Gapminding

Už je tomu tak, jeden student anglistiky a inkvizitor v záběhu (dále „já“) se konečně víceméně dobrovolně vydal do města zaslíbeného, do Londýna, aby tam na vlastní kůži prověřil klima a mezi řečí zjistil, jestli je tamní domorodý akcent tak srandovní, jak uvádí odborné publikace.
Vzhledem k tomu, že mi sepsání tohoto čehosi tradičně zabralo nějaký čas a poznámky jsem si jaksi nedělal, nejedná se v žádném případě o report celistvý, nebo nedej Eris chronologický. Prostě to sem budu sekat tak, jak mi to přijde pod ruce. Mind the gaps, will you?
Pravděpodobnost úspěšného odletu se ještě týden před stanoveným termínem pohybovala v řádu jednotek procent, děkuji mnohokrát, olomoucká byrokracie, ale nakonec to vyšlo, takže jsem si den předem skočil vyměnit pár liber, tak trochu symbolicky pár desítek metrů od školy, a začal předstírat, že balím. Předstírání skončilo půl hodiny před příjezdem zbytku expedice do Prahy; vlastní balení pak bylo otázkou asi šesti minut[1] a můj kufr vážil se vším všudy deset kilo, přičemž leteckou společností jsme měli povoleno dvacet.
A to jsem bral i litr šťávy a svůj lovecký zavírací nožík, co váží asi půl kila.
Výprava čítala kromě mé maličkosti ještě moji drahou polovičku a další dva páry, Silmaril s Ertefolem a Lewin s Acem, přičemž poslední dva jmenovaní trávili poslední noc před odletem kdesi v jeskyni či co. V součtu tři humanisté, jeden medik, jeden horník a jeden multiclass. A ačkoliv se to tak teď může zdát, razantně odmítám teorie, že šlo o rafinovaně zvrhlé triple date.
Cestu na letiště jsem pro brzkou ranní hodinu absolvoval v oblíbeném zombie módu, ale obešla se bez nehody, a dokonce jsme všechno stihli krásně na čas, takže jsem se mohl s klidným svědomím dospat na letišti, kde jsem při průchodu rámem samozřejmě pípal. A následně v letadle, protože během letu se nic zvláštního nestalo, pokud za zvláštní nepovažujete fakt, že jsme letěli přes Francii a mně z toho nebylo zle.
Přistání na Gatwicku proběhlo pokojně, přeřízení hodinek na imperiální čas taky, vyzvedávání lístků zvládla Lewin i přes zjevné komplikace výborně a mohli jsme nasedat do vlaku směr Victoria. Vlaky, byť příměstské, tam jezdí téměř rychlostí zvuku a zvyk zpomalovat při průjezdu nádražím zjevně není příliš populární, takže bylo o zábavu postaráno, ale na druhou stranu tak přesun trval jen nezbytně krátkou dobu, takže průvodčí nás jaksi vůbec nestihl navštívit.
Nádraží Victoria je v podstatě taková větší a čistší Masaryčka s ostrahou navíc, ale po krátkém intermezzu, kdy někdo nemohl v kapse najít lístky, jsme překonali i tu a následně se svým prvním doubledeckerem dopravili k místu, jenž se nám na následujících sedm dní mělo státi příbytkem.
K prvním dojmům z Londýna bych jen bez jakéhokoliv rasistického podtextu dodal, že jsem se chvíli bál, jestli jsme náhodou neproletěli Riftem někam do Asie. Za celých sedm dní, kdy jsme městskou hromadnou dopravu využívali prakticky furt, si pamatuji jediného bílého řidiče, který navíc vypadal tak trochu jako ještě vidláčtější bratr Pepy Vojtka. V obchodech zrovna tak a rozhodně ne všem šlo rozumět. Melting pot my ass.
Zdaleka nejhorší však byl prakticky nulový Rh faktor. Smutné město.
