Voimalinja

Volejte sláva a tři dny se radujte, po měsíci snížené aktivity a parazitování na cizích počítačích mám doma konečně svůj nový a je to takové dělo, že už nejspíš nikdy nebudu muset chodit do přírody. Prostě si ke Skyrimu otevřu okno a hotovo.

Tohle nebude smutný příběh o tom, jak mě navždy opustil můj milovaný notebook XPS M1530, dramatické líčení toho, jak mi před očima shořel na uhel, ani sebezpytná litanie o tom, jak jsem přišel o strašně důležitá data. Zejména proto, že mu táhlo na osmé léto a jeho smrt jsem čekal tak před rokem, že neshořel, nýbrž mu prostě odešla grafika a v lehce retardovaném režimu pořád zapnout jde, a že všechny texty si už asi pět let ukládám na Internety. Dokonce to nebude ani report ze srpnové vody, který mám sice rozepsaný, ale už se nevejdu do roční kvóty příspěvků.

Místo toho to bude taková anekdota o tom, jak jsem chtěl ušetřit sedmdesát korun na napájecím kabelu a jak to dopadlo.

Pokud to náhodou nevíte, mám díky svému současnému primárnímu způsobu obživy, který se navzdory plné legálnosti pořád tak nějak zdráhám nazývati prací, sem tam přístup k odepsané kancelářské technice, tedy i napájecím kabelům. Přirozeně jsem si tedy po zkompletování sestavy, odeslání objednávky a přečtení explicitního varování, že takový kabel není součástí zdroje, řekl „přece si ho nebudu kupovat, když jich možná zítra budu dvacet metrů vyhazovat“ a můj vnitřní Žid si mnul pracky. Bohužel to tak úplně nevyšlo, shodou okolností byla povaha všech zakázek před Vánoci poněkud netradiční, ale to mě samozřejmě nezastavilo. Počítač měl přijít krátce před Štědrým dnem, takže jsem byl ještě línější než obvykle a napadlo mě geniální řešení – že si prostě na svátky půjčím kabel z počítače v sekundární práci, kde ho stejně nebudu potřebovat, a po nich už ho buď seženu, nebo koupím jiný.

Když jsem den před očekávaným příjezdem počítače v práci lezl pod stůl, zjistil jsem, že tam kromě hald prachu, znepokojivého množství mrtvého hmyzu a minimálně jednoho nového druhu plísně leží taky jeden úplně nevyužitý napájecí kabel a z toho se pro změnu probudil můj vnitřní Khajiit. „Když ho tu nikdo nepotřeboval posledních sedm let,“ říkal jsem si, „jaká je šance, že si jeho zmizení někdo všimne?“

Všimla si toho minimálně karma, která mě hned vzápětí srazila bleskem. Když jsem se totiž i s vypůjčeným kabelem dostavil na pobočku nejmenovaného distributora výpočetní techniky, abych si vyzvedl svou sestavu, začaly se dít věci. V obchodě nebylo moc lidí, stála tam jedna obrovská bedna se dvěma menšími, mezi nimiž jsem rozpoznával svoji budoucí wifi anténu, a přestože mi byl dotaz na možné prohlédnutí obsahu krabice ještě před zaplacením lehce pasivně agresivně zamítnut, nakonec nějak došlo k předání a já se s bednou, která vážila něco málo přes šestnáct kilo, vydal metrem domů přes půl Prahy.

Pravda, ta váha mi byla lehce podezřelá, stejně tak použitá krabice od jiného výrobce, ale tak nějak jsem věřil, že si domů nevezu deset kilo kamení a že prostě montéři jenom použili větší bednu. Navíc jsem po tom týdnu už úspěšně stihl zapomenout značky i důležitějších komponent a bylo dost dobře možné, že se prostě pletu. Po půlhodinové jízdě v předvánoční špičce jsem krabicí málem vyrval futra, dal se do vybalování a nestačil se divit.

Přilepená wifi anténa odpovídala objednávce, procesor taky, ale to bylo víceméně všechno.

Grafická karta o dvě generace starší a navíc nenamontovaná, místo flashky s instalací Windows 10 tam bylo CD s OEM verzí, která mi vzhledem k absenci mechaniky byla fakt k prdu, prostě veskrze zajímavá situace, které by šlo snadno zabránit, kdyby mi dovolili to zkontrolovat už na prodejně. Poněkud rozladěně jsem volal na zákaznickou linku, dozvěděl se, že tam mi pomoct neumí, že číslo na tu konkrétní pobočku mi dát nemůžou, a těch deset minut čekání na drátě se tedy vyplatilo jako prase. Vytočen takřka do stavu, kdy mi přímá volba prezidenta přišla jako dobrý nápad, jsem počítač hodil zpátky do krabice, z níž jsem málem nestihl vyklepat kočku, dal jsem si Čaj a vyrazil zpátky s jasným cílem někomu vyrvat ruce z kloubů.

Cestou naštěstí začal působit Čaj, jehož jsem si nejspíš v tom kvaltu dal trochu víc, a po příjezdu na výdejnu jsem s tou krabicí sice práskl o zem tak, že to nejspíš hlavice v disku nepřežily, ale za to mohla vysloveně svalová křeč. Onoho pasivně agresivního pána za přepážkou jsem se až překvapivě mile zeptal, jestli se náhodou kapánek nesekl, a začalo velké zkoumání, během nějž vyšlo najevo to, co se dalo tušit – že mi prostě dali bednu někoho jiného. Jako bonus pak tu moji omylem poslali do Českých Budějovic, patrně aby si užila pivovary a masné krámy.

Díky Čaji jsem i tuto zprávy přijal s naprostým klidem a úsměvem na rtech a možná právě díky tomu se věci až překvapivě rychle vyřešily samy. Krabici mi na druhý den přivezli, takže se sice o den zpozdila, ale pořád to bylo v původně slíbené lhůtě, a na druhý pokus už jsem jel jenom s kily sedmi.

Punchline? Po otevření bedny jsem v příslušenství našel ne jeden, ale hned dva napájecí kabely, takže ten půjčený z práce můžu vrátit rozmnožený.

A ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.