Huiskujuhla

Už dlouho se tu neobjevil žádný standardizovaný report. V tom hodlám ještě nějakou dobu pokračovat, ale aby to bylo pořádně markantní, tak sem teď vrznu něco tak trochu na ten způsob, jen bych rád předestřel, že si zejména některé úseky nejsem schopen vybavit ani teď, po návratu, takže než to dopíšu, bude to podstatně horší.

Protože už mi nějak začalo chybět cestování s bandou příšer do odlehlých končin naší vlasti za pochybnou hudbou a protože se naskytla výborná příležitost vydat se tam, kam jsem se ještě nikdy nevydal, skočil jsem do toho po hlavě.

Ještě bych rád upozornil, že pokud tady někdo náhodou hledá něco objektivního, tak ať kouká vypadnout, protože pak nehodlám poslouchat, že jsem zas někomu sebral deset minut života. Tenhle report je naprosto záměrně dělaný tak, aby jej v každém momentu chápali maximálně dva lidi.

Čtvrtek

Teplota, tlak, rosný bod: 18°C, 1023 hPa, 11°C

RH faktor: zpočátku standardní 0,05, později dramaticky rostoucí až cca k 0,25

Tentokrát jsme se nevydali na východ, nýbrž na západ, a taky nás bylo poměrně mnoho. Tolik, že spočítat to dalo zabrat i střízlivému veliteli skupiny. Což byl ten samý člověk, jehož důvěryhodnost v mých očích rapidně klesla hned poté, co ignoroval mé velice konstruktivní připomínky a vzal nás všechny cestou k pokladnám na velice působivou okružní prohlídku Hlavního nádraží.

Vlak na Plzeň jsme kupodivu stihli, frází „jsme zlí metalisté a sníme vás“ naučenou v devíti světových jazycích si zajistili dvě volná kupé a po menších peripetiích se mezi ně poměrně rovnoměrně rozdělili.

Padlo pár moudrých slov, pár piv, pár vtípků na adresu humanitních studií, pár plánů na vytvoření Velkochomutovské říše a už jsme tam byli, neboť Plzeň je podstatně blíž než tamta věc za Mordorem. A také tu bylo mnohem jednodušší fingovat přízvuk, i když na tom budu muset ještě zapracovat.

   (vlak pomalu brzdí před Plzní)

   Už tam budem, zpomalujeme.

   Nebo my zrychlujeme.

Ať už tím chtěl relativní fyzik říci cokoliv, byl čas vystupovat a kochat se nádražím, které rozhodně zažilo lepší časy. Tam se tlupa rozpadla a protože většina byla líná a dost dezorientovaně mířila k tramvaji, přidal jsem se ke skupince menší, která byla odhodlána dorazit do cíle na dalekém severu pěšky.

Skoropolární výprava čítala zpočátku pět členů, jmenovitě emancipovanou etnoložku Tučňáka, chomutovského chodce Káču, derivačního démona Bodloše, bestiálního botanika Radima a mě, ferálního fonologa.

Psů nemaje a vedeni osobou k tomu nejméně povolanou, ovšem nejvíce odhodlanou, opustili jsme nádraží a vyloženě náhodně zamířili do města. Nutno podotknout, že náčelník Tučňák sice měla z celé téměřpolární výpravy suverénně nejhorší předpoklady k hledání severu, ovšem měla také jako nejzkušenější přítomný etnolog suverénně největší přehled o tom, co by měl takový náčelník dělat. A taky už tam prý byla, což nás sice moc neuklidnilo, ale na druhou stranu jsme podobně silný argument neměli.

Shlédli jsme celou řadu místních pamětihodností, zahráli si hru „hádej, co je to za řeku“ a pomalu prošli městem, kde došlo ke změně počtu členů družiny. Nikoliv však proto, že by došlo ke ztrátám při střetu s místním obyvatelstvem, naopak se jednalo o přírůstek. U takové šeredné zídky mezi kopřivami se totiž povalovala zjevně dlouho opuštěná dvacetimetrová hasičská hadice Hedvika, kterou jsme okamžitě adoptovali a zbytek cesty tak nějak na střídačku nesli.

