Jezdit na nějakou akci sedm let po sobě má svoje nevýhody, zejména pokud i o tom posledním ročníku chcete napsat nějak zajímavě. Chvíli jsem nad tím přemýšlel a jediná velká invence, která mě napadla, bylo report nazpívat a hodit na youtube. Aspoň bych konečně přišel na to, jak funguje nahlašování závadného obsahu.
Pak mě napadlo, že se na report vykašlu úplně, protože statisticky vzato byl letos na Koprconu prostě každý a škola málem vybouchla, ale to bych pak nejspíš nezvládl naplnit kvótu dvaadvaceti příspěvků za rok.
A nakonec se jedna revoluční myšlenka zjevila tak nějak sama, poté, co jsem letos již definitivně infiltroval organizátorský tým a účastnil se následné afterparty ve velkém stylu na malém městě.
Tenhle report bude tedy inovativní tím, že se v něm (skoro) vůbec nedozvíte, co se na jubilejním desátém ročníku dělo. Naproti tomu se bude zaobírat tím, o co by byl nejen můj život, ale i svět chudší, kdyby před deseti a něco lety spadlo na Davida Macháčka a jeho komplice piáno.
Předně by to patrně způsobilo značný rozruch, neboť pád piána na lidi není obvyklý ani ve větších městech, natož v Kopřivnici.
Taky bych neměl co infiltrovat, když by žádný tým organizátorů nebyl. To by bylo poměrně nemilé, protože bych nepoznal pár hospůdek v Kopřivnici a nemohl se chvástat zdánlivou metafunkcí podržtašky lomeno spojky.
Rovněž bych se nemohl účastnit tvorby následující eklektické básně, jež vznikla na posledním ročníku. Ta, pravda, není umělecky nijak na výši, ale vzhledem k tomu, že se na tvorbě střídavě podílelo zhruba pět různých lidí v různých stádiích intoxikace různě kvalitní medovinou, to nikoho nemůže moc překvapit:
Valla se ožrala,
máme ji rádi,
kozy si vyndala,
Jessicu svádí.
Pierre ji už omrzel,
chlastem se léčí,
bol to smrdlavý kozel, (sic)
v koutku tam brečí.
Princezna ale Valla je,
na kopcích ráda jódluje,
s chlapci často špásuje,
vodí si je do sluje,
ou jé.
Zpátky na serióznější nótu, asi bych dodnes netušil, jaký je rozdíl mezi skotskou a irskou whiskou. Rovněž bych měl podstatně menší znalost českých dialektů, a to včetně slovenštiny, čímž se postupně dostávám do kategorie dopadů nepřímých, leč o to dramatičtějších.
Vzhledem k tomu, že se mi fakt hodně líbí teorie multiversa a paralelních realit, dokážu si velmi snadno představit jeden takový alternativní vesmír, kde by nikdy nevzniklo CSWU a jemu přidružené akce, čímž by bylo mé tamní já ovlivněno zhruba následovně:
Předně by mělo trochu menší potíže s rozpočtem, a to hned ze dvou důvodů. Jednak by nemělo důvod jezdit tak daleko od středu vesmíru, Prahy, což by jeho peněžence celkem prospělo, ale taky by se s největší pravděpodobností neživilo tou podřadností, co dělám já, nýbrž něčím mnohem lukrativnějším.
Dost pravděpodobně bych se v takovém vesmíru mohl jenom obtížně začít socializovat s lidmi, díky kterým jsem nakonec pojal ten stupidní nápad přejít na studium humanitního oboru, měl bych hotovou ekonomku či kýho čerta a budoval bych někde kapitalismus. Což by možná bylo děsně super, ale k čemu by to bylo tomu asociálnímu, pasivně agresivnímu panicovi, jakým bych nejspíš byl? K čemu by mi bylo, mít v hlavě manuál k sql a dalším kouzlům, která teď ovládám jen intuitivně, kdybych nevěděl, jak je využít k přetvoření světů, byť těch imaginárních? K čemu by mi byla teoretická znalost managementu, když bych i nadále bydlel s matkou a netušil, že diethylamid kyseliny lysergové a tetrahydrocannabinol můžou být k užitku i někomu jinému, než bandě levičáckých anarchistů?
Ono se to zdá jako naprostá banalita, sbalit si spacák, zubní kartáček a pár blbostí a vyrazit s tím na dohled od tajemného hradu v Karpatech. Důsledky tohoto rozhodnutí jsou nicméně jako ten motýl, co na něj cestovatelé časem rádi sadisticky dupou a jehož smrt odstartuje řetězovou reakci nepředvídatelných událostí a změn. Nejmenší takovou změnou, kterou dovedu akceptovat, je rozšíření obzorů, i když si troufám tvrdit, že nejsem sám, na koho to mělo dopad poněkud dramatičtější. Návštěva conu prostě není v případě, že se tam nejdete podívat jako do pavilonu exotů, nic jednorázového.
A nelituji jediné minuty.
Takže, milý -dam-e a spol, otevřeně vás tímto viním z toho, že jsem šťastný jako blecha, černoch a tak trochu hipster. Že mám sice sebedestruktivní, ale veřejně prospěšný žebříček hodnot, že nemám problém několikrát měsíčně vydržet pětihodinovou jízdu s Českými drahami a že vím, co je to ščur. Ani nemluvě o blahodárném vlivu na duševní (a v rámci mezí i fyzický) rozvoj, psychickou pohodu, názorovou otevřenost, sexuální život, et cetera, et cetera, s pozdravem, a tak dále.
Jenom doufám, že se ze mě nestává hippie.
Tady je ještě povinná vánoční stylizace a už na to dlabu, mé cynické já už si tak jako tak vyškubalo většinu vlasů.
A pořád soudím, že by Jediland měl být aktualizován. Aletheia je mi už, upřímně řečeno, úplně u prdele.
Žádné komentáře:
Okomentovat