Když se řekne skotská poezie, ještě
včera mi spolehlivě naskočilo [tohle].
Když se řekne Robert Burns, ještě
včera bych ho zařadil do kategorie zbytečně přeceňovaných básníků,
jejichž význam je sice strašně super pro národní sebeuvědomění,
ale k reálnému čtení je tu spousta zajímavějších věcí.
A pak přišla přednáška skotské
literatury. Přednášející přišel, vysmátý jako nikdy, chvilku
básnil ve volném stylu, jaký že je to nádherný den a vůbec, to
všechno proto, že zemřela jistá proradná čarodějnice, většině
světa (kromě Skotska) známá jako Margaret Thatcher. Jediné
rozhořčení, které z něj během hodiny vypadlo, vycházelo ze
sumy peněz, kterou hodlá stát utratit za její pohřeb, přičemž,
jak navrhoval, by bylo mnohem efektivnější ji u něj za barákem
rozřezat a spálit, že pro ni už patnáct let syslí dřevo.
Okouzlující chlápek.
Podobně okouzlující chlápek byl i
Robert Burns, který napsal neuvěřitelné množství básní, měl
dvanáct dětí a svou hypochondrii dotáhl k dokonalosti tím, že
umřel po trhání zubu. Jeho styl je navíc natolik jednoduchý a
účinný, že se u toho při jízdě metrem tlemím nahlas:
(Robert Burns, Tam O'Shanter, 1791)
[...]
Ah, gentle dames! it gars me greet
To think how mony counsels sweet,
How mony lenghten'd sage advices,
The husband frae the wife despises!
[...]
Nejlepší na něm ale je, že ač
Skot, sám využívá národní stereotyp k úplně neuvěřitelným
věcem a skoro bych se vsadil, že je jediným člověkem, kdo napsal
oslavnou báseň na haggis a určitě se u toho náramně bavil
(Robert Burns, Adress to a Haggis,
1786)
Fair fa' your honest, sonsie face,
Great chieftain o' the puddin'-race!
Aboon them a' ye tak yer place,
Painch, tripe, or thairm:
Weel are ye wordy o' a grace
As lang's my airm.
The groaning trencher there ye fill,
Your hurdies like a distant hill,
Your pin wad help to mend a mill
In time o need,
While thro your pores the dews distil
Like amber bead.
[...]
Auld Scotland wants nae skinking ware
That jaups in luggies:
But, if Ye wish her gratefu prayer,
Gie her a Haggis!
A taky, svým osobitým způsobem,
vlastně předpověděl smrt té zlé čarodějnice, která bude
jednoho dne tak strašlivě sužovat jeho zemi zaslíbenou, že ji
budou jeho děti a děti jeho dětí k smrti nenávidět:
(Robert Burns, Drunkard's Draym, 1789)
Naw Margaret layes gane and deid
and A can eet me daily breid,
watchin' burn the wicked witch,
michty and fell English bitch.
Sečteno a podtrženo, skotská poezie
je přesně taková sranda, jak naznačují Monty Pythoni, jen z
poněkud jiného, ještě stereotypnějšího důvodu. A taky je to
strašně zajímavé z hlediska studia střední angličtiny, neboť
zaostalá skotština ji připomíná víc, než cokoliv jiného.
A ostatně soudím, že by Jediland měl
být aktualizován.
Žádné komentáře:
Okomentovat