Uusivuoden tiivistelmä

Blíží se konec roku, čas přemítání, sentimentálního žvanění a meditací nad tím, co jsme udělali, neudělali, měli udělat, neměli udělat, whatever.
Tenhle rok byl pro mě velmi zlomový, o tom není nejmenšího sporu. Z dnešního pohledu bych spoustu věcí udělal jinak a některé vůbec, ale pravdou je, že to mohlo dopadnout podstatně hůř. Všechno.
Následuje malý, chronologicky vesměs neseřazený seznam toho, co já považuji za důležité. Pochopitelně už je toho tak polovina, vzhledem k děravosti mojí paměti a tomu, že od některých událostí už uběhlo skoro dvanáct měsíců.




Začátkem roku jsem se začal oficiálně učit finsky. Přeskakování kapitol není dobrý způsob sebevzdělávání, to jen tak mimochodem.

Zjistil jsem, že Krteček je fiktivní postava. Při pomyšlení, že hrdinu mého dětství vymyslel nějaký chlápek s německy znějícím příjmením, propadám depresím a útěchu nacházím v pohanství.

Naučil jsem se derivovat, zase to zapomněl a poté byl donucen naučit se to znovu.

Patentní úřad zamítá můj vynález kočkochlebového dynama.

Kolem jarních prázdnin trávím tragicky moc času hraním Lineage. Když si uvědomím, kolik hodin piplání teď leží v té postavě tam někde na předalekém serveru, svírá se mi hrdlo a ani Dionské pivo s tím nic nesvede.

Začal jsem psát Desparion, ovšem jeho dokončení je i přes pokročilé stádium rozpracování v nedohlednu. Stejně tak zbytek všeho, do čeho jsem se s elánem pustil.

Podal jsem přihlášku na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Fatal Error.

Chytil jsem dva domácí vættir a pekelně je zmlátil za to, jak mi pořád schovávají pantofle. Od té doby už nikdy neopustily svoje místo a mám permanentně zametenou klávesnici.

Dodržel jsem svoje novoroční předsevzetí, to jest nedávat si žádné předsevzetí kromě toho, že si nedám žádné předsevzetí kromě toho, že si nedám žádné předsevzetí kromě toho, že si nedám žádné předsevzetí kromě toho, že... stack overflow, loop aborted, program terminated.

Kvůli návštěvě na Vysoké škole chemicko-technologické jsem málem prošvihl poslední požární cvičení za mého působení na gymplu. Málem znamená, že jsem prošel hlavním vchodem právě ve chvíli, kdy začalo jako že hořet a proti mně se vyvalily davy. Nic moc pocit.

Prošvihl jsem všechna čtyři požární cvičení na Univerzitě Karlově. První ignoroval cvičící na matematickou analýzu s tím, že až mu zvednou plat, klidně jim bude dělat šaška (je to takový starší, seriózní pán), druhé nám bylo přikázáno ignorovat, protože jsme psali písemku z lineární algebry, a na další dvě jsem pro změnu nebyl ve škole.

Karel Gott získal Zlatého slavíka.

Potkal jsem chlápka, co vypadal jako Per Yngve Ohlin. Ale byl nerealisticky upravený, usměvavý a živý.

Odmaturoval jsem ze spojových seznamů a stejně na ně teď čumím jako vyoraná myš.

Nezdolal jsem jedinou osmitisícovku, nepřeplaval Atlantik, neletěl ve stavu beztíže, nepotopil se do deseti kilometrů, neodoperoval akutní infarkt myokardu při jízdě výtahem a jen s pomocí zubního kartáčku, nezasadil strom, nenaboural auto, neukradl psa a nechodil po žhavém uhlí. A ani trochu mi to nevadí.

Přečetl jsem Kalevalu, zatím jenom v angličtině, ale toho Frey dá nebude...

