Leontýnka rozhodně není strašidlo, nýbrž zvíře v mnoha ohledech neobvyklé. O tom ostatně dost vypovídá i fakt, že jsme si pro ni jeli až do útulku v Hradci Králové. A ačkoliv už na fotce z depozita vypadala nádherně, teprve na místě bylo zřejmé, že máme tu čest patrně s něčím útulkově těžce nadstandardním. Paradoxně jsem ji až do dnešního rána podezíral z toho, že je minimálně křížencem mainské mývalí kočky s nějakou tou divokou evropskou klasikou, případně rovnou čistokrevná, která se ovšem někomu nějakou drobnou vadou nehodila do chovu. Paradoxně proto, že stavbou těla se mnohem víc podobá kočce norské lesní, kterou jsem vždycky chovat chtěl a která je v našich končinách poněkud rozšířenější, jen mě prostě vůbec nenapadla. Takže abych definitivně smetl veškeré pochybnosti o tom, jestli je půlmainka, půlnorka, nebo od každého půl, rozhodl jsem se ji považovat za první (a vzhledem ke kastraci poslední) exemplář nového druhu – kočky české tulení.
(Leontýnka spí, což je zhruba jediná chvíle, kdy se dá vyfotit celá a nerozmazaná)
Anglický název (Bohemian Seal Cat) bohužel plně nevystihuje to, proč se tak jmenuje: není to totiž vlídným vztahem k vodě nebo rybám, ale k tulení. Od prvního dne se totiž projevila jako prvotřídní mazel, jakého jsem v životě neviděl. Jakmile jsme ji v novém domově vypustili, po chvilce se mi vyšplhala po nohavici až do náruče a vydržela tam, dokud jsem neuznal za vhodné ukázat jí bedýnku se stelivem. V čekárně na veterině mi bez větších obtíží vydržela spát na klíně dvě hodiny a dalších zhruba osm tam strávila s kapačkou, viz níže. Toho, komu se zrovna vetře, neustále otlapkává, což bylo před ostříháním těch drápů na kuchání medvědů dost demotivující, a je užvaněnější než rádio. Brebentí si jak pro sebe, tak když na ni člověk mluví, a jakmile ji před odchodem z domu zavřeme v pokoji, ještě pár minut alespoň symbolicky nadává.
Z Hradce si kromě vzorku oblíbených granulí naneštěstí přivezla i chlamydiózu, kvůli které musela tři dny po sobě na kapačku a bude teď měsíc baštit antibiotika, ale i během totálního vysílení byla úžasně akční, všude vlezla, všechno komentovala a nebojím se, že by u nás někdy jakýkoliv hmyz přežil víc než pár sekund. Její nejoblíbenější hračkou není k mé radosti úžasná pískající myš, ale kulička z aluminiového obalu čokoládového Mikuláše a kus provázku. Škrabadlo používá tak vzorně, že jí za odměnu asi seženu nějaké větší. Jediné, čím mě točí, je její totální ignorace kočičí trávy, pročež mi mnohem raději okusuje tři roky pěstěnou dracénu a je schopna pro ni vylézt i na třímetrovou starožitnou almaru.
Česká tulení kočka je zatím plemeno nepříliš popsané, protože náš exemplář má teprve nějakých sedm měsíců. Váží dvě a půl kila, ovšem kvůli nechutenství z nemoci poslední týden prakticky nežrala, takže to teď dohání a hádám, že by se brzy mohla dostat na smělá tři kila. Pokud vytrvá v nadšení, s jakým mi bleskově šlohla a rozkousala suchý rohlík, možná to stihne ještě teď o víkendu.
Od mainské mývalí se liší kratším ocasem, od norské lesní zase jižansky jemnou srstí. Akční je jako obě dohromady a při odběru krve jsme ji museli držet tři, a to byla zesláblá a dehydratovaná. Rámus, jaký při tom natropila, donutil dva buldoky v čekárně stáhnout ocas a zalézt do nejvzdálenějšího rohu místnosti.
Terapie se nicméně zdařila, už po dvou dnech zase lítá jako divá a učí se pořádně brzdit na parketách, což zatím moc nedává. Spí zásadně s námi v posteli, baští jako protržená, žere chleba a od doby, co jsme ji od dezinfekčního smradu surově umyli vodou, si o kožíšek pečuje s velkou pílí.
Teď ještě počkáme, až jí doroste těch pár fleků vyholených kvůli odběrům a kanyle, já zjistím, jestli jsem od ní ty chlamydie chytil, a můžeme začít závodit v línání.
(jo a taky jsme se přestěhovali a mně praskla další plika v koleni, ale to jsou drobnosti)
A ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.