Vartiotupafest

  „Medvědijó nevědijó, že turistijó nemajijó zbranějó...“

Norny zjevně slyšely, jak jsem si nedávno posteskl po ježdění na metalové fesťáky, a něco na ten způsob mi přihrály minulý víkend. Nic zlého netuše, vyrazil jsem zase jednou směrem na Otrokovice a ještě dál, kam se ještě žádný Čajoděj nevydal.
První šok přišel hned po příjezdu na místo konání: zatímco jinde většinou stačí sledovat skupinu vlasatých lidí v černém, tady jsme museli vzít zavděk zkušeným domorodým průvodcem, u nějž jsme zároveň přespávali. A ačkoliv se v davu dalo zahlédnout pár triček Slayer, Motörhead nebo Nightwish, jinak vypadali všichni až nebezpečně vesele.
Každopádně jsme se prodrali domorodou poutí, kolem stánků a ke kasám, kde nás klasicky označili plastovými náramky a vpustili do zámeckého parku. Kromě další spousty rozjařených a již v tu dobu nemálo opilých lidí se tam nacházely i zajímavější věci, například stánky s pivem, medovinou a jídlem. Do zahájení hlavního programu zbývala ještě spousta času, ale upřímně si už nedokážu vybavit, jak jsme ho zabili. Patrně v tom ale figurovalo větší než malé množství výše zmíněného a taky nějaké obcházení okolí, židovského hřbitova a největšího přístavu v širokém okolí.
Do hlavního amfiteátru jsme se každopádně dostali včas a před zlatým hřebem programu si dokonce našli docela fajn místa kousek od kotle. Žádné velké mávání řepou se z mojí strany nekonalo a vlastně jsem žádnou z vystupujících skupin neznal ani od poslechu, ale nohy mě z toho bolí ještě teď. A to pořadí se mi možná trochu pomotalo.
Jako první se předvedli argentinští ABRIENDO SURCOS, ano, verzálkami. Po pódiu jich běhala hromada a asi jim to docela šlo, ale stejně jsem většinu času přemýšlel o steaku z argentinského býka a moc neposlouchal, protože kdo kdy slyšel o kvalitním metalu z Jižní Ameriky, že?
Následovala banda bačů z jakési slovenské univerzity, jejíž síla byla především v doprovodném tanci a až podezřelé synchronizaci té hromady nohou. Hudebně ovšem takový ten slovanský průměr, vůbec neměli bicí a za zmínku stál akorát jeden sólista na jakousi regionální flétnu.
Co se nástrojů týče, rozhodně stojí za zmínku čínské těleso Hechi Guangxi, které mělo bubeníky hned dva. Unikátní zvuk jejich kamenné sestavy mi zvoní v uších ještě teď a chvíli jsem seriózně zamýšlel, že jim jeden štípnu a naučím se na to hrát. V kombinaci se Štefanovou elektrickou kytarou by to totiž byla naprostá bomba a konečně bychom měli základ pro kapelu.
Příjemným překvapením byla také šamanská hudba skupiny Towara z Beninu. Pravda, po instrumentální stránce byli poněkud chudí, ale hudba to byla v tom nejlepším smyslu primitivní a silná, až se skoro divím, že je nezvou na Masters of Rock, aby odháněli déšť. A i když jsem si skoro jistý, že nás jejich zpěvačka všechny proklela do třetího kolene, fakt to stálo za to.
Závěr v podání srbské mladé milice Nova Pazova dost připomínalo vystoupení slovenské, ovšem kombinace hnědých uniforem a ještě vojenštějšího tempa byla místy ještě děsivější než dokumenty o Slobodanu Miloševičovi.
Ačkoliv to z mého popisu možná vypadá na krátkou show, skončila až někdy po půlnoci a cesta na kutě skrz ležení bujarých individuí byla podstatně méně zábavná než túra ze Zlína do Otrokovic.
Druhý den se nesl ve znamení menších hudebních a tanečních čísel, povětšinou domácích a povětšinou fakt hodně bizarních. Osobně mám největší zážitek z toho, že jsem v lesoparku objevil nejen jinan dvoulaločný, ale dokonce hned dva vyloženě roztomilé exempláře metasekvoje čínské, ne že by některý z nich zpíval nebo hrál. Nechybělo ale vystoupení pro děti ve skanzenu ani cikánská kapela, takže minimálně body za rozmanitost si festival určitě zaslouží. Příště by to chtělo ještě piráta.
Sečteno a podtrženo, rozhodně to nebyl můj šálek černého čaje, ale taky jsem od toho nemohl čekat Metalfest, takže možná za rok zase...

Celou cestu ze Strážnice mi v hlavě ne náhodou hrálo [tohle].

A ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.