Puolalupaus

Toto je kvazipřeklad staršího reportu, který jsem před rokem slíbil Tess. Říkám to předem, aby náhodou někoho neranila mrtvice, že se podobná příšernost opakovala.

A teď něco úplně jiného.
Tricon. Můj první con z pohledu pomocné síly. Nepřihlásil jsem se sám, ale vlastně jsem se do dalekého Těšína i těšil. Bylo to zatraceně o hubu, ale vezmu to popořádku, je to složitější.
Do Ostravy jsem přijel už ve středu, poněvadž to mám daleko jak cyp. Ve čtvrtek, v hodinu nekřesťansky brzkou, jsme se přesunuli na nádraží za zbytkem výpravy do Těšína. Sidna už tam poletovala, Lewin vyprávěla o Číně, Ace se těšil, že mě uvidí spát, Sil zjišťovala termín Kopru a vůbec to byla celkem pěkná cesta, přes všechny ty Chotěbuze a tak.
Jako správné pomocné děvky pro všechno jsme chtěli být i dochvilní, takže jsme do cíle nakonec dorazili víc jak o hodinu a čekali instrukcí vrchních organizátorů.

Česká třetina těšínského conu se konala v budově gymnázia, v úplně jiné budově, než kam nás prve organizátoři telefonicky odkázali, zatímco sami nabírali krutopřísné zpoždění. Přesunuli jsme se tedy do budovy nové, dali si věci do jazykové učebny a začali stěhovat z aut do tělocvičny celou řadu krámů.. To však bylo hned hotové a přišel úkol pro opravdové chlapy. Já a Ace jsme tedy šli stěhovat ty debilní lavice ze čtvrtého patra do přízemí, po schodech dveřmi tak úzkými, že to občas bolelo.
Naštěstí tou dobou dorazily s tříhodinovým zpožděním značné posily, i Jakub Kovář. Trochu jsem šířil jisté interní humoty¹ a Radim Lamželezo stěhoval jak o život. A tady teprve začíná ta pravá sranda. Protože jsme stále nebyli registrováni jako pomocná síla a protože s posilami dorazil i náš pasák, poradil nám, ať se jdeme zapsat na polskou stranu Těšína a až se vrátíme, prostřídáme se.
Šli jsme za duhou, protože jiné značení zjevně přišlo organizátorům zbytečné, a po úchvatném několikakilometrovém výletu do kopce a pár dotazech na místní domorodce jsme skutečně onu cílovou budovu nalezli.
Nejdřív vůbec netušili, kdo že jako jsme. Ok. Pak zjistili, že trička, která jsme měli slíbená jako odměnu, už nemají. Ok. Moje jméno v databázi nebylo ani potom, cedulku mi tedy vyrobili na místě. Zaplatit registrační poplatek ale mžeme normálně. Ok. Všechny naše cedulky jsou úplně na chlup stejné, jako cedulky ostatních účastníků. Ok. Jdeme zpátky, Artoo si zapamatovává cestu, aby sem navedla zbytek, protože mapy tu ještě nevynalezli. Ok. Mou lepši polovičku zlobí noha a náplasti nedrží, kurva.
Leč vrátili jsme se vcelku a těsně před cílovým mostem objevujeme místní conový autobus. Ale teď už se vrháme na hlídání místností. Místnosti jsou tři, nás je devět, takže rozdělení je bez problému a ani tam nemusíme být všichni. Druhá polovina zájezdu jde hledat na pouť k registraci, já usedám coby hlídka technické místnosti, kde je kromě dvou počítačů s internetem i tiskárna a krabice s kladivy, pilou a nůžkami na plech.
Hlídám jako divý, ani ninja by mi neproklouzl, a dole zatím panuje veselý chaos. I za mnou se přišel podívat. Přiběhla tam dvojice složená z Justýny (ta tam byla fakt oblíbená, dost často i něco věděla a hlavně ji každou chvíli někdo hledal²) a za ní v závěsu chlapík s hlavou od krve, že prý mu na ni spadla Polka. Nebo to byla police²? Už nevím. Justýna chvíli vyváděla, já hlídal a ptal se, jestli můžu nějak pomoct. Dostávám veledůležitý úkol sehnat Iva a aptéčku. Vybíhám ven. Co že je to ta aptéčka? A kdo je sakra Ivo?
Nakonec se mi nepovedlo najít v celé budově ani lékárničku, ani Iva. On se totiž organizátor dost blbě shání, když má stejnou visačku jako obyčejní návštěvníci a navíc se nám ani jeden nepředstavil. Chlapíka tak Justýna zafačovala leukoplasti a zase zmizela, načež jsem byl brzy vystřídán a mohl se tak podívat dolů, kde vládl ten pravý chaos.

