Sofien valinta

Potřebuju babskou radu, a kam jinam se pro něco takového obrátit než na blogísek, žejo...
Takže, který z následujících dvou úryvků je míň hrozný?

Varianta ich:    „Říkejte mi Ishmael,“ oslovil jsem sám sebe v prasklém zrcadle a nadále se snažil přeměnit klubko zmijí na ucházející kravatu.    Jakožto typický zástupce zdejší střední třídy bych to sice ve svých pětadvaceti měl hravě zvládnout, jenže při pohledu na ten typický tupý ksicht jsem se kroutil taky a přišlo mi neobjektivní za to kárat kus látky z nedělního výprodeje. Stačilo, že jsem se ráno hádal s tou zatracenou redukční ledničkou, která mi zcela prokazatelně sežrala další salám, byť jsem tuhle formu redukce v manuálu nenašel. Sousedé mě tedy patrně považovali za jednoho z těch bláznů, co přechází ulice na červenou a nemá v práci polední pauzu. Letmo jsem si vzpomněl na klidná léta bez ledničky strávená studiem humanitních věd, což mě zavedlo až sem, do mrňavého učitelského bytu s mrňavou koupelnou, kde jsem si připravoval řeč na první hodinu v nedaleké střední škole.    „Budu vás učit dávnověkou britskou literaturu a doufám, že následující semestr proběhne ke spokojenosti nás všech. Že společně prozkoumáme díla takových velikánů, jako byli William Shakespeare, James Joyce a Jamal Patenjali nejmladší.“ V živých barvách jsem viděl, jak se třídní chuligáni v poslední lavici chechtají a marně jsem hledal, co po nich hodit. Rozčilením jsem na kravatě vyrobil perfektní uzel, který se mi bude určitě hodit, až mě pro nadměrnou hrubost převelí ze školy na galeje, což se tady prý skutečně párkrát stalo.    Zaklel jsem, samozřejmě decentně, dal se do rozmotávání a jen tak mimochodem se podíval z malého a notně špinavého okna. Longbourne, celé město, tam klidně spalo, světlo pouličních lamp se po dlouhé noci zdálo dost unavené a do ranního smogu nevyrazil nikdo, kdo vysloveně nemusel. Z továren za městem se valil kouř, který sem lákal neoimpresionisty z celého vesmíru, a mamuti v nedalekém parku Charlese Darwina se přesouvali na nespasenou část trávníku.    A na to všechno vydatně pršelo. Na Proxima Londonium, jak se jmenovala planeta, pršelo prakticky pořád, takže zdejší obyvatelé měli o téma k rozhořčeným debatám nad čajem víc. Schopnost plynule tlachat o nevydařenosti počasí tu byla celkově neskutečně nadhodnocená a pokud jste to nezvládli aspoň deset minut, vaše naděje na kariérní postup nebo šťastné manželství nebyly dvakrát příznivé. Musel jsem ale uznat, že z čistě estetického hlediska má déšť něco do sebe, a dokonce mě několikrát napadlo, že si to tu kolonisté Velkolepého britského impéria vybrali právě kvůli němu.    Pršelo i na obstarožní pračku...

Varianta er:    „Říkejte mi Ishmael,“ oslovil jistý mladý muž svůj odraz v prasklém zrcadle a systematicky se škrtil pokusem o uvázání kravaty.    Pětadvacet let, průměrná výška, hnědé vlasy i oči, lehce přitroublý úsměv, prostě dokonalý zástupce nižší střední třídy. Patřil k těm lidem, co okázale ignorovali zuřící čtyřiatřicáté století a prostě existovali, ačkoliv byli schopni tvrdit, že jejich redukční lednička strašně hučí a sežrala jim už druhý salám. Největším dobrodružstvím v jeho dosavadním životě byl školní výlet do muzea punku a největší neřestí opravování hrubek na nestřežených pouličních cedulích červeným fixem. Čaj bez mléka pil jedině tehdy, když se nikdo nedíval. S odřenýma ušima i nosem vystudoval humanitní vědy, což ho dovedlo až sem. Do mrňavého učitelského bytu s mrňavou koupelnou, kde si připravoval řeč na svou první hodinu v nedaleké střední škole.    „Budu vás učit dávnověkou britskou literaturu a doufám, že následující semestr proběhne ke spokojenosti nás všech. Že společně prozkoumáme díla takových velikánů, jako byli William Shakespeare, James Joyce a Jamal Patenjali nejmladší.“ Jakožto příkladný pesimista s nadějným náběhem na chronickou neurózu si živě představoval, jak se chuligáni v poslední lavici baví, a přemýšlel, jestli se vyplatí po nich něco hodit. Než rozhodl, že nikoliv, přeměnily jeho ruce kravatu na ucházející lodní uzel, který se mu bude hodit, až ho za přílišnou hrubost převelí na galeje.    Zaklel, samozřejmě decentně, dal se do rozmotávání a jen tak mimochodem se podíval z malého, notně špinavého okna. Longbourne, celé město, tam ještě klidně spalo, světlo pouličních lamp se po dlouhé noci zdálo dost unavené a do ranního smogu nevyrazil nikdo, kdo vysloveně nemusel. Z továren za městem se valil kouř, který lákal neoimpresionisty z celého vesmíru, a mamuti v nedalekém parku Charlese Darwina se přesouvali na nespasenou část trávníku.    A na to všechno vydatně pršelo. Na Proxima Londonium, jak se jmenovala planeta, pršelo prakticky pořád, takže zdejší obyvatelé měli nad šálky s čajem o čem debatovat. Schopnost plynule tlachat o nevydařenosti počasí tu byla celkově neskutečně nadhodnocená a pokud jste to nezvládli aspoň deset minut, vaše naděje na kariérní postup nebo šťastné manželství nebyly dvakrát příznivé. Z čistě estetického hlediska měl ale déšť něco do sebe a někteří historikové se oprávněně domnívali, že si to tu kolonisté Velkolepého britského impéria vybrali právě kvůli němu.    Pršelo i na obstarožní pračku...