Ten zbytek cesty zahrnoval poměrně nudnou chůzi se zahrádkářskou kolonií na jedné a průmyslovou zónou na druhé straně, takže se brzy dostavila trudomyslnost. Zhoubu se nám naštěstí podařilo zahnat veselou písní, kterou jsme nakonec z útržků poskládali víceméně správně.

Jakmile jsme míjeli oboru se zubrem, bylo nám jasné, že jsme buď u zoo, nebo u Ostravy, přičemž to druhé je poněkud méně pravděpodobné. A od zubrů to bylo jen skok přes klokany na jednu tou dobou ještě pěknou louku, kde už pomalu rostly stany. Zbytek skupiny už byl na místě a my tak měli zajištěné místo v budoucím stanovém městečku, jaké na louce rozhodně nemělo obdoby.

   (uvítací projev stan stavícího individua, kterému se podařilo zarazit kolík hlouběji než kdy předtím, ke členům skorpolární výpravy)

   Hasičskou hadici mají, ale aby vzali lopatku...

Základní tábor byl rozbit v rekordním čase. Myšleno frazeologicky, doslovně jsme to nezkoušeli, ale aspoň máme plán na příště. Následovalo zajištění potravin, pitné vody a drog a pak to hlavní martyrium dne, rekognoskace okolí.

Hedvika hlídala hroudu

Prvotní průzkum jsme směřovali zpět na jih, cílem bylo objevit nejkratší možnou spojnici kempu a města, přičemž vyšlo najevo, že nás Tučňák vedla poněkud oklikou, protože na záhony česnáčku lékařského jsme nyní narazili podstatně rychleji. První nalezená hospoda na okraji města sice k návštěvě přímo sváděla, ale pro blížící se hokejové utkání jsme se tam nevešli a navíc nesplňovala moje limity na minimální vzdálenost od fotbalového hřiště. Takže jsme to po nákupu základního proviantu otočili a u klokanů zahnuli ostře vpravo a hurá do kopce.

Krom výše zmíněné zoo a přilehlého parku jsme objevili poměrně zachovalé sídliště západního typu, jenž se ale ukázalo býti sídlištěm východního typu rafinovaně kamuflované abstraktním nátěrem budov. Uspořádání klasické, dvě školy, dvě školky, jedna policejní stanice a jedna mapa tak geniálně zablokovaná parkujícím autem, že to nešlo neocenit. Hospoda žádná.

Po rychlém vyhodnocení mapy přilehlých pustin a dalším průzkumu okolí jsme jednu našli, ale pivo tam bylo ještě dražší než v areálu festivalu, a to je co říct. Takže jsme tam pochopitelně moc dlouho nevydrželi a ještě za tmy se vrátili do základního tábora, vyčůrat a spát.

Pátek

Teplota, tlak, rosný bod: 18°C, 1024 hPa, 17°C

RH faktor: 0,25 (ranní odhad)

Než jsem se vzbudil, stačil se Bodloš, zvyklý vstávat se slepicemi, sjet homeopatiky, legrace. A pak se dělo něco vyloženě fenomenálního, co už jsem stihl zapomenout, ale byl u toho Azmael.

Někdy touhle dobou, nebo taky možná úplně jindy, se tam spawnul Evlyn a jeho dva emominioni, přičemž ani jednoho nesežral ten gigantický sršeň, který už asi po tom psovi neměl hlad. Jeho terminace pomocí zapáleného (plamenem, ne pro věc) Lihoše, jenž by po něm skočil, ovšem kolektiv neschválil, neboť by to nejspíš bylo zabití jediného zástupce nového druhu. Možná i dvou, pokud bychom toho prvního nestihli uhasit.

