(prostě Short story)
Nedávno jsem si několikrát vyslechl od mojí ctěné matky, že chodit na lehko touhle dobou není vůbec moudré. Koneckonců, „kolik lidí v kraťasech jsi dnes viděl?“
Tato otázka vyvstala mi na mysli právě dnes (tedy pokud jsem tenhle příspěvek stihnul publikovat před půlnocí, jinak to bylo včera), když jsem si chtěl zajít pro studentský průkaz. Měli tam zrovna dnes (pokud jsem tenhle příspěvek stihnul publikovat před půlnocí) zavřeno, čili z toho sešlo, ale aspoň jsem měl prostor pro provedení krátkého průzkumu kraťasových návyků mých spoluobčanů.
(kdo se v Praze trochu orientuje, pochopí, kdo ne, může se zatím podívat na můj oblíbený večerníček)
Putování začalo na Náměstí Republiky, odkud jsem se vydal skrz Prašnou bránu do Celetné ulice, abych ke svému vyloženému nadšení zjistil onu radostnou novinu o tom, že průkazku holt budu muset vyžebrat jindy. Operativní vyhodnocení situace se zdařilo a já zamířil hnán svými orientačními pudy někam dál. Dost blbě se to popisuje, když jsem v tu chvíli sám nevěděl, kam jdu, každopádně podstatná je jedna věc – počet lidí spatřených v krátkých kalhotách se rovnal nule.
A to číslo se nezvětšilo ani po přechodu Staroměstského náměstí, kde mé naděje v bandu rusky hovořících turistů nepadly na úrodnou půdu a pohled na bandu opálených návštěvníků odněkud z jihu nebyl o moc optimističtější, než barva jejich černých svetrů.
Když už jsem tady, zajdu do knihovny, napadlo mě při pohledu na Jana Husa, a pak to mám kousek na metro. Jenže ono je sakra pondělí, kdy mají zavřeno, napadlo mě zhruba dvacet metrů od vchodu do knihovny. Jenže ono sakra není pondělí, ale úterý, napadlo mě, když jsem se za stálého pozorování nohou kolemjdoucích zanořil hluboko pod zem. Takže jsem se vrátil zpět na povrch a k mému překvapení stále nenašel nikoho, kdo by byl alespoň podobně lehce oděný jako já. Což se mi od té doby stávalo každou chvíli.
I v knihovně pak všichni ti zimomřivci chodili v dlouhých kalhotách a vůbec to tam působilo dojmem, že nějaké globální oteplování je čirý výmysl. Čili jsem popadl úvod do velštiny, něco málo k tomu (což mi připomíná, že jsem konečně zjistil název té úžasné knihy od zapomenutého autora, kterou jsem přečetl na jeden zátah tenkrát v Tatrách, stačilo vygooglit „ferry sinking adders murded furies“) a rychle odtamtud vypadl.
Takže za celý den jsem potkal přesně nula lidí v šortkách a jednu slečnu, co si nesla fošnu. Byl jsem z toho tak rozladěn, že jsem si prostě musel dát jedno eskymo ještě do druhé nohy. Je teprve konec září, ale já se nevzdám, já někoho najdu.
Keltainen valta taas
(upravená verze, jak jsem s hrůzou a po obědě zjistil, po včerejším překopírování textu sem se někam vypařily všechny klávesové zkratky a o ty by neměl být nikdo ochuzen, takže... včerejší příspěvek reloaded: )
Tak jsem byl včera na krevních testech. Jestli něco ukážou, to se dozvím až za týden, ale možná by se hodilo vysvětlit, proč jsem tam vlastně musel.
V Ose totiž máme žloutenku. Není se čemu divit, když tam děláme samou špinavou práci a nad problémy si ruce nemyjeme. Díky nesledování televize a laxnímu přístupu ke zprávám obecně mi celá ta poplašná vlna se žloutenkovou epidemií nějak unikla, ale zjevně se rozhodla mi to vynahradit. Nedávná akce a provolávání „žluté síly“ v Giranu na náměstí (modří vědí) tak zpětně dostala trochu nový rozměr.