Děkuji, možná přihodím i hlasování a ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.

Lähetystyö

Trip čtvrtý, po Berounce, v osvědčených bodech:

Těsně před odjezdem mi onemocněla žena, takže bylo třeba sehnat náhradníka. Kde přesně Strohonoš sehnal zrovna Miley Cyrus nevím, ale naštěstí si ji pak vozil sám.
S Orgem jsme párkrát roztančili sambu, ale neudělali se ani jednou. Což mu nevyčítám.
To, že jsme na Plzeňsku, jsme poznali velmi snadno. Bakalář je tam za pětadvacet korun.
Jet na vodu bez karimatky, plynového vařiče, ešusů a dalších věcí považuji za slibný začátek omezování zbytečné mrtvé váhy. Jet na vodu bez jakýchkoliv zásob, tuplem když o sobě vím, že žeru jako kyselina a budu tahat Miley, považuji za známku plíživé demence.
Na Křivoklátě bylo hezky a cestou jsme potkali Erbena, ale když to srovnám s tím výletem na Kokořín...
Svastika z kamení musí bejt, i kdyby na chleba nebylo.
Berounka je fakt strašně nudná, ale aspoň tam není tak šílený nával jako na Vltavě. Potkali jsme všeho všudy pár rodin lomeno tlup a během diskuse o pravěkých metodách flirtování jednoho pána, který je pravděpodobně vynalezl.
Řvát „kokot“ místo „ahoj“ možná nebylo dvakrát taktní, ale jednou jsme apoštolové, tak se podle toho musíme chovat, kchurva.
Tór sice v noci ze soboty na neděli začal rubat obry, ale velký Maďar ho po všech našich modlitbách vytáhl na zelenou, takže nepršelo. Za což děkuji oběma.
V jednom kempu byla funkční, stabilní a s mým mobilem kompatibilní wifi.
Známky na pohled stihly od doby, kdy jsem posílal svůj poslední, zdražit více než čtyřikrát. Pohledy samotné, pokud se dobře vzpomínám, zůstaly inflací zázračně nedotčeny.
Z celého prodlouženého víkendu mám jednu jedinou fotku, tuhle:

Plavbu přežili všichni včetně pana Filuty, jemuž šlo několikrát o život, a cesta do civilizace byla až překvapivě rychlá.
Ačkoliv jsem byl prakticky celý víkend střízliv, z nádraží domů jsem sotva trefil. Ono totiž není úplně nejlepší nápad dopíjet při finálním rozchodu na peróně 62% Čaj, když nevíte, kolik toho v té lahvi ještě zbývá, a není vyloučeno, že toho tam zbývá docela dost.

A ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.

Sinne ja takaisin

Tři tripy bez tripu, aneb kde poslední dobou lítám, že je tu tak pusto.

Cíl první: Moravany u BradaPardubic

Doba, kdy jsem universum Harryho Pottera bytostně nenáviděl, je asi definitivně pryč, a to zásluhou kouzelné tlupy, s jakou je každé rpg vždycky lepší. A to i přesto, že se nejedná o tlupu pirátskou. Ačkoliv jsem se účastnil jen něco málo přes 24 hodin, jeden dámský Čaj a kousek se za to hravě stihl, o mrkvovém guláši a zmrzlině s pivem ani nemluvě.