Postavil jsem si imaginární dřevěný srub na Faerských ostrovech. Bytelný, perfektně vybavený, s pěknou zimní zahrádkou, geotermální elektrárničkou, chovnou stanicí norských lesních koček, jedním sněhulákem, nad tím vším polární záře a je to jenom dva kilometry od Tórshavn, takže na nákupy jezdím na kole.

Nekoupil jsem si medvídka mývala, ač mi to bylo několikrát doporučeno.

Brigádničil jsem v knihovně a došel tam k názoru, že s českým knihovnictvím to jde s kopce a taky že na těch židlích se špatně houpe. Ale až budete hledat odborníka na literaturu pro děti do šesti let, jsem tu pro vás.

Napsal jsem maturitu na nečisto z němčiny finsky. Perkele, jestli jsem na něco v životě hrdý, je to tohle.

Připravil jsem svou učitelku angličtiny o iluze demonstrací neschopnosti mého zažívání trávit bublinky. Uznávám, po čtyřech pivech už to celkem slyšet je.

Za oba výše zmíněné skutky jsem dostal celkem osm bodů. A Ring of Stylishness +8 za průpovídku, kterou je lepší nezveřejňovat.

Byl jsem na SConu, Festivalu Fantazie a KoprConu. Paráda. FFS záměrně neuvádím, tam se nic zvláštního nestalo (tady by byl jazyk vyplazující emotikon, kdybych si nezakázal je sem dávat). Oslavy třicátého výročí SW jsem propásl vinou střevní infekce.

Šokující odhalení: založil jsem blog.

Z lidové moudrosti jsem se dozvěděl (čti: v hospodě jsem zaslechl), že pokud chcete svářet spartakiádní lehátka, záleží na přístupu, ty vole!

Potkal jsem hochy z Akademie Sithů a užil si s nimi spoustu legrace.

Stal jsem se prvním Tok’rou v galaxii Pegasus, mistrem Jedi, lovcem upírů, mutantem v řadách Bratrstva, Asgardem na palubě ruského mezigalaktického křižníku a taky jednou strašně sexy antickou doktorkou.

Nezapálil jsem ani jeden kostel, ale zato hned několik kusů německé literatury.

Sepsal jsem svůj vůbec první manifest. A asi i poslední, nevím, co na tom Marx s tím druhým vousatým strýcem viděli.

Zazálohoval jsem si 751 543 znaků v 145 335 slovech. Sice to nejsou prvočísla a vyjadřují odhadem tak desetinu toho, co jsem skutečně napsal, ale čert to vezmi, kouká se na ně pěkně.

Po měsíčním boji moje taktika zvítězila a já na obou frontách porazil svého nepřítele v podobě kontaktních čoček.

Pořád nevím, proč jsou zebry, i když už jsem zaslechl pár teorií. Jedno je ale jisté – pravda a zebry jsou tam venku.

Viděl jsem usmívajícího se Hittäväinena, křepčící Floor Jansen a autora Avantasie, jehož jméno si pořád nedokážu zapamatovat.

Paula Tarvainen hodila oštěpem na kvalifikaci v Osace o devatenáct centimetrů méně než první Barbora Špotáková. Obdobně tomu bylo u mužů, ale Tero Järvenpää ztrácel na toho prvního Amíka 2,43 metru. Ve finále vyhrál Tero Pitkämäki, Paula skončila dvanáctá a Salla Rinne ten sedmiboj taky pěkně pohnojila. Sám nechápu, proč to sem píšu.

Potkal jsem revizora, živého, nekecám.

Po zhruba pěti letech jsem znovu dohrál Tiberian Sun. Bylo to mnohem lepší než tenkrát, když jsem ještě neuměl anglicky. Navíc jsem mohl hned přidat Tiberium Wars, žeano...

Vrátil jsem knížky do knihovny o měsíc později, snažím se tím bojovat proti systému. Jsem holt rebel.

Dozvěděl jsem se o staré indiánské hře jménem lakros. Však víte, to s těma motorkama...

Objevil jsem kouzlo doktora House, doktora Coxe, Doktora, doktora Becketta a doktorky Sheppard. Vybraná společnost.