Na pokladně sedící slečny z naší bandy totiž dostávaly novou a zaručeně definitivní sadu instrukcí zhruba každých deset minut, přičemž si ani nemohly být moc jisté, jestli ten, kdo je instruuje, je instruovat má. Ale bylo lepší vědět něco málo, než vůbec nic. Polákům k nám přicházejícím se navíc tak nějak zapomnělo říct, že nemůžou platit ve zlotých (web byl v tomhle ohledu fakt bestiálně enigmatický a navíc, jak už jsem zmínil, v Polsku ještě nevynalezli mapy), takže jsme záhy museli provizorně zjišťovat a stanovovat kurz a nějaké z vedení poslané hovado se nechalo slyšet, že jestli se ten kurz příští týden změní, doplatíme ztrátu. V kase se nakonec kromě korun, zlotých a eur ocitlo i pár čínských juanů, takže jsem zvědav, kdy přijde složenka³.
Všichni sice samozřejmě remcali, ale snášeli to až překvapivě snadno. Návštěvník strávil u nás na recepci průměrně tři minuty a dva dotazy, pak obvykle pochopil, že my bychom mu strašně rádi pomohli a poslali ho třeba na kraj světa, ale ve skutečnosti toho víme míň než oni a nemáme se koho zeptat, protože organizátoři šli do hospody.
Sem tam se také objevil někdo, kdo se chtěl podívat jen na českou část conu, ale i ty jsme měli posílat nejprve přes vodu na polskou stranu, což se jim kupodivu moc nechtělo. Pak to zase chvíli bylo tak, že tu můžou být i bez toho, pak zas obráceně, nakonec se to snad nějak stabilizovalo. Přišlo taky pár lidí, co podle databáze platili, ale podle vlastní výpovědi ne, kupodivu i takoví, co podle databáze neplatili, ale v ruce drželi potvrzení o opaku i s razítkem. Ať žije technika zemědělců.

