Uusivuoden tiivistelmä

Blíží se konec roku, čas přemítání, sentimentálního žvanění a meditací nad tím, co jsme udělali, neudělali, měli udělat, neměli udělat, whatever.
Tenhle rok byl pro mě velmi zlomový, o tom není nejmenšího sporu. Z dnešního pohledu bych spoustu věcí udělal jinak a některé vůbec, ale pravdou je, že to mohlo dopadnout podstatně hůř. Všechno.
Následuje malý, chronologicky vesměs neseřazený seznam toho, co já považuji za důležité. Pochopitelně už je toho tak polovina, vzhledem k děravosti mojí paměti a tomu, že od některých událostí už uběhlo skoro dvanáct měsíců.




Začátkem roku jsem se začal oficiálně učit finsky. Přeskakování kapitol není dobrý způsob sebevzdělávání, to jen tak mimochodem.

Zjistil jsem, že Krteček je fiktivní postava. Při pomyšlení, že hrdinu mého dětství vymyslel nějaký chlápek s německy znějícím příjmením, propadám depresím a útěchu nacházím v pohanství.

Naučil jsem se derivovat, zase to zapomněl a poté byl donucen naučit se to znovu.

Patentní úřad zamítá můj vynález kočkochlebového dynama.

Kolem jarních prázdnin trávím tragicky moc času hraním Lineage. Když si uvědomím, kolik hodin piplání teď leží v té postavě tam někde na předalekém serveru, svírá se mi hrdlo a ani Dionské pivo s tím nic nesvede.

Začal jsem psát Desparion, ovšem jeho dokončení je i přes pokročilé stádium rozpracování v nedohlednu. Stejně tak zbytek všeho, do čeho jsem se s elánem pustil.

Podal jsem přihlášku na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Fatal Error.

Chytil jsem dva domácí vættir a pekelně je zmlátil za to, jak mi pořád schovávají pantofle. Od té doby už nikdy neopustily svoje místo a mám permanentně zametenou klávesnici.

Dodržel jsem svoje novoroční předsevzetí, to jest nedávat si žádné předsevzetí kromě toho, že si nedám žádné předsevzetí kromě toho, že si nedám žádné předsevzetí kromě toho, že si nedám žádné předsevzetí kromě toho, že... stack overflow, loop aborted, program terminated.

Kvůli návštěvě na Vysoké škole chemicko-technologické jsem málem prošvihl poslední požární cvičení za mého působení na gymplu. Málem znamená, že jsem prošel hlavním vchodem právě ve chvíli, kdy začalo jako že hořet a proti mně se vyvalily davy. Nic moc pocit.

Prošvihl jsem všechna čtyři požární cvičení na Univerzitě Karlově. První ignoroval cvičící na matematickou analýzu s tím, že až mu zvednou plat, klidně jim bude dělat šaška (je to takový starší, seriózní pán), druhé nám bylo přikázáno ignorovat, protože jsme psali písemku z lineární algebry, a na další dvě jsem pro změnu nebyl ve škole.

Karel Gott získal Zlatého slavíka.

Potkal jsem chlápka, co vypadal jako Per Yngve Ohlin. Ale byl nerealisticky upravený, usměvavý a živý.

Odmaturoval jsem ze spojových seznamů a stejně na ně teď čumím jako vyoraná myš.

Nezdolal jsem jedinou osmitisícovku, nepřeplaval Atlantik, neletěl ve stavu beztíže, nepotopil se do deseti kilometrů, neodoperoval akutní infarkt myokardu při jízdě výtahem a jen s pomocí zubního kartáčku, nezasadil strom, nenaboural auto, neukradl psa a nechodil po žhavém uhlí. A ani trochu mi to nevadí.

Přečetl jsem Kalevalu, zatím jenom v angličtině, ale toho Frey dá nebude...

Postavil jsem si imaginární dřevěný srub na Faerských ostrovech. Bytelný, perfektně vybavený, s pěknou zimní zahrádkou, geotermální elektrárničkou, chovnou stanicí norských lesních koček, jedním sněhulákem, nad tím vším polární záře a je to jenom dva kilometry od Tórshavn, takže na nákupy jezdím na kole.

Nekoupil jsem si medvídka mývala, ač mi to bylo několikrát doporučeno.

Brigádničil jsem v knihovně a došel tam k názoru, že s českým knihovnictvím to jde s kopce a taky že na těch židlích se špatně houpe. Ale až budete hledat odborníka na literaturu pro děti do šesti let, jsem tu pro vás.

Napsal jsem maturitu na nečisto z němčiny finsky. Perkele, jestli jsem na něco v životě hrdý, je to tohle.

Připravil jsem svou učitelku angličtiny o iluze demonstrací neschopnosti mého zažívání trávit bublinky. Uznávám, po čtyřech pivech už to celkem slyšet je.

Za oba výše zmíněné skutky jsem dostal celkem osm bodů. A Ring of Stylishness +8 za průpovídku, kterou je lepší nezveřejňovat.

