí to nezkoušela, ale rozmlátila té neboze hloupé příšeře kolena. Jenom dvakrát někoho zmlátila do bezvědomí, přičemž ta trpaslice si o to vyloženě řekla.

Asi pod vlivem výparů z psychotropních, cukrových a kvasících hub uviděla ducha svého zemřelého otce, který ji nabádal, aby našla ztracenou vesnici temných elfů. Nechápala proč a vlastně ji to ani moc nezajímalo, ale rozhodně to znělo jako mnohem větší zábava než neustálé mlácení příšer a vysedávání na sněmech.

Nejen že ho našla, ona tam i zůstala. A asi měla důvod, protože jinak by se na velkolepou oslavu vlastních devátých narozenin v želvím krunýři určitě nevykašlala. Jenže ta vesnice nebyla jen tak obyčejná ztracená osada, jak už to u ztracených osad bývá. Tahle byla začarovaná.

Takže se brzy stalo, že se ten chechtací pytlík povznesl na vyšší úroveň existence. Zbavil se své slabé a komicky malé schránky a přeměnil se na čirou energii, protože je to prostě děsně hustý.

A teď je pryč a už se nikdy nevrátí. Nejspíš vůbec nikomu chybět nebude, ale snad se najde aspoň někdo, kdo si na tu malou občas vzpomene.

Třeba až si jednou půjdete trsnout na dýzu, tak si připijete na tu užvaněnou Aino a řeknete si: „No, nebylo to tak zlý, když s náma byla. Možná to nebyla ta nejsilnější a nejmoudřejší bojovnice, jaká se kdy narodila, ale byla prima.“

Päivien viemää

Aino a Baium, klasická renesanční komedie

Bobřík odvahy v botníku (není na obrázku, tam je Aino)

Bude co chlastat!

Bude co chlastat!

Fakt.

Jednotka rychlého vysezení

První člověk, co se kdy s Aino nechal zvěčnit dobrovolně

Nové brněníčko

Ještěrbalové družstvo

Sčítání ztrát po všehoubařském sletu

Něco, co se úplně samo rozbilo

Aino a zástup fanoušků

Goddárdský král si odskočil na záchod

Pasování na rytířku, co říká "CO"

MEGALODON

Začalo to vlastně docela nevinně. Před necelými dvěma měsíci jsem s notnou dávkou nezájmu viděl film Shark Attack 3: Megalodon. To je takový výpravný dokument volně navazující na Čelisti, díky němuž jsem se například dozvěděl, že žraloci strašně řvou a jsou v podstatě něco jako plovoucí elektromagnet, hlavně tedy ti, co mají být už dávno poslušně vyhynulí. A pamatovat si to celé nejspíš budu jen díky průpovídce Johna Barrowmana (hledal jsem na něj nějakou špínu a tenhle film mi docela stačí), kterou můj mozek nejdřív odmítal uznat za zaslechnutou, nicméně která opravdu zní: „What do you say I take you home and eat your pussy?“, jak mi potvrdila nejen následující scéna, nýbrž i wikipedie. Ta také ochotně vysvětluje, že to byl vtípek k rozveselení herců, ovšem ve finální verzi ho někdo tak nějak zapomněl vystřihnout.
Tenhle příspěvek je samozřejmě až zbytečně dlouhý a měl být nejspíš pro přehlednost rozdělen asi tak na šest menších, ale s tím jsem počítal, takže je tak nějak stavěný na to, aby se dal číst několika generacemi lidí a ta mladší vždycky začala tam, kde předchozí zemřela, není tedy třeba obávat se, že vám kvůli přeskočení uteče pointa. Pokud vám přeskočilo, nenašli byste ji ani někde, kde je.
Druhý den po honu na žraloka mi nicméně odmítl nastartovat počítač a já zas odmítám uznat, že to je jen shoda náhod, i když mamutí podíl na tom má jistě i můj první počin do literární soutěže na Jedilandu. Jednoduše to bylo moc dobré na to, aby mi pan Vesmír dovolil to poslat.

Mimochodem, jestli jste se tu ocitli náhodou: utečte!

Ale událo se toho víc než dost. Třeba minulý týden nějaký děsivě vtipný člověk zkoušel, jestli funguje to tlačítko na zastavení eskalátorů. Kupodivu fungovalo a gravitace se na to koukala až moc zblízka. Slovy Petra Šabacha jsem se smíchy málem posral. Ale staly se i věci zajímavé.

