Rokin mestarit

Sluch se mi pomalu vrací a nohy se přestávají třást, můžu tedy napsat, co se to minulý víkend vlastně ve Zlíně dělo. Respektive se o to pokusit, protože paměť se také potýká s jistými problémy, které bych nerad rozebíral.
Každopádně jsme opět vyrazili vstříc Mordoru, tentokráte ve třech, protože náš současný úkol byl velmi důležitý. Společenstvo Slovníku, čítající mě, Martina, Radima a salát v mojí sýrové bagetě, vyrazilo na velmi složitou a nebezpečnou cestu na východ.
Řídíce se heslem „Kdyby někdo přišel pozdě, na Radima počkáme“, sešlo se Společenstvo v maštali Hlavního nádraží, kde jsme po krátkém boji obsadili železného oře. Starý a znavený, ale ostatní se moc dobře bránili.
Cesta moc slibně nevypadala, přibývající sníh po stranách dával tušit, že se blížíme, a stopy skřetů v něm nám nedávaly spát. Být to ještě kousek na východ, vyplatilo by se s sebou vzít česko-ruskou konverzaci a sud vodky. Chtělo se mi tam asi jako Italovi ráno do práce, ale ještě štěstí, že jsem jel. A to nejen proto, že jsem si po cestě zahrál s Vlakovým orchestrem lahvových expertů (VOLE) Bombadilovu symfonii Bal dur na poloprázdné plastové lahve od minerálek. Excelentní výkon, pánové.