Také mám podle dlouholetých zaměstnanců velké štěstí, že můžu vidět, jak se v tom domě po dvaceti letech drhnou schody. Tento způsob útěchy zdá se mi poměrně na hovno.
Ale celé mě to tak nějak navedlo k přemýšlení, co to vlastně dělám a proč to dělám tak složitě.
(koho to nezajímá, tady je dobrá chvíle přestat číst a jít někam... jinam)
Abych mohl názorně demonstrovat možné upgrady, asi bude nejlepší nejdřív nějak naznačit, co že to tam vlastně dělám, kromě flákání se a čtení blogů. Přijdu za šéfovou a ta mi sdělí jméno osoby, kterou mám zlikvidovat, jak říkám, vyloženě špinavá práce. Likvidace samotná pak probíhá poněkud neakčně, přijdu do archivu, vytáhnu z dotyčného složky štos jeho ohlášek (ohláška – ž, pl. ohlášky) a přepíšu je do centrální databáze pomocí všemocného Oraclu.
To vypadá asi takhle, ale často ještě hůř.:
(modelovou skladbou budiž Let čmeláka, klávesové zkratky jsou ve hranatých závorkách, ostatní psáno kapitálkami (jako ve skutečnosti (což je mimochodem dost příšerné na pohled (psát místo čárek závorky byla blbost, teď jich tu je nějak moc))))
[Alt F5] KORSAKOV% [F8] [shift F8] [F7] LETCM% [F8] a hle, čmelák nalezen. Což je vlastně docela k ničemu, protože to znamená jen doplnit chybějící údaje a jako modelový příklad to nestojí za nic. Takže teď pro změnu simuluji nahrání skladby V čele běž!, což bude nějaká hypotetická budovatelská balada od Franty Vomáčky s textem Tondy Dráteníka. Ti jsou taky hypotetičtí.
[Alt F5] VOMACKAF% [F8] [shift F8] [F7] VCELEBEZ [F8] a nenajdete nic. Takže pro jistotu ještě jedna kontrola. [F12] [ctrl F4] VCELEBEZ% [F8] a hle, ono nám to něco našlo, dokonce třikrát. Po krátkém zkoumání zjistíte, že se jedná o skladby Včele bez (ve smyslu „kohoutovi česneku, hrachu jeho družce, včele bez a na záda mi vlez“), V cele bez (jako třeba „v cele nahoře bez“) a V celé bezpečné zóně. Diakritika a interpunkce tenhle program prostě nezajímají, takže vcelku originální titul Myš v Africe pak vypadá jako nudná oslava Mysu dobré naděje.
Hurá, můžu zadávat. [F12] [tab] OT (žádný offtopic, to znamená originální název a píše se to tam úplně vždycky, nechápu, proč to tam nejde nastavit defaultně) [tab] V CELE BEZ! [tab] [klik na ISWC] (nechápu, co ta zkratka znamená, ale je to jakýsi kód) [tab] [tab] [tab] (jo, třikrát) TEN ORC (ne, to není kolonka autor, to je kolonka instrumentace a tyhle zkratky znamenají tenor s doprovodem orchestru) [tab] 0 (pořád nejsme u autora, tohle je počet minut) [tab] 45 (sekundy) [tab] D (jako domácí skladba, já jiné nedělám, abych neudělal mezinárodní ostudu) [tab] SER (to není pokyn, to je označení vážné hudby a dodnes moc nechápu klíč rozlišování vážné a populární, takže to tak nějak střílím od boku) [tab] 12 (to je opus, ať už to znamená cokoliv) [tab] [tab] [tab] [tab] [tab] [tab] 12051949 (to je datum, obvykle se pohybuje mezi lety 1929 (deset let po založení OSA) a 1931 (Harold Clayton Urey objevil deuterium, ale to spolu nejspíš nesouvisí)) [tab] OH (jako že ty kecy jsou z OHlášky) [tab] [tab] 1 (body, které za to dílo přidělila jakási tajuplná organizace, která podle mého sídlí někde v -2. patře) [tab] 12 (další body, asi jiné a horší, protože těch je vždycky podstatně víc) [tab] CAST Z CYKLU: PIONYRUM
A to je všechno. Na téhle stránce, protože jak jste si možná všimli, autor tam vůbec nikde nehraje roli. Protože k tomuhle formuláři je totiž přes pár zkratek provázáno dalších několik a aby to nebylo moc jednoduché, každý z těch podformulářů má vlastní sadu klávesových zkratek, takže pokud [ctrl F3] v jednom otvírá záznam, v jiném pravděpodobně zapíná sebedestrukci budovy. Takže popojedem.
