Tenhle příspěvek je samozřejmě až zbytečně dlouhý a měl být nejspíš pro přehlednost rozdělen asi tak na šest menších, ale s tím jsem počítal, takže je tak nějak stavěný na to, aby se dal číst několika generacemi lidí a ta mladší vždycky začala tam, kde předchozí zemřela, není tedy třeba obávat se, že vám kvůli přeskočení uteče pointa. Pokud vám přeskočilo, nenašli byste ji ani někde, kde je.
Druhý den po honu na žraloka mi nicméně odmítl nastartovat počítač a já zas odmítám uznat, že to je jen shoda náhod, i když mamutí podíl na tom má jistě i můj první počin do literární soutěže na Jedilandu. Jednoduše to bylo moc dobré na to, aby mi pan Vesmír dovolil to poslat.
Mimochodem, jestli jste se tu ocitli náhodou: utečte!
Ale událo se toho víc než dost. Třeba minulý týden nějaký děsivě vtipný člověk zkoušel, jestli funguje to tlačítko na zastavení eskalátorů. Kupodivu fungovalo a gravitace se na to koukala až moc zblízka. Slovy Petra Šabacha jsem se smíchy málem posral. Ale staly se i věci zajímavé.
Tak třeba Trpaslikon. Jediný con v republice, kde si můžete dovolit ztratit vstupenku pět minut po vstupu do areálu a přesto vás pustí jak ven, tak i zpátky dovnitř a to několikrát. A to i tehdy, když se vydáte ven do noci s Torchwoodem Praha lokalizovat co nejméně zamořenou hospodu v okolí a vrátíte se s dalekem, jehož jste si vyrobili z neutrinového obalu láhve šampusu a těch drátků kolem špuntu. Jmenuje se Sekt a už jsem ho obsadil do role v jednom štěku.
Pak sraz Faremionu. To je takový ten server plný trotlů, co si hrají na hrdiny, a kde mě mimochodem jmenovali event masterem, což je pro člověka bez počítače fakt velká pocta. Vtipné na tom bylo nejen to, že cílová hospoda se přesunula z kategorie povědomých do kategorie známých, když jsem ji na mapě viděl ve stejném bloku jako výše zmíněný servis výpočetní techniky a další černé magie.A taky se tam vysvětlilo, kdo byl ten člověk na Masters, na nějž jsem tak upřeně zíral v naději, že si rozvzpomenu, odkud je mi povědomý. Byl to jeden téměř člověk, co už snad s Lineage nemá vůbec nic společného, ale ještě kdysi dávno měl, v těch dávných dobách kdy David ještě tomuhle blogu rozuměl.
Naprosto nejbestiálnější ze všech společenských akcí se pak ukázala býti oslava narozenin dvojčat Marcipána, Ukopána a Krutopána. Pokud se zdá, že jsou ve skutečnosti tři, není to pravda, neboť první dva jmenovaní jsou siamsky srostlí dost na to, aby se dali považovat za jednoho. Mozkomíšní mok tekl proudem, nervy zkratovaly už u vchodu a vřískot budil mimina na žižkovské anténě, jenom Óda na Krutoreich se nezpívala, protože mimo území říše způsobuje oblevu.
Taky jsem někdy touhle dobou zjistil, že na fakultě přírodovědy nebo tak něčeho se prý vyskytuje osoba, jejíž superschopnost připomíná tu moji. Já vím, že jich mám víc, ale momentálně nemluvím ani tak o trefení tabule botou z jakéhokoliv místa ve třídě, jako spíš o mikropísmu. Podvodník se mi ale ani zdaleka neblíží, což bych mu vřele doporučoval.
Když už jsem nakousl ty hrdiny, mám jednu špatnou zprávu pro svět. Při cestě metrem jsem v hloučku důchodců zahlédl Magneta. To je ten Polák, co ovládá kovy a pořád děsně zatápí kapitánu Picardovi. Zhruba dva dny poté se na tom samém místě vyskytoval i Radek John, takže mu možná už je na stopě, což snad aspoň někoho uklidní.
Další spatření Ivana Mládka s tím ale už nějak výrazně nespojuji, i když ten jisté vlohy k padoušství nepochybně má.
