Tak jsem, paní Müllerová, po dlouhé době zase otevřel šuplík a v tom šuplíku něco bylo.
Byl tam rozepsaný příspěvek na textové rpg Lordi & Lamy, které vzniklo na základě tenkrát čerstvé pentalogie Píseň ledu a ohně od G. R. R. Martina, v době, kdy toto ještě nebylo tak zmainstreamované seriálem HBO jako dneska.
Hra byla unikátní převážně premisou, že kdo umře poslední, je buzna, ale taky tím, že se na ni během dvou měsíců vysralo rekordní množství lidí, to jest všichni, a neobjevil se tam ani jeden jediný herní příspěvek. Ani ten, co následuje, neboť jsem ho dopsal až včera ráno a ten časový posun je tam, doufám, znát.
Rod, za který jsem chtěl hrát já, byl takovou veselou kombinací britských kolonistů a vikinských mořeplavců. A vzhledem k tomu, že měli kolem sídla na třech mrňavých ostrovech moře plné nebezpečných hadů a Lord Mungo neměl mužského potomka, v závodu o první vymření po meči jsem byl jasným favoritem.
A měli i epesní erb.
Sendal
Záře monumentálního majáku byla vidět už z dálky, ovšem trvalo téměř celou další hodinu, než si posádka Pivní pěny mohla důkladně prohlédnout nejen masivní věž, ale i kolem ní stojící pevnost. Briga ve známých vodách zrychlila, jak se do plachet opřel vítr, a skoro to vypadalo, jako by se do přístavu ve stínu Stormontu sama těšila. Už padala tma, kterou ostatně kapitán sýčkoval již dlouho, takže obrovská žulová stavba budila ještě větší respekt, jak tam tak klidně stála a kromě signálního ohně nejevila sebemenší známky zájmu o okolí.
V porovnání s hrady, kterých Maester Sendal na své pouti královstvími navštívil desítky, se jednalo spíš o tvrz, ale postavit ji tady, na sopečných ostrůvcích pramalého významu, k tomu bylo zapotřebí značného odhodlání.
Maester Sendal nepochyboval, že to za to stálo, ovšem hlavním záměrem jeho cesty nebylo obdivování památek, nýbrž psaní o nich. Proto se ostatně v Králově přístavišti oddělil od družiny lorda Fnorda a nastoupil na palubu téhle lodi, která se vracela do domovského přístavu na ostrovech s nákladem piva a mouky. Pro samé pytle a sudy nebylo téměř kde spát, ale když viděl, co námořníci v přístavu prodávali, rozhodl se s nimi jet za každou cenu.
Hadí zuby a kosti, které Pivní pěna doručila z ostrovů na trhy ve městě krále Roberta, si sice v ničem nezadaly se zuby a kostmi draků, ovšem není třeba vzdělání z Citadely, aby člověk věděl, že draci již dávno vyhynuli. Hadů, jak vyplynulo z vyprávění námořníků, mají stále víc než je zdrávo a hodlají je v podobném stavu prodat úplně všechny. Přemluvit je, aby s sebou na Kosticové ostrovy dopravili jednoho zvědavého staříka, k tomu stačila pouhá prosba z úst lorda Fnorda.
„Lord Mungo vás určitě přijme jako svýho hosta,“ dodal kapitán zamyšleně, „hádám, že ze starýho majstra Cespenara už mu musí hrabat.“
Pak vypluli a dnes, na konci druhého dne, dosáhli svého cíle. Obepluli ostrůvek s majákovou pevností a rázem se jim naskytl pohled na Sandycove, největší město na souostroví a taky jediné místo široko daleko, kde se dá najít decentní nevěstinec, jak mu ochotně vysvětlil jeden z námořníků. Ve městě samotném neviděl jediný prapor, ale zdi Stormontu tento nedostatek dostatečně vynahrazovaly. Pruhy modré látky s oranžovými okraji vlály ve větru prakticky na každé věžičce a na majáku se pak nacházel i impozantně veliký erb, mangusta popíjející čaj. O těchto šelmách toho příliš nevěděl, neboť jejich domovina neležela ve Westerosu, nýbrž za mořem, ale věděl to podstatné – že střet s mangustou je pro většinu známých hadů smrtelná záležitost.