[ctrl F5] C (jako skladatel) [tab] [tab] [tab] [F9] VOMACKAF% [F8] a následuje zděšení, neboť najdete pět Františků Vomáčku. A jak teď zjistit, který je ten pravý... Rovnou vyloučím ty dva, co mají příznak A, to jest textaře. Zbývají tři, jeden s příznakem DP (to znamená, že má Dlouhé Papuče, prostě natáhl bačkory a už je to víc jak sedmdesát let), takže toho vynechám taky, ten by ohlášku poslal sotva. A poslední vyhozený je pseudonym Arnošta Trumpety, takže máme vítěze, [enter].
[ctrl c] (Vomáčkův kód hezky do schránky) 8 (podíly označené VP, takzvaná velká práva, vůbec nechápu, co to je, ale dělí se to mezi autory podle docela pěkné a složité tabulky, kterou už umím skoro nazpaměť) [tab] 12 (množství bodů dělených mezi autory) [tab] 50 (MP, asi tedy práva malá, vyjadřují se v procentech, aby to bylo pestřejší) [tab] [tab] [tab] [tab] [tab] [tab] 12051949 (zase datum) [šipka dolů]
A (textAř) [tab] [tab] [tab] [F9] DRATENIKANTONIN [F8] a najdu jednoho jediného Tondu Dráteníka, který ovšem zdá se zemřel v roce 1889 a má tedy Dlouhé Papuče. To znamená, že budu muset upravit práva Vomáčkovi, ale to až později. [enter] (tady často lituji, že neexistuje ještě druhá schránka, protože by mi to ulehčilo dost hledání) 4 (textař dostává jen třetinu práv, do nebe volající nespravedlnost) [tab] 12 [tab] 0 (protože je po smrti, jinak by měl 50%) [šipka nahoru] 100 (úprava Vomáčky) [F2]
[F10] to uloží, v téhle relaci, v jiné maže a to je pak vždycky spousta srandy, když to člověk splete. Jenže tímhle ukládáním to nekončí, říkal jsem přeci, že těch podformulářů je víc.
[ctrl F1] MOD (kdyby na tom dělali oba, je tam ORI, hallowed are they) [tab] ADM (jako že Vomáčka přidal svoji hudbu k textu chudáka mrtvého Dráteníka) [tab] [tab] ORI (protože ten text nezměnil a jestli ano, zapomněl se zmínit) [ctrl F1] a jsme zpátky na hlavním formuláři. A aby to nebylo všechno, balada V čele běž! je v jistých kruzích známa také jako Pochod pionýrů a byla přeložena do maďarštiny jako Fcsölöbész. Přichází na řadu [ctrl F2]
POCHOD PIONYRU [tab] AT (jako alternativní název) [šipka dolů] FCSOELOEBESZ (tady skoro pláču) [tab] TT (jako přeložený název) [F2]
[F10] uložit, kliknout na tlačítko WID a hotovo.
Připadá vám to jako pěknej bordel? Zdá se, že jste do toho opravdu pronikli. Mimochodem, moje instruktáž probíhala přesně takhle, jenom s jiným titulem, takže jsem svou techniku sebestudia vypiloval k naprosté dokonalosti.
Průměrný výkon je údajně třicet těchhle zmetků za hodinu. Na jednu stranu jsem schopen jich dát šedesát, ale na tu druhou se pak často objeví nějaký trouba, co psal švabachem, rozpíjivým inkoustem a ještě v nářečí, a pro samé dešifrování těch podivných znaků jsem rád za deset, nehledě na to, že pár těch starožitných papírů se mi už doslova rozsypalo pod rukama.
