Itsetyydytys

Blogy už nejsou in. Ne takové, kde se jednou za čas objeví předem pečlivě odměřený příděl mouder ze života, návodů na výrobu bomby ze šlupek od brambor nebo obecných nadávek určených tomu, kdo si je na sebe první vztáhne.

Teď jsou očividně hrozně in recenze. Minimálně z mého pohledu je teď píše naprosto každý a naprosto na cokoliv. A když ne recenzi, tak aspoň něco tomu trochu podobného, byť kratšího. Filmy, seriály, knihy, deskové hry... moje potkanice právě dokončují recenzi tvrdého chleba a zjevně je to baví, vysloveně ho žerou.

Sice se obvykle v chození proti davu vyloženě vyžívám, ale abych si toho příště víc vážil, tak jsem se teď rozhodl udělat výjimku a taky si něco napíšu, čistě ze zvědavosti, jaké to je.

Vybíral jsem dlouho, opatrně a naprosto náhodně. Nakonec jsem si ke zdrcující kritice zvolil jistý na internetech nalezený počin. Star Wars fanartovou povídku, která už názvem a značnou délkou vzbuzovala obavy z nudnosti, nicméně jsem jí i tak věnoval poměrně hodně pozornosti. Což samozřejmě neznamená, že následující text nebude subjektivní.

Příběh začíná, jak se na tento vesmír sluší a patří, v předaleké galaxii, ovšem začíná nějak povědomě. Po chvilce přemýšlení zjišťuji, že ten příběh znám – jedná se o sprostě vykradený začátek republikové kampaně ze hry Galactic Battlegrounds, k níž autor tu svoji vedlejší linii drze přivařil, i když se později odpoutal. V porovnání s dějem z pera profesionálních scénáristů pak výsledná konstrukce působí lehce směšně, což patrně nebylo autorským záměrem.

Dvojice ústředních postav je nám představena nenápadně v samém začátku, rafinovaně zamíchána do koktejlu postav vytvořených někým jiným a lepším. Nastává u nich přitom zajímavý paradox, kdy poměrně neoriginální dvojice mistr-učedník fascinujícím způsobem čtenáře v závěru překvapí, což bohužel nemohu hlouběji rozebrat, neboť hrozí, že by si to někdo přeci jen chtěl přečíst a zkazí mu to dojem z jediné ne vyloženě špatné části celé povídky.

Po celou dobu nejmenovaný mistr, v podstatě klon Qui-Gon Jinna s pár úpravami, které jsou mimochodem v rozporu s Lucasovým kánonem, i naštěstí pojmenovaná učednice, taková mladší a zrzavější obdoba Lary Croft, mají ovšem společného víc než cestu, po níž se jejich kroky, repulzory a motory ubírají. Postavy jsou to totiž až příliš chytré a silné na to, aby je libovolný čtenář mohl brát seriózně. Pár slabin je naznačeno, ovšem naprosto nemožnou technikou šermu tam disponují všichni, kterým autor byť na chvilku půjčí do ruky ikonický světelný meč. Kousky, které s ním postavy nejen hlavní předvádí, jsou patrně neúmyslně nejsilnějším komickým prvkem celého díla.

Celý děj na nějaké stovce stran je pak roztahán do dvou částí po pěti kapitolách, přičemž druhá část je naprosto idiotsky posunutá několik měsíců po té první. Zhruba tři kapitoly by pak šly s klidem celé vypustit, aniž by příběh, z nějž klišé přímo stříká, nějak významně utrpěl. Je sice pravda, že vzhledem k žánru je tak nějak očekáváno pár soubojů na světelné meče, nějaká ta vesmírná bitva, trochu hrůzy z temné strany, kopec mrtvých klonů a šrotu z robotů, hrst dobře známých hrdinů a nějaká ta zlá biologická zbraň, ale cpát to všechno do jednoho je trochu zhýralé.

Putování hlavních hrdinů, kteří společně necestují zdaleka tak často, jak bych jim v zájmu zachování jednoduché linie doporučoval, končí po návštěvě čtyř planet vypůjčených z universa a jedné originální, ač směšné, na planetě šesté, která už snad ani neoriginálnější být nemohla. Ano, jedná se o Tatooine, kde se celé to klubko stupidních dějových provázků rozpadne a výsledkem je jediný světlý moment za celou dobu čtení – absence šťastného konce, který si protagonisté prostě a jednoduše vůbec nezaslouží.

Autor, jenž se asi z bezpečnostních důvodů ani nepodepsal, sice píše relativně bez chyb, i když i ta se najde, ovšem přesto je z tohoto počinu vidět jeho naprostá literární nevyzrálost a snaha spíš se zabavit za dlouhých letních nocí, než aby obohatil libovolného případného čtenáře. Krásně to pak shrnuje poselství šikovně ukryté v názvech použitých bitevních lodí.

Spící slunce ode mne původně mělo dostat čistou nulu, ale za již zmíněnou hříčku s loděmi a též výborný konec, kde prakticky všechny ty imbecilní postavy zhebnou, jsem nakonec přimhouřil oko a zvedl skóre na definitivní 3%.