Sortsit

(prostě Short story)

Nedávno jsem si několikrát vyslechl od mojí ctěné matky, že chodit na lehko touhle dobou není vůbec moudré. Koneckonců, „kolik lidí v kraťasech jsi dnes viděl?“
Tato otázka vyvstala mi na mysli právě dnes (tedy pokud jsem tenhle příspěvek stihnul publikovat před půlnocí, jinak to bylo včera), když jsem si chtěl zajít pro studentský průkaz. Měli tam zrovna dnes (pokud jsem tenhle příspěvek stihnul publikovat před půlnocí) zavřeno, čili z toho sešlo, ale aspoň jsem měl prostor pro provedení krátkého průzkumu kraťasových návyků mých spoluobčanů.

(kdo se v Praze trochu orientuje, pochopí, kdo ne, může se zatím podívat na můj oblíbený večerníček)

Putování začalo na Náměstí Republiky, odkud jsem se vydal skrz Prašnou bránu do Celetné ulice, abych ke svému vyloženému nadšení zjistil onu radostnou novinu o tom, že průkazku holt budu muset vyžebrat jindy. Operativní vyhodnocení situace se zdařilo a já zamířil hnán svými orientačními pudy někam dál. Dost blbě se to popisuje, když jsem v tu chvíli sám nevěděl, kam jdu, každopádně podstatná je jedna věc – počet lidí spatřených v krátkých kalhotách se rovnal nule.
A to číslo se nezvětšilo ani po přechodu Staroměstského náměstí, kde mé naděje v bandu rusky hovořících turistů nepadly na úrodnou půdu a pohled na bandu opálených návštěvníků odněkud z jihu nebyl o moc optimističtější, než barva jejich černých svetrů.
Když už jsem tady, zajdu do knihovny, napadlo mě při pohledu na Jana Husa, a pak to mám kousek na metro. Jenže ono je sakra pondělí, kdy mají zavřeno, napadlo mě zhruba dvacet metrů od vchodu do knihovny. Jenže ono sakra není pondělí, ale úterý, napadlo mě, když jsem se za stálého pozorování nohou kolemjdoucích zanořil hluboko pod zem. Takže jsem se vrátil zpět na povrch a k mému překvapení stále nenašel nikoho, kdo by byl alespoň podobně lehce oděný jako já. Což se mi od té doby stávalo každou chvíli.
I v knihovně pak všichni ti zimomřivci chodili v dlouhých kalhotách a vůbec to tam působilo dojmem, že nějaké globální oteplování je čirý výmysl. Čili jsem popadl úvod do velštiny, něco málo k tomu (což mi připomíná, že jsem konečně zjistil název té úžasné knihy od zapomenutého autora, kterou jsem přečetl na jeden zátah tenkrát v Tatrách, stačilo vygooglit „ferry sinking adders murded furies“) a rychle odtamtud vypadl.
Takže za celý den jsem potkal přesně nula lidí v šortkách a jednu slečnu, co si nesla fošnu. Byl jsem z toho tak rozladěn, že jsem si prostě musel dát jedno eskymo ještě do druhé nohy. Je teprve konec září, ale já se nevzdám, já někoho najdu.