Tohle je (minimálně na hodně dlouhou dobu) poslední příspěvek, který se nějakým způsobem váže na Lineage. A kdybych neslíbil, že to zveřejním, tak by tu nebyl ani ten.
Za dobu, co jsem tuhle idiotskou hru s nádhernou grafikou a hudbou nejen hrál, ale na pár serverech i tak trochu řídil, mi prošlo rukama nepřeberné množství charakterů. Každý, kdo si na některém z těch serverů chtěl něco pořádného zahrát, měl jednoduše povinnost o své postavě vyplnit menší dotazník, aby bylo jasné, co zhruba od ní jako ředitelé světa máme čekat. A samozřejmě nebyly výjimečné ani případy, kdy někdo těch postav vystřídal víc než dvě.
Z toho plyne, že životních příběhů, plánů do budoucna a názorů na světově velmi oblíbený fašismus jsem přečetl dost na to, abych v tom na první pohled identifikoval nejrozšířenější klišé a u každého dalšího si mohl rvát další a další vlasy.
Následuje seznam sedmi těch nejsmrtelnějších, seřazený sestupně podle počtu výskytů.
1. Syndrom posledního přeživšího. „Ach ne, orkové/démoni/dinosauři/mravenci mi vybili celou rodinu, chci se mstít!“ (lehčí formy postihují jen některé členy rodiny, motiv pomsty je ale přítomen vždy)
2. Absurdní hybridismus. „Můj fotr byl anděl, matka ďáblice.“ (či jiné, naprosto kulturně, politicky i biologicky neslučitelné rasy)
3. Arthas komplex. „Jsem nezničitelný nemrtvý anděl/bůh s plamenným mečem a pérem až na zem!“ (neplést s munchkinismem, ten se většinou projeví až ve hře)
4. Asociativní porucha osobnosti. „Jsem syn krále Artuše a dcery jeho podkoního, osobně znám Merlina a o sobotách chlastám s Morrigan.“ (vtipnosti nastávají v případě, že si dvě různé postavy nezávisle na sobě napíšou stejnou slavnou matku, načež se pak neznají)
5. Tarzanismus. „Moji rodiče byli Kapuleti, ale vychovali mě Montekové.“ (případně jiná kombinace ideálně dlouhodobě znepřátelených stran)
6. Hematolacrimóza. „Pláču krvavé slzy, to je určitě znamení bohů!“ (to se občas stává, ale většinou je to následek čtení některých výtvorů)
7. Deus ex machina. „A najednou na toho draka, co mě chtěl sežrat, spadlo piáno.“ (ono se to občas hodí, ale působí to úsměvně, když se děje jenom to)
Aby nedošlo k mýlce, tím rozhodně neodsuzuji účelově použité klišé v zájmu udělání si legrace z kohokoliv včetně sebe. Číst ovšem v jeden den o pěti osiřelých mstitelích, kteří se jedním prstem probojují skrz hordy nepřátel až k vrahům jejich slavných rodičů, to je fakt trochu moc.
A ostatně soudím, že Aletheia je kripl a že Jediland by měl být aktualizován.