Tak třeba Trpaslikon. Jediný con v republice, kde si můžete dovolit ztratit vstupenku pět minut po vstupu do areálu a přesto vás pustí jak ven, tak i zpátky dovnitř a to několikrát. A to i tehdy, když se vydáte ven do noci s Torchwoodem Praha lokalizovat co nejméně zamořenou hospodu v okolí a vrátíte se s dalekem, jehož jste si vyrobili z neutrinového obalu láhve šampusu a těch drátků kolem špuntu. Jmenuje se Sekt a už jsem ho obsadil do role v jednom štěku.

Pak sraz Faremionu. To je takový ten server plný trotlů, co si hrají na hrdiny, a kde mě mimochodem jmenovali event masterem, což je pro člověka bez počítače fakt velká pocta. Vtipné na tom bylo nejen to, že cílová hospoda se přesunula z kategorie povědomých do kategorie známých, když jsem ji na mapě viděl ve stejném bloku jako výše zmíněný servis výpočetní techniky a další černé magie.A taky se tam vysvětlilo, kdo byl ten člověk na Masters, na nějž jsem tak upřeně zíral v naději, že si rozvzpomenu, odkud je mi povědomý. Byl to jeden téměř člověk, co už snad s Lineage nemá vůbec nic společného, ale ještě kdysi dávno měl, v těch dávných dobách kdy David ještě tomuhle blogu rozuměl.

Naprosto nejbestiálnější ze všech společenských akcí se pak ukázala býti oslava narozenin dvojčat Marcipána, Ukopána a Krutopána. Pokud se zdá, že jsou ve skutečnosti tři, není to pravda, neboť první dva jmenovaní jsou siamsky srostlí dost na to, aby se dali považovat za jednoho. Mozkomíšní mok tekl proudem, nervy zkratovaly už u vchodu a vřískot budil mimina na žižkovské anténě, jenom Óda na Krutoreich se nezpívala, protože mimo území říše způsobuje oblevu.

Taky jsem někdy touhle dobou zjistil, že na fakultě přírodovědy nebo tak něčeho se prý vyskytuje osoba, jejíž superschopnost připomíná tu moji. Já vím, že jich mám víc, ale momentálně nemluvím ani tak o trefení tabule botou z jakéhokoliv místa ve třídě, jako spíš o mikropísmu. Podvodník se mi ale ani zdaleka neblíží, což bych mu vřele doporučoval.

Když už jsem nakousl ty hrdiny, mám jednu špatnou zprávu pro svět. Při cestě metrem jsem v hloučku důchodců zahlédl Magneta. To je ten Polák, co ovládá kovy a pořád děsně zatápí kapitánu Picardovi. Zhruba dva dny poté se na tom samém místě vyskytoval i Radek John, takže mu možná už je na stopě, což snad aspoň někoho uklidní.
Další spatření Ivana Mládka s tím ale už nějak výrazně nespojuji, i když ten jisté vlohy k padoušství nepochybně má.
Pořád tady? Kdo by to byl řekl. Asi máte víc času, než je zdrávo, nebo jste prostě jenom trochu mimo. Ale já vás varoval, pamatujete? Přímo tam někde nahoře mezi prvními odstavci. Nojo, ale člověk si prostě někdy umíní, že to přečte celé, a nedá si pokoj a nedá, holomek jeden mizerná.

Povedlo se mi najít jeden obrázek, za který by mi doktor Cox možná i podepsal ponožku. Jeho. Červenou. Použitou. Hodně. A pak by mě uškrtil stetoskopem za tuhle příšernou degradaci věty.

Když už jsem tu nakousl tu seriózní literaturu, knihu Mormonovu jsem uložil k věčnému spánku někam do háje stejně jako námět na vlastní hororovou detektivku Neznámá, jejíž děj by se odehrával na půdě Matematicko-fyzikální fakulty a byl plný matematických, fyzikálních a dalších špatných vtipů, a půjčil si takovou útlou knížečku s úvodem do sociolingvistiky, kde bylo pár vážně zajímavých věcí. Například:

„Over-average use of tag questions would seem to mark young females in New Zealand.“

To je poučné a snadno pochopitelné zároveň, isn't it? Ale pak přišla následující pecka.

„In Arabic, there is an elaborate set of address patterns. One interesting feature is the custom of addressing friends and acquaintances by the name of their eldest son. [example] The custom is even extended to people without children.“

Samozřejmě to člověku po pár vteřinách dojde, ale vzhledem k tomu, že autor obvykle silně preferuje interpunkci americkou nad britskou, dá se předpokládat, že právě tohle je zdroj všeho nepochopení mezi Spojenými státy a arabským světem.