Ubytování jsme měli zajištěné v takovém hostelu lomeno kostele poblíž Notting Hillu, v přízemí byla kromě společenské místnosti i kuchyňka, ve sklepě sídlil správce a po schodech se člověk dostal nejen do kaple, nýbrž i do pokojů, které byly sice skromné, ale za ty prachy jsem čekal hromádku slámy. Tři dvojice, dva pokoje, přičemž my dva jsme nějakou machinací, za kterou ještě jednou děkuju, skončili v tom menším z nich[2], dvoulůžkovém. Kromě dvou důmyslně vrzajících postelí s ještě důmyslnější ohrádkou tam byla ještě almara, stolek, tapetová imitace krbu a nad ní atlet na kříži, kterého čtveřice pod námi neměla. Ten společně s již zmíněným nábytkem a ještě nezmíněným domovním řádem, který v bodě osm zakazoval sdružování osob různého pohlaví v jedné místnosti, trochu komplikoval stěhování, ale poradili jsme si.
Stěhování = sex, samozřejmě.
Později jsme zjistili, že onen domovní řád je poněkud zastaralý a i kdyby nebyl, zmíněný šéf nejevil sebemenší známky snahy o vynucování jeho dodržování. Vzhledem k reziduální duchovní povaze místa nicméně tak jako tak rapidně stoupla zábavnost diskusí o antikoncepci a klení ve jménech božích obecně. Od začátku jsme byli prakticky jedinými hosty, až během týdne osazenstvo trochu přibylo.
Ještě v pondělí jsme pak pod dohledem statné ošetřovatelky absolvovali menší výlet do okolí, lokalizovat nejbližší Tesco, McDonald's a další význačné body, který završila nádherná procházka skrz Hyde Park. Počasí bylo typicky anglické, to jest každých pět minut jiné, s naprosto nulovou šancí na alespoň krátkodobou předpověď. S tím jsme samozřejmě počítali a nikoho to moc nepřekvapilo[3]. Viděli jsme nicméně potůček princezny Diany, Petra Pana, Marble Arch a spoustu kaštanů, kterými jsme následně nakrmili tu spoustu úplně božích veverek, ale dostal jsem zákaz si jich pár vzít domů. Fňuk.
Večer zasedl generální štáb a plánoval se další program. Od téhle chvíle to mám tak trochu rozmazané, takže to vezmu spíš v bodech.
Alkohol je v tom nevinně, fakt.
Podzemka
Fantastická. Třicet liber na týdenní Lobster Card, ale i tak je to druhá nejlepší atrakce Londýna. Seriózně. Ten systém je úplně geniální a pražské Metro, promiň, se může jít zahrabat, protože je prostě strašně nudné. Na první pohled to samozřejmě vypadá zrůdně složitě, když po stejné koleji nejen že jezdí víc linek, ale i různé vlaky stejné linky mají různou trasu, nicméně zorientovat se v tom je otázka půl hodiny a dvou náhodných jízd. Akorát tam moc nestíhá ventilace a místní jsou tak trochu debilové, protože s oblibou neprodyšně zabarikádují dveře, kde se tlačí třicet lidí, co by jinak mohlo s klidem stát v uličce o metr vedle. A pokud uslyšíte „mind the gap“ méně než pětkrát na zastávku, nechte si vrátit část jízdného, protože vás prachsprostě ošidili.
A člověka hrajícího na harfu v pražském Metru taky nepotkáte.
Doprava obecně
Že se na celých ostrovech jezdí na jiné straně ulice, to snad není třeba zdůrazňovat. Jelikož jsem z Prahy, stejně se koukám oběma směry a při špičce i nahoru, takže tohle mě překvapilo mnohem méně než jiná věc: oblíbeným sportem Londýňanů je totiž kromě cyklistiky a běhání také přebíhání ulice na červenou. Původně jsem dokonce choval podezření, že i barva signálů je tady obráceně, protože prokazatelně více chodců přešlo na červenou než na zelenou, ale není tomu tak. Řidiči autobusů jsou na to ale očividně zvyklí a minimálně ten rastafarián, co nás vezl z nádraží, to bral s naprostým klidem.
Auta to občas dělají taky.
Natural History Museum
Volný vstup a dinosauři. A rovněž mraky lidí, vycpaná skotská kočka, interaktivní expozice věnovaná člověku a taky simulátor zemětřesení. Meh. Budova je to nicméně opravdu impozantní a projít ji celou by možná vyšlo na celodenní výlet.