Pořád tady? Kdo by to byl řekl. Asi máte víc času, než je zdrávo, nebo jste prostě jenom trochu mimo. Ale já vás varoval, pamatujete? Přímo tam někde nahoře mezi prvními odstavci. Nojo, ale člověk si prostě někdy umíní, že to přečte celé, a nedá si pokoj a nedá, holomek jeden mizerná.
Povedlo se mi najít jeden obrázek, za který by mi doktor Cox možná i podepsal ponožku. Jeho. Červenou. Použitou. Hodně. A pak by mě uškrtil stetoskopem za tuhle příšernou degradaci věty.
Když už jsem tu nakousl tu seriózní literaturu, knihu Mormonovu jsem uložil k věčnému spánku někam do háje stejně jako námět na vlastní hororovou detektivku Neznámá, jejíž děj by se odehrával na půdě Matematicko-fyzikální fakulty a byl plný matematických, fyzikálních a dalších špatných vtipů, a půjčil si takovou útlou knížečku s úvodem do sociolingvistiky, kde bylo pár vážně zajímavých věcí. Například:
„Over-average use of tag questions would seem to mark young females in New Zealand.“
To je poučné a snadno pochopitelné zároveň, isn't it? Ale pak přišla následující pecka.
„In Arabic, there is an elaborate set of address patterns. One interesting feature is the custom of addressing friends and acquaintances by the name of their eldest son. [example] The custom is even extended to people without children.“
Samozřejmě to člověku po pár vteřinách dojde, ale vzhledem k tomu, že autor obvykle silně preferuje interpunkci americkou nad britskou, dá se předpokládat, že právě tohle je zdroj všeho nepochopení mezi Spojenými státy a arabským světem.
A než zas uteču od té lingvistiky, tak bych jen rád poznamenal, že draslík ani spravedlnost nejsou v angličtině slova složená, ač to tak možná může vypadat.
Teď to trochu zamotám, ale to nevadí, protože to udělám schválně. Takže zpátky k té seriózní a hodnotné literatuře. Většina mojí práce za posledního půl roku je sice definitivně tam, odkud se ani kakoveverka nevrátí, nicméně vzhledem k jakési nepsané dohodě mezi mnou a vyšší mocí se mi povedlo najít jeden kus prakticky nedotčený. Je to přesně ten kus, který jsem přesně té vyšší moci slíbil dopsat, pokud ho někde najdu. Takže ať už je to zpráva dobrá nebo špatná, Desparion prostě a jednoduše dokončím, i kdybych u toho měl vypustit poslední zbytky duše.
Už to mám i docela pěkně vymyšlené. Zápletka už je celkem vyšroubovaná, ale ještě přitvrdím a místo dvou po zuby ozbrojených smrtících vesmírných lodí těžce agresivních mimozemšťanů budou na těch deset hrdinů útočit tři po zuby ozbrojené smrtící vesmírné lodě těžce agresivních mimozemšťanů a asi milion neandrtálců. Všechno to ale dobře dopadne, přiletí pomoc, něco málo vyletí do vzduchu a narodí se dítě. Původně to mělo přejít do textového rpg, ale to budu ještě muset promyslet.
Jelikož na Torchwood 4 to naváže těžko. Tohle je nepokrytá reklama, pozná se to tak, že je v tom textu někde napsáno „nepokrytá reklama“ a tady je to dokonce dvakrát.
Bude to naprosto fantastické, ba možná až fantasmagorické dobrodružství několika lidí, z nichž většina asi budu já, protože se k tomu hlásí nějak podezřele málo lidí. Děj se bude motat kolem pražské pobočky Torchwood Institute, což, jak mnozí namítnou, je prostě blbost. Ano, je to blbost, a to nám hrozně hraje do karet při všech těch tajných věcech, které budeme provádět. A taky při těch zvrácených, protože Torchwood bez sexu a s pointou prostě nefunguje (důkazem budiž například díl Meat).
A první zápletka? Že architekt Kaplický zemřel náhodou? No to tak, ve skutečnosti to byl totiž mimozemšťan. Docela zámožný, docela zlý, ale ze všeho nejvíc naštvaný a odhodlaný vypadnout z téhle zatracené planety, kam se dostal omylem, v němž figuroval kartáček na zuby, mokré mýdlo a taková ta časoprostorová anomálie, co se občas přidává k dětským cereáliím. Aby toho dosáhl, snažil se vybudovat si nový exoskelet, v němž by prostě odletěl, jenže tomu samozřejmě zabránila správná parta hrdinů z Torchwoodu 4.
