Zadání bylo jednoduché: vybrat si libovolnou bylinu a pozorovat její celoroční růst, ovšem to pro primuse nebyla žádná výzva...
Jméno studenta: Flann O‘Fearraigh
Zvolený druh: Choroš šupinatý, polyporus squamosus
Úvod
Choroš šupinatý nepatří mezi byliny a není dosud používán jako ingredience do lektvarů, což je ovšem velká škoda. Jedná se totiž o hojně rozšířenou houbu se značně negativním dopadem na kvalitu dřeva i plodů napadených stromů, přičemž kulinářsky lze zužitkovat pouze mladé plodnice a rozhodně se nejedná o velkou pochutinu. Druidský sadař Ninian Ó Fearradhaigh odhaduje, že vinou choroše šupinatého přichází ročně o tři prdele ořechů a bukvic, přičemž jedna prdel je podle všeho stará irská měrová jednotka odpovídající přibližně pěti našim moderním kilogramům. Ekonomicky významnou ztrátu představuje rovněž snížení produkce medu v důsledku hynutí lip.
Není náročný na světelné podmínky, což se bude ve zmijozelském podzemí hodit, vyžaduje jen konstantní vlhkost a zdroj ligninu v mrtvém dřevě.
Cíl projektu
Snížit ekonomické dopady této dřevokazné houby její kultivací, případně objevením možného použití jinde, například v lektvarech. Tento choroš patří do skupiny stopkovýtrusných hub tvořících bílou plíseň, což je stejná kategorie, jako například oblíbená japonská shiitake, takže by její prodej pro kulinářské účely mohl pokrýt náklady na likvidaci a znovuosazení napadených částí sadů.
Předpokládané problémy
Nevhodný hostitel: Choroš šupinatý parazituje primárně na buku, lípě, ořešáku a dalších, hospodářsky méně významných stromech, zatímco já si jako substrát vybral břízu. V přírodě na ní však v případě nedostatku jiných stromů roste taky a bříza hlavně obsahuje méně ligninu a vypěstované plodnice by pak mohly být chutnější, což je pro mě vhodnější.
Škůdci: Plodnice ve volné přírodě s oblibou napadá hmyz, který do nich klade svoje vajíčka. Tomuto napadení se budu snažit zabránit především ponecháváním květináče v relativním bezpečí zmijozelského sklepení.
Kontaminace: Existuje tu jisté riziko, že si výtrusy z projektu infikuji centrální ořešák svého druidského hájku, což by patrně mohlo mít značně negativní dopad na mou zvěromagii. Toto riziko by však mělo eliminovat pouhé dodržování základních hygienických návyků, navíc se ke svému stromu nejspíš podívám až o prázdninách.
Netolerance okolí: Garrick Gall patrně bude protestovat, že ve společném pokoji pěstuji něco takhle hrozně ohavného, ale přinejhorším prostě dostane do řepy, věda má přednost.
Pěstební podmínky
Pokud není uvedeno jinak, byl květináč s houbou skladován nedaleko mé postele ve zmijozelských chlapeckých ložnicích. Přirozené světlo minimální, jenom to, co sem dopadlo skrz okno do Černého jezera, umělé z lampy jen občas a příliš daleko na to, aby mělo nějaký vliv na růst. Občas umělé světlo z kouzla lumos, když jsem na něco potřeboval pořádně vidět.
Vzdušná vlhkost konstantní a mírně nižší, než by si houba zasloužila, ale přeci jenom je to pokoj a ne sauna. Květináč byl každopádně často zaléván a kontrolován a substrát ani dřevo nejevily známky nebezpečného vysychání.
Substrát byl přihnojen pouze příležitostně, viz níže.
Fáze 1 – Sázení
14. 9.: Dokončena úprava květináče pro hostování neobvyklé sazenice. Zvolil jsem velký kameninový květináč, naplnil ho směsí hlíny z lesa a dřevěných pilin, zahrabal do něj část kmenu loni poražené břízy a další poleno z téhož stromu položil na vrch tak, aby byl částečně zahrabaný v substrátu a dotýkal se tam prvního kusu dřeva.
