Starý bard pomalu vyšel z chýše k ohništi, kolem nějž již v kruhu seděli válečníci, šamani i všudypřítomná vesnická verbež. Každý se přišel podívat a poslechnout si vyprávění šedovlasého Vikinga, který za mlada procestoval svět, usadil se tady v Metsole a od té doby vypráví svoje jistě notně domyšlené báchorky.
Zastavil se pár kroků před planoucím ohněm a stejně planoucím pohledem přejel posluchače, zejména pak několik zvědavých dětí.
„Copak byste rády slyšely, děti?“ zeptal se drobotiny a usadil se na dubový špalek popsaný runami.
„Povídej nám o Paganfestu, dědo,“ škemrala mládež a nezbedně po sobě házela šišky.
„Dobrá, to bylo tenkrát takhle,“ rozpovídal se stařešina a šišková palba rázem utichla, stejně tak všechny ostatní zvuky, ztichl i praskot ohně a chrápání náčelníkovy ženy z vedlejší jurty.
„Na velkou výpravu jsme se vydali ve třech. Tom Bombadil, Martin Tistelsson av Gödselhög a já. Protože cíl naší cesty ležel daleko v divokých krajích na východě, museli jsme se tam dopravit lodí z hlavního přístavu, kde se k nám připojili další tři udatní bojovníci, jejichž jména a identita jsou mi dosud záhadou.
Nalodili jsme se, v šesti bez problémů obsadili celou jednu kajutu a loď zamířila dračí hlavou vstříc temnému území, vedena samotným Njördem. Naši kolegové byli na cestu mnohem lépe zásobeni, jak se brzy ukázalo. S průměrem zhruba šesti korbelů piva na hlavu ten náš, který činil přesně 0,66, hravě přebili. Tom jim pochopitelně od pár plecháčků ochotně pomohl.
Plavba byla dlouhá, její začátek byl přímo ideální na zpívání hrdinských ód.“
Sails up! We're leaving today
Distant lands are calling
Cowards stay at home; this is a quest of true men
Farewell, should we never see again
Weeping women waiving at the pier
When the sky starts cry
But neither rain, nor wind can make us turn around
What's decided, has to be done
„Plavbu neprovázely žádné komplikace, spíše naopak. Naši tři spolubojovníci totiž patřili do zvláštního řádu mnichů, který prodejem magických talismanů vydělává peníze na opuštěné děti, sirotky a tak vůbec.
Poutač byl rázem pomocí Tomovy žvýkací gumy připevněn na dveře kajuty, s velkým ohlasem se však neshledal, takže bratři mniši vyrazili ... ŽENA! ... na horní palubu, aby amulety prodávali tam. Slogan „My jsme zlí black metalisti a sníme vás, nechcete srdíčko?“ na ostatní cestující zjevně moc nezabíral, protože se po chvíli vrátili poměrně zklamaní.
Takže jsme si náladu kolektivně spravili rozjímáním nad Novým zákonem, citováním jednotlivých veršů a hlubokému filosofování nad jejich poselstvím všem generacím světa. Zejména nás pak zaujala pasáž se sedmiokým a sedmirohým Beránkem. Ti křesťané jsou blázni.
A pak jsme tam najednou byli. V osadě daleko od civilizace, kde roste na stromech tolik jmelí, že by druidové všech zemí nemuseli pár let sklízet nikde jinde.
Protože jsme tu již dvakrát na válečné výpravě byli, věděli jsme, kde rozložit základní tábor. Jenže jak vidno, časy se mění, takže místní hostinec pro kavaleristy nebyl vhodná volba. Nejen že hostinská byla neskutečně šeredná, ona hlavně vůbec neměla místní vyhlášenou delikatesu, z řeky vytaženého utopence se zelím. Mračil jsem se na ni tak, že jí musela zkysnout laktóza.
Přišel čas zvednout se a za hurónského válečného pokřiku vyrazit do boje.“
Into battle we ride with Gods by our side
We are strong and not afraid to die
We have an urge to kill and our lust for blood has to be fulfilled
We’ll fight till the end! And send our enemies straight to Hell!
„Stráž nás dovnitř nejdřív nechtěla pustit, teprve když jsme dokázali, že o nás sám velký náčelník ví, uvolnila cestu. Pohled na stovky pohanských válečníků byl vskutku působivý, místy až děsivý, když si člověk představil, že ti všichni se budou muset vejít do té směšně malé svatyně.