Přicházející tma přiměla posádku přístavu, aby začali zapalovat olejové lampy, ale přirozeného světla bylo stále dost a na nastalé hemžení tak bylo bez problému vidět. Loď ale nezamířila k přístavu, jak Maester očekával, nýbrž pokračovala v obeplouvání pevnůstky, až dospěla k trojici mol nenápadně uhnízděných u úpatí skály, z níž vyrážely kořeny pevnosti. Všechna vedla ke kameny zpevněnému břehu, z nějž pak stačilo projít masivní dřevěnou bránou a člověk se ocitl v bezpečí žulových hradeb. Drzý křik racků návštěvníkovi připomněl, že jedno z těchto zvířat, používaných zde místo havranů, poslali námořníci ještě z Králova přístaviště se zprávou o jeho příjezdu, takže se ani nedivil, když se brána otevřela a kdosi z ní vyšel.
Přestal se kochat pohledem na nesčetná hnízda skřehotajících ptáků, dle jeho soudu naprosto pitomých, na útesu pod samotnou zdí a vyhnul se tak na poslední chvíli ráhnu, které by ho bylo jistojistě srazilo do vody. Kapitán, doteď naprosto zaměstnaný bojem s kormidlem a řvaním povelů na ostatní, se mu rychlým pohledem a ještě rychlejším slovem omluvil a následně profesionálně přirazil bok lodi k molu. S kotvou se nikdo z posádky nezdržoval, spokojili se se dvěma provizorními jistícími lany a přes bok mu přistavili prkno. Po něm přenesli vak s knihami, jedinou věc, kterou s sebou měl, a popřáli mu hodně štěstí. Maester si byl jistý, že ho všechno spotřebuje při překonávání téhle zpropadené kočičí lávky.
Rozloučil se s kapitánem, opatrně a za intenzivního modlení přešel vratkou fošnu a na pevné zemi se konečně odvážil pohlédnout na onoho člověka, jenž mu šel naproti. Maester Sendal nebyl žádný vyložený kmet, ačkoliv mu studium ze života ukrojilo řádnou porci let, ovšem při pohledu na příchozího jej rozbolela kolena. Mladíček, nanejvýš patnáctiletý, jej uvítal s úsměvem na tváři a ihned se chopil jeho skromného majetku.
„Vítejte ve Stormontu. Doufám, že cesta byla co nejpříjemnější,“ pravil a uklonil se, až mu hříva hnědých vlasů přetekla přes obličej.
„Děkuji,“ bylo všechno, na co se Maester momentálně mezi sípáním zmohl, ale zaskočení a třas z přechodu po lávce pomalu vyprchávaly. „Moře není nic pro můj žaludek, ale slyšel jsem, že zdejší divy se o to víc budou zamlouvat mým očím.“
„Zcela nepochybně,“ přitakal mladík a naznačil kývnutím hlavy k hradu, „kdybyste mne následoval, ukážu vám hrad a vaši komnatu. A pokud máte hlad, i s tím si tady poradíme.“ Úcta v jeho hlase přišla starci vyloženě komická, zejména když si vzpomněl sám na sebe v podobném věku. Jistě, svému otci a později učitelům všeho druhu úctu projevoval nemálo, ale to mu nezabránilo sem tam očesat sousedův strom od jablek. Chlapec před ním však vypadal, že na podobné myšlenky nemá hlavu.