Ale vycpaniny máme teda v Praze lepší.
Science Museum
Tam jsme trochu bloudili a zpětně vzato zjišťuji, že si pamatuju jedinou věc, a to sice maketu lodi RMS Connaught, která mě nesmírně pobavila nejen vzhledem. Jo a sedmiprstá kočka.
Naneštěstí vycpaná.
Forbidden Planet
Od tohoto krámu pro pošuky jsem toho moc nečekal, ale stejně mě to trochu zklamalo. Samozřejmě jsem tam během týdne byl celkem třikrát, z toho jednou fakt omylem, a samozřejmě jsem tam pár peněz nechal (plakát vybuchující TARDIS ala van Gogh a Coraline do mé nebezpečně se rozrůstající knihovny), ale sečteno a podtrženo mi Fanbase a Comicspoint přijdou minimálně na srovnatelné úrovni.
A šroubovák desátého Doktora tam co? Neměli, cháchá.
English Breakfast
Geniální vynález, zejména ten černý pudink[4]. takže jsem pak skoro do dvou odpoledne vůbec neměl hlad. Připravovat bych to ale nechtěl. A že v tom podniku měli myši? Za mě plus.
Do Full Monty prostě patří úplně všechno, tak.
National Gallery
Fakt nejsem až takový kulturní barbar, jak to občas vypadá. Můj vztah k tomu konkrétnímu umění, co tam bylo, by se však dal nejlépe ilustrovat tím, že mě na celé té rychlé prohlídce nejvíc zaujal chlapík před samotnou budovou, který si tam na rameni nesl fretku.
Bílou.
London Eye
Skoro dvacet liber za tuhle podívanou[5] mi sice přišlo trochu moc, ale když už jsme jednou tam, proč ne. Před samotnou jízdou s výhledem jsme navíc absolvovali jakousi 4D Experience, což bylo 3D kino s kouřovými efekty a průvanem, kde na vás během projekce nějaká dylina chrstla voňavku. Celkově vzato prostě asi nejméně muziky za nejvíc peněz.
Navíc je to vysílač Nestene, víme.
Tower of London
Cenou srovnatelný s London Eye, výhodností ovšem vysoko nad ním. Plus mě nemístně pobavil snědý chlapík na pokladně, který nejspíš poprvé v životě viděl ISIC, nebo se tak minimálně tvářil. Kromě výstavy brnění, mučících nástrojů a korunovačních klenotů jsme viděli všech osm havranů a vyslechli si jednoho z hovězojedů, který se s parádním skotským přízvukem chlubil, koho všechno tady jeho předkové zabili a jak srandovní scéna to byla, když Lady Jane Grey hledala s šátkem přes oči špalek.
Seriózně, plyšoví havrani?
Tower Bridge
Je natřený na teplo. Možná jsem měl zmínit už dřív, že celý Londýn se v očekávání olympiády příští rok přestavuje, a to tak brutálním způsobem[6], že by snad měli levnější postavit někde vedle repliku celého města. Aspoň by ho pak mohli slavnostně zbourat ožralí Skotové.
Mimochodem, jestli Tennant neponese pochodeň, má u mě královna vroubek.
HMS Belfast
Původně spíš taková náplast na to, že do stejnojmenného města se mnou nejspíš nikdo nepojede, se ukázala být suverénně nejlepší investicí celého týdne. Dostat se za deset liber na palubu posledního přeživšího britského křižníku z druhé světové, který se účastnil i vylodění v Normandii, to by bylo priceless i za předpokladu, že by nebyl přístupný takřka celý interiér lodi od strojovny přes kuchyň až po můstek. Na palubě byly mimo jiné dvě kočky, vycpané, otevřená dělová věž se simulovanou střelbou a potkali jsme chlapíka, co s námi chvilku pomlouval přízvuk obyvatel Liverpoolu. Akorát by ho tedy mohli přetřít jednou barvou, to jo.
Fo'c'sle ahoy!
Globe Theatre
Jak hrozná věc se ještě stala nám?
Od Temže vichr zrádný odvál nás
jen dál, jen dál, co dům ten stál jak hrad
a divadlo tam hrálo v jeho zdech,
kde dávno mistr perem jal se psát
a noci temné skotskou stvořil hru.