Dneska tam nějakou shodou okolností zabloudil Ivan Mládek, a protože jsem hned u dveří a tudíž na ráně, zeptal se mě, kde najde paní Chalupovou. Plánoval jsem, že ho zákeřně pošlu jinam, ale protože jsem neměl nejmenší tušení, koho že to hledá, nemělo to takový efekt, i když jsem ho nakonec na druhou stranu opravdu poslal.
A nakonec důkaz, že ta práce je fakt absolutní zlo:
Tak jsem byl včera na krevních testech. Jestli něco ukážou, to se dozvím až za týden, ale možná by se hodilo vysvětlit, proč jsem tam vlastně musel.
V Ose totiž máme žloutenku. Není se čemu divit, když tam děláme samou špinavou práci a nad problémy si ruce nemyjeme. Díky nesledování televize a laxnímu přístupu ke zprávám obecně mi celá ta poplašná vlna se žloutenkovou epidemií nějak unikla, ale zjevně se rozhodla mi to vynahradit. Nedávná akce a provolávání „žluté síly“ v Giranu na náměstí (modří vědí) tak zpětně dostala trochu nový rozměr.
Také mám podle dlouholetých zaměstnanců velké štěstí, že můžu vidět, jak se v tom domě po dvaceti letech drhnou schody. Tento způsob útěchy zdá se mi poměrně na hovno.
Ale celé mě to tak nějak navedlo k přemýšlení, co to vlastně dělám a proč to dělám tak složitě.
(koho to nezajímá, tady je dobrá chvíle přestat číst a jít někam... jinam)
Abych mohl názorně demonstrovat možné upgrady, asi bude nejlepší nejdřív nějak naznačit, co že to tam vlastně dělám, kromě flákání se a čtení blogů. Přijdu za šéfovou a ta mi sdělí jméno osoby, kterou mám zlikvidovat, jak říkám, vyloženě špinavá práce. Likvidace samotná pak probíhá poněkud neakčně, přijdu do archivu, vytáhnu z dotyčného složky štos jeho ohlášek (ohláška – ž, pl. ohlášky) a přepíšu je do centrální databáze pomocí všemocného Oraclu.
To vypadá asi takhle, ale často ještě hůř.:
(modelovou skladbou budiž Let čmeláka, klávesové zkratky jsou ve hranatých závorkách, ostatní psáno kapitálkami (jako ve skutečnosti (což je mimochodem dost příšerné na pohled (psát místo čárek závorky byla blbost, teď jich tu je nějak moc))))
[Alt F5] KORSAKOV% [F8] [shift F8] [F7] LETCM% [F8] a hle, čmelák nalezen. Což je vlastně docela k ničemu, protože to znamená jen doplnit chybějící údaje a jako modelový příklad to nestojí za nic. Takže teď pro změnu simuluji nahrání skladby V čele běž!, což bude nějaká hypotetická budovatelská balada od Franty Vomáčky s textem Tondy Dráteníka. Ti jsou taky hypotetičtí.
[Alt F5] VOMACKAF% [F8] [shift F8] [F7] VCELEBEZ [F8] a nenajdete nic. Takže pro jistotu ještě jedna kontrola. [F12] [ctrl F4] VCELEBEZ% [F8] a hle, ono nám to něco našlo, dokonce třikrát. Po krátkém zkoumání zjistíte, že se jedná o skladby Včele bez (ve smyslu „kohoutovi česneku, hrachu jeho družce, včele bez a na záda mi vlez“), V cele bez (jako třeba „v cele nahoře bez“) a V celé bezpečné zóně. Diakritika a interpunkce tenhle program prostě nezajímají, takže vcelku originální titul Myš v Africe pak vypadá jako nudná oslava Mysu dobré naděje.