Jakmile se za nimi zavřela těžká vrata a hluk příboje značně zeslábl, dodalo to starcovým nohám jistoty a umožnilo dvojici mnohem rychlejší chůzi přes nádvoří. Pětiúhelníkové opevnění bylo v každém cípu vybaveno věží, z nichž jedna, ta majáková, by zastínila lecjakou tvrz na pevnině. K Maestrově překvapení se na dvoře nacházelo nejen pár užitkových budov a malá zahrada, ale i bazén. Jako by snad neměli dost vody tam venku. Jeho průvodce to však přešel bez povšimnutí a zamířil právě k nejtlustší věži.
Soumrak už značně pokročil, slunce zapadlo za moře, ale dvůr osvětlovalo nejen značné množství lamp a pochodní v budovách, nýbrž slunce druhé v nejvyšším patře majáku. Zdivo kamenné věže bylo sem tam narušeno žlutými tečkami, jak se okny dostávalo vnitřní světlo ven, takže Maester odhadoval, že pod vlastním signálním světlem je minimálně šest dalších obydlených pater. Než vešli, ještě se podíval na zbývající čtyři věže, ale tam zůstala okna jeho očím skryta ve tmě, jen na ochozech spatřil kromě všudypřítomných racků a vlajících praporů i hlídky s pochodněmi.
Průvodce otevřel dveře a nechal návštěvníka projít jako prvního. Ten se tak neprodleně ocitl v bezpečí masivních stěn, ovšem před sebou měl zeď další, která kopírovala tu vnější a byla tedy rovněž kruhová. Maester očekával, že bude proveden ještě za tuto zeď, kde se patrně nachází místní obdoba trůnního sálu, leč nestalo se tak. Namířil si to stranou, kde se před nimi zjevilo točité schodiště mířící vzhůru.
Stařec statečně vykročil, a ačkoliv už v polovině prvního patra dýchal podstatně hlasitěji, vydržel ještě celé jedno další. V patře třetím byli již k jeho neskrývané radosti u cíle, páže otevřelo titěrná dvířka a jemu se naskytl pohled na místnůstku, která se měla na dobu neurčitou stát jeho domovem.
Půdorys pokoje byl půlkruhový, takže si Maester snadno spočítal, že je na tomto patře patrně ještě jeden podobný, a jeho rovná stěna byla od podlahy ke stropu pokryta policemi s knihami nejrůznějšího stáří. Naproti policím stál skromný, ale víc než dostatečný psací stůl s decentní židlí, naproti dveřím se pak nacházelo rafinovaně tvarované lůžko, které perfektně kopírovalo zakřivenou stěnu. Luxus, v jaký v podstatě ani nedoufal.
„Maester Cespenar sídlí hned vedle,“ vysvětlil mu okamžitě mladík a sám pohledem kontroloval, zda náhodou ještě na něco nezapomněl, „pokud budete něco potřebovat, neváhejte vyhledat jeho nebo mě.“ Při posledních slovech pokynul směrem ke šňůře vedle dveří, která byla bezpochyby napojena na důmyslný mechanismus zakončený zvonkem v pokoji služebnictva.
„Večeře se bude podávat už za pár minut o patro níže,“ pokračoval pak, aniž by čekal na jakoukoliv reakci, „pokud se dostavíte, Lady vás jistě ráda přivítá, Lord Mungo je již týden na hadech a nevrátí se než zítra ráno.“
Teprve teď si Maester uvědomil, že má vlastně veliké štěstí, neboť Lord se mohl klidně účastnit velrybářské výpravy a nebýt k zastižení i pár měsíců, nicméně poděkoval mladíkovi a když se dveře zavřely, posadil se na postel a jen tak civěl do zdi. Původně měl v plánu vybalit si knihy, zapsat první zápis do deníku a pak se pomalu vydat do hodovní síně, ale to ticho ho přimělo názor změnit.