Teď turisty tam jasná láká zář
a krámek malý tak je strašná past,
že dvacet liber záhy padlo tam.
Report z Kopru bude možná taky v blankversu.
Powell Estate
Jo, byl jsem před barákem, kde bydlely Rose a Jackie Tyler a kde nejednou parkovala TARDIS. Fotky se moc nepovedly[7] a žena se tam se mnou bála, protože lokalita se nachází uprostřed ne moc příjemně vyhlížející čtvrti plné pochybných existencí. Ale stálo to za to.
Příště razíme na Chiswick.
Hamleys
Pětipatrové hračkářství, kde jsme samozřejmě nemohli chybět. Personálu tam bylo snad víc než návštěvníků, přičemž jeden mi ochotně vysvětlil, že ten sonický šroubovák jedenáctého Doktora, který jsem si při čekání na zbytek výpravy prohlížel, bzučí a všechno. Já mu naopak slušně vysvětlil i názorně ukázal svůj šroubovák desátého ze sběratelské edice za ne o moc vyšší cenu, což pochopil a dal mi pokoj ke zkoumání Doctor Who Lega.
Bzzzzzz, bitch.
Primark
Zlo. Ač si dovoluji pochybovat, že mozkomorové chodí na nákup, pokud to skutečně dělají, tak tohle je jejich oblíbené místo. A auru tam zanechali fakt šílenou, Azkaban hadr. Oficiálně jsme tam šli proto, abych si koupil nějaké ty strašlivě potřebné hadry a rychle pryč, prakticky to skončilo prodíráním se mezi davy podobně smýšlejících osob včetně krajanů. Sotva jsem vešel, veškerá radost se vytratila a nemít s sebou čokoládu, nákup těch dvou triček, mikiny a jednoho povlečení by mě asi stál život.
Hůlku jsem neměl a kouzlo excusemesirus moc nefungovalo.
Střídání stráží před Buckinghamským palácem
Meh. Přišli jsme pozdě, asi půl hodiny před začátkem, čili výhled na nějakou relevantnější část byl pasé, ale prošli kolem nás relativně blízko, takže VEVERKY! V Saint James' Parku byly těchto roztomilých, skoro bych řekl ochočených potvůrek mraky, stejně jako havranů, hus, dětí a další havěti. Ta havěť vám ale na rozdíl od veverek nevlezla pro kaštan až za krk, když jste jí ho rafinovaně podali. Tam jsme strávili hodně času.
Na druhou stranu jsem neviděl jedinou živou kočku.
221b Baker Street
Tam jsme sice jít chtěli, ale přetlak japonských turistů na nás měl podobný efekt, jako uzření psa baskervillského, takže jsme raději pokračovali na Regent's Park, kde se toho času nacházela jedna jediná veverka, asi proto, že tou dobou už jsme pro ně měli k tomu účelu zakoupený pytlík mandlí.
Ten se náhle začal zmenšovat, jak dorazila frustrace.
Hyde Park
Taky geniální věc, mimochodem, nejen pro cyklisty a rekreační běžce. Konečně jsem viděl místo prvního Edvinova výsadku na Zemi. Množství jedlých kaštanů, těch s těmi epesními ostny, mě sice lehce znervózňovalo, ale jinak tam bylo nádherně prakticky za každého počasí. A Angličané hlavně nejsou čuňata a neničí si ho. Najít dostatečně velkou skupinu dostatečně drzých veverek netrvalo dlouho a mandle záhy padly za vlast, přičiněním nejen hlodavčím.
A pořád jsem si žádnou nesměl vzít, ani tu natlučenou.
Greenwich
Už ta cesta nadzemkou přes Canary Wharf stála za to, ale na místě byla další spousta veverek, otevřená observatoř a taky místo, kde se narodil Jindřich VIII. Cutty Sark se stále opravuje, podle výpovědi očitých svědků už šestým rokem. Za možnost podívat se na nultý poledník ale chtěli prachy, tak jsme si tu čáru nakreslili kousek vedle a štvali na ně, zbytek výpravy tou dobou absolvoval vyhlídkovou plavbu po Temži. Dlužno poznamenat, že Temže není ani tak řeka, jako monumentální kanál[8], a trochu se divím, že Edvin s Tatrou tu chvilku ponoru v ní přežili.