Pohanské slavnosti začaly záhy a nečekaně, jacísi Čechové, kteří zjevně trochu moc poslouchali Apocalypticu a rozhodli se, že to zvládnou taky, lépe a jenom ve třech s bubeníkem. Zmalovali se vskutku řádně, ale stejně tam byli tak trochu navíc.“
Apoca... Hyperion
„Podstatně zajímavější to začalo být s příchodem Švýcarů. Od Eluveitie jsem nic nečekal, ale dočkal se velmi příjemného překvapení, rohatých dud a také flašinetu v rukou jedné ze dvou dam. Galské veselí jak se patří a během nich jsme se pomalu přesouvali blíže a blíže k pódiu.“
Galské tance
„Protože na scénu měli přijít Týr, hoši z Faerských ostrovů. Po několikaminutovém povídání v jejich jazyce skutečně přišli. Nemám páru, o čem ten úvod byl, ale to, co následovalo, mi nedovolilo o tom přemýšlet.
Za chvíli už celá svatyně hulákala Hail to the Hammer! a vůbec bych sotva čekal, že přijde to, co přišlo. Totiž konec. Nevím, jak dlouho jsem se svými spolubojovníky zmateně koukal, jestli to je vše, každopádně brzy se potvrdilo, že to skutečně je vše. Nezahráli Regin Smiður, Torsteins Kvædi ani Wild Rover a kdyby mezi těmi třemi zahranými nebyl alespoň z nouze dobrý Ramund hin Unge, asi bych je proklel do třetího kolene.
Takže pánové, příště víc, za tohle by vám měl Odin nadělit pár bezesných nocí s běhavkou.
Takhle jsme si jako náhradu museli s celým kotlem notovat Vysoký jalovec, což bylo mimochodem poprvé, kdy se Bombadilovi povedlo strhnout víc než tři další lidi.“
Ólavur ridarrós
„První Finové večera se objevili velmi záhy. Moonsorrow. Doposud se mi nepodařilo zjistit, jestli jsou Měsíce, nebo Řada, ale očividně ani oni si ještě nevybrali. Od těch jsem naprosto netušil, co čekat, protože všechna jejich mně známá díla mají zhruba půl hodiny čistého času. Ale zjevně toho mají v záloze víc, což nám stylem Jotunheimských taky předvedli.“
Plešoun hledá strunu G
„A pak začal Ragnarök. Midgard se otřásl v základech a Ásgard zpozorněl, co že se to děje a proč že to někdo přitáhl na pódium parohy. To nic, to se jenom na scéně za zpěvu Wooden Pints objevili Korpiklaani, což do kotle vneslo takový náboj, jako kdyby tam Tór hodil kladivo. Ustoupit do bezpečnější pozice byla jasná volba a vůbec mi nevadí, že jsem se tak nemohl účastnit hledání cizích brýlí uprostřed bitevní vřavy.
Mimo ni jsem mohl z dostatečné blízkosti poslouchat prakticky všechny moje oblíbené kousky snad s výjimkou Nordic feastu, ale to už bych chtěl asi moc. Taky nám oznámili radostnou novinu, že k nám budou jezdit „every fucking year“. Nevím, jaký to je, ale snad je častěji než přestupný.
Po chvíli remcání, že možná jsme ožralové, ale rozhodně ne malí, zahráli i H[a]ppy little boozer, Hittavainen se usmíval podezřele moc a prakticky pořád a také jsme viděli úžasnou ukázku šamanských tanců. Jen si nejsem jistý, jestli to motání k tomu patří taky.“
Salon, korven klaani
„Po dlouhé přestávce, během níž někdo odtáhl parohy a přitáhl stylově ozdobené klávesy a další nezbytné součásti výzdoby, nastoupila závěrečná banda. Opět Finové, opět parádní, Navíc s přehledem vyhráli soutěž o nejhezčí klávesačku, možná proto, že byla jediná, a soutěž o nejošklivější bubenici, možná proto, že to byl chlap.
Jako jediní taky mohli přidávat, ale ani tak se nedostalo na Finnish Medley nebo Dragonheads, na které jsem se zatraceně těšil.
Prozřetelně jsme se vytratili již těsně před koncem, abychom nebyli davem ušlapáni, a venku se minuli s několika již odpočívajícími Vikingy.“
Ta fešná pianistka je vedle toho ošklivého kytaristy
„Pohanské slavnosti tímto skončily, ale noc byla ještě mladá a my se nechtěli nějakých pět hodin nudit čekáním na první ranní loď.