Koho zajímá, že sem toho emzáka tak trochu pustili sami.
Mimo jiné jsme se taky stihli přestěhovat. Kitty Pryde podle výpovědi ušité svědkyně strašně moc dupala, takže nám jaksi přišlo ultimátum. Během odnášení věcí pak další důchodkyně, která shodou okolností bydlela hned vedle té výše zmíněné a které jsem podobnou shodou okolností za ten rok asi třikrát pomohl nahoru s nákupem, projevila lítost nad tím, že se stěhujeme, zároveň s čímž vyvrátila naše pochybnosti o tom, zda Glórie (Superman = Clark Kent, Kitty Pryde = Glórie, to jméno má ten nádech něčeho posvátného asi proto, aby to zmátlo nepřítele) nemá nějakou závadu na tlumičích.
Naše současná rezidence je naprosto parádní, takže bych tímto chtěl té ultimativní ženštině poděkovat. Ještě jinak než tím jedním kočičím jazýčkem s trochou kečupu, co mohla najít v poštovní schránce. Je to odsud půl hodiny pěšky chůze přes Žižkov do Karlína nebo přes Náměstí Míru do toho zpropadeného servisu, dvacet minut někam, kam jsem se ocitl jen tak, čtvrt hodiny do Krákory, a deset minut na Floru. Vyzkoušeno.
Já teď vůbec dost cestoval. Většinou tak, že jsem prostě někde vystoupil z MHD a namířil si to někam směrem domů. A fakt mě docela fascinuje, že jsem nikdy nezabloudil, i když jsem se snažil vzbudit ten dojem sám v sobě a taky v těch Němcích, co se mě naštěstí anglicky ptali, kudy do armádního muzea. Já se jich na oplátku zeptal, jestli tudy neviděli běžet takovou nezvykle velkou hořící pumu z Meo Leptonis, tvářil se záhadně a odmítal se představit jménem, protože titul přeci bohatě stačí.
Vsuvka. Když vezete něco z jednoho bytu do druhého, přesvědčte se, jestli máte klíče od obou. A pokud to něco je bílá tyč dlouhá asi metr a půl a skla brýlí se vám díky té úžasné trpasličí technologii zbarví do černa, zvažte, jestli není příliš matoucí nastupovat do tramvaje předními dveřmi a čučet zamyšleně do blba. Důvod, proč mě tři lidi nezávisle na sobě pouštěli sednout a mluvili při tom až přehnaně nahlas, mi došel až tragicky pozdě.
Už u nás přespával jeden myrmekolog a jeden východniarolog, kteřížto mají už na první pohled mnoho společného. Oba se k hrůze svého okolí zajímají o dotěrný hmyz se zálibou ve fermentovaném ovoci. S tím vůbec nesouvisí fakt, že už mám tragicky dost materiálů na zmiňovanou, leč málo propagovanou sbírku Kokot-ti. Takže se snad už brzy objeví.
V předchozím příspěvku jsem zmínil, že sbírku mnou naťuknutých jazyků obohatila švédština. Sice asi pořád nějak moc nechápu výslovnost, ale i bez toho je „(Jag är) lätt att hitta rätt“ prostě natolik komické, že se radši ztratím, než o sobě prohlásit, že se někde snadno vyznám.
Schwars, ono dříve zmiňované a tolik propagované fonetické drama, je nenávratně ztraceno, nicméně o rekonstrukci se rozhodně pokusím, i když originálu to nebude sahat ani po kolena. A odmítám teorie, že jsem to udělal schválně, abych něčím maskoval tu mrzkou kvalitu, na to bych si vymyslel něco velkolepějšího a hlavně levnějšího.
Levnějšího, než si pořizovat novou mašinu. XPS M1530. NASA a její craye mi můžou vlézt na záda, protože na tomhle mi běží přehrávač hudby, textový editor a internetový prohlížeč najednou a to bez záseků, což se o minulém stroji za jistých podmínek říct rozhodně nedalo.
Period.
(pokud si někdo myslel, že po přečtení dostane něco za odměnu, seznámím ho s Patrickem Smollettem, nyní již druhým nejnaivnějším člověkem, jakého znám)