(tenhle článek je tak seriózní, jak jen je to možné, což lze poznat i z názvu, který je poprvé od Vánočního speciálu 2007 v češtině)
Narodila se Osadě lovců ještě za dob největší slávy Adenského království, v dobách klidu a míru, kdy jména bohů nebyla prázdnými slovy a zemi řídil spravedlivý a moudrý sněm pěti lordů z adenského hradu. Bylo pouhou shodou okolností, že jejím otcem byl rádce jednoho z nich.
Nevěděl o ní; netušil, že existuje. Dál křižoval svět a zpíval balady o nejneskutečnějších skutcích, stvořeních a místech, lhostejný k plíživému kulturnímu i ekonomickému úpadku, protože takoví už bardové prostě jsou.
Přišel však čas, kdy už nešlo přehlížet očividné, jelikož nebylo komu pět oslavné básně a o kom psát ságy, protože svět o ně už jednoduše nestál. Temnota zahalila kontinent a černá zima se šířila rychlostí vichřice, devastovala celá města a nikdo ji nemohl zastavit. Nepadal sníh, ale chlad lezl až do morku kostí.
Aino té zimy ještě sotva chodila, ale nijak se zdokonalováním nespěchala, protože stejně nebylo kam chodit, natož spěchat. Trpělivě učila svou ochočenou díru v ponožce dávat pac a těšila se, že se snad už brzy bude moci proběhnout venku na čerstvém vzduchu.
Ten den skutečně brzy přišel a ona samou radostí ani nevnímala reakci matky na dopis, který přiletěl sovím expresem. Prostě vyběhla ven, zakopla na schodech a skutálela se po provazovém můstku až dolů na travnaté náměstí.
Rovnou po hlavě tak skočila do světa, v němž pomalu ale jistě opět vítězil pořádek nad chaosem a víra v bohy sílila, ač původní slávy nebylo dosaženo ani zdaleka. Zemí se pořád proháněly hordy zločinců a vrahů, zloději na tržištích byli na denním pořádku a královská šatlava praskala ve švech. Na polovině polí rostly jenom bodláky a planá cibule, zato v lesích se to jen hemžilo houbami, které měly být po následující období hlavním zdrojem jejího kapesného.
A pak to šlo všechno ráz na ráz. Postupně se chudinka seznámila s několika bytostmi (od každé rasy krom okurek trochu, samí nadšenci do houbaření), co na ni měly strašně špatný vliv, následkem čehož z ní nevyrostlo spořádané děvče, nýbrž něco jako neřízená anarchistická střela.
Možná proto se pak v osmi, když se rozhodovala co dál dělat, dala na politiku a oddala dvě svatby naprostých zoufalců, protože kdo jiný může chtít jako oddávajícího neučesanou přemoudřelou sirénu, která s tragickým nadšením tancuje na melodii řinčících zbraní a nekriticky často kope lidi do hlavy pro štěstí.
Brzy zjistila, že mlátit stvůry po hlavách může být i celkem sranda, ale většinou se radši obludy přeci jen zeptala, jestli nechce vydat poklad a vzít do zaječích. Když to nezabralo, veverčí řečí to nezkoušela, ale rozmlátila té neboze hloupé příšeře kolena. Jenom dvakrát někoho zmlátila do bezvědomí, přičemž ta trpaslice si o to vyloženě řekla.
Asi pod vlivem výparů z psychotropních, cukrových a kvasících hub uviděla ducha svého zemřelého otce, který ji nabádal, aby našla ztracenou vesnici temných elfů. Nechápala proč a vlastně ji to ani moc nezajímalo, ale rozhodně to znělo jako mnohem větší zábava než neustálé mlácení příšer a vysedávání na sněmech.
Nejen že ho našla, ona tam i zůstala. A asi měla důvod, protože jinak by se na velkolepou oslavu vlastních devátých narozenin v želvím krunýři určitě nevykašlala. Jenže ta vesnice nebyla jen tak obyčejná ztracená osada, jak už to u ztracených osad bývá. Tahle byla začarovaná.
Takže se brzy stalo, že se ten chechtací pytlík povznesl na vyšší úroveň existence. Zbavil se své slabé a komicky malé schránky a přeměnil se na čirou energii, protože je to prostě děsně hustý.
A teď je pryč a už se nikdy nevrátí. Nejspíš vůbec nikomu chybět nebude, ale snad se najde aspoň někdo, kdo si na tu malou občas vzpomene.
Třeba až si jednou půjdete trsnout na dýzu, tak si připijete na tu užvaněnou Aino a řeknete si: „No, nebylo to tak zlý, když s náma byla. Možná to nebyla ta nejsilnější a nejmoudřejší bojovnice, jaká se kdy narodila, ale byla prima.“