Respektive to nebylo ani tak ticho, jako spíš fakt, že v tom tichu mnohem lépe vnímal bujaré tóny hudby z přízemí. Při chůzi do schodů si toho vůbec nevšiml, protože jednoduše slyšel maximálně tak svůj dech, ale teď to v něm probudilo o to větší zvědavost. Vyňal z vaku obě těžké knihy, položil je na stůl a vedle nich rozevřel třetí, jejíž listy stále čekaly na popsání.
S úmyslem poznačit na první list datum příjezdu a krátkým shrnutím cesty lodí namočil brk do inkoustu a významně se zamyslel. Jenže veselé štěbetání fléten, rozpustilé brnkání strun, rytmické ťukání a slabý ženský hlásek mu jednoduše neposkytly dostatek klidu na soustředění. Rezignovaně se zvedl, odložil psací náčiní, poupravil si řetěz a vykročil ke dveřím.
Cesta po schodech dolů byla podstatně příjemnější, ale vidina návratu už tak vítaná nebyla. Na druhou stranu byly v královstvích i mnohem vyšší pevnosti než Stormont a kdo ví, možná právě na některou z nich jej velmistrové z Citadely nakonec pošlou.
Dveře do vlastní hodovní síně byly otevřené a kromě hudby se z nich linula i příjemná vůně rybí polévky, kopru a dalších věcí, které Maester nikdy necítil. Vstoupil do místnosti a když se jeho oči přizpůsobily trochu intenzivnějšímu světlu, mohl se náležitě rozhlédnout.
Sál zabíral prakticky celý kruhový půdorys přízemí, jen na odlehlé straně byl poněkud seřízlý a právě u té rovné stěny nacházela se dvojice trůnů. Podkovovitý stůl měl právě před nimi svůj vrchol, obě ramena kopírovala stěny a po jejich vnější straně se nacházela řada židlí, z nichž ovšem jen pár bylo obsazeno. Každý nově příchozí, jeho nevyjímaje, tak stanul přímo v obklíčení všech hodujících, což bylo pro ně nepochybně praktičtější než pro něj. Nejhorší ale bylo, že ze stropu nad trůnem na něj hleděla gigantická hadí hlava s otevřenou zubatou tlamou, v jejíchž očích se díky nezpochybnitelnému umu mistrů vycpavačů zrcadlilo samotné peklo.
Levý z obou trůnů byl prázdný, dál nalevo od něj seděly dvě dívky černých vlasů, vybraného ošacení a bezpochyby i mravů, s největší pravděpodobností starší sestry těch dalších dvou, které seděly napravo od trůnu druhého. Na něm samotném pak byla usazena osoba, která příchozího pozorovala téměř bez mrknutí už od okamžiku, kdy vstoupil.
O Lady Ann toho Maester z pochopitelných důvodů moc nevěděl; jakožto dcera stále relativně čerstvého rytíře neměla v matrikách urozených rodů, k nimž měl přístup, jediný záznam, a vlastně teprve sňatek s Lordem Kosticových ostrovů ji povýšil nad pouhou dceru Cibulového rytíře.
Na první pohled mu ale bylo jasné, že k sňatku patrně nebylo třeba Lorda dlouho přemlouvat. Na někoho, kdo tráví většinu života na ostrovech, byla sice až nezdravě bledá, ale jistá dávka nenucené krásy se jí rozhodně upřít nedala. Kontrast světlé tváře a uhlově černých vlasů ho v první chvíli zaskočil možná víc, než ten zkoumavý pohled podobně tmavých očí.
„Jaké štěstí,“ pronesla náhle, čímž návštěvníka připravila o možnost si důkladně prohlédnout i zbytek osazenstva, „kdejaká tvrz by příchozího Maestra vyvážila zlatem, k nám se takový přijede podívat i na palubě nejhorší lodi flotily.“ Jeho to pochopitelně zarazilo, zejména ledově klidný tón, jakým byla celá promluva pronesena. Nevěděl tedy, jestli je pobavena, uražena, nebo dokonce kombinace obojího.
