Předně:
Lid promluvil (včetně jednoho člověka, co googlil „morče cvrliká“) a bylo to nerozhodně, což je vždycky super, žejo. Naštěstí ale promluvil nejen lid, nýbrž i pár jednotlivců, a tam na plné čáře zvítězila varianta ich s přídavkem červeného fixu. A je fakt, že i když se mi do ní chce mnohem míň, je tam jedna taková věc, která díky tomu mnohem lépe vynikne.
Takže to je vyřízené, díky.
Středně:
Mám takový pocit, že skoro tři měsíce neoprávněně disponuji bannerem výherce standardního klišé binga. A že Simbacca by jím disponoval taky, kdyby do anotace a informačního emailu explicitně neuvedl, že je rebel. Stejné kritérium rebelantství, které použil on, se totiž nejen dá, ale podle mě přímo musí vztáhnout i na ty moje kousky.
Otázkou zůstává, proč si toho ještě nikdo z organizátorů nevšiml, ovšem ještě chovám naději, že mi jenom chtěli dopřát pocit extra rebela jako odměnu za napsání verze hovado.
Zadně:
Dneska už je to pravděpodobně dost dlouho od chvíle, kdy jsem se jistým tajným způsobem dostal do továrny na autismus. Dost na to, aby to bylo promlčené, případně abych já byl zapomenut. Jistá forma NDA, kterou jsem tam cizím jménem podškrábl, sice asi platí pořád, ale s trochou štěstí mě za to nikdo nepřijde zastřelit dřív, než dopíšu tu zatracenou bakalářku.
Je skoro jedno, co přesně že se v té obrovské hale plné nejrůznějších strojů vyrábělo, a je úplně jedno proč jsem tam byl, ale zanechalo to ve mně tak hluboký dojem, že se o něj prostě i po takové době musím podělit.
Obsah půlhodinového bezpečnostního školení, které bylo podmínkou vpuštění do budovy, už jsem stihl úspěšně zapomenout, s výjimkou doporučení, že je nejlepší si lehat nohama směrem k výbuchu. A taky že je důležité třídit odpad a drogy jsou špatné, áááno?
Mnohem zajímavější to každopádně bylo vevnitř, kam se člověk dostal jedině s návštěvnickou kartičkou, která patrně záměrně otevírala většinu dveří až na třetí pokus a nefungovala do poloviny míst, kam jsem potřeboval, takže bylo třeba sehnat kartičku VIP.
Na ploše minimálně jednoho hektaru (měřeno na mapách.cz), která je s chirurgickou přesností rozdělena barevnými pruhy do různých sektorů, je možno spatřit například:
Jasně vytyčené rudé zóny, kde musel návštěvník nosit speciální ochranné brýle, a to i přes brýle normální a i v době, kdy už ani jeden ze smrtících strojů neběžel. Ještě trochu absurdnější pak bylo vytyčení podobných zón, kam kvůli elektrickým a magnetickým interferencím nesměly osoby s kardiostimulátorem. Jakmile jsem učinil ten tučňáčí krok zpátky do zóny zelené, hned jsem se cítil bezpečněji.
Několik tuctů finálních patentů, které jsou tam šroubek po šroubku vyráběny a skládány. Všechny až na jeden zavřené v zapečetěných kontejnerech s kontrolovanou atmosférou, v nichž musí před expedicí počkat minimálně dva roky. Průřez tím posledním byl vystavený v zelené zóně, se třemi cedulkami zakazujícími dotýkat se ho.
Malý jeřábek s nosností dvě tuny, jímž byly tyto výrobky převáženy po hale. Jeho parkoviště bylo nejen vyznačeno jako žlutá zóna velkým obdélníkem, těmi samými barevnými pruhy byla na centimetr přesně označena i místa, kde mají stát jeho kola.
Několik příběhů ze života v továrně, které měly patrně motivovat dělníky k vyšší opatrnosti. První popisoval, kterak neohleduplný soustružník rozlil kávu, nepostaral se osobně o její okamžité setření a než byla přivolána uklízečka, jeho kolegyně po kávě uklouzla a zemřela. Druhý o muži, jenž si chtěl ušetřit práci s obstaráním stabilního žebříku se čtyřmi pevnými body, pro věc na skříni se natáhl ze židle a skončil na vozíku, ochrnutý od krku dolů. A nejveselejší třetí, o nehlídaných dětech na pracovišti, jež si hrály s lahvemi s kyselinou a našli z nich akorát rovnátka. Čisté literární zlato.
Nástěnka na náměty a připomínky, kterou jsem sice už několikrát v životě viděl, ale tady se skutečně pyšnila několika vzkazy, dokonce aktuálními a s velkou pravděpodobností autentickými, žádná atrapa na turisty.
Občerstvovací oblast zhruba uprostřed haly, kde bylo povoleno jíst a pít, a to navzdory faktu, že o deset centimetrů na každou stranu visely gigantické rudé cedule varující před odlétajícími kovovými hoblinami, tři vykřičníky, smrtka, další tři vykřičníky.
Zhruba tucet různých pracovišť samotných autistů. V paměti mi utkvělo to, jehož ponk byl vybaven jakousi nástěnkou na zavěšování různého nářadí, přičemž každé místo bylo vybaveno cedulkou s názvem nástroje, který na to místo patří. Ovšem ne tak, že by tam byly cedulky „kladivo – malé“, „kladivo – střední“ a „kladivo – na čarodějnice“ a patnáct druhů klíčů s čísly, nic tak rafinovaného, prostě tři cedulky „kladivo“ a patnáct cedulek „klíč“.
Skladiště palet označené cedulkou „skladiště palet“ a v něm několik palet se štítkem „paleta“.
Fotku zaměstnance měsíce s jeho radou ostatním, jak se dostat na jeho místo.
Tři obdélníky permanentního barevného ohraničení (o rozměrech kostky másla) v trojúhelníkové formaci, jejichž účel mi byl záhadou do chvíle, kdy do každého z nich někdo postavil jednu nohu flipchartu.
Kontejnery na plast, papír, sklo a nebezpečný odpad. A další na kovové piliny <5 mm="">=5mm, devět různých velikostí matek a zmetky z výroby roztříděné podle velikosti, dne a pracovníka.
Zavěšenou kolejnici na vyhlašování chemického poplachu a tabulky s pokyny k evakuaci v sedmi jazycích včetně maďarštiny.
Několik halonových hasicích přístrojů na strategicky významných místech a několik desítek sněhových tak nějak všude.
Zadní východ, který musel při každém z několika desítek použití otevřít přivolaný bezpečnostní dozor, protože by tamtudy mohl proniknout průmyslový špion.
Jednu observatoř, odkud pověřený zaměstnanec kontroloval, jestli se dole neděje nějaká neplecha v rozporu s protokolem.
A jeden stále neaktualizovaný Jediland na hromadě plastové drti, což je dle mého soudu naprosto ostudné a někdo by s tím měl něco dělat.
