Aneb jak jsem se popral s rosolem.
[irony]K mé převeliké radosti jsem zjistil, že moje poslední hodina tělocviku na střední škole nebyla zároveň poslední hodinou tělocviku ever.[/irony]
U Odina, jak já byl naivní! To se dřív budou vyrábět letadla z materiálu na roztomilé panenky, než si já odpočinu od nějaké nepředstavitelně irelevantní a deprimující aktivity, kupříkladu od strašlivé pitomosti oslavující rychlé trouby (zkratka je sport, možná už jste ji někde viděli).
A jelikož jsem si prostě musel jeden z nabízených sport-ů vybrat, zvolil jsem metodu nejmenšího zla. Takže po vyškrtání takových těch vtipných věcí, co končí na –ball (čti [bo:l]), mi tam zbylo fitnes (čti [xtsi:pneʃ]) a judo (čti [ju:‘do]). Ti, co se domnívají, že jsem si vybral variantu první, se mýlí. Ano, já, člověk veskrze pacifistický (i po požití většího množství alkoholu), jsem si vlastně dobrovolně vybral bojový sport. A to byl začátek veškerého martýria.
Protože se svými pěti dioptriemi (když dioptrie, tak pět, jak říká Tomáš Hanák) prostě potřebuji brýle, abych trefil mezi futra (sonar nepomáhá, už jsem to zkoušel a pohledy lidí nebyly moc přívětivé, asi jim to pískání vadilo), bylo třeba nějak zajistit, abych při lekcích viděl a zároveň po každém druhém pádu nesbíral ze země a svého obličeje střepy.
To řešení se jmenovalo kontaktní čočky, vynález jistého českého profesora. Dřív jsem nechápal, proč nikdy nedostal Nobelovu cenu, teď už asi tuším.
Již s mírnými obavami jsem se dostavil do místní optiky, kde mi byla podána instruktáž o nasazování těch neuvěřitelně titěrných věcí. Sice se mi moc nezamlouvalo strkat si něco do oka, ale pořád je to lepší, než si z něj později vytahovat střepy.
Takže to začalo. Po několika neúspěšných pokusech mi bylo vysvětleno, že mužům to trvá déle než ženám, neboť ty mají větší oči. No, toho jsem si všiml.
Po čtvrthodině mi byl doporučen lehce jiný manévr pro otvírání oka, na němž se podílely obě ruce prakticky stejnou měrou a rozevření (a hlavně udržení) podrážděných víček tak bylo podstatně jednodušší.
Po další čtvrthodině se mi konečně povedlo ji tam nacpat, mrchu. V ten okamžik mi málem ochrnula půlka ksichtu a kromě nepředstavitelného toku slz se spustily i sliny, neptejte se proč, sám to nechápu.
Pět minut trvala rehabilitace. A v naději, že ta druhá čočka už půjde snadno, se s vervou pustil do díla. U Odina, jak já byl naivní!
Nejenže to nebylo snazší, ono to bylo dokonce horší, a to tak že hodně. Proč? Protože když člověk jedním okem vidí normálně a druhým zatraceně blbě, má odhad vzdálenosti a následnou koordinaci pohybů asi tak na úrovni sedmdesátileté důchodkyně s šedým zákalem. To si pak ten prst s čočkou dělá prakticky co chce a jsem celkem rád, že mi to oko nevypíchl.
Nakonec se podařilo a možná mi po tom i zbylo pár řas, ale na to bych moc nespoléhal. Přišla druhá paralýza pro druhou půlku tváře, aby si to užila taky.
A pak jsem procitl, respektive prohlédl.
Takto procitnuvšího mě doktorka pustila ven, asi abych zjistil, jestli se mi ty ostré kontury všude kolem a zároveň absence obrouček jenom nezdají. Nezdály. Dokonce jsem za tu čtvrthodinovou vycházku stihl doběhnout domů, zjistit, že na klávesnici vidím taky dobře, a pak se vrátit.
Také jsem poprvé po nějakých deseti letech viděl sám sebe bez brýlí a ostře. No, čekal jsem trochu víc.
Při opětovném vstupu do optiky jsem byl již prost iluzí, bylo mi jasné, že teď prostě musí přijít něco, co mi srazí náladu po úspěšném nasazení těch želatinových věcí. Přišlo.
Sundávání těch želatinových věcí. Ale kupodivu mi dělalo menší problémy pokoušet se de facto vypíchnout si vlastní oko, než (jako v případě nasazování) do něj něco vložit. Opět se dostavila komplikace, když byla jedna čočka pryč a druhá ne. Asi tomu začnu říkat lensická semikatarakta (něco jako „čočkový pološedýzákal“, ale latinsky to zní poněkud lépe), to si prostě jméno zaslouží.
Oči jsem měl volné, opět jsem sáhl po brýlích a dostal mimo jiné průkaz nositele kontaktních čoček. Prý až to se mnou někde sekne, aby záchranka věděla, že mi má něco sundat z očí. Vzhledem k tomu, že je budu nosit jeden den v týdnu, sebou tedy nemůžu seknout nikdy jindy, nebo mi vyškrábou oči.
Domů jsem se vrátil s oběma očima lehce narudlýma a dvěma páry čoček na zkoušení nasazovacího manévru delta-2. Počítám, že dostatek síly nasbírám tak pozítří...
Metsola, toinen runo
V Metsole dnes víska první vidí znovu luny tvář,
kočka si za kamny vrní, hřejivá je ohně zář,
druhý úkaz celé luny, úplněk, co poslal Máni,
zaznamenán bude v runy, do stromu jsou vyrývány,
do stromu tam v středu vísky, na němž strážná sova bděla,
píše písař, skáčou třísky, pryč z obrova těla.
Vedle stromu, co se tyčí, skučí cosi vichru hlas,
v jeho větvích vítr fičí, zvěstuje, že přijde zas
z Trymmheimu sem obryně, Skadi, žena Njörda,
medvěd hledá jeskyně, jih zas prasat horda.
Je třeba mnoho vykonat, než dýchne sem svým dechem,
spoustu dříví naštípat, okna ucpat mechem.
„Ať si zima přijde s klidem, pokud vísku nechá žít,
neublíží našim lidem, nebude nás mrazem bít,
Spravíme si boty z kůže, Skadi dáme slaniny,
a když to snad nepomůