Poklidil jsem blog a trochu tady vymaloval, protože už to po těch letech bylo potřeba. Seznam odkazů na spřátelené blogy sice krutě prořídl, jak postupně zmíraly, ale nedávno jsem našel pár stále relativně čiperných a zajímavých, tak to zkusím doplnit.
Ani malou chviličku jsem nehrál Lineage.
Zkusil jsem ale The Old Republic, Neverwinter a možná ještě něco, nicméně zůstal jsem u Star Treku Online, kde se mi povedlo postavit velmi elegantní sýrující Intrepid, USS Gordon Shumway.
Po více než pěti letech jsem přešel od Chromu k Opeře. Zatím dobré, zejména proto, že mi už počítač při prohlížení internetů smrtelně nezamrzá co deset minut.
Byl jsem volit a docela mě překvapilo, že se na Praze 8 našlo dalších 87 lidí hlasujících pro tutéž stranu. Zatímco u volební urny jsem se letos stavil celkem třikrát, u zubaře to bylo čtyřikrát více, což kupodivu neodráží ani tak můj odpor k politice, jako mou afinitu na záněty dásní.
Co se chorobopisu týče, začalo se mi víceméně náhodně rozpadat koleno, takže jsem si prohlédl hned tři ortopedická zařízení pěkně zevnitř a neušla mi artroskopie ani magnetická rezonance.
Pořídil jsem si na krk větší Tórovo kladivo, které se už nevejde do krabičky od sirek a které se mi zejména na té magnetické rezonanci moc hodilo.
Po pár letech plánování a sbírání materiálů jsem uveřejnil Kokot-ty. Your move, Tess.
Ani moje další já se neměla špatně.
Champbacca si užívá velmistrování, vychovává ze syna příkladného protiimperiálního partyzána a sem tam někde vypije hospodu. Už taky definitivně ví, kde, kdy a jak umře, a vlastně se na to docela těší.
Narva'Raan nar Vaala to má do budoucnosti rovněž naplánované až hrůza a válku s Reapery si bude moci náležitě užít. Finále, kdy místo ve stereotypním Londýně přistanou v mnohem drsnější Moskvě, je jen takovou třešničkou na dortu a pak už je to k těm pěti modrým dětem jenom krůček.
Edvin se trochu zamotal v časových liniích, ale stěžovat si rozhodně nehodlá. Třicet let strávil po boku krále Artuše, kolem roku 5000 se zapojí do největší války v historii vesmíru a o další tři tisíce let dobrodrůža později ho nenapadne nic lepšího, než si zazálohovat vesmír a začít provádět pokusy s křížením linií literárních postav.
Kapitánka T'Raava má za sebou velmi pilný rok, kdy stihla dvakrát výrazně vylepšit loď, stát se administrátorkou celkem velké těžební kolonie a následně senátorkou za tam žijící Remany. Z jejích deníků, jež jsou vystaveny v utajené sekci flotilního fóra a tedy si je patrně nikdy nikdo nepřečte, stojí za zmínku například to, že vědomě porušila algeronskou dohodu a že udržuje nelogicky intimní vztah s lodní barmankou.
Z Furiely je pirát, z Flanna zmijozelský šprt a Lord Zahradník vylezl ze skříně, aby zase sbíral ohrožené druhy rostlin a pokud možno při tom neumřel.
A taky vznikl Chester Jester z fandomu, kvůli kterému jsem, a to nekecám, začal číst Jane Eyre. Celkově vzato zatím moc nevím, co s ním, ale umřít na souchotě může vždycky, žejo.
Co se alter eg tak nějak celkově týče, provedl jsem mírnou inventuru a mám moc zajímavou mikrochallenge na příští DMD. Tedy jako ještě jednu kromě té, kterou už jsem tu avizoval dříve. Akorát se obávám, že tentokrát už to nepochopí vůbec nikdo.
Zaslechl jsem něco o tom, že Zlatého slavíka vyhrál zase Karel Gott, a přiznám se, že jsem to nečekal.
Silničáře letos překvapil sníh na konci března, což mě docela taky. Ve velikonočním iglú ale bylo moc fajn, rozhodně líp než ve vánočním bahně.
Na disku mi pořád hnije Sharknado, na nějž jsem zatím nesebral odvahu, a taky Dobrodružství Žraločáka a Lávovky, vlastně z úplně stejného důvodu.
Pořídil jsem si externí harddisk a chladící podložku, čím se sice razantně snížila moje mobilita, ale nemůžu říct, že by mě to jakkoliv štvalo.