A pak už jsme konečně vyměnili takové ty pěkné papírky za ještě pěknější hadrové legrácky na zápěstí a vešli do areálu samotného, ježto se nacházel v ruinách rozsáhlého amfiteátru. Nutno poznamenat, že lokalita je to výborná, vešlo by se tam ještě tak jednou tolik lidí a rozhodně to bylo lepší než ten betonový plácek ve Vizovicích, i když vyšlápnout to až nahoru ke stánkům s rychlým občerstvením některé slabší jedince málem zabilo.

   (Martin zažívá blízké setkání čtvrtého druhu z perlivou vodou)

   Nechápu, jak to může pěnit.

   Vždyť je to voda.

Výkony jednotlivých band, jichž jsem byl svědkem, se ovšem rozhodně nebudu snažit jakkoliv objektivně zhodnotit prostě proto, že tomu nerozumím a jsem na to hrdý. A navíc jsem tady objektivitu zakázal deset minut po založení blogu. Na druhou stranu jsem ale na všech vystoupeních pořídil naprosto unikátní fotografie, které se vsadím, že nikdo jiný nemá.

První na řadě měla být Arkona, ale zasekla se někde cestou v autobuse s jistou bandou Finů, takže první zpoždění na sebe nedalo dlouho čekat. A vlastně mohla dopadnout mnohem hůř. Program se tedy trochu posunul, na pódium vylezli nějací důchodci a my se šli najíst, než dorazí opozdilec. Rozhodně nezklamala, ač ji poslouchám jenom minimálně, ale jestli mi ještě někdy někdo řekne, že je to pěkná žena, hodlám se mu strašlivě vysmát přímo do ksichtu. A to svolávání slovanských bratrů pomocí germánského jazyka mi přišlo vyloženě komické.

Korpiklaani tu byli také, což asi nikoho nepřekvapí, a původně jsem na ně ani nějak zvlášť jít nechtěl, ale vlastně se to docela povedlo. Dost změnili repertoár a i když se Jonnemu, soudě podle většího počtu instrumentálek, asi nechtělo moc zpívat, alespoň jsem konečně slyšel živě Pellonpekko. Wooden Pints ovšem zase zrychlili a zase se mi to nelíbilo, což nevykompenzoval ani fakt, že Matson opustil své teplé místečko u bicích a jal se dělat nějaké šaškárny, takže byl i vidět.

Páteční program uzavřeli Amon Amarth, tentokrát bez podpory větrné smrště shora. Znal jsem sice jenom minimum, protože také nepatří k mým favoritům, ale pěkné to bylo. Potom měla přijít nějaká věc, co měla v názvu Twilight, takže jsme v zájmu vlastního bezpečí vypadli a zamířili hledat hospodu novou, lepší.

Jenže to by nám nějaká kurva nesměla ukrást Hedviku. Velkolepou záchrannou akci, jejímž cílem bylo její opětovné nalezení a navrácení do přirozeného prostředí základního tábora, jsme zorganizovali prakticky okamžitě. Monumentální rojnice, kterou jsme tvořili já a Radim, systematicky postupovala mezi stany a druhý jmenovaný nakonec cíl pátrání odhalil v zajetí nepřátelské tlupy. Boj byl tak rychlý, že jsem do něj ani nestačil zasáhnout, a hadice byla rázem osvobozena. Hurá za hospodou.

Nejvýznačnější archeologický nález z této lokality v historii jsme učinili uprostřed sídliště středního typu. Soudě dle nánosů prachu pocházel bar Netopýr někdy z konce doby panelové, přesněji z posledního desetiletí vlády císaře Brežněva, jak odhalila následná radimobodláková analýza ceny svijanské jedenáctky. Vrchní, dle šouravé chůze a skelného pohledu řádně hladový upír, byl však jistě mnohem starší.