Řekl jsem o souvislém grafu, že je spojitý. Dvakrát. Jsem nejen rebel, ale i chuligán.

Začal jsem cvičit judo, takový ten sport, kde musíte protivníka zabít jím samým, jinak se jím zabijete sami. Goshi guruma, o goshi, o soto gari, seoi nage, ippon seoi nage, bacha na mě, jsem teď totiž hrozně nebezpečný, nejen sám sobě.

Zjistil jsem, co je to determinant. Nejsem z toho tedy zrovna dvakrát odvázaný.

Pořídil jsem si boken, těžko říct proč. Každopádně jsem se dosud nedokopal k tomu, abych do jeho jílce vyryl/vyleptal/vypálil runy teiwaz.a algiz, což byl původní plán.

Silničáře překvapil sníh v půlce prosince. A to jsem si myslel, že si loni dělali srandu.

Začal jsem poslouchat Leaves‘ Eyes. Závislosti na Lineage se člověk zbavuje podstatně lépe.

Stávám se členem Vnitřního kruhu Bratrstva NOD a zakládám supertajnou organizaci NINe. No schválně, kolik z vás už o ní slyšelo?

Viděl jsem Holku na hlídání. Ano, to je ten film o chůvě a ano, šel jsem na něj dobrovolně.

Dostal jsem dvě Tórova kladiva. Zlo, třes se, neujdeš spravedlivému trestu, jak by řekl Minsc. A Boo, of course.

Přežil jsem koncentrační tábor na Albeři. Následky si ale ponesu celý život.

Byl jsem zachráněn před nekonečným utrpením v podobě doživotního nerdství z nebes sestoupivší valkýrou. Zářící brnění, planoucí meč, pohled, co zabíjí draky, vždyť víte.

Odjel jsem slavit Silvestra někam za mlhu tak hustou, že by se dala řezat motorovou pilou. Snad se vrátím v jednom kuse a s játry, která neodolají oné motorové pile...

Se on Santa, perkele!

Vánoce

Joulu lähestyy. Joulua vietetään nykyisin Suomessa, kuten kaikkaialla maailmassa, kaupallisesti. Joulukuusi, kynttilät, joulupukit, lahjat ja jouluruuat kuuluvat joulun kuvaan. Monet suomalaiset matkustavat jouluksi etelään, koska he haluavat aurinkoon ja lämpöön. Joulun aika on Suomessa pimeä ja kylmä. Mutta ehkä juuri sen vuoksi kaikkialle sytytetään kynttilät.
Joulupukki onperinteinen joulun simboli, valkoparta vanha ukki, joka asuu Korvatunturilla Lapissa. Nykyisen modernin joulupukin työpaja on kuitenkin Rovaniemellä. Joulutontut eli joulupukin apulaiset hoitavat jouluvalmistelut., lahjat ja joulumainonnan.
Jouluaattona joulupukit lähtivät Korvatunturilta porovaljakolla ja jakoivat lahjat joka kotiin. Nykyisin he lentävät helikopterilla.
Jouluaaton aamuateria on usein joulupuuro. Kun joulukuusta koristellaan, tarjoillaan jouluglögit. Jouluaaton perinteinen ateria syödään vasta illalla. Siihen kuuluvat vanhat perinneruuat eli erilaiset laatikot. Alkupalana syödään tavallisesti lohta tai silliä ja rosollia. Pääruoka on kinkku, jonka kanssa tarjoillaan lanttulaatikkoa, porkkanalaatikkoa, perunalaatikkoa ja salattia. Jälkiruoka on perinteisesti luumukiisseli tai sekahedelmäsoppa.
Jouluäpivää vietetään usein perheen parissa. Käydään kirkossa ja viedään kynttilä perheenjäsenen tai ystävän haudalle.
Tapaninpäivä on vierailupäiva. Silloin tulevat sukulaiset ja ystävät iltapäiväkahville, jolloin tarjoillaan joululeivonnaiset: joulupullat, joulutortut ja piparkatut.