Mě a mou lepší polovičku adoptovala Leontýnka, jedna moc chytrá mongolská kočka pirátská, a poctivě s námi cvičí. Své první Vánoce trávila u babičky, kde se s ní žádná z rezidentních koček nechtěla kamarádit, a Štědrý den bez výčitek prospala.
O to větší aktivitu ale projevila včera, kdy bez větších skrupulí a s příkladným koťátkovským nadšením zrušila stromeček.
Napsal jsem jednu trochu šáhlou povídku, kde se potkávají postavy z Jak je důležité míti Filipa a Pýchy a předsudku, a nehodlám u ní skončit. Naproti tomu jsem dostal vrcholně vkusnou spekulativní fikci, za kterou ještě jednou děkuji.
Šťouchám, tedy jsem.
Už to je dva roky, co denně píšu drabbly. Za letošek jich bylo 862, z toho jeden byl napsán ve staré angličtině, jeden s prstem v nose a jeden ve vaně, a ani s tím nehodlám přestávat, protože nás to kupodivu píše víc a víc. V průměru o nula celá nula nula čtyři účastníka za měsíc. Komise Guinness World Records nám sice po šesti měsících čekání poslala automaticky generovaný email, že hrozně litují, ale máme si nasrat, nicméně to nás rozhodně nemůže zastavit. Konkrétní důvod zamítnutí v dopise není, ale patrně k tomu došlo proto, že náš rekord již nelze pokořit, což ve vší své aroganci beru jako umně skrytý kompliment.
Napsal jsem taky veršovaný epitaf Margaret Thatcherové ve skotské angličtině a úspěšně jej vydával za dílo Roberta Burnse.
Pohrávám si s myšlenkou napsat si vlastní nekrolog. Akorát se trochu bojím, že bych zapomněl posouvat datum naplánovaného vydání, jednou by se to tu objevilo omylem a pár lidí by se mohlo radovat předčasně.
Dvaadvacet příspěvků jsem letos vyplýtval rekordně rychle a nebylo k tomu zapotřebí ani jednoho bezduchého filleru, což mě samotného zaráží.
Rozhodl jsem se, že napíšu knihu o Edvinových eskapádách v třiačtyřicátém století, kde se budou přirozeně míchat styly Jane Austenové a Christophera Moorea. Hned po bakalářce.
Po letošku mám doma konečně kompletní sbírku lahví od všech dostupných verzí Tatranského čaje, takže jsem konečně postoupil z pozice učně na plnohodnotného Čajoděje.
Vyrobil jsem polárkový dort ze zelené a piva. Ozdoben šlehačkou a svíčkami chutnal mnohem líp, než budou tvrdit různí zlí jazykové.
Byl jsem týden na Slovensku, to je ta česká kolonie za Mordorem, den v Maďarsku a asi hodinu v Budapešti, odkud jsme odjížděli poněkud ve spěchu kvůli jakési bombě, o níž vůbec nic nevím. Opět ani chvíle v Brně.
Do Českých Budějovic jsem se podíval opětovně a několikrát. Poprvé bylo výsledkem pobytu zjištění, že tam žije minimálně jedna bánší a minimálně jeden další Pierre, podruhé se tam konal definitivní rozprch po víkendovém sjíždění Vltavy. Obé stálo za to, stejně jako návštěva Žamberka a několika dalších, více či méně reálných míst.
Co se stalo ve Vestci, zůstalo ve Vestci.
Možná je to tajné, ale dozvěděl jsem se o jakémsi japonském projektu, který by mohl jako vedlejší produkt dokázat, že elektron není elementární částice. A docela těm klukům fandím, protože to by mohla být náramná švanda.
Pronikám do tajů indické kuchyně a konečně jsem ochutnal kuře vindaloo a pár dalších věcí, ovšem názvy o mně nikdo nemůže chtít. Každopádně ani vindaloo s varovným vykřičníkem ve tvaru papričky se v pálivosti nemohlo ani v nejmenším rovnat luxusnímu Hellburgeru z kopřivnického Saily burgeru, který tímto ještě jednou vřele doporučuji široké veřejnosti, protože to je prostě naprostá (nejen kapsaicinová) bomba. Taky jsem si trošku jsem zaexperimentoval s rekreačními drogami, ale to LSD bylo nějaké slabé a lysohlávky rozbité.
Ačkoliv mám svůj současný mobilní telefon už minimálně tři roky, minulý čtvrtek jsem s hrůzou zjistil, že jsem jeho T9 ještě pořád nenaučil slovo „irelevantní“.
Potkal jsem psa s prodlužovačkou místo obojku. Pes i PES vypadali se svým osudem poměrně smířeně.
V Praze hráli Iron Maiden, a protože jsem v tu dobu ještě bydlel jen něco přes tři kilometry od místa konání, ani jsem pro příjemný poslech nepotřeboval lístek.
V listopadu jsem se přestěhoval do bytu, jenž snáze umožňuje integraci dvou lidí v jednom pokoji. Byt i lokalita mají oproti minulému bydlišti spoustu výhod, mimo jiné fakt, že tam neparkuje Pravdova dodávka. Taky tam není Kunratický les, jehož překonání během noční bouřky s Chlupem a větví o pár měsíců dříve bude do smrti patřit mezi moje nejlepší vzpomínky na Roztyly.
Dostal jsem klíč od kanceláře, kde už pracuji cca čtvrtým rokem, takže teď už mě tam snad uklízečky nezamknou.
Zdárně jsem pokračoval ve hraní multiplayeru k Mass Effectu 3. Achievementů mám teď plnou poličku, konečně mám odemknuté všechno, co jsem chtěl, a na hru tak může vesele dosedat křemíkový prach. Několik wookijských roarů, které jsem díky integrovanému teamspeaku posílal mnohdy trochu překvapeným spoluhráčům, mám ale schovaných a připravených k použití pořád.
Byl jsem neoficiálně požádán, abych jistému brum brum opičákovi uspořádal rozlučku se svobodou, ale nějak z toho asi sešlo. Antikrista jsme nicméně přivítali skvostně a bylo nám úplně jedno, že se porod opět odložil.
Když je řeč o opicích, taky jsem byl ve dvou zoologických zahradách, pražské a györské.
Zapomněl jsem lidem popřát všechno hezké ke dni střízlíka, ale třeba to trochu vyžehlím obrázkem Simbaccy v paralelní realitě, kde není tak docela sám sebou:
Objevil jsem se v sestřihu, který byl použit jako propagační video na Starcon, a jsem docela rád, že jsem se tam sám nepoznal...
Kromě Koprconu jsem, alespoň myslím, nenavštívil žádnou akci conového typu, pokud tedy nepočítám jistý piknik na Letné. Nenavštívil jsem ani jakoukoliv akci hudební, nicméně ta číčovina na ruku z Masters of Rock 2008 a Metalfestu 2010 pořád drží.
Mluvili o mně v rádiu. Malém a jenom chvilku, ale co bych se tím nepochlubil, když to nebylo v kriminální rubrice, žejo.
Naposledy jsem slavil den svatého Patrika na Mexiku, neboť tato čarovná hospoda to po vzoru Polomina zabalila a fakt se bojím, jestli podobný osud nepotkal i plzeňského Netopýra.
Oproti předchozím rokům dramaticky vzrostl můj počet návštěv kina. Ne že bych měl nějaké výčitky z toho, že mi na spoustu filmů stačí koukat v dvd ripu, ale taková Ender's Game nebo ty nové teplé Star Warsy na velkém plátně za ty prachy stály.
Dostal jsem u školy od spolužačky candy cane a ani trochu to nevypadalo jako klasická pedofilní scénka s prohozenými rolemi.
Mílielle se má dobře a zdraví všechny své fanoušky, kterých k mému velkému překvapení není málo, a nechala se slyšet, že zas co nevidět nafotí nějakou tu odvážnou kolekci.
Můj šatník se rozrostl o několik epesních triček pro každou společnost a příležitost.
Od Ježíška jsem dostal, mimo jiné, kňíšku opráskoví historje, whisku, ponožky a 2/3 chlapa, což možná není ideální název čehokoliv, natož sbírky mikrobásní.
Objevil jsem Finnegan's Hell a ty punkové čubky ještě pořád nevydaly slibované album.
Sice jsem nebyl na žádné svatbě, ale můj text k ódě na radost zpívaný bandou švarných jinochů se prý na jedné v rámci možností celkem líbil.
Počítadlo návštěv blogu se rozbilo a pořídil jsem si nové, jenže nemám nejmenší tušení kdy. Od té doby jsem každopádně zpátky na Němčicích nad Hanou a napřesrok si věřím aspoň na Štramberk.
Silvestra budu letos trávit v Olomouci s bandou, nanukem a Tatranským čajem. Tímto se loučím s rokem 2013 a ten následující přeji všem alespoň tak dobrý, jak si zaslouží.
A ostatně soudím, už nějakou dobu, že by Jediland měl být aktualizován.