Cesta tam trvala dlouho, vzhledem k tomu, že vrak, sloužící nám za transportér, neměl hyperdrive a ten podsvětelný motor taky za moc nestál. Cesta byla suchá, místy namrzlá. S hrůzou jsem sledoval, jak na zemi za okny přibývá sněhu, zatímco teplota uvnitř byla až krutě jižní, a dozvěděl se spoustu věcí o modelech.
Po přistání v Kopřivnickém doku 94 jsem byl rád, že na sobě nemám kraťasy jako loni. Letos by to opravdu nešlo, a to už je co říct.
Hned po lehce komplikovanější registraci (ano, zase jsem se elektronicky přihlásil deset minut před odjezdem) a získání toho fajne trička se to rozjelo. Už jenom vidět známé tváře dalších magorů mi stačilo, abych věděl, že jsem mezi svými.
A protože se tentokrát žádná časoprostorová anomálie, která by zhustila čas, nevyskytla, stihl jsem toho mnohem víc než v Chotěboři. Teď jen jde o to, jestli si na to taky vzpomenu.
Protože se schylovalo k Riskuj, rozhodl jsem se obsadit strategicky výhodnou pozici již během předchozí přednášky monsignore Blaira. A to byla chyba, protože jsem slyšel, jak nechutně německy čte jméno jistého bojového umění. Teräs käsi fakt nemá se sýrem nic společného, perkele.
Než jsem to vydýchal, polovina Riskuj byla pryč a i po tu druhou jsem byl tak konsternován, že se jisté osobě podařilo nevídané. Přemluvit mě k návštěvě manga workshopu. Jako fakt.
Přišel jsem tam pozdě, právě ve chvíli, kdy Sid už dovyprávěla veškerou důležitou teorii. I přes to jsem neutekl a jal se tvořit. Tuto chybu odnesli životem dva chibíci, respektive pokusy o ně. První se oběsil, druhého zabil třetí, zde vyobrazený v kvalitě hanebné, za kterou snímací technika vážně nemůže.
Legenda: San se ptala, jestli se upíři bojí ohně
Během prznění japonského národního zvyku nás navíc svou přítomností poctil Lord, pokus o vyvolání mexické vlny mu však nevyšel, Sid to měla pevně v rukách a byla odhodlaná zůstat zeměpisně v zemi vycházejícího slunce.
Pak se asi něco dělo, ale při Frigg nemám páru, co to bylo. Tedy kromě toho, že se Treworovi podařilo pod dohledem početného davu přetransformovat auto v robota. Prý nějaký Transformer či co, ale jestli tohle někdy udělá auto, ve kterém pojedu, ať si mě nepřeje.
Hřebem večera a hřebíkem do rakve (neboť i jako poloviční upír spím zásadně v rakvi a tam už jsem byl poměrně utahaný) bylo Vodenovo Star Wars versus Jánošík. Star Wars tradičně obhájily svou pozici tragického poražence a proti maďarskému národnímu hrdinovi (všichni dobře víme, že se původně jmenoval Jánosz Ük) neměly šanci. Když definitivně padly, mohly být tak dvě hodiny ráno, já se zbaběle dopotácel do rakve a usnul.
V sobotu se toho událo víc, chronologické pořadí po mně nikdo chtít nemůže, to by bylo porušení pěkného seznamu konvencí na ochranu zvířat. Každopádně jsem se dozvěděl spoustu věcí o modelech, shlédl Discordovu přednášku o Mandaloriánech (neplést s midi-chloriany, to by ho asi dost naštvalo), která byla navzdory technickým problémům kategorie F naprosto parádní (není nad to, když přednášející byl osobně přítomen událostem, o nichž přednáší), viděl pekelně akční duel mezi Sid a Tess, přičemž první jmenovaná jako bonus předvedla pár působivých výkopů z capoetamtoho (to bojové umění, co se učili černoši, aby mohli bojovat i v želízkách), most ze stoje, který mi zlomil páteř jen jsem se na něj podíval, a pár efektních triků s kastrovacími koulemi. Ani jedno z toho na mně. Taky jsem se dozvěděl spoustu věcí o modelech, viděl kopec fotek z Celebration Europe od reportérky-senátorky a den se chýlil ke konci.
