Platonin luola

Nikdy jsem nezastíral, že co se týče všímavosti, jsem na tom poněkud bledě.

Toho, že má někdo každé oko jinak barevné, triko naruby nebo rozepnutý poklopec, si zřídkakdy všimnu bez externího upozornění. Klasickým chytákem jsou pak nové náušnice či sestřih, o změně odstínu barvy vlasů nebudu ani začínat, protože tam ještě úřaduje moje odstínoslepost. Šestnáct barev, himlhergot.

Je to trochu jako žít v nedodělané virtuální realitě. Když prostě jdu po ulici, nekoukám na každý záhyb a nedokonalost chodníku, nýbrž sveřepě kráčím po jednolité textuře s nápisem „chodník“. Vedle stojí několik přibližných kvádrů s nápisem „auto“ a kolem občas projde polygon s texturou „člověk“. Tahle simplifikace má samozřejmě několik nevýhod, například kriminalistům bych v případě potřeby identifikovat ksicht masového vraha byl asi žalostně k ničemu, ale taky výhod – všechny prvky z okolí to tak nějak jednoduše nahází do tvrdě stereotypních kategorií a je mi jasné, co od nich můžu čekat a co s nimi jde provádět za operace. Entita ze skupiny „člověk“ mě může náhle oslovit a přesunout se do kategorie „známý“, entitou „rohlík“ nejde otevřít pivo a ať už má entita „kamion“ jakoukoliv barvu, není vhodné stát před ní, když jede.

Čímž mi zbyde dost operační paměti na vymýšlení békovin, jako třeba jak do toho chystaného veledíla nacpat co nejvíc narážek na Pýchu a předsudek a jakým přízvukem nechat mluvit Satana.

Jenže teď jsem zjistil, že to tak zjevně nemám zdaleka sám.

O tom, že mám doma ochočený kámen, jsem širší veřejnost uvědomil už nějakou dobu zpátky. Trochu tajnější je, že Mílielle občas fotím na procházce [ve sněhu], [jak spí] a tak a nahrávám to na svůj experimentální profil na sociální laboratoři jménem Facebook. Její album se líbí cca čtvrtině všech mých přátel a „přátel“ a má komentáře i od pár takových, co běžně věci nekomentují, takže je docela celebrita a občas tam přihodím něco nového.

No a zrovna včera jsem ji vzal [na Hrad]. Udělal jsem si takovou asi šestikilometrovou procházku z Hradčan přes Staré Město až na Vyšehrad, což je s mým kolenem fakt špica, a při té příležitosti ji sem tam někde položil a vyfotil. A protože ty krychle „barák“ po cestě nijak nezaměstnávaly moji imaginaci, napadlo mě, že bych pár těch fotek mohl decentně upravit, aby byly zajímavější.

Takže jsem přišel domů, fotky stáhnul a nažhavil fotokrám. A vznikla fotka [první]. Protože jsem si představil sebe, jak na to koukám poprvé, přišlo mi zřejmé, že to tam každý na první pohled rozhodně neuvidí ani hledat nebude, tak jsem ještě přidal hrozně nenápadný komentář, opakující několikrát po sobě, že tam není nic k vidění, po kterém já už bych něco hledat začal. Nic.

Tak jsem nahrál pár dalších, nezávadných fotek a mezitím předělal [tuhle]. Tam jsem pro změnu váhal, zda někdo dost malého Áďu a ne tak známou Evu Braunovou pozná, ale ta uniforma, komentář o neodbytných německých turistech a taky dost nekompatibilní kvalita vloženého materiálu vypadala slibně. Taky nic.

Tak jsem si řekl, že to asi chce trochu větší kalibr, a ze založené fotky domu zla v mlze jsem stvořil [toto]. Toho už si patrně jeden člověk všiml, načež soudě podle dost dvojsmyslného komentáře odhalil i Efu, ale stále se nemůžu zbavit dojmu, že to je trochu málo. A jako poctu svým schopnostem čarovat s obrázky to neberu, protože to byla fušařina na pět minut.

Další level? Slenderman na společnou fotku z maturitního plesu.

A ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.