Miten rikkoudut polvesi

Protože to zjevně zajímá strašnou spoustu lidí (odhadem tak třicetkrát víc, než úspěšně pokračující pokus o světový rekord v maratonu 2012 rok drabble) a protože jsem sem během února nenapsal ani čárku, následující příspěvek bude o dobrodružstvích mého menisku.

Začalo to jedné žhavé valentýnské noci, při níž jsem mimo jiné nějak špatně pohnul kolenem a mediální meniskus, pravděpodobně nakřáplý od zde zmíněného zájezdu do Maďarska, to vzdal. Nějakým způsobem se zdeformoval a zablokoval mi koleno tak, že jsem nohu ani přes značné a značně fyzické snahy nenarovnal. Když se do rána nedostavil zázrak v podobě změny, vyrazil jsem v doprovodu zdatné ošetřovatelky na pohotovost do vedlejšího města.

Kopřivnické zdravotní středisko je malé, ale překvapivě moderní zařízení, to nemohu říct. Na pohotovosti si vyžádali pár údajů, strašně se divili, co dělám tak daleko od místa bydliště, a poslali mě na rentgen.
Tam se už jenom divili, co dělám tak daleko od místa bydliště, propálili mi nohu paprsky smrti a šel jsem zpátky s tím, že výsledné obrázky tam dojdou za mnou samy. A protože jsem si samozřejmě vybral nejlepší možnou dobu, byla krom blížícího se začátku semestru taky aktuální sezóna náledí a úrazů s ním spojených, na řadu jsem se dostal odhadem tak po dvou hodinách. Doktor se divil nejen tomu, co dělám tak daleko od místa bydliště, nýbrž i tomu, že jsem si koleno nezrakvil na ledu. Tak jako tak mi nicméně dvakrát klepnul do čéšky a poslal mě na ortopedii o patro výš.
I tam jsme čekali podobně dlouhou dobu, protože k zástupu polámaných důchodců se tu přidali i stálí pacienti, a i tady se divili, co dělám tak daleko od místa bydliště. Ortoped byl nicméně veselá kopa, párkrát se mi to k mé neskonalé radosti snažil narovnat silou, načež počkal, až se proberu z bezvědomí a vzal na to sofistikovanější technologii, která už tu pomalu vytlačuje tradiční šamanství, ultrazvuk.
Tady samozřejmě následovala klasická scéna, kdy doktor barvitě popisuje něco, co běžný smrtelník na té monochromatické obrazovce naprosto nevidí, nicméně došel k závěru, že jsem si tedy jako utrhl meniskus, a dokonce mi to ukázal v jedné slovenské obrázkové knížce. Navrhl operaci, pak se koukl do mých papírů a když se přestal divit, co dělám tak daleko od místa bydliště, souhlasil s tím, že to asi není nejlepší nápad, dal mi recept na elastický obvaz a snímky z rentgenu vypálil na CD s tím, že si zajdu na ortopedii v Práglu.
Jako bolestné jsem dostal časopis My Little Pony s moc pěkným plakátem, jedna kapitola dobrodružství byla za mnou a jeli jsme pryč.
Víkend jsem přečkal s lehčími úlevami a naučil se s tím chodit do schodů, ze schodů, s kočkou v náručí, z hospody a vůbec celkem efektivně. Potenciální problém představovala samozřejmě blížící se cesta zpátky do hlavního města, kterou mi naštěstí dost zkrátil a zpříjemnil nabídnutý odvoz až do Olomouce. A tam začalo jedno moc pěkné intermezzo.
Kdo jel někdy v neděli po téhle trase, asi je se zaplněním vlaků obeznámen, nicméně se jistě najdou i tací, co to štěstí neměli a nebo jsem jim o tom ještě neměl tu příležitost barvitě vypravovat. Seriózně nechápu, jak je možné, že se s každým novým provozovatelem na trati Praha – Ostrava zvedne počet cestujících ve vlacích Českých drah zhruba o polovinu, ale v tomhle ohledu jsem agnostik a chápat to nemusím. Stručně a jednoduše jsem se prostě do toho vlaku, co měl osmdesát minut zpoždění, nakonec i vešel. To možná působí dost brutálně, ale paradoxně jsem si díky tomu mohl sednout na schody a mít nohu v relativně pohodlné pokrčené poloze, takže jsem si to místo držel celou jízdu, ač asi dva lidi vystoupili dřív než v Praze. A dojel jsem.