„Je mi ctí, madam, a slibuji, že nebudu na obtíž,“ vypáčil ze sebe opatrně, aby ho snad ta obří hadí hlava nechtěla sežrat.
„O tom nepochybuji,“ pronesla opět s ledovým klidem, který až hraničil se sarkasmem. „Posaďte se, prosím,“ pokynula obratem na první volné křeslo po své pravici, to jest přímo to vedle dvou mladších dcer. Ty na jeho přítomnost dosud nijak nereagovaly a nadále intenzivně likvidovaly báječně vypadající rybí polévku, teprve když obešel stůl a usazoval se, všechny čtyři se decentně uklonily.
Maester se usadil a očekával klasickou zdvořilostní konverzaci stran kvality cesty, počasí během plavby a novinek z Králova přístaviště, ale byl příjemně překvapen, když před ním místo toho bleskově přistála mísa s onou polévkou a Lady Ann nejevila žádné známky konverzační zvědavosti. Jednoduše mu popřála dobrou chuť s tím, že na probrání účelu jeho návštěvy bude dost času po jídle, na které se jistě po dlouhé cestě těšil. Měla samozřejmě naprostou pravdu, po třech dnech na Pivní pěně, kde jedl suchý chleba a solené maso, mu polévka přišla jako něco naprosto božského. O nic horší nebyly ani další chody, racčí vejce na chaluhách, želví tlačenka servírovaná v krunýřích, ryba s překvapením, což byla treska plněná sleděm plněným nějakou další malou a výtečnou rybou, a nakonec hlavní chod, brilantní salát s mořskými plody, uzenou makrelou a koprovou zálivkou.
Když se dojedl k naprosté spokojenosti, několikrát uctivě poděkoval a několikrát byl ujištěn, že se zde podobně starají o všechny vážené hosty, což ho přimělo podělit se o zážitky z cesty prakticky dobrovolně. Maester spustil poslední hodinu vymýšlenou řeč o tom, kterak na ostrovech plánuje sepsat knihu o místních divech, zvyklostech a lidech, k čemuž mu ale bude bohatě stačit mnohem skromnější strava i ubytování. Rovněž zdůraznil, že jakmile bude hotov s poznáváním Stormontu, nebude tu již déle obtěžovat a na náklady Lorda Fnorda procestuje zbylá města na souostroví, takže zde pobude jen pár dní.
„Podceňujete výživnost zdejšího folklóru,“ pousmála se poprvé Lady Ann nad jeho odhadem a dala mu tak tušit, že pevnost asi bude ještě zajímavější, než si dovolil očekávat. A že toho po zvěstech, kterak tu hady loví pomocí trojzubců, sítí a jedlé sody, čekal docela dost.
„Rád bych také mluvil s místním Maestrem, bude-li to možné,“ dodal nakonec, ignorujíc její poznámku, a snažil se vybavit si jméno, které zaslechl od kapitána Pivní pěny, marně.
„Jak je libo, sedí támhle,“ odpověděla opět v tradičním duchu, to jest chladně, a ukázala na druhou stranu stolu, kam se doteď vůbec nepodíval. Na křesle vedle dvou starších dcer, v podstatě zrcadlově proti němu, seděl muž, jehož věk by odhadl na minimálně tři sta let, kdyby věděl, že je to možné. Maester Cespenar byl jedna velká scvrklá vráska a nebýt dlouhého řetězu z rozličných kovů, patrně by nebylo obtížné splést si ho s hromadou starých hadrů. Vidina rozmluvy s ním najednou nebyla až tak lákavá, ale naštěstí zasáhla vyšší moc a do sálu vešel další návštěvník. Usmál se na Lady, ta však podle očekávání gesto neoplatila a místo toho se jala hosta představit všem, kdo ještě v sále setrvávali, což bylo kromě jí samotné, jejích dcer a dvou Maestrů ještě pět lidí, povětšinou kapitánů lodí.