Zároveň přiletěla sova od strýce Niniana i s kloboučkem jedné z těch, cituji, „zkurvených hub“ a okamžitě jsem provedl nasazení. K tomu stačilo pouze přiložit částečně usušený klobouček na nejodřenější část mrtvého kmene, dva dny nechat výtrusy volně vypadávat a pak to celé pravidelně zalévat malými dávkami vody.
Fáze 2 – Růst
23. 9.: První zpozorování většího flíčku bílé plísně, přibližně o velikosti špendlíkové hlavičky.
27. 9.: Objevují se další dva flíčky, první se zvětšil zhruba na dvojnásobek.
4. 10.: Na odhalené části dřeva je lupou možno pozorovat formující se mycelium o ploše zhruba dvou centimetrů čtverečních. Pod kůrou pravděpodobně roste jeho další, větší část.
8. 10.: Růst mycelia na odhalené části kmene se zastavil, charakteristická vůně však naznačuje, že pod kůrou dochází k o to progresivnějšímu vývoji.
15. 10.: Jeden větší flíček se objevuje i na nejkrajnějším místě kmene, z čehož usuzuji, že mycelium již první kus hostitelského dřeva úplně prorostlo. Očekávám brzkou expanzi do toho kusu, co je zahrabaný v substrátu.
27. 10.: Je zřetelně vidět, že několik vlásečnic mycelia prostupuje z primárního kmene do sekundárního. Substrát zůstává nedotčený, piliny patrně nejsou dost atraktivní.
6. 11.: Mám narozeniny, yai!
11. 11.: Nedaleko místa prvotního osazení výtrusy se objevuje náznak budoucí plodnice. Substrát je myceliem stále nedotčený.
20. 11.: První plodnice dorůstá do konzumovatelné velikosti, a protože jsou poblíž vidět zárodky dalších tří, využívám toho k první ochutnávce. Choroš chutná jako něco mezi okurkou a melounovou slupkou a hodil by se ke švábům nebo kobře královské, ale prozatím je ho příliš málo na zkoušení nových receptů.
Fáze 3 – Plodnice
30. 11.: Další plodnice dorůstají do hraniční velikosti, kdy jsou ještě jedlé. Zkusil jsem z nich udělat smaženici, ale tímto směrem se mé další pokusy nejspíš ubírat nebudou, protože není moc dobrá. Část kmene, kde došlo k první infekci, je teď hustě poseta malými výrůstky, které rychle rostou, ale substrát z pilin myceliu pořád nechutná.
2. 12.: První pokus o přihnojení substrátu. Zálivku provádím výluhem z otrub, abych zvýšil podíl ligninu v půdě, což by mycelium mohlo motivovat ke kolonizaci.
15. 12.: Navzdory průběžnému užírání mladých plodnic a jejich zkoušení s různými omáčkami vypadá teď exemplář takhle, foceno na Bessin barevný aparát:
19. 12.: Zkusmo jsem zavařil jednu sklenici plodnic v láku na okurky.
24. 12.: *tenhle záznam byl viditelně zničen magickým bělítkem, při pokusech o revelio ukáže slova jako „koupelna“, „nahá“ a „nikdy“, to všechno psané nejspíš v unáhleném domnění, že se jedná o deníček*
3. 1.: Podstrčil jsem nakládané houby Finnianovi na zmírnění posilvestrovské kocoviny a tvrdil, že hnusnější okurky ještě nejedl. Dobrá zpráva tedy je, že se s okurkami splést dají, špatná že to za to ani moc nestojí. Pro jistotu ale zkouším ještě jeden nálev, který nechám déle odstát.
5. 1.: Mycelium se substrátu pořád vyhýbá, zkouším přihnojení zbytkem lektvaru euforie, který jsme vařili v hodině v rámci opakování ke zkouškám. Ještě večer téhož dne je i hlína hustě prorostlá vlásečnicemi plísně a největší klobouček se mírně vrtí do rytmu neslyšené hudby.
6. 1.: Tanec ustal, mycelium bez viditelné regrese.
8. 1.: Na dalším ochutnaném vzorku, během nějž absolutně vylučuji možnou kombinaci s marmeládou, na sobě pozoruji mírné projevy euforie. Houba asi lektvar nějak nasála a uchovala a třeba by toho šlo nějak využít, ale teď se musím jít proběhnout k jezeru, pac a pusu, čau.