A než zas uteču od té lingvistiky, tak bych jen rád poznamenal, že draslík ani spravedlnost nejsou v angličtině slova složená, ač to tak možná může vypadat.
Teď to trochu zamotám, ale to nevadí, protože to udělám schválně. Takže zpátky k té seriózní a hodnotné literatuře. Většina mojí práce za posledního půl roku je sice definitivně tam, odkud se ani kakoveverka nevrátí, nicméně vzhledem k jakési nepsané dohodě mezi mnou a vyšší mocí se mi povedlo najít jeden kus prakticky nedotčený. Je to přesně ten kus, který jsem přesně té vyšší moci slíbil dopsat, pokud ho někde najdu. Takže ať už je to zpráva dobrá nebo špatná, Desparion prostě a jednoduše dokončím, i kdybych u toho měl vypustit poslední zbytky duše.
Už to mám i docela pěkně vymyšlené. Zápletka už je celkem vyšroubovaná, ale ještě přitvrdím a místo dvou po zuby ozbrojených smrtících vesmírných lodí těžce agresivních mimozemšťanů budou na těch deset hrdinů útočit tři po zuby ozbrojené smrtící vesmírné lodě těžce agresivních mimozemšťanů a asi milion neandrtálců. Všechno to ale dobře dopadne, přiletí pomoc, něco málo vyletí do vzduchu a narodí se dítě. Původně to mělo přejít do textového rpg, ale to budu ještě muset promyslet.

Jelikož na Torchwood 4 to naváže těžko. Tohle je nepokrytá reklama, pozná se to tak, že je v tom textu někde napsáno „nepokrytá reklama“ a tady je to dokonce dvakrát.
Bude to naprosto fantastické, ba možná až fantasmagorické dobrodružství několika lidí, z nichž většina asi budu já, protože se k tomu hlásí nějak podezřele málo lidí. Děj se bude motat kolem pražské pobočky Torchwood Institute, což, jak mnozí namítnou, je prostě blbost. Ano, je to blbost, a to nám hrozně hraje do karet při všech těch tajných věcech, které budeme provádět. A taky při těch zvrácených, protože Torchwood bez sexu a s pointou prostě nefunguje (důkazem budiž například díl Meat).
A první zápletka? Že architekt Kaplický zemřel náhodou? No to tak, ve skutečnosti to byl totiž mimozemšťan. Docela zámožný, docela zlý, ale ze všeho nejvíc naštvaný a odhodlaný vypadnout z téhle zatracené planety, kam se dostal omylem, v němž figuroval kartáček na zuby, mokré mýdlo a taková ta časoprostorová anomálie, co se občas přidává k dětským cereáliím. Aby toho dosáhl, snažil se vybudovat si nový exoskelet, v němž by prostě odletěl, jenže tomu samozřejmě zabránila správná parta hrdinů z Torchwoodu 4.
Koho zajímá, že sem toho emzáka tak trochu pustili sami.

Mimo jiné jsme se taky stihli přestěhovat. Kitty Pryde podle výpovědi ušité svědkyně strašně moc dupala, takže nám jaksi přišlo ultimátum. Během odnášení věcí pak další důchodkyně, která shodou okolností bydlela hned vedle té výše zmíněné a které jsem podobnou shodou okolností za ten rok asi třikrát pomohl nahoru s nákupem, projevila lítost nad tím, že se stěhujeme, zároveň s čímž vyvrátila naše pochybnosti o tom, zda Glórie (Superman = Clark Kent, Kitty Pryde = Glórie, to jméno má ten nádech něčeho posvátného asi proto, aby to zmátlo nepřítele) nemá nějakou závadu na tlumičích.

Naše současná rezidence je naprosto parádní, takže bych tímto chtěl té ultimativní ženštině poděkovat. Ještě jinak než tím jedním kočičím jazýčkem s trochou kečupu, co mohla najít v poštovní schránce. Je to odsud půl hodiny pěšky chůze přes Žižkov do Karlína nebo přes Náměstí Míru do toho zpropadeného servisu, dvacet minut někam, kam jsem se ocitl jen tak, čtvrt hodiny do Krákory, a deset minut na Floru. Vyzkoušeno.
Já teď vůbec dost cestoval. Většinou tak, že jsem prostě někde vystoupil z MHD a namířil si to někam směrem domů. A fakt mě docela fascinuje, že jsem nikdy nezabloudil, i když jsem se snažil vzbudit ten dojem sám v sobě a taky v těch Němcích, co se mě naštěstí anglicky ptali, kudy do armádního muzea. Já se jich na oplátku zeptal, jestli tudy neviděli běžet takovou nezvykle velkou hořící pumu z Meo Leptonis, tvářil se záhadně a odmítal se představit jménem, protože titul přeci bohatě stačí.