Ja nyt joululaulu!

Joulupuu on rakenttu,
joulu on jo ovella.
Namusia ripustettu
ompi kuusen oksilla.
Kuusen pienet kynttiläiset
valaisevat kauniisti.
Ympärillä lapsukaiset
laulelevat sulosti,
perkele.

Eksynyt kirjallisuussa

Aneb co se stane, když na vás ze šuplete vykoukne starý sešit na literaturu a vy v něm z nepochopitelných důvodů začnete listovat.


Pozdě k ránu 2.0:
(autorem verze 1.0 jest Karel Hlaváček)

Pozdě k ránu
spal po flámu
vprostřed stanu
kukluxklanu.
Jel do krámu
koupit ramu,
dvě stě gramů
do salámu.
Minul bránu,
sjel na stranu,
zbrousil hranu,
přejel vránu,
trh si tlamu,
zapad v jámu
a byl v pánu.
Ale to už bylo skoro poledne.


Ve stínu pípy:
(VVV* na Ve stínu lípy od Svatopluka Čecha)

Ve stínu pípy
u staré lípy
vyprávěl vtipy,
trénoval shyby
a nedělal chyby.
Řek si „Co kdyby
braly mi ryby?“
vypral si slipy
a šel na hřiby
mezi kopřivy.


Sráč v úvalu
(VVV* na Rimbaudova Spáče v úvalu)

Sráč v úvalu
usnul a spal,
zvedal se pomalu,
pivo si dal.
Zvedal se dlouze,
pomalu, ztěžka,
k jídlu měl pouze
zdechlého ježka.
Už už se zvedl,
asi tak v pět,
náhle však zbledl,
zřítil se zpět.
Položil hlavu,
počítal ovce,
pak usnul znovu,
jde to s ním z kopce.
Šli kolem sekáči
od Cosa Nostry,
v úvalu po sráči
zbylo jen kostry...


Žabař
(Variace na Hrobaře, nalezen pouze útržek, dopsána nyní)

V mládí jsem se učil na GULZu,
užil jsem si spoustu haluzu,
mučit Vejta byl můj ideál.
Bít ho holí, mokrým ručníkem,
propíchnout mu nohu hřebíkem,
tomu jsem se vždy rád věnoval.
Že nás brzo čeká matura,
nečekala moje nátura,
toho bych se nikdy nenadál.
Vysypal jsem trávu z herbáře,
úsměv se mi rozlil do tváře,
stal se ze mě člověk věřící.
Věřil jsem, že vše se naučím,
zda stalo se tak, dodnes netuším,
zapomínám týdny letící.
Na komisi zuby vycením,
jejich sílu hrubě přecením,
nejsou zlí jak praví celý svět.
Brzy skončí doba flákání,
teď chybí mi i ranní vstávání,
chtěl bych všechno vrátit o rok zpět.

Sbohem, moje školo,
perfektné to bolo,
že jsem poznal tvůj smích a tvůj pláč.



* Velmi volná variace

Pohjoinen tuuli II

Šel po Zlíně zase, byl zlitej jak prase,
to dosvědčím v klidu a rád.
Proč dělals to, Láďo? Teď v kapse máš páďo
a domů se musíš dostat.
No dobré to bylo a hodně se pilo,
jen hlava mě bolí jak střep,
snad trefil mě hever, když After Forever
hráli tam co zlatý hřeb.

Vítr nad Zlínem je krutý, roznáší kouřový dým,
Ládík jde domů, je zutý, huláká jak vítězný tým.

Noc končí, je po ní, a slovník už voní,
a celé to je snad jen sen.
I teď skoro brečím, když doma se léčím
a vzpomínám na Floor Jansen.
Nahlas můžem chrápat, když jedem na západ,
po jedné z nemnoha cest.
Já říkám ti, Zlíne, jak na tě, už víme,
už těším se na Paganfest.