10. 1.: V zájmu potvrzení předchozí hypotézy zalévám mycelium vlasyzvedajícím lektvarem, který mi laskavě věnoval profesor Redmond.
13. 1.: Zkusmé ochutnání další mladé plodnice sice potvrzuje teorii, že s medovou hořčicí to celkem jde, ale nepozoruji pohyb jediného vlasu. Možnost, že choroš absorbuje a kumuluje lektvary z okolí, je tedy empiricky vyloučena, za nejpravděpodobnější vysvětlení předchozí euforie považuji to, že jsem pepřovou omáčku míchal stejnou lžící, jako ten lektvar, což mi tedy mohlo dojít dřív.
22. 1.: Konec období intenzivního růstu. Houba pravděpodobně podle nějakých vnitřních genetických hodin usoudila, že nastává konec jejího vegetačního období, a frekvence objevování nových plodnic výrazně klesá. Zbylé plodnice nechávám dozrát, abych měl materiál na projekt Schody do nebe.
2. 2.: V nejstarší plodnici se objevují larvy neznámého hmyzu. Chutnaly jako kuře.
4. 2.: Projekt Schody do nebe. Protože po kulinářské stránce se mi pořád nepovedlo přijít na cokoliv výrazně použitelného, stáčím svou pozornost ke stavebnictví – chitin, který tvoří většinu schránek hub, je přeci jen pevný a lehký, takže by se dal použít ke konstrukci mostů, kdyby rostl dostatečně rychle, a schodů, k čemuž jsou choroše vhodné i svým tvarem.
Z několika přezrálých plodnic jsem vyrobil řízky, máčel je v pryskyřici a házel je na dřevěnou konstrukci jedné z tribun na famfrpálovém hřišti. Cíl byl jednoduchý, objevit vhodné zaklínadlo, kterým by se přilepený kus houby přivedl k intenzivnímu růstu, načež by jeho klobouk vytvořil pevný, silný a lehký schůdek, který by unesl i člověka a umožnil tak přístup na jinak nedostupná místa. Bohužel jsem ani po dvou hodinách a vypotřebování všech řízků na žádné nepřišel.
Nefungovalo ani „choroš, pomož, dřevo oblož,“ což mě obzvláště zklamalo, a celý zbytek dne jsem ten bordel uklízel.
18. 2.: Nové plodnice teď nerostou vůbec, což mě ale nepřekvapuje, nechávám houbu přes „zimu“ odpočívat a jen mírně omezuji zálivku. Staré na dřevě nechávám, budu je potřebovat jako materiál k dalším pokusům.
3. 3.: Experimentálně si ověřuji teorii, že sušený choroš je po rozemletí na jemný prášek perfektním troudem. Za úspěch se to ovšem považovat nedá, protože existují i mnohem levnější materiály, které zároveň neničí stromy.
11. 3.: Strýc Troightheach tvrdí, že seveřané kdysi choroš šupinatý používali spolu s ještě jednou dřevokaznou houbou a trochou alkoholu vlektvaru na posílení iluzorních kouzel . Tou druhou snad měla být mora tapinella, čímž si nebyl jistý, ale stejně mi vnuknul nový nápad, jenom musím počkat na novou várku mladých plodnic.
29. 3.: Vegetační pauza končí výrazně dřív, než jsem čekal, pravděpodobně díky vyšší teplotě ve sklepení. Houba nasazuje na nové plodnice, některé teď dokonce vyrůstají i z předtím nevyužívaného substrátu.
5. 4.: První velký úspěch! Saiph dnes v noci tak strašně chrápal, že jsem to nevydržel a nacpal mu jednu přestárlou plodnici do nosu. Ukázalo se, že je k tlumení podobných zvuků výrazně vhodnější než ponožka, kterou jsem používal dřív.
7. 4.: Strýc Troightheach mi v jedné poněkud pochybné knize ze své sbírky našel onen recept, čímž mi ulehčil práci, čas a nejspíš i žaludek s pokusy. Kromě mladých plodnic choroše šupinatého do něj přijde ještě sušený prášek z choroše bílého a odměrka nikoliv ethanolu, jak bych se domníval, nýbrž dřevěného lihu, tedy methanolu. Strýc mi obě zbývající přísady opatřil a ujistil mě, že během vaření se při správném postupu methanol odpaří, a jelikož je profesor lektvarů, rozhodl jsem se mu věřit, i když pro jistotu provedu jisté ochranné opatření zahrnující jinou organickou sloučeninu... Kdybych ale náhodou přeci jen oslepl, najdu si ho a vysypu mu do rybníku pytel DDT.
