Původně tady měl touhle dobou stát příspěvek shrnující můj první týden na filosofické fakultě, ale... well, nechám to ještě trochu uzrát...
Nicméně jsme toto pondělí (tj. včera, tentokrát jsem to před půlnocí dopsat nestihl) měli první hodinu tělesné výchovy. Když jsem vloni prohlásil, že onen půlrok chození na judo byl prvním tělocvikem v celém mém životě, na nějž jsem nechodil jen z donucení, netušil jsem, že bude pravděpodobně i poslední.
Vinou jistých komplikací kolem loginů do registračního systému katedry tělesné výchovy jsem se mohl zapsat až tragicky pozdě. Tai-chi, asi jediná relativně lákavá možnost, byla zabraná odhadem tak někdy před stoletou válkou, čili tam na mě zbyly samé lákavé věci. Po odfiltrování všech, jež mají cokoliv dočinění s míčem (taková ta kulatá věc, co na ni mám alergii), zbylo pár různých variant aerobiku (včetně jednoho speciálního s výstupem na bedničku, to mě docela lákalo), country tance, kanoistika se zaměřením na eskymácké obraty a pak asi nejmenší zlo, které jsem se nakonec rozhodl zvolit, kondiční běh v lesoparku.
Ze SCUKu (dále jen Sportovní centrum Univerzity Karlovy) nás vyklusalo šestnáct (z toho někteří také v kraťasech, ovšem většinou tepláková liga) a jeden vysoce agilní člověk, který tomu všemu velel. A hurá skrz sídliště, přes čtyřproudovou silnici a do lesa.
Po krátké rozcvičce jsme vyběhli a můj indiánský styl zdokonalený díky přesunům mezi budovami na Matfyzu se nyní ukázal jako dramatická výhoda oproti zbytku. Takže zatímco já šel a sbíral síly, kolem funěla banda filosofů a já se nejen ze solidarity brzy přidal. Nikdy bych byl neřekl, že ten les je tak velký, ale bylo to dost na to, aby se nám tam dva lidi úplně beze stopy ztratili. A to myslím naprosto zcela seriózně a doufám, že je někdo najde dřív, než dojdou do Říma, kam vedou všechny cesty, tedy i ty místní.
Po dalších dvaceti minutách běhu a plodné diskusi o invazi Jack Russel teriérů mě napadla úžasná myšlenka, že bych totiž mohl do svých příspěvků na Equilibriu zakomponovat jednoho lehce zmateného medvědodlaka. Zbytek cesty jsem zpytoval svědomí, omlouval se Valborgovi, že jsem na něj zapomněl, a vysvětloval mu, že ho mám v podstatě fakt rád.
Chvíli před koncem běhu je těm, co toho mají dost, nabídnuta alternativní a kratší cesta, leč nikdo se po ní nevydá. Možná z hrdinství, možná kvůli živým vzpomínkám na ztrátu dvou kolegů, možná jenom proto, že jako já nestihli včas zahnout a je jim blbé se vracet.
Na cílové rovince se trochu zvýšilo tempo a dámy se stihly seznámit, ztracená dvojice se odnikud nevyloupla, tři divní tvorové se rozhodli ještě chvíli běhat a zbytek vystartoval plnou parou k cíli.
Doběh jsem druhej, úplně tuhej...