Vítr nad Zlínem je krutý, roznáší kouřový dým,
Ládík jde domů, je zutý, a tohle je poslední rým.

Rokin mestarit

Sluch se mi pomalu vrací a nohy se přestávají třást, můžu tedy napsat, co se to minulý víkend vlastně ve Zlíně dělo. Respektive se o to pokusit, protože paměť se také potýká s jistými problémy, které bych nerad rozebíral.
Každopádně jsme opět vyrazili vstříc Mordoru, tentokráte ve třech, protože náš současný úkol byl velmi důležitý. Společenstvo Slovníku, čítající mě, Martina, Radima a salát v mojí sýrové bagetě, vyrazilo na velmi složitou a nebezpečnou cestu na východ.
Řídíce se heslem „Kdyby někdo přišel pozdě, na Radima počkáme“, sešlo se Společenstvo v maštali Hlavního nádraží, kde jsme po krátkém boji obsadili železného oře. Starý a znavený, ale ostatní se moc dobře bránili.
Cesta moc slibně nevypadala, přibývající sníh po stranách dával tušit, že se blížíme, a stopy skřetů v něm nám nedávaly spát. Být to ještě kousek na východ, vyplatilo by se s sebou vzít česko-ruskou konverzaci a sud vodky. Chtělo se mi tam asi jako Italovi ráno do práce, ale ještě štěstí, že jsem jel. A to nejen proto, že jsem si po cestě zahrál s Vlakovým orchestrem lahvových expertů (VOLE) Bombadilovu symfonii Bal dur na poloprázdné plastové lahve od minerálek. Excelentní výkon, pánové.

