Sofien valinta

Potřebuju babskou radu, a kam jinam se pro něco takového obrátit než na blogísek, žejo...
Takže, který z následujících dvou úryvků je míň hrozný?

Varianta ich:    „Říkejte mi Ishmael,“ oslovil jsem sám sebe v prasklém zrcadle a nadále se snažil přeměnit klubko zmijí na ucházející kravatu.    Jakožto typický zástupce zdejší střední třídy bych to sice ve svých pětadvaceti měl hravě zvládnout, jenže při pohledu na ten typický tupý ksicht jsem se kroutil taky a přišlo mi neobjektivní za to kárat kus látky z nedělního výprodeje. Stačilo, že jsem se ráno hádal s tou zatracenou redukční ledničkou, která mi zcela prokazatelně sežrala další salám, byť jsem tuhle formu redukce v manuálu nenašel. Sousedé mě tedy patrně považovali za jednoho z těch bláznů, co přechází ulice na červenou a nemá v práci polední pauzu. Letmo jsem si vzpomněl na klidná léta bez ledničky strávená studiem humanitních věd, což mě zavedlo až sem, do mrňavého učitelského bytu s mrňavou koupelnou, kde jsem si připravoval řeč na první hodinu v nedaleké střední škole.    „Budu vás učit dávnověkou britskou literaturu a doufám, že následující semestr proběhne ke spokojenosti nás všech. Že společně prozkoumáme díla takových velikánů, jako byli William Shakespeare, James Joyce a Jamal Patenjali nejmladší.“ V živých barvách jsem viděl, jak se třídní chuligáni v poslední lavici chechtají a marně jsem hledal, co po nich hodit. Rozčilením jsem na kravatě vyrobil perfektní uzel, který se mi bude určitě hodit, až mě pro nadměrnou hrubost převelí ze školy na galeje, což se tady prý skutečně párkrát stalo.    Zaklel jsem, samozřejmě decentně, dal se do rozmotávání a jen tak mimochodem se podíval z malého a notně špinavého okna. Longbourne, celé město, tam klidně spalo, světlo pouličních lamp se po dlouhé noci zdálo dost unavené a do ranního smogu nevyrazil nikdo, kdo vysloveně nemusel. Z továren za městem se valil kouř, který sem lákal neoimpresionisty z celého vesmíru, a mamuti v nedalekém parku Charlese Darwina se přesouvali na nespasenou část trávníku.    A na to všechno vydatně pršelo. Na Proxima Londonium, jak se jmenovala planeta, pršelo prakticky pořád, takže zdejší obyvatelé měli o téma k rozhořčeným debatám nad čajem víc. Schopnost plynule tlachat o nevydařenosti počasí tu byla celkově neskutečně nadhodnocená a pokud jste to nezvládli aspoň deset minut, vaše naděje na kariérní postup nebo šťastné manželství nebyly dvakrát příznivé. Musel jsem ale uznat, že z čistě estetického hlediska má déšť něco do sebe, a dokonce mě několikrát napadlo, že si to tu kolonisté Velkolepého britského impéria vybrali právě kvůli němu.    Pršelo i na obstarožní pračku...

Varianta er:    „Říkejte mi Ishmael,“ oslovil jistý mladý muž svůj odraz v prasklém zrcadle a systematicky se škrtil pokusem o uvázání kravaty.    Pětadvacet let, průměrná výška, hnědé vlasy i oči, lehce přitroublý úsměv, prostě dokonalý zástupce nižší střední třídy. Patřil k těm lidem, co okázale ignorovali zuřící čtyřiatřicáté století a prostě existovali, ačkoliv byli schopni tvrdit, že jejich redukční lednička strašně hučí a sežrala jim už druhý salám. Největším dobrodružstvím v jeho dosavadním životě byl školní výlet do muzea punku a největší neřestí opravování hrubek na nestřežených pouličních cedulích červeným fixem. Čaj bez mléka pil jedině tehdy, když se nikdo nedíval. S odřenýma ušima i nosem vystudoval humanitní vědy, což ho dovedlo až sem. Do mrňavého učitelského bytu s mrňavou koupelnou, kde si připravoval řeč na svou první hodinu v nedaleké střední škole.    „Budu vás učit dávnověkou britskou literaturu a doufám, že následující semestr proběhne ke spokojenosti nás všech. Že společně prozkoumáme díla takových velikánů, jako byli William Shakespeare, James Joyce a Jamal Patenjali nejmladší.“ Jakožto příkladný pesimista s nadějným náběhem na chronickou neurózu si živě představoval, jak se chuligáni v poslední lavici baví, a přemýšlel, jestli se vyplatí po nich něco hodit. Než rozhodl, že nikoliv, přeměnily jeho ruce kravatu na ucházející lodní uzel, který se mu bude hodit, až ho za přílišnou hrubost převelí na galeje.    Zaklel, samozřejmě decentně, dal se do rozmotávání a jen tak mimochodem se podíval z malého, notně špinavého okna. Longbourne, celé město, tam ještě klidně spalo, světlo pouličních lamp se po dlouhé noci zdálo dost unavené a do ranního smogu nevyrazil nikdo, kdo vysloveně nemusel. Z továren za městem se valil kouř, který lákal neoimpresionisty z celého vesmíru, a mamuti v nedalekém parku Charlese Darwina se přesouvali na nespasenou část trávníku.    A na to všechno vydatně pršelo. Na Proxima Londonium, jak se jmenovala planeta, pršelo prakticky pořád, takže zdejší obyvatelé měli nad šálky s čajem o čem debatovat. Schopnost plynule tlachat o nevydařenosti počasí tu byla celkově neskutečně nadhodnocená a pokud jste to nezvládli aspoň deset minut, vaše naděje na kariérní postup nebo šťastné manželství nebyly dvakrát příznivé. Z čistě estetického hlediska měl ale déšť něco do sebe a někteří historikové se oprávněně domnívali, že si to tu kolonisté Velkolepého britského impéria vybrali právě kvůli němu.    Pršelo i na obstarožní pračku...

Děkuji, možná přihodím i hlasování a ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.