Hnáni vírou v to, že tentokrát to dokážeme, vypravili jsme se na dlouhou cestu do Otrokovic, nejbližšího většího města.
Já s Bombadilem jsme vedli celou šestičlennou skupinu neomylně ve svých říjnových stopách, to jest rovnou skrz opuštěné kovárny, doly a stáje. Trochu nás vyděsila čtveřice místních hraničářů, městem placených strážců zákona, na dvou bílých koních se zelenými sedly. Ale nijak si nás nevšímali, asi čekali na nalité výtržníky z řad druidů.
Takto ve větším počtu působily prázdné a chátrající domy mnohem méně děsivě, až do chvíle, kdy jsme narazili na chlápka s velkým divokým psem. Kdyby psa neměl, přemůžeme ho hravě a pokračujeme, ale nechtěli jsme ubližovat té němé tváři, takže jsme v jeho zájmu celé stavení obešli a prodloužili si tak cestu o nějakou tu jarní míli.
Šlo se nám rychle a snadno, nepršelo, nefoukal vítr, nebyla taková zima jako tenkrát a šest lidí se taky dokáže zabavit mnohem snáz. Což mě přivádí ke stěžejní události celé noci, k pálení Nového zákona.
K tomu jsme se dostali zhruba v půlce cesty, kousek před místem, kam jsme v říjnu došli s vypjetím všech sil. Po symbolickém přečtení stěžejní části tohoto díla, to jest pasáž Římanům, kapitola čtrnáctá, verš druhý „Někdo třeba věří, že může jísti všechno, slabý však jí jen rostlinnou stravu.“, byl s požehnáním Freye zažehnut posvátný oheň poznání, který rychle pohltil stránky toho díla Zla.
Kapesní apokalypsa
Boj to byl dlouhý a náročný, ale po několika stech metrech volného nesení coby valhalské pochodně měl oheň již navrch. Usídlili jsme se tedy dočasně na odpočívadle pro poutníky hned vedle hlavní cesty, abychom tam obřad dokončili.
Listy papíru se pomalu měnily na prach, voňavý dým se táhl do dálky a plameny šlehaly do tak úctyhodné výše, že bychom je byli ani svými těly nemohli krýt před zraky případných hraničářů. Ti by nám v této nábožné krajině mohli jistě velmi zatopit, takže jsme je s úzkostí vyhlíželi.
Přijeli. Chvíli poté, co jsme uhasili poslední plamínek a rozprášili popel do prachu cesty, a učinili prvních pět kroků směrem k našemu cíli. Bylo to vážně zatraceně těsné.“
Jedno z dětí u ohně se začalo potutelně šklebit. „Teď si vymýšlíte,“ osočilo stařešinu a vyvolalo smích ve tvářích ostatních dětí a strach v očích dospělých přihlížejících. Bard se neurazil, jen se na dítě upřeně zahleděl a pokračoval.
„Ať mě Tór srazí bleskem, jestli kecám.“
Nestalo se nic, co by byť zdánlivě připomínalo zmíněný trest, takže stařec mohl v klidu dovyprávět, co začal.
„Těch dvanáct kilometrů do onoho města, kde kameníci zhotovují desky kuchyňské i náhrobní, jsme ušli rychleji, než jsme čekali, takže nám nakonec stejně zbyla spousta času.
I nyní jsme šli ve svých říjnových stopách a dali si šestkrát čaj v hostinci, který připomínal spíše veřejný dům, a také něco na zub, smažené bramborové placky se solí nebo česnekem proti upírům.
Loď jsme stihli včas, v kajutě se trochu vyspali a brzy dorazili zpátky do civilizace, kde jsme se s pány mnichy rozloučili, neboť se šli opět věnovat šlechetnějším záležitostem.
Už si ani nepamatuji, jak jsem se dostal domů, vím jen, že jsem potkal jejich kolegy a pak doma usnul spánkem tak tvrdým, že by mě neprobudil ani pokřik švédských nájezdníků.“
A bylo ticho, i děti mlčely a náčelníkova žena zmlkla. Jen hvězdy dál tiše svítily na Metsolu a na dojatého barda, který znovu zalezl do chýše a jal se sepisovat třetí Pohjoinen tuuli.