První týden semestru mi tedy začal vyloženě famfárově, ovšem s pomocí jednoho francouzského vynálezu jsem se na ty přednášky nějak dobelhal a i v práci mě občas viděli. Následovala očekávaná návštěva nemocnice Na Bulovce, kam mě svým vozem dopravila sestra, díky níž jsem si během cesty aktualizoval slovník vulgarismů.
Toto moderní nemocniční zařízení jsem navštívil naposledy na gymplu s naraženým prstem (basketbal je naše máma), nicméně na první pohled se tam nic moc zásadního nezměnilo a na ortopedii se pro změnu divili, co jsem dělal u lidojedů v Kopřivnici. Doktor samozřejmě po krátké prohlídce diagnózu potvrdil, koukl do diáře, aby mi našel termín k operaci, a nenašel ho ani po dvou měsících. Naštěstí není Bulovka jedinou nemocnicí, kde působí, takže se nakonec přeci jen objevil flek za pouhých osm dní a v podobně dostupné lokalitě. Krom papírů k předoperačnímu vyšetření mi však dal ještě něco, za co jsem byl rád podstatně méně, a to sice slušivou ortézu.
Díky té jsem, nepřekvapivě, už nohu nejen nenarovnal, ale ani nepokrčil, čímž se mi pohyb zkomplikoval ještě mnohem víc. Navíc vrzala až hrůza, doma mi z ní vypadly dva šrouby a jen se zapojením veškerých latentních technických schopností jsem ji zase poskládal zpátky do použitelného stavu. Nutno ale podotknout, že to asi bylo fakt potřeba, že mě díky tomu sem tam někdo pustil sednout v autobuse a že se mě dva profesoři ptali na lyžování. A taky si ji můžu nechat, yai!
Předoperační vyšetření si moc nepamatuji, neboť se odehrávalo v hluboké noci (tj. před osmou hodinou ranní) a kdyby se mi na ruce po odběru těch osmi zkumavek neudělala modřina jak hovado, asi bych na to zapomněl úplně. Z výsledků neměl radost jenom můj vnitřní hypochondr, protože ukazovaly jen limitní hypokalémii a to není žádné terno. Operaci tedy nic nebránilo a mohl jsem se těšit na svou první hospitalizaci od odstraňování nosních mandlí v nějakých osmi letech.
Bývalou železniční nemocnici v Italské jsem si (zvenku) prohlédl už předchozí víkend, protože leží na dohled od Krákory, a její historii neustále připomínaly brzdící vlaky na nedalekém Hlavním nádraží. I tady se ortopedie nachází na nenultém patře a i tady to vypadalo značně zrekonstruovaně. A právě tady se odehrál ten hlavní zázrak.
Když jsem se dostal na řadu, odvezli mě na sál, sestry chvíli obdivovaly moje řasy, pak jsem dostal nějakou baštu do žíly a od té doby si nepamatuju vůbec nic. Což možná vypadá jako standardní průběh, ale po něm bych si měl pamatovat alespoň rozhovor s doktorem po probuzení, což se říct nedá. A protože ze zprávy se to nepovedlo vykoukat ani mně, ani sestrám, nezbývá mi, než si to poslechnout znovu od doktora, ke kterému jdu brzy na kontrolu, protože paměť se mi jaksi zázračně nevrátila. Možná mi vzali ledvinu. Ostatní dojmy z nemocnice mám ale vesměs pozitivní, ani ta přesnídávka jako první jídlo po narkóze nebyla tak hnusná, jak jsem čekal.
Tak jako tak ale vše údajně proběhlo bez komplikací, meniskus mi byl v rámci možností místy přišit, místy ořezán. Teď se budu ještě chvíli kamarádit s francouzskými holemi a kolem šedesátky, pokud to tak daleko dotáhnu, se můžu těšit na endoprotézu, protože koleno teď budu mít zhruba pod dvojnásobným tlakem a vůbec.
Takže díky, Obamo, a vy ostatní si moc nevyskakujte, ať se vám to nestane taky.

A ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.