Viikonloppu kauassa

Anebo Chotěbořská sága
(Jména osob vynechávám záměrně, chci předejít debatám, na koho jsem zapomněl úkladně a na koho ne)

Přiznávám se, původně jsem do té pekelné díry vůbec nechtěl jet, ale ukázalo se, že lepší příležitost pro předání dvou mocných artefaktů, o něž jsem velmi stál, už asi nikdy nedostanu, takže… sails up!
Dorazit na místo až ve večerních hodinách má svoje kouzlo. Odpolední horka jsou pryč, ne že by mi tedy vadilo slunce, fronty u registrací taky, roje mušek přitahovaných žlutou barvu bohužel nikoliv, takže valkýra musela své zlaté brnění vyměnit za něco méně lákavého. Pro breberky.

Typická ukázka místní architektury

Už po pár minutách strávených v usínajícím městě plném vlkodlaků, upírů a Darth Vaderů se ke mně donesly zvěsti, že se po mně shání někdo shora. Tuto informaci jsem považoval za naprosto kruciální, ergo jsem neváhal a zmocnil se duálních vidliček, pochopitelně jen a jen na svou obranu a plastových.
Na každý pád jsem pak byl natolik ostražitý vůči chlápkům v kvádru, že nebyl nejmenší problém zatáhnout mě do něčeho, co zvenku vypadalo jako auto, ovšem toto zdání bylo uměle vyvoláno. Ve skutečnosti se jednalo o TARDIS s funkčním maskovacím obvodem a palubním barem i hydroponickou farmu na papričky, které chutnaly zhruba jako fotonové torpédo a po jejichž požití se pro vás na chvíli zastavil čas.
A čo bolo dalej? Nějaké to rušení nočního klidu, ohrožování mravní výchovy mládeže (na conu, haha) a taková ta klasická směska obscénností. Nic z toho kupodivu neupoutalo pozornost kolemjdoucí bandy ze SG Galaxy, asi provozovali to samé někde jinde. Vzhledem k tomu, že jeden člen jejich družiny mi měl předat první z mocných artefaktů, to jest ostatky lidské manifestace zla a utrpení, jal jsem se je pronásledovat a v temné uličce je předběhl. Jak mého oka zřeli jas, do srdcí se jim vloudil děs, leč tento strach kýžené ovoce nepřinesl. Respektive ona osoba onu relikvii nepřinesla. Takže jsme se dohodli, že se někdy zítra někde sejdeme. Note to self: tohle už nikdy nedělej, dvě neznámé v jednom primitivním plánu z něj rázem udělají mission impossible.
Tak či tak, noc kolem zhoustla nepředstavitelně rychle a ač se po vylidněném městě dále šouraly hloučky divných lidí, nějak jsem neměl chuť na krev a šel spát.
Ráno následujícího dne jsme s valkýrou potkali několik dalších známých lidí, z nichž někteří viz fotodokumentace o tom neměli ani ponětí.

Treib spící; to oranžové s půlkou ksichtu je Pravda

A potom mám až do večera celkem solidní nepořádek v tom, co se vlastně dělo. Jsou to jen takové útržky – Rychlá rota, Byl jednou jeden život, zatraceně subjektivní přednáška o klišé v rpg, u baru jsem se opřel o meč pověšený na stěně, pak prošvihl příležitost zeptat se jisté osoby podruhé na tu samou věc a v mezičase brousil vidličky, neboť okamžik konfrontace s bytostí vyšších sfér se neúprosně blížil.
Došlo k němu hned poté, co tři individua našla Force Factor. Ne že bych si snad pamatoval, co to bylo, nebo u koho to vlastně našli, ale určitě to bylo pekelně důležité a taky kolem toho byla spousta zpívání, umělých prsou a zombií. Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem na zbraně nestihl ani pomyslet, natož je vytasit, asi nějaký trik se zpomalením času nebo co. Naštěstí vše dopadlo dobře, nikdo neumřel, já dostal Knihu a všichni jsme se jako lusknutím prstu přenesli do Vočí, kde se kolem našeho stolu vystřídala spousta lidí, někdo zůstal jen chvíli, jiní podstatně déle, pilo se to divné jižní víno s ovocem, pivo (fotka, na níž ho cucám brčkem, doufám zmizí tam kde důkazy o vraždě Masaryka), absinth, který je přeci strašně odporný, něco vonícího po višních a možná další a další věci, které jsem do té doby ani neviděl a které by zabily nejednoho smrtelníka. To nás vyšší naštěstí moc trápit nemuselo.
Takže jsem se dozvěděl, jaký mejdan se chystá mezi nebem a peklem, že Vojta už má internet (!), že Voden dokáže chvíli i mlčet a jen pozorovat (co pozoroval, když u stolu seděly mimo jiné valkýra s ďáblicí, snad netřeba komentovat), poslouchal pohádky vlkodlačí babičky (pohádkové babičky, aby bylo jasno), prošvihl turnaj v Battlefrontu, vyslechl pár historek ze života, které vypravěč odmítl vyprávět, a „když už o tom mluvíme, Sid, když máš na sobě něco tak krátkýho a zvedneš se, dávej si pozor, v jakým to máš stavu, vypadá to pak velmi japonsky.“
Ve zkratce – tahle část víkendu zvedla jeho hodnocení asi tak na dvojnásobek. Nicméně i tohle skončilo, takže jsme šli spát.
Neděle, den třetí a poslední. Ještě se našlo pár známých lidí, kteří nám do té doby unikali, ale hlavně se během konzumace pizzy v Sokolovně odkudsi vyloupla nosička ostatků, která je tentokrát už měla i s sebou. Získání Knihy tak bylo umocněno ještě o získání ďáblovy relikvie a mise mohla úspěšně skončit, což se taky stalo, hned po sežrání půlky prasete s příchutí lipového čaje (mohlo se tedy péct i něco jiného, Pravda) a určitě dalších věcech, které nezveřejňuji záměrně, neboť takhle budou až do konce věků zahaleny tajemstvím. Třeba si na ně do té doby i vzpomenu.
Tak či tak, byl to asi můj poslední Festival Fantazie. Pokud se do příštího nenajde nějaká silná motivace (další Kniha, další relikvie, pohřeb Toho, jehož jméno se tu objevilo dvakrát), radši zůstanu doma a ty peníze si nechám na zbývající cony, jejichž nákladnost v součtu pořád nepředčí tenhle. A nebo začnu pořádat vlastní con, s blackjackem a děvkama, ou yeah.

Závěrem bych rád požádal o pomoc při identifikaci této momentky. Mám sice jistou teorii, co by to mohlo být, ale víc hlav víc ví.