Škoda, že jsem musel tak rychle pryč, protože diskusí o věcech, které nejsou Harry Potter, není nikdy dost a společnost to byla naprosto skvostná.

A cestou zpátky mi na nádraží v Pardubicích jakýsi sympatický mladík nabízel hašiš za rozumnou cenu.

Cíl druhý: Komárno, dolní Horní Uhry

Geograficky Bačastán, demograficky Maďarsko, což je dělení mnohem smutnější, než se na první pohled zdá. Dunaj, zdaleka ne krásný ani modrý, rozděluje dvě znesvářená území s grácií Berlínské zdi. Na jeho severním břehu se sice slovensky domluvíte, ale prvním zkoušeným jazykem je většinou ten ugrofinský, hospodářství vzkvétá ve všech formách, melouny váží něco mezi patnácti a třiceti kily a silnice jsou udržované tak, že by se za to nemuseli stydět ani v Německu. V nějaké chudší části Německa.

Přejeďte ale státní hranici na břeh jižní a slovensky nebude mluvit naprosto nikdo, ač jsem přesvědčen, že polovina tamních obyvatel jsou Slováci pracující v zahraničí za tvrdou měnu, forinty. Pole jsou zpustlá a silnici do Visegrádu opravovali naposledy Avaři, když se jim na ní mrzačili koně.

Stejně jako loni, i letos jsme v nedalekých termálných kúpaliskách trávili týden v sestavě „zwei adults, two studenten und one cripple“ a náramně si to užili. Počasí se vydařilo, kuchyně byla zajímavým trojnárodním amalgámem a i když koupaliště drtivou většinu času spolehlivě simulovalo zoologickou zahradu s rozšířeným výběhem příšer, vlastně to ani moc nevadilo. Kromě toho města, co museli Maďaři po válce nechat komárom, jsme viděli již zmíněný Visegrád, bez ironie úchvatnou katedrálu svatého Istvána ve Štúrově (Esztergom) a oproti loňsku ani jednu želvu.

Jako výborný bonus se navíc ukázal tamní koloniál, kde se sice čas zastavil odhadem v roce 68 před Kristem, ale zato jsem tam našel poklad nad poklady: [tři lahve] z nové série Tatranského čaje, které jsem tam jako správný Čajoděj samozřejmě nemohl nechat.

Jedinou, ovšem dost dramatickou ranou pod pás byla absence slíbeného internetu, lebo „bola búrka“ a za celý týden nebyl nikdo schopný sehnat vhodného šamana nebo mě k tomu pustit. Psaní drabblů se tak stalo lehce adrenalinovou záležitostí, neboť jsem se musel po vzoru starých hašašínů vypravit nepozorovaně přes půl osady k hotelu, kde měli nezabezpečenou wifi. Ale podařilo se.

Cíl třetí: Fanlore a fakt hodně špatná textová rpg

Zdaleka nejděsivější ze všech výletů, a to už jsem něco málo tušil z předchozích ročníků DMD. Díky klišé bingu jsem nicméně zabředl trochu hlouběji do věcí, co jsou lidé schopni páchat pod záštitou fanfikce, a musím konstatovat, že je to fakt temné, fakt slizké a fakt hnusné místo, kam doporučuju házet spíš atomovky než zvědavé pohledy. Jistě, je tam pár věcí, co se mi [docela líbí], je tam něco, [co chápu], je tam docela dost věcí, které jsem [schopen tolerovat], ale masová oblíbenost [některých] [dalších] [tropů] mě upřímně a hluboce děsí. Asi na to nemám ty správné chromozomy, ale pokud by někdo vypracoval nějakou studii, co na tom ty autorky baví, tak si to fakt moc rád přečtu. S jednou výjimkou: motivaci té starší dámy, která napsala producentům Star Treku [několikastránkový dotaz ohledně přesné podoby Spockových genitálií], chápat nepotřebuju, dík.

A jestliže tohle bylo spisovatelské dno, tak to, co jsem objevil nedávno, je ve vyčerpaném ropném vrtu půl kilometru pod ním. Víte, že si dnes díky blueforu.cz můžete několika kliknutími vytvořit vlastní, téměř použitelné diskusní fórum? Ne? Nevadí, protože to vědí děti a zakládají díky tomu fakt mňamózní rpg, a to rychlostí cca jedno za den. Jako první jsem objevil [tohle] a dokonce tam mám postavu s pár příspěvky, jako druhé [tohle] a pak mě nějak přešel humor. Nicméně hromadné trollparty se stále v podstatě nebráním, kdyby někdo měl chuť a/nebo nápad.

O tripu čtvrtém, po vodě, napíšu příště a ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.