Radim názorně předvádí, jak dělá troll

Na nádraží v Otrokovicích již postával dav individuí k pohledání. Armáda temnot se šikovala, aby vzala útokem první projíždějící dostavník a na něm se svezla až k místu bitvy. Zatím těžko říct s čím, ale už teď bylo jasné, že to nemá nejmenší šanci.
Poté, co Radim vysvětlil anglicky hovořící a civilně vyhlížející osobě, že její vlak už opravdu odjel a ona tu tak bude čučet ještě pěkně dlouho, přijel dostavník a začal útok. Asi ještě hodně dlouho nepochopím, jak jsme se do něj dostali a jak je sakra možné, že jsme si dokonce sedli.
Ve Zlíně bylo tepleji než tenkrát v říjnu, ač byl všude kolem sníh. Společenstvo se vydalo hledat Halu Osudu, jazykem místních Noves Ta, protože jenom tam bylo možné odebrat magickou ochranu ze Slovníku moci, který jsme tam přijeli zničit. Tížil mne v batohu celou cestu a celou cestu se pokoušel nahlodat mou mysl, abych ho otevřel a začal z něj nahlas číst, leč marně. Proti němčině mám imunitu síly betonové zdi.
Najít Halu nebylo zas tak těžké, stačilo jít „za tím dlouhovlasým chlápkem v černém“. Dokonce jste si mohli vybrat, za kterým. Možná proto tam někdo ztratil Ládíka a nemohl ho najít, ač se o to opravdu velmi snažil.
Kolem cílové lokace hlídalo spousta stráží a proklouznout dovnitř nebylo vůbec snadné. Abychom na to měli sílu, zapadli jsme do nejbližší krčmy, kteroužto nebyl Viper. Při vzpomínce na tohohle utopence se mi spouští dávící reflex, o téhle servírce snad radši ani nemluvě.
A pak přišla hodina H, kdy se v Hale Osudu otevřela tajná chodba. Nebyla asi zas tak úplně tajná, protože jí dovnitř postupně vpochodovala celá armáda, ale pro tu atmosféru...
Pronést dovnitř Slovník moci nebylo zas tak složité, stačilo zvolit jednoduchou taktiku. Radim s sebou naštěstí měl ještě jeden, maketu toho hlavního, bez jakékoliv magické ochrany, která by ho činila nezničitelným. A šel první. Skřet na stráži na něj zabručel, otevřel mu batoh, uzřel slovník a zamyslel se. A protože myšlení skřety bolí, radši toho nechal. Zjevně neměl od svého pána rozkazy zabavit všechny německé slovníky. A protože Radim je od přírody dobrák, obdaroval nebohého skřeta alespoň svou lahví s vodou. Na řadu jsem šel já, ovšem naneštěstí k jinému skřetovi.
Ten otevřel batoh, uzřel slovník a zamyslel se. Chvíli bolesti vzdoroval, ale pak mi jenom sebral vodu, načež se zeptal „Ty máš s sebou německej slovník, jo?“ Jeho skřetí kolega zavětřil a usnadnil mi tak práci s vymýšlením nějaké vhodné cover story. „Tamten ho měl s sebou taky,“ řekl a ukázal na Radima. Odolal jsem pokušení nakecat jim, že jsme fanatičtí uctívači pangermanismu a pokud se alespoň jednou nepomodlíme nad nějakou německou literaturou, budeme velmi agresivní a to by přeci nechtěli. Ale to už se přede mnou rozevřela Hala Osudu v celé své délce a šíři. Slovník se v batohu začal chvět, cítil, že z něj ono místo vysává magickou ochranu a že se stává zranitelným. Rituál musel být proveden důkladně, takže trval dlouho a vystřídalo se při něm mnoho zaříkávačů, kouzelníků a mágů. Vezmu to pěkně postupně.
První přišel Hannibal Lecter, respektive byl přiveden svázaný ve svěrací kazajce. A s ním banda divných individuí, přičemž zpěvák poskakoval a hýbal se, jako by mu elegantní kanibal provedl něco velmi ošklivého s mozkem. Slovník v tu chvíli zjevně zapojil poslední síly v boji o svou existenci, protože když tahle tlupa zmizela, přišli Němci.
Remember Twillight. Jeden jejich člen prý nepřijel, protože je v nemocnici se zlomenými žebry, ale já fakt za nic nemůžu. Hráli pěkně, hlavně ta neněmecky vypadající houslistka, ale pár drobností bych vytknul. Jsou jimi: zpěvák, kytarista, bubeník, chlápek s hobojem. Jinak fakt zajímavé.
Jen co na náš veskrze ironický pokyn "auf wiedersehen" jeden zamával a všichni vyklidili pole a Martin s Radimem absolvovali záchodovou odyseu, přesunuli jsme se do kotle, já nevěda, co mě tam čeká, protože o Svartsot, bandě Dánů, jsem nikdy neslyšel. Přišli stylově v brnění, se stylovými sekerami a začala stylová show. Kdyby v tu chvíli na Halu zaútočila armáda Normanů, sotva by si toho někdo všiml, protože pochybuji, že se někdo díval jinam než na pódium, odkud se linuly zvuky připomínající rodící medvědici. Jejich album si určitě pořídím, prý „se dá koupit, nebo tak něco,“ jak povídal Claus. Nikoliv Santa, tohle byl Dán. V paměti mi zůstala jediná jejich skladba, složená u příležitosti jakéhosi svátku, kdy uctívají mrtvé, pijí pivo, zpívají a „occasionaly fuck women“. Zahráli nám ji s tím, že tady taky budou pít pivo a zpívat, ale ženy už nechají na nás. To od nich bylo milé.
Ale sekerami mávali efektně, ta pastýřská píšťalka byla na rozdíl od toho srandovního bubínku slyšet a vůbec jsem měl děsnou chuť naskočit na drakar a plout vyplenit pár vesnic.

To v kiltu není Skot

Následně přišli čtyři bratři v námořnických tričkách, co si říkají Krucipüsk. Herecký výkon toho hlavního trouby perfektní, texty taky, alespoň co jsem slyšel, ale shánět se po tom fakt nebudu. Jednou to stačilo, nic proti nim.
Abych nepřišel o výhodnou pozici v kotli, zůstal jsem tam během vystoupení Arakain. Ne že bych snad měl šanci odejít i kdybych chtěl. Důkladností příprav předčili i svoje německé kolegy a pak začali. Zjistil jsem, že spát se dá i ve stoje, ale to neznamená, že to bylo tak nudné. Kombinace vydýchaného vzduchu, hopsání a řvaní prostě udělala svoje.