A žábu budu muset asi retconovat.
Covent Gardens
Tržnice fakt nemám rád, ale tady to tak hrozné nebylo a odnesl jsem si odtamtud dokonce další dvě trika. I zde tvořili podstatnou část stánkařů Asiaté, ale kromě nich tam bylo i dost jiných šašků, respektive pouličních umělců. Kvalita vystoupení se různila, ale člověk měl aspoň na co koukat při svačině, případně při konzumaci vzorků z právě probíhajícího trhu s jídlem všech možných druhů. Brownies, sýry, klobásy, ovoce, vína, koláče, snad i ten haggis by se tam někde našel.
Pivo ne-é, ani teple-é.
British Museum
Opět vstup volný, opět jsme většinu expozic proběhli, protože Egypt ani staré Řecko nejsou z mého šálku čaje. Ovšem je to sbírka fakt impozantní, ono se prostě vyplatí mít nějaké to Impérium, které to bude sbírat prakticky za vás. My jsme to tam prohlíželi okem potenciálního lupiče jednoho prstenu z konce osmnáctého století, ale ten jeden hledaný ne a ne najít, takže jich prostě asi zmizí trochu víc. Jediná místnost, na kterou jsem se vyloženě těšil, byla místnost 41, kde se nachází expozice britských artefaktů od doby kamenné až po Hastings. Septik ze Skara Brae, přeražená holeň bojovníka od Stamford Bridge a tak. Která místnost myslíte, že byla pro rekonstrukci uzavřena? Zato tam ale měli dočasnou expozici moderního ruského sklářství. Blimey[9].
Abych neplakal, dostal jsem od jedné hodné slečny pytlík run.
Ná-ná-ná-ná Chinatown
Ten chci v Praze taky. Ani ne tak kvůli výzdobě, jako kvůli všudypřítomným obchůdkům Ovoce, zelenina, magie. Které byly navíc vevnitř prokazatelně větší a prodávali tam fakt všechno od zelí přes hadry po spotřební elektroniku a lehké protipěchotní miny. A samozřejmě duriany zbraňové kvality[10] a houskové knedlíky plněné masovou směsí. To všechno za relativně normální peníze.
Ani tady neměli jedinou kočku. Ani psa.
Prachy
Proti librám nic nemám, člověk se aspoň rychle naučí počítat s násobky třicítky, ale prakticky do běla mě vytáčela jiná věc - pence. Respektive ten idiotský zvyk prodávat všechno za X,99 liber, protože ta penny, kterou vám za to vrátí, je dobrá možná tak k roztavení na kulku, kterou následně zastřelíte toho debila, co to vymyslel. Alespoň se tak ale vysvětlilo, proč místní automaty na jízdenky ve většině případů neumí vracet a nikoho to netrápí. Náladu mi trochu vylepšil fakt, že jsme si poslední den pobytu koupili džus za 65p, podali to Pákistánce na pokladně prakticky v jednopencích a toho šrotu se tak celkem efektně zbavili. Co se cen potravin týče, čekal jsem to mnohem horší a dost věcí bylo dokonce levněšjích než u nás.

Následky to na mě mělo různé. Už v prvních dnech se dostavila plíživá inverzní pseudoresyllabifikace, takže jsem po náročném dni mezi domorodci nesmrděl jak opossum, nýbrž jako possum, což je mnohem horší. Moje do té doby celkem normální alveolární plozívy dohnala hyperaspirace prakticky ke tření a laterální polohláska se roztekla na zadní samohlásku středovou. Prostě Estuary guláš jak má být, žeano?
Taky jsem si domů přivezl spoustu hodnotných předmětů[11]. A kilo čedaru, které mi nakonec spolu s kvantem věcí, které nebyly moje, pomohlo k zaokrouhlení váhy kufru na skoro patnáct kilo.
Sečteno a podtrženo: parádní výlet. Děkuji všem zúčastněným a příští rok teda razíme na Dublin, jo?


Morale of the story: Did you mind the gap?

A ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.