Hurá, můžu zadávat. [F12] [tab] OT (žádný offtopic, to znamená originální název a píše se to tam úplně vždycky, nechápu, proč to tam nejde nastavit defaultně) [tab] V CELE BEZ! [tab] [klik na ISWC] (nechápu, co ta zkratka znamená, ale je to jakýsi kód) [tab] [tab] [tab] (jo, třikrát) TEN ORC (ne, to není kolonka autor, to je kolonka instrumentace a tyhle zkratky znamenají tenor s doprovodem orchestru) [tab] 0 (pořád nejsme u autora, tohle je počet minut) [tab] 45 (sekundy) [tab] D (jako domácí skladba, já jiné nedělám, abych neudělal mezinárodní ostudu) [tab] SER (to není pokyn, to je označení vážné hudby a dodnes moc nechápu klíč rozlišování vážné a populární, takže to tak nějak střílím od boku) [tab] 12 (to je opus, ať už to znamená cokoliv) [tab] [tab] [tab] [tab] [tab] [tab] 12051949 (to je datum, obvykle se pohybuje mezi lety 1929 (deset let po založení OSA) a 1931 (Harold Clayton Urey objevil deuterium, ale to spolu nejspíš nesouvisí)) [tab] OH (jako že ty kecy jsou z OHlášky) [tab] [tab] 1 (body, které za to dílo přidělila jakási tajuplná organizace, která podle mého sídlí někde v -2. patře) [tab] 12 (další body, asi jiné a horší, protože těch je vždycky podstatně víc) [tab] CAST Z CYKLU: PIONYRUM
A to je všechno. Na téhle stránce, protože jak jste si možná všimli, autor tam vůbec nikde nehraje roli. Protože k tomuhle formuláři je totiž přes pár zkratek provázáno dalších několik a aby to nebylo moc jednoduché, každý z těch podformulářů má vlastní sadu klávesových zkratek, takže pokud [ctrl F3] v jednom otvírá záznam, v jiném pravděpodobně zapíná sebedestrukci budovy. Takže popojedem.
[ctrl F5] C (jako skladatel) [tab] [tab] [tab] [F9] VOMACKAF% [F8] a následuje zděšení, neboť najdete pět Františků Vomáčku. A jak teď zjistit, který je ten pravý... Rovnou vyloučím ty dva, co mají příznak A, to jest textaře. Zbývají tři, jeden s příznakem DP (to znamená, že má Dlouhé Papuče, prostě natáhl bačkory a už je to víc jak sedmdesát let), takže toho vynechám taky, ten by ohlášku poslal sotva. A poslední vyhozený je pseudonym Arnošta Trumpety, takže máme vítěze, [enter].
[ctrl c] (Vomáčkův kód hezky do schránky) 8 (podíly označené VP, takzvaná velká práva, vůbec nechápu, co to je, ale dělí se to mezi autory podle docela pěkné a složité tabulky, kterou už umím skoro nazpaměť) [tab] 12 (množství bodů dělených mezi autory) [tab] 50 (MP, asi tedy práva malá, vyjadřují se v procentech, aby to bylo pestřejší) [tab] [tab] [tab] [tab] [tab] [tab] 12051949 (zase datum) [šipka dolů]
A (textAř) [tab] [tab] [tab] [F9] DRATENIKANTONIN [F8] a najdu jednoho jediného Tondu Dráteníka, který ovšem zdá se zemřel v roce 1889 a má tedy Dlouhé Papuče. To znamená, že budu muset upravit práva Vomáčkovi, ale to až později. [enter] (tady často lituji, že neexistuje ještě druhá schránka, protože by mi to ulehčilo dost hledání) 4 (textař dostává jen třetinu práv, do nebe volající nespravedlnost) [tab] 12 [tab] 0 (protože je po smrti, jinak by měl 50%) [šipka nahoru] 100 (úprava Vomáčky) [F2]
[F10] to uloží, v téhle relaci, v jiné maže a to je pak vždycky spousta srandy, když to člověk splete. Jenže tímhle ukládáním to nekončí, říkal jsem přeci, že těch podformulářů je víc.