Byl jsem na SConu, Festivalu Fantazie a KoprConu. Paráda. FFS záměrně neuvádím, tam se nic zvláštního nestalo (tady by byl jazyk vyplazující emotikon, kdybych si nezakázal je sem dávat). Oslavy třicátého výročí SW jsem propásl vinou střevní infekce.

Šokující odhalení: založil jsem blog.

Z lidové moudrosti jsem se dozvěděl (čti: v hospodě jsem zaslechl), že pokud chcete svářet spartakiádní lehátka, záleží na přístupu, ty vole!

Potkal jsem hochy z Akademie Sithů a užil si s nimi spoustu legrace.

Stal jsem se prvním Tok’rou v galaxii Pegasus, mistrem Jedi, lovcem upírů, mutantem v řadách Bratrstva, Asgardem na palubě ruského mezigalaktického křižníku a taky jednou strašně sexy antickou doktorkou.

Nezapálil jsem ani jeden kostel, ale zato hned několik kusů německé literatury.

Sepsal jsem svůj vůbec první manifest. A asi i poslední, nevím, co na tom Marx s tím druhým vousatým strýcem viděli.

Zazálohoval jsem si 751 543 znaků v 145 335 slovech. Sice to nejsou prvočísla a vyjadřují odhadem tak desetinu toho, co jsem skutečně napsal, ale čert to vezmi, kouká se na ně pěkně.

Po měsíčním boji moje taktika zvítězila a já na obou frontách porazil svého nepřítele v podobě kontaktních čoček.

Pořád nevím, proč jsou zebry, i když už jsem zaslechl pár teorií. Jedno je ale jisté – pravda a zebry jsou tam venku.

Viděl jsem usmívajícího se Hittäväinena, křepčící Floor Jansen a autora Avantasie, jehož jméno si pořád nedokážu zapamatovat.

Paula Tarvainen hodila oštěpem na kvalifikaci v Osace o devatenáct centimetrů méně než první Barbora Špotáková. Obdobně tomu bylo u mužů, ale Tero Järvenpää ztrácel na toho prvního Amíka 2,43 metru. Ve finále vyhrál Tero Pitkämäki, Paula skončila dvanáctá a Salla Rinne ten sedmiboj taky pěkně pohnojila. Sám nechápu, proč to sem píšu.

Potkal jsem revizora, živého, nekecám.

Po zhruba pěti letech jsem znovu dohrál Tiberian Sun. Bylo to mnohem lepší než tenkrát, když jsem ještě neuměl anglicky. Navíc jsem mohl hned přidat Tiberium Wars, žeano...

Vrátil jsem knížky do knihovny o měsíc později, snažím se tím bojovat proti systému. Jsem holt rebel.

Dozvěděl jsem se o staré indiánské hře jménem lakros. Však víte, to s těma motorkama...

Objevil jsem kouzlo doktora House, doktora Coxe, Doktora, doktora Becketta a doktorky Sheppard. Vybraná společnost.

Řekl jsem o souvislém grafu, že je spojitý. Dvakrát. Jsem nejen rebel, ale i chuligán.

Začal jsem cvičit judo, takový ten sport, kde musíte protivníka zabít jím samým, jinak se jím zabijete sami. Goshi guruma, o goshi, o soto gari, seoi nage, ippon seoi nage, bacha na mě, jsem teď totiž hrozně nebezpečný, nejen sám sobě.

Zjistil jsem, co je to determinant. Nejsem z toho tedy zrovna dvakrát odvázaný.

Pořídil jsem si boken, těžko říct proč. Každopádně jsem se dosud nedokopal k tomu, abych do jeho jílce vyryl/vyleptal/vypálil runy teiwaz.a algiz, což byl původní plán.

Silničáře překvapil sníh v půlce prosince. A to jsem si myslel, že si loni dělali srandu.

Začal jsem poslouchat Leaves‘ Eyes. Závislosti na Lineage se člověk zbavuje podstatně lépe.

Stávám se členem Vnitřního kruhu Bratrstva NOD a zakládám supertajnou organizaci NINe. No schválně, kolik z vás už o ní slyšelo?

Viděl jsem Holku na hlídání. Ano, to je ten film o chůvě a ano, šel jsem na něj dobrovolně.

Dostal jsem dvě Tórova kladiva. Zlo, třes se, neujdeš spravedlivému trestu, jak by řekl Minsc. A Boo, of course.

Přežil jsem koncentrační tábor na Albeři. Následky si ale ponesu celý život.

Byl jsem zachráněn před nekonečným utrpením v podobě doživotního nerdství z nebes sestoupivší valkýrou. Zářící brnění, planoucí meč, pohled, co zabíjí draky, vždyť víte.

Odjel jsem slavit Silvestra někam za mlhu tak hustou, že by se dala řezat motorovou pilou. Snad se vrátím v jednom kuse a s játry, která neodolají oné motorové pile...