A pak přišlo to, kvůli čemu jsem tam jel. After Forever. Nizozemci, ale nechodili v dřevákách a při zkoušce mikrofonů ani moc nechrchlali. Ještě za světla se rozjela diskuse, jakého že pohlaví je osoba u kláves, ano, byl to chlap.
Před mikrofon přinesli větrák a když už to vypadalo, že přijde zlatý hřeb večera, přišla tam nějaká ženská z rádia. Reklama v pravou chvíli. Alespoň že oznámila prvních pár účastníků letních Masters. Velmi zajímavé, naštěstí vypadla, aniž by ukázala prdel, jak po ní požadoval kdosi na sedmi hodinách ode mne.
Pak přišla Floor. Nepřišla sice v šatech, v což někteří při pohledu na větrák doufali, ani neukázala prdel, ale i tak to stálo za to. Někde jsem slyšel, že z jejich alb za něco stojí až to poslední, ale rozhodně se podívám i po těch starších. I jim chyběl jeden člen, údajně byl pro změnu v nemocnici, ale celkem si bez něho poradili.
A dobře, uznávám, Floor nevypadá až tak moc jako chlap... při jistém světle.

Když opustili pódium, Společenstvo opustilo kotel. Rituál k odstranění magické ochrany Slovníku moci již byl téměř u konce, takže jsme ho šli už jenom pozorovat z dálky.
Přišli Edguy, jakási německá tlupa, v níž ovšem působí duchovní otec Avantasie, z níž kousek zahráli. Přiznávám, trochu jsem tam podřimoval, ale pak mě vzbudil povědomý zvuk následovaný známým hlasem. Nejdřív mechanické sípání, pak památná slova „Rise, Lord Vader“ a bubeník spustil do rytmu Imperial Marche. Bod pro něj.
Opustili jsme Halu Osudu i se slovníkem a zamířili do již známé jeskyně, kde se tenkrát konala ona fenomenální humppa. Teď tam mělo být cosi jako afterparty, to znamená, že tam prodávali drahé pivo a pouštěli nám k tomu záznam koncertů nejen z Masters of Rock. Měli jsme nějakých pět hodin času před prvním dostavníkem do Prahy a nepršelo tam, čili se tam dalo spát. Ne že bych neměl sílu zopakovat si výlet do Otrokovic pěšky, ale tady jsem si alespoň poslechl Epicu a Within Temptation a mohl se trochu prospat. A také jsme radili jedné slečně s křížovkou, za což se nám odměnila tím, že Radima naučila skládat vlaštovky, kteroužto dovednost bravurně využil v následující letecké bitvě o kavárnu, kdy se svým prototypem zaznamenal významné bojové úspěchy. Trefil se jím sám.
Noc se chýlila k ránu, bylo na čase ukončit misi a splnit hlavní úkol. Slovník již neměl žádnou ochranu, byl slabý a bylo třeba ho zničit jednou provždy.
K tomuto účelu vybral Radim úžasné místo kousek od cesty, kam na nás neviděl nikdo kromě kolem projíždějícího policejního auta. To bylo fakt mazané. Netrvalo dlouho, oheň byl zažehnut a pálil stránky toho prokletého díla na popel, ničil slova zla a uvolňoval do ovzduší nádhernou vůni hořící německé literatury.

Zbavili jsme svět zla, bylo na čase jet domů, čtvrtý člen Společenstva bohužel padl v boji s mým hladem.
Cestou na vlak jsme potkali Ládíka.


PS: Pohjoinen Tuuli II bude... někdy