Radim názorně předvádí, jak dělá troll

Na nádraží v Otrokovicích již postával dav individuí k pohledání. Armáda temnot se šikovala, aby vzala útokem první projíždějící dostavník a na něm se svezla až k místu bitvy. Zatím těžko říct s čím, ale už teď bylo jasné, že to nemá nejmenší šanci.
Poté, co Radim vysvětlil anglicky hovořící a civilně vyhlížející osobě, že její vlak už opravdu odjel a ona tu tak bude čučet ještě pěkně dlouho, přijel dostavník a začal útok. Asi ještě hodně dlouho nepochopím, jak jsme se do něj dostali a jak je sakra možné, že jsme si dokonce sedli.
Ve Zlíně bylo tepleji než tenkrát v říjnu, ač byl všude kolem sníh. Společenstvo se vydalo hledat Halu Osudu, jazykem místních Noves Ta, protože jenom tam bylo možné odebrat magickou ochranu ze Slovníku moci, který jsme tam přijeli zničit. Tížil mne v batohu celou cestu a celou cestu se pokoušel nahlodat mou mysl, abych ho otevřel a začal z něj nahlas číst, leč marně. Proti němčině mám imunitu síly betonové zdi.
Najít Halu nebylo zas tak těžké, stačilo jít „za tím dlouhovlasým chlápkem v černém“. Dokonce jste si mohli vybrat, za kterým. Možná proto tam někdo ztratil Ládíka a nemohl ho najít, ač se o to opravdu velmi snažil.
Kolem cílové lokace hlídalo spousta stráží a proklouznout dovnitř nebylo vůbec snadné. Abychom na to měli sílu, zapadli jsme do nejbližší krčmy, kteroužto nebyl Viper. Při vzpomínce na tohohle utopence se mi spouští dávící reflex, o téhle servírce snad radši ani nemluvě.
A pak přišla hodina H, kdy se v Hale Osudu otevřela tajná chodba. Nebyla asi zas tak úplně tajná, protože jí dovnitř postupně vpochodovala celá armáda, ale pro tu atmosféru...
Pronést dovnitř Slovník moci nebylo zas tak složité, stačilo zvolit jednoduchou taktiku. Radim s sebou naštěstí měl ještě jeden, maketu toho hlavního, bez jakékoliv magické ochrany, která by ho činila nezničitelným. A šel první. Skřet na stráži na něj zabručel, otevřel mu batoh, uzřel slovník a zamyslel se. A protože myšlení skřety bolí, radši toho nechal. Zjevně neměl od svého pána rozkazy zabavit všechny německé slovníky. A protože Radim je od přírody dobrák, obdaroval nebohého skřeta alespoň svou lahví s vodou. Na řadu jsem šel já, ovšem naneštěstí k jinému skřetovi.
Ten otevřel batoh, uzřel slovník a zamyslel se. Chvíli bolesti vzdoroval, ale pak mi jenom sebral vodu, načež se zeptal „Ty máš s sebou německej slovník, jo?“ Jeho skřetí kolega zavětřil a usnadnil mi tak práci s vymýšlením nějaké vhodné cover story. „Tamten ho měl s sebou taky,“ řekl a ukázal na Radima. Odolal jsem pokušení nakecat jim, že jsme fanatičtí uctívači pangermanismu a pokud se alespoň jednou nepomodlíme nad nějakou německou literaturou, budeme velmi agresivní a to by přeci nechtěli. Ale to už se přede mnou rozevřela Hala Osudu v celé své délce a šíři. Slovník se v batohu začal chvět, cítil, že z něj ono místo vysává magickou ochranu a že se stává zranitelným. Rituál musel být proveden důkladně, takže trval dlouho a vystřídalo se při něm mnoho zaříkávačů, kouzelníků a mágů. Vezmu to pěkně postupně.
První přišel Hannibal Lecter, respektive byl přiveden svázaný ve svěrací kazajce. A s ním banda divných individuí, přičemž zpěvák poskakoval a hýbal se, jako by mu elegantní kanibal provedl něco velmi ošklivého s mozkem. Slovník v tu chvíli zjevně zapojil poslední síly v boji o svou existenci, protože když tahle tlupa zmizela, přišli Němci.
Remember Twillight. Jeden jejich člen prý nepřijel, protože je v nemocnici se zlomenými žebry, ale já fakt za nic nemůžu. Hráli pěkně, hlavně ta neněmecky vypadající houslistka, ale pár drobností bych vytknul. Jsou jimi: zpěvák, kytarista, bubeník, chlápek s hobojem. Jinak fakt zajímavé.
Jen co na náš veskrze ironický pokyn "auf wiedersehen" jeden zamával a všichni vyklidili pole a Martin s Radimem absolvovali záchodovou odyseu, přesunuli jsme se do kotle, já nevěda, co mě tam čeká, protože o Svartsot, bandě Dánů, jsem nikdy neslyšel. Přišli stylově v brnění, se stylovými sekerami a začala stylová show. Kdyby v tu chvíli na Halu zaútočila armáda Normanů, sotva by si toho někdo všiml, protože pochybuji, že se někdo díval jinam než na pódium, odkud se linuly zvuky připomínající rodící medvědici. Jejich album si určitě pořídím, prý „se dá koupit, nebo tak něco,“ jak povídal Claus. Nikoliv Santa, tohle byl Dán. V paměti mi zůstala jediná jejich skladba, složená u příležitosti jakéhosi svátku, kdy uctívají mrtvé, pijí pivo, zpívají a „occasionaly fuck women“. Zahráli nám ji s tím, že tady taky budou pít pivo a zpívat, ale ženy už nechají na nás. To od nich bylo milé.
Ale sekerami mávali efektně, ta pastýřská píšťalka byla na rozdíl od toho srandovního bubínku slyšet a vůbec jsem měl děsnou chuť naskočit na drakar a plout vyplenit pár vesnic.