V rámci zachování kontinuity mého ochutnávání utopenců jsem si jednoho dal i tady. Těžko říct, jestli byl původní, každopádně chutnal výborně, i ta placenta, a za ty prachy bych si jich dal třeba šest. Naneštěstí byly v lokále poslední tři kusy a po těch se rázem slehla zem, stejně jako po zlaté éře baru.

Vzhledem k tomu, že pivo tam bylo lepší a stálo jako 0,540 toho areálového, cesta zpátky do základního tábora byla řádně veselá. Prohlédli jsme si místní technickou pamětihodnost, takzvaný kvantový přechod, a za zpěvů ruských písní si to namířili přes les někam k bažině. Měsíc byl teprve v první osmině, takže vlkodlaků nebylo třeba se příliš obávati.

Pak se konalo promítání dokumentárního cyklu Junge Löwe a taky nějaké to lákání kolemjdoucích zbloudilých slečen k nám do stanu, což Bodloš totálně pokazil, neboť prozradil, že jsme v něm tři. Jinak by to určitě vyšlo.

   (Radim objevil a použil červenou čelní svítilnu)
   Jsem predátor.
   Fuj, ty máš ale šerednou držku.


Sobota
Teplota, tlak, rosný bod: 20°C, 1020 hPa, 15°C
RH faktor: 0,4 (odhad před přetížením měřících přístrojů)

Ráno jsem si s potěšením potvrdil, že se mi vrátil čich. Toto nadšení zmizelo po pár minutách, když se mým směrem otočil vítr z nedalekých Towers of Insolence. Naštěstí někoho napadla spásná myšlenka, že bychom mohli jít chvíli bivakovat do včera navštíveného parku, neboť je třeba zabít dost času, než se začne dít něco pořádného.
Tady se víceméně pouze živě diskutovalo, spekulovalo o chuti plněné klokaní kapsy, čekalo a zjišťovalo, kdo že to právě v areálu huláká na lesy, a taky jsem vyhrál staring contest s kolem procházejícím osmiletým klukem, jehož jsem donutil zakopnout o vlastní nohu.

Ale tahle legrace mi nevydržela moc dlouho, neboť se blížil čas na Leaves' Eyes. To je ta banda, co suverénně dominuje mým statistikám a co jsem dvakrát zapomněl, že na festivalu bude. Z naší tlupy jsem tam šel nepřekvapivě sám, protože ostatní zamířili do Netopýra na hokej. Upřímně jsem od toho nečekal vůbec nic, dokonce jsem předpokládal, že tam budou jenom zvědavci, protože to nikdo nemůže znát, navíc to pro případné náhodné hopsaře bude strašlivě statické, ale docela šeredně jsem se mýlil.
Kromě mě a další spousty lidí se ale přišel podívat taky lokální mrak, ze kterého začaly po chvíli deště padat i kroupy, švanda. To kupodivu valné většině diváků vůbec nevadilo a buď jako já zalezli pod takové vyloženě pofidérní stříšky, seděli dál, nebo nadále hopsali tam dole.
Jakmile Liv zopakovala své již asi desáté a naprosto stejné „thank you so much“, které mělo být zároveň poděkováním posledním, pršet přestalo. Takže pane Vesmír, zprávu jsem dostal.