A protože se blížil koncert toho Nohavici, kam se chtěla většina z nás podívat, tak jsem šel hlídat strategicky umístěné dveře do vedlejší budovy.
Podle oficiálního programu tam měli hnízdo fanoušci těch Warhammer bitev s figurkami, ale za celou tu dobu jsem tam viděl asi dva, a pak ukrutná spousta LARPařů, kterých jsem v těch třech místnostech jednou viděl, nelžu vám, osm.
Moje práce spočívala v tom, že jsem tam dvacet minut seděl, někdo přišel, vrhl na mě zvídavý pohled, já mu vysvětlil, že do tělocvičny může buďto bos, nebo s geniálními modrými návleky za jeden zlotý, on si je většinou koupil, znovu se podíval na cedule Warhammer a LARP a TEPRVE PAK se zeptal, kde je gamesroom, takže jsem ho mohl poslat do vedlejší budovy, stejně jako toho před ním. Za dvacet minut dalšího a to ty cedule byly venku fakt celou dobu.
Občas se i někdo na něco zeptal. Protože jsem zpravidla netušil odpověď, obvykle jsem zvědavce obratem požádal, ať to zjistí sám a dá mi, prosím, vědět. Celkem to fungovalo.
Během večera se staly tři zásadní věci. Zaprvé nám pasák Randalf nějak vykřičel ta slíbená a moc pěkná trička. Zadruhé jsme byli informováni, že nás kolem půl desáté vystřídá tým profesionálních bezpečáků. O půlnoci fakt přišli. Zatřetí jsem kolem desáté na jednoho návštěvníka vystartoval hned u dveří, že tady už nic není (což byla víc jak hodinu pravda) a že mu silně doporučuji jít spíš vedle, kde je gamesroom, který on určitě hledá. Byl to ředitel školy.
Když jsem pak byl po těch pár hodinách vystřídán, mohl jsem se vrátit na recepci a zjistit tak, že bufet, kde jsem doufal sníst aspoň něco malého, zavřeli kolem sedmé. Komunikační situace se za dobu mé nepřítomnosti nezlepšila, takže naši lidé na recepci byli už řádně nasraní a málem se tam střílelo, true story.
Nakonec jsme šli spát s tím, že to snad zítra bude lepší, ale možnost kolektivního bojkotu je pořád dost lákavá. Za barikádami posloucháme pohádky strýčka Radima, s výjimkou Lewin, která usnula hned po kontaktu s podlahu, ale vyruší nás klepání na dveře. Místnost byla úplně mimo prostory otevřené pro veřejnost a i ty byly většinou zavřené zhruba před čtyřmi hodinami, mimochodem. Osoba, která stála za dveřmi a nenechala se odradit ani chvilkou našeho sebezapírání, chtěla čajník a byla slušně poslána do píči.

V pátek ráno nás na recepci čeká první milé překvapení, a to sice autolékárnička, kterou si tam prý máme vystavit a decentně ji všem ukazovat. Od té chvíle se po ní samozřejmě nikdo nesháněl. Čokoláda z automatu přišla ráno vhod, ale hlasivky mojí spanilé múzy ne a ne fungovat, hektolitry čaje nezabírají a odjezd je stále na spadnutí.
Teď už to ale vezmu trochu rychleji, protože už teď je to delší, než si to zaslouží. Na řadě totiž byla další spousta hledání zbytečných místností, zmateného organizování recepce, vracení přeplatků a sem tam nějaké to přenesení věcí z místa na místo.
Během dne se navíc rozmohly dvě věci, déšť a pak takový nemilý, až bych skoro řekl zlý nepěkná věc. Účastníci zpravidla nižšího věku totiž hned po opuštění prostoru recepce svoje návleky vesele sundali, pokud to byli velcí frajeři, tak si na to vzali rovnou své zabahněné kanady, a hajdy v tom do tělocvičny huntovat parkety.
Vlítli jsme tam na ně jako voda na Troubky, a protože byla blbost nechávat tam hlídkovat dalšího člověka, přišel první organizační úspěch – byly vylepeny cedule s oznámením, že kdo tam vleze v botách, dostane pokutu.
A pak druhý, plánek před hlavními dveřmi.
Ještě jednou jsme se pak jeli podívat na polskou stranu a v autobuse zaslechli Ziru⁴ a její výklad o tom, jak se v baru vychlastalo za první noc všechno, co tam měli na celý con. Nedivil jsem se. Tentokrát jsme nezůstali u registrace, ale šli dál a dál a dál a viděli spoustu Poláků a dalších legračních věcí.

Konec, ze zdravotních důvodů jsme večer jeli zpět do Ostravy a Sid s námi, takže ve vlaku nebyla nouze o diskuse na téma množení vlkodlaků. Pak následovaly dva dny rekonvalescence a synchronizace imunitních systémů, nic co by se Triconu byť jen vzdáleně podobalo.

PS: Viděli jste někdo RPG Room 1 a vydrželi se nesmát?



1 Tohle jsem do původního reportu zapomněl dát, takže kuk sem.
2 V polštině je to vtipné.
3 Dosud nepřišla. Možná to má co dělat s tím bordelem v datech.
4 Ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.