Vsuvka. Když vezete něco z jednoho bytu do druhého, přesvědčte se, jestli máte klíče od obou. A pokud to něco je bílá tyč dlouhá asi metr a půl a skla brýlí se vám díky té úžasné trpasličí technologii zbarví do černa, zvažte, jestli není příliš matoucí nastupovat do tramvaje předními dveřmi a čučet zamyšleně do blba. Důvod, proč mě tři lidi nezávisle na sobě pouštěli sednout a mluvili při tom až přehnaně nahlas, mi došel až tragicky pozdě.

Už u nás přespával jeden myrmekolog a jeden východniarolog, kteřížto mají už na první pohled mnoho společného. Oba se k hrůze svého okolí zajímají o dotěrný hmyz se zálibou ve fermentovaném ovoci. S tím vůbec nesouvisí fakt, že už mám tragicky dost materiálů na zmiňovanou, leč málo propagovanou sbírku Kokot-ti. Takže se snad už brzy objeví.

V předchozím příspěvku jsem zmínil, že sbírku mnou naťuknutých jazyků obohatila švédština. Sice asi pořád nějak moc nechápu výslovnost, ale i bez toho je „(Jag är) lätt att hitta rätt“ prostě natolik komické, že se radši ztratím, než o sobě prohlásit, že se někde snadno vyznám.

Schwars, ono dříve zmiňované a tolik propagované fonetické drama, je nenávratně ztraceno, nicméně o rekonstrukci se rozhodně pokusím, i když originálu to nebude sahat ani po kolena. A odmítám teorie, že jsem to udělal schválně, abych něčím maskoval tu mrzkou kvalitu, na to bych si vymyslel něco velkolepějšího a hlavně levnějšího.

Levnějšího, než si pořizovat novou mašinu. XPS M1530. NASA a její craye mi můžou vlézt na záda, protože na tomhle mi běží přehrávač hudby, textový editor a internetový prohlížeč najednou a to bez záseků, což se o minulém stroji za jistých podmínek říct rozhodně nedalo.

Period.

(pokud si někdo myslel, že po přečtení dostane něco za odměnu, seznámím ho s Patrickem Smollettem, nyní již druhým nejnaivnějším člověkem, jakého znám)

Jaktens Tid

Lika du har märkt, jag var borta for en tid. Min datamaskin är sönder, jäklar, så jag har massor av fritiden. Tak jsem se začal učit švédsky, abych to Sid ještě trochu zkomplikoval, a přečetl mimo jiné nezdravě velkou část knihy Mormonovy.

Psací absťák dosahuje hodnot naprosto kritických a fakt, že nejspíš přijdu o všechnu práci za posledního půl roku (viz progress bar), to nijak neulehčuje. V brzké době se tady tudíž objeví nějaký megapříspěvek, jenž bude vypovídat vše o uplynulém měsíci.

Toto krátké prohlášení si dovolím uzavříti stěžejním poselstvím výše zmíněného titulu. Konkrétně citátem z první knihy Nefiovy, kapitola druhá, verš patnáctý:

"A můj otec dlel ve stanu."

PS: Tímto bych také rád oslovil těch pár vyvolených, co pro mě dělalo beta-reading, aby mi poslali ty střípky zpátky pro případ, že bych opravdu musel slepovat.

Tuhma itapäivä

(aneb Rozverné odpoledne bez pilky na železo, umělé hmoty a dřevotřísky, zato s Kitty Pryde a jejími hravými drápky +6 s Focusem)


Sallo, high five!

Foneettinen nurkka

(něco na vyrovnání těch příšerných jeptišek)

V jedné ze svých oblíbených hospod sedí Radim a Jakub, spolužáci z jednoho nejmenovaného gymnázia, a vybírají si jídlo. Konečný ortel: krkovice.
"Dáme si k tomu nějaký omáčky?" zeptá se Jakub fádně, protože netuší, že se zapíše do dějin.
"," odvědil Radim zaskočeně, nevěda že právě dokázal aspirovatelnost /l/.


(tlustá čára)


"," pronesla majitelka čínské restaurace a ukázala na krabici s jídlem, kterou mi podávala, čímž mi patrně chtěla popřát dobrého chutnání.

Nunnaluostarinen vitsi

(aneb vtípek o jeptiškách, v poslední době jich je na internetu nějak málo... těch vtipů, jeptišek přibývá, modernizace hýbe světem)


Jede jeptiška A (třeba Anna, ač je to úplně jedno) metrem a po pár stanicích do téhož vagónu nastoupí jeptiška B (Beáta, ač je to taky úplně jedno).
Beáta si Anny všimne, přijde k ní blíž a řekne: „Dobrý den, paní.“
Anna vzhlédne ze zamyšlení, uzří Beátu a praví: „Dobrý den, paní.“
Nato se obě začnou poměrně nahlas smát a vydrží jim to necelé tři minuty.


(vystoupily obě na Můstku, možná tam ještě budou, pokud máte dotazy)