Následně jsem se přesunul za tím zbytkem v Netopýrovi, kde už všichni s napětím sledovali utkání Česko-Švédsko. Studovat sociologii, rozhodně bych si tam našel námět na pár semestrálních prací, neboť lokální společenství působilo jako vyloženě vděčný objekt studování.
Z těch útržků vět a hromady pejorativ jsem vyrozuměl, že někdo moc Koukal a málo střílel, jeden tam vyloženě čuměl jako puk, další to tam měl pořádně jebnout a poslední, ty vole, se asi posral nebo co. Upír kroužil, střídavě doplňoval piva a nadával, a na mě přišel hlad. Protože po utopencích už nezbyl ani kousek placenty, přišel na řadu nakládaný hermelín patrně obdobného stáří a obdobně parádní chuti. Takže jsem si dal ještě jeden a za dva večery se nám tak podařilo zredukovat místní jídelní lístek na třetinu. A kdo by jedl rybí očka, když se po pár minutách z Vokouna stává národní hrdina, že?
No, pak to Češi tedy vyhráli nebo co, Radim zboural půlku hospody, nuda. Zpátky do areálu na Eluveitie. A z toho jsem si nezapamatoval vůbec nic, pouze to, že jsme se dočasně stali opatrovníky Radimových ostatků, kdyby náhodou v tom kotli umřel. To se mu nicméně opět nepovedlo, i když se jistě snažil, a na Sonatu bylo ještě brzo, takže další flákání přišlo vhod.
Někdy v tuhle chvíli se tam objevil Urlor a já ho následoval, neboť měli v plánu vyvolávat alkodlaka, zvíře pro tuto příležitost přímo stvořené. Rituál sestával z několika jednoduchých kroků.
1.Sehnat nezletilého otroka.
2.Rozmlátit nezletilému otrokovi instantní nudle.
3.Vypít krev zavražděné lahve.
4.Zavřít Urlora do kufru.
5.Provolávat slávu pohanským božstvům.

Všechno šlo jako na drátkách, než jsme se dostali k bodu pět. Místo jmen všemocných bytostí začal někdo na vedlejší louce řvát to, co se od Bodlošova loňského řádění na Masters bude řvát na všech podobných loukách až do konce věků.
Povolání lykantropa se tedy sice nepovedlo, ale jeden šel náhodou kolem, tak jsme hodili řeč.

Netrvalo dlouho a přišel zlatý hřeb programu, Sonata Arctica. Na to jsem se těšil zhruba stejně, jako jsem se toho děsil, nicméně se mi to líbilo víc než dost. Mohli sice hrát víc starších věcí, jejichž texty si ke svému mírnému zmatení pořád pamatuji, ale rozhodně nesouhlasím s tím, že byl Tony moc ukecaný. Alespoň mně tedy těch pár vtípků a proroctví o tom, že když Češi v hokeji porazili Finy, tak to přeci kurva musejí vyhrát, protože musí být kurva nejlepší, nevadilo.
A vůbec nelituji toho, že jsem byl až nezdravě blízko a bez připravených, leč ve stanu zapomenutých špuntů do uší, následkem čehož mi zaslouženě vybuchly oba bubínky. Naštěstí jsem byl ještě v prvních 168 hodinách regeneračního cyklu, takže jsem si díky nadbytku buněčné energie mohl dovolit narůst bubínky nové, bubínky bojové.
Začínala noc, držely se huby, padlo pár vtipů na adresu ostatních národů a vůbec to tam na louce schnoucí začínalo docela žít.

   (úplně náhodná v noci zaslechnutá věta)
   Nemluv na mě německy, nebo na tebe budu mluvit česky a to budeš v prdeli, kámo.

Zapalovaly se stany, německy hovořící menšina se většinově rozhlučela, hovno, někdo tam fakt bestiálně pouštěl motor na neutrál a já si za bohy nemohl vybavit onu zázračnou formuli. Na stan nám spadlo jen jedno ožralé hovado, což je solidní podprůměr, a obecně se nestalo téměř nic zajímavého.

Neděle
Teplota, tlak, rosný bod: 19°C, 1014 hPa, 13°C
RH faktor: měřící přístroje nestačily vychladnout

To psaní skutečných událostí už mě začíná docela nudit, takže to tady asi trochu urychlím.
Ráno, klídeček, pohodička, snídanička, mrtví tučňáci. Útok obojživelných žraločích upírů, Silent Stream of Godless Elegy, škatulata, plápolák, tykání s upírem z Netopýra, hledání bankomatu, kvantový semafor, odjezd, sprcha, Indián.

A do toho Zlína prostě pojedeme.