To v kiltu není Skot

Následně přišli čtyři bratři v námořnických tričkách, co si říkají Krucipüsk. Herecký výkon toho hlavního trouby perfektní, texty taky, alespoň co jsem slyšel, ale shánět se po tom fakt nebudu. Jednou to stačilo, nic proti nim.
Abych nepřišel o výhodnou pozici v kotli, zůstal jsem tam během vystoupení Arakain. Ne že bych snad měl šanci odejít i kdybych chtěl. Důkladností příprav předčili i svoje německé kolegy a pak začali. Zjistil jsem, že spát se dá i ve stoje, ale to neznamená, že to bylo tak nudné. Kombinace vydýchaného vzduchu, hopsání a řvaní prostě udělala svoje.

A pak přišlo to, kvůli čemu jsem tam jel. After Forever. Nizozemci, ale nechodili v dřevákách a při zkoušce mikrofonů ani moc nechrchlali. Ještě za světla se rozjela diskuse, jakého že pohlaví je osoba u kláves, ano, byl to chlap.
Před mikrofon přinesli větrák a když už to vypadalo, že přijde zlatý hřeb večera, přišla tam nějaká ženská z rádia. Reklama v pravou chvíli. Alespoň že oznámila prvních pár účastníků letních Masters. Velmi zajímavé, naštěstí vypadla, aniž by ukázala prdel, jak po ní požadoval kdosi na sedmi hodinách ode mne.
Pak přišla Floor. Nepřišla sice v šatech, v což někteří při pohledu na větrák doufali, ani neukázala prdel, ale i tak to stálo za to. Někde jsem slyšel, že z jejich alb za něco stojí až to poslední, ale rozhodně se podívám i po těch starších. I jim chyběl jeden člen, údajně byl pro změnu v nemocnici, ale celkem si bez něho poradili.
A dobře, uznávám, Floor nevypadá až tak moc jako chlap... při jistém světle.

Když opustili pódium, Společenstvo opustilo kotel. Rituál k odstranění magické ochrany Slovníku moci již byl téměř u konce, takže jsme ho šli už jenom pozorovat z dálky.
Přišli Edguy, jakási německá tlupa, v níž ovšem působí duchovní otec Avantasie, z níž kousek zahráli. Přiznávám, trochu jsem tam podřimoval, ale pak mě vzbudil povědomý zvuk následovaný známým hlasem. Nejdřív mechanické sípání, pak památná slova „Rise, Lord Vader“ a bubeník spustil do rytmu Imperial Marche. Bod pro něj.
Opustili jsme Halu Osudu i se slovníkem a zamířili do již známé jeskyně, kde se tenkrát konala ona fenomenální humppa. Teď tam mělo být cosi jako afterparty, to znamená, že tam prodávali drahé pivo a pouštěli nám k tomu záznam koncertů nejen z Masters of Rock. Měli jsme nějakých pět hodin času před prvním dostavníkem do Prahy a nepršelo tam, čili se tam dalo spát. Ne že bych neměl sílu zopakovat si výlet do Otrokovic pěšky, ale tady jsem si alespoň poslechl Epicu a Within Temptation a mohl se trochu prospat. A také jsme radili jedné slečně s křížovkou, za což se nám odměnila tím, že Radima naučila skládat vlaštovky, kteroužto dovednost bravurně využil v následující letecké bitvě o kavárnu, kdy se svým prototypem zaznamenal významné bojové úspěchy. Trefil se jím sám.
Noc se chýlila k ránu, bylo na čase ukončit misi a splnit hlavní úkol. Slovník již neměl žádnou ochranu, byl slabý a bylo třeba ho zničit jednou provždy.
K tomuto účelu vybral Radim úžasné místo kousek od cesty, kam na nás neviděl nikdo kromě kolem projíždějícího policejního auta. To bylo fakt mazané. Netrvalo dlouho, oheň byl zažehnut a pálil stránky toho prokletého díla na popel, ničil slova zla a uvolňoval do ovzduší nádhernou vůni hořící německé literatury.

Zbavili jsme svět zla, bylo na čase jet domů, čtvrtý člen Společenstva bohužel padl v boji s mým hladem.
Cestou na vlak jsme potkali Ládíka.


PS: Pohjoinen Tuuli II bude... někdy