8. 4.: Přesně podle návodu jsem uvařil lektvar, vypil ho a neoslepl. Následné pokusy zmást Šunku nedopadly o moc jinak než kdykoliv jindy, ale když jsem nakonec vyčaroval i patrona, byl barevný jako živá kočka. Nejdřív jsem měl podezření, že se jedná o poruchu mého vnímání, ale potvrdila to i Anabelle, která šla náhodou kolem.
Bohužel si nemyslím, že by se jenom kvůli tomuhle využití vyplatilo choroš šupinatý nevyhlazovat, neboť je ho potřeba dost málo a výsledný efekt je dost k ničemu.
20. 4.: Nové období růstu zdárně pokračuje, plodnice už nežere ani ta myš, co mi jednou snědla úkol do astronomie.
25. 4.: Neúspěšný pokus použít choroš jako návnadu při lovu ryb. Chytil jsem jenom středně velkého okouna, ale mám podezření, že mi ho na udici nasadila jezerní oliheň, protože se jí mě zželelo.
5. 5.: Vrchní březové poleno zkolabovalo, patrně kombinací prožranosti a tíhy plodnic. Vyměnil jsem ho za nové, ale novou sklizeň už asi do konce roku nestihnu, ne že by mě to moc rmoutilo.
12. 5.: Nové dřevo vykazuje známky infekce.
14. 5.: Zbytky původního polena, které jsem vysypal k poslednímu mraveništi ve vřesovišti, které jsem ještě jako medojed nevyžral, zmizela. Mravenci z lehkého dřeva staví jako zjednaní a s chutí vyžrali zbytky mycelia, což je zatím asi největší úspěch. Nejen že budu moct zbytky po strýcových stromech krmit mravence, aby se rychleji množili a rychleji doplňovali ztráty po mých záchvatech mlsné, taky by možná šlo využít mravence jako takové k eradikaci choroše z živých stromů.
19. 5.: Strýc Ninian odepsal, že to zkusí a že jestli to bude fungovat, dovolí mi pak sežrat nejen všechny přebytečné mravence, ale i nějakou tu krávu z chovu. Doufám, že tím nemyslel dceru, protože to je v jeho případě i docela možné.
22. 5.: Ochutnávám druhou várku naložených hub a shledávám, že jsou ještě hnusnější než ty rychlokvašky na začátku roku.
29. 5.: Veden čistě intuicí jsem si normální dávku čarohlávek posypal práškem z drcených sušených plodnic choroše a musím konstatovat, že to byla jízda. Troightheachova kniha byla patrně poněkud nepřesná, protože spíš než iluzorní kouzla ten lektvar asi posiluje iluze ve smyslu halucinací, ale jestli je celkový lektvar ještě silnější než samotný choroš jako aditivum, asi to radši ani nebudu zkoušet. Už takhle musím zjistit, co jsem dělal včera na hodině přeměňování a na dějinách magie, kam normálně vůbec nechodím.
13. 6.: Protože houba plodí jako divá, asi že dostala čerstvé dřevo, přeci jen jsem ten lektvar zkusil uvařit znovu, naložil do něj čarohlávky a… páni. Byl jsem v Himalájích, mluvil tam s prezidentem Burundi a přišel mi tam zazpívat irský veledruid, to všechno tak živé, až jsem si nejdřív myslel, že mě někdo nepozorovaně přemístil. Ovšem pravý Ó Branagáin umí zpívat mnohem líp, takže jsem to prokoukl.
Fáze 4 – Předání
15. 11.: Konec projektu, začínají zkoušky. Květináč vám tady nechávám, mně by choroš v hájku nakazil všechny stromy, jeho osud je ve vašich rukou. Obsah toho pytlíku, co je ke květináči přiložen, se pak dá nacpat do dýmky jako jakýkoliv tabák.
Ale není to tabák.
Můžete si z toho udělat představu, kolik srandy si tam někdy užijem, a kolik času dokážu zabít kravinou, kterou nikdy neuvidí víc jak dva lidi.
A ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.