[ctrl F1] MOD (kdyby na tom dělali oba, je tam ORI, hallowed are they) [tab] ADM (jako že Vomáčka přidal svoji hudbu k textu chudáka mrtvého Dráteníka) [tab] [tab] ORI (protože ten text nezměnil a jestli ano, zapomněl se zmínit) [ctrl F1] a jsme zpátky na hlavním formuláři. A aby to nebylo všechno, balada V čele běž! je v jistých kruzích známa také jako Pochod pionýrů a byla přeložena do maďarštiny jako Fcsölöbész. Přichází na řadu [ctrl F2]
POCHOD PIONYRU [tab] AT (jako alternativní název) [šipka dolů] FCSOELOEBESZ (tady skoro pláču) [tab] TT (jako přeložený název) [F2]
[F10] uložit, kliknout na tlačítko WID a hotovo.
Připadá vám to jako pěknej bordel? Zdá se, že jste do toho opravdu pronikli. Mimochodem, moje instruktáž probíhala přesně takhle, jenom s jiným titulem, takže jsem svou techniku sebestudia vypiloval k naprosté dokonalosti.
Průměrný výkon je údajně třicet těchhle zmetků za hodinu. Na jednu stranu jsem schopen jich dát šedesát, ale na tu druhou se pak často objeví nějaký trouba, co psal švabachem, rozpíjivým inkoustem a ještě v nářečí, a pro samé dešifrování těch podivných znaků jsem rád za deset, nehledě na to, že pár těch starožitných papírů se mi už doslova rozsypalo pod rukama.
Dneska tam nějakou shodou okolností zabloudil Ivan Mládek, a protože jsem hned u dveří a tudíž na ráně, zeptal se mě, kde najde paní Chalupovou. Plánoval jsem, že ho zákeřně pošlu jinam, ale protože jsem neměl nejmenší tušení, koho že to hledá, nemělo to takový efekt, i když jsem ho nakonec na druhou stranu opravdu poslal.
A nakonec důkaz, že ta práce je fakt absolutní zlo:
Neljä päivää
Jenom rychlá rekapitulace posledních čtyř dnů:
Výlet do vesnice, kde jsou lvi, divné souškolí a kupodivu žádný Rimbaudův spáč, se ukázal jako naprosto parádní nápad. Původně nebyl koncipován jako sraz hráčů Lineage, ale nakonec to do něj moc daleko nemělo. Takže večer se to tam strhlo v orgie, kdy všichni v nograde pyžamech tančili jako trpaslice do rytmu Cotton Eye Joe a pak se nás pár řezalo násadami od mopů +
Následujícího dne nám sice debatu o historii a podobných vznešených věcech strašně rušila šíleně šišlající trubka Langerová z nedalekého bigbítového festivalu, ale to už se peklo maso a stejně měl každý plnou pusu a s tou se nemluví, takže jsme se jenom smáli a dusili a tak a pak se vší parádu usnuli u řecké pohádky o třech stech fotbalistů.
A dnes jsem se byl zapsat ke studiu na Filosofické fakultě. Nebyla to ani z desetiny taková zábava, jako před rokem na Matfyzu. Neodehrával se v žádném simulovaném postapokalyptickém světě podobném Matfixu, ale v trapné realitě a snad jediným společným jmenovatelem byl počet viděných syslů.
Loni jsem si místy připadal jako trotl, když nás ta milá osoba vedla krok za krokem ve vyplňování indexů, tady ani chvilku, protože ta vyloženě nemilá osoba asi tak nějak předpokládala, že už jsme je vyplňovali alespoň šestkrát. Takže jako trotl si budu připadat tak za půl roku, až se zjistí, že jsem to vyplnil špatně.
Při odchodu mi pak nějaká zvláštní existence, jakých je v té budově mimochodem docela dost, podala takový pomačkaný proužek papírů a zdrhla. Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, vyšel ven na denní světlo a teprve tam si to přečetl. Jednou z možností trávení tělocviku je zjevně i šerm. Hmmm...
Cestu do práce jsem pak strávil čtením jakéhosi manuálu ke škole, což byla chyba, jak jsem si uvědomil až na konečné, kam jsem samozřejmě vůbec neměl jet. Soudě podle ní teď přijdou tři měsíce chaosu.
Let them come!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)