U Freye, co to povídám, nic takového, den se chýlil ke galavečeru. Během vyhlašování literárních soutěží se mi podařilo vyrýt si na předloktí „snad příště, vole“ nožičkou od brýlí. Výhodou mi budiž, že soutěžní povídku už prakticky mám, takže budu jen muset vhodnými manipulacemi donutit pořadatele k vybrání tématu, jaké potřebuji. Protože tahle povídka, ač původně k tématu, se prostě zvrhla, za to já fakt nemůžu.
Vyhlašovala se i fanartová soutěž, ale vzhledem k velmi strategicky nevýhodné pozici jsem toho moc neviděl, jen slyšel. Musím uznat, že autoři music videí měli dobrý vkus, Nightwish a Apocalyptica mi zvedly hladinu metaloidů v krvi na přijatelnou úroveň a já se pak mohl plně soustředit na divadlo.
Což je kapitola sama o sobě a já klobouk, respektive helmu, nesmekám, já ho odhazuji v dáli, protože si to prostě zaslouží. Lordovi se sice ani tady nepovedlo vyvolat mexickou vlnu, ale věřím, že si to vynahradí jinde. Každopádně jestli jsou ty zvěsti pravdivé, a já nemám důvod tomu nevěřit, pak Discord předvedl heroický výkon nejen na jevišti, ale především při psaní hry samotné, což zvládl v rekordním čase a jestli jsem se dobře díval, tak se všemi prsty. Místy to sice bylo trochu zdlouhavé a bylo tam možná trochu moc zelí, vole, ale ty trotly, co na jeviště házeli papírové koule ze zrušeného CTF live bych stejně nejradši rozsekal lightsaberem. Oproti předchozím tragikomickým dramatům rozhodně skok správným směrem, tleskám.
Pak se tam rozjela jakási akce velmi zvrhlého charakteru, takže jsem se odebral pryč a ulehčil tak Padmé práci s hlídáním mojí osoby. Ze zcela masochistických důvodů jsem se šel podívat na Tess avizované promítání filmu Mušketýr. A už chápu, co to znamená, když o něčem prohlásí, že u toho žrala koberec. Francouzská verze Posledního samuraje střihnutá s náhodnou komedií Jackieho Chana, honosící se v úvodu textem „Na motivy Tří mušketýrů Alexandra Dumase“, ač se zmiňovaným dílem má společná snad jen jména hlavních hrdinů, to se fakt nedá přežít víc jak jednou.
Tímto prakticky zabit, usnul jsem velmi rychle a nestydím se to přiznat.
Dopsal bych to tam, ale ovládl jsem se a taky mi chyběla červená fixa
V neděli jsem se dozvěděl spoustu věcí o modelech, podíval se novinky v Neznámých soubojích, dozvěděl se spoustu věcí o modelech a pak Gralex zmizel. Já udělal tu příšernou blbost, že jsem ještě zašel na přednášku o jednom Star Wars rpg. No, aspoň mám tak na půl roku o čem přemýšlet.
Všichni byli sbalení, čekalo se na povel k odchodu, a mně se do palice vloudila taková ta divná melancholická sentimentalita. Přestal jsem litovat něčeho, co jsem neudělal, začal litovat něčeho jiného, co jsem neudělal, umístil si do podvědomí upomínku, že už prostě musím pohnout s tou slibovanou povídkou pro Jediland a tak dále a tak dále.
Každopádně to byla povedená akce a ta cesta za to stála, i když by už napřesrok snad ten dambus jezdit mohl. Teď budu tak týden dospávat (ve vlaku to nešlo nejen díky buzení heslem „Praha ruky hore!“), narovnávat páteř, protože parkety mým zádům moc nesvědčí, vymazávat z hlavy tu spoustu věcí o modelech a příležitostně mlátit hlavou o zeď, protože jsem sem zapomněl něco důležitého připsat.
V každém případě děkuji všem včetně těch, se kterými jsem tam vůbec nemluvil nebo je ani neviděl, a běda těm, co slíbili, že přijedou, a neučinili tak. Pro případné námitky jsou tu komentáře a slibuji, že budu mazat jenom ty blbé a dělitelné sedmi...