„Vidím, že přišel čas na trochu potulné poezie,“ spustila a teprve teď si Maester všiml loutny, kterou příchozí ladil, „dámy a pánové, bard Rames Royce.“ Nepochybně potomek Bronzového Yohna Royce, uvažoval Maester skoro nahlas, kterému Kosticové ostrovy patřily a i když teď už nepatří, je vazba mezi oběma rody stále velmi silná. A bard spustil, těžce rótickým přízvukem a za doprovodu lehké hudby.
„Celý den poslouchám lomoz vod,
jak pláčí.
Smutný jak mořský pták když, jak sám jde
a kráčí,
poslouchá větrů zpěv, a jeden té vodě
tón stačí.
Tu vichr šedý vál a studený, kde procházím
tento svět.
A v hloubce dole slyším mnohé vody
krásně pět.
Celý den a rovněž noc je slyším téci
tam a zpět.“
Následovalo pár okamžiků užaslého ticha, bard se uklonil a byl náhle prakticky ohlušen hlasitým potleskem. Lady Ann jako první povstala, nepřestávala tleskat a v její tváři byl konečně vidět pořádný úsměv.
„Bravo, mistře,“ spustila bujaře, rozjařeně přeskočila stůl, při čemž srazila na zem podnos s kostmi, a vrhla se návštěvníkovi vstříc. Maester pozvedl obočí, ale na svých cestách viděl mnohé a tento projev ho nikterak nepohoršil. To se však rychle začalo měnit, neboť rozjetá Lady bleskově zbavila Sira Royce svršků i spodků, povalila jej na zem a po odhození jeho loutny kamsi do dáli začala podobně upravovat i oděv svůj.
Dosud pokojně hodující hosté pobouřeně zvedali obočí i své ctěné zadnice, že raději půjdou, jen Maester Sendal se k odchodu neměl. Zatímco totiž oba nezbedníci prodělávali prudkou proměnu stran chování a množství oděvu, on prodělal změnu podstatně jednodušší, fonetickou, přesněji samohláskovou. Ze Sendala byl rázem sandál a sandály, jak víme, jsou vůči souložícím párům notoricky apatické.
Ani Maester druhý však nezůstal pozadu a též se začal proměňovat, ignorován zbylou trojicí podobně jako dosud. Energicky se zvedl, serval si z tváře gumovou masku, z hlavy umělou pleš a z hadrů umělé pavučiny, načež vyskočil na stůl a stál tam v celé své kráse, v níž by mnohý z čtenářů poznal jistého Pána Nečasu. Na stole však nesetrval dlouho, nýbrž tasil Excalibur, jedním skokem překonal vzdálenost k záletné Lady a jedním dobře mířeným sekem ji zkrátil o hlavu.
Potulný bard, ten ležící, nahý, byl v šoku. Patrně víc z toho, jak se Lady rozsypala na popel, než z jejího samotného zabití, ale na tom už nesejde. Potulný bard, ten stojící, oblečený, vrátil meč do pouzdra na zádech a šel dojíst polévku, při jejíž konzumaci byl tak hrubě vyrušen.
(a to ani nemluvím o tom, co se mezitím dělo na oběžné dráze, protože z toho by byl skandál)
Koněc filma.
PS: Rozhodl jsem se, že v rámci experimentálního ověření vlivu autorství na lidské ego napíšu knihu, abych zjistil, jestli se ze mě stane čurák, až ji vydají, případně protože ji vydat odmítnou. Čili pokud tento týden zařvu na vodě, svět přijde jak o hodnotné, vole, umění, tak o výsledky onoho pokusu, což bych mu nepřál.
PPS: Originál té mnou drze přeložené básně je samozřejmě od Joyce, All Day I Hear the Sound of Waters, k nalezení například [
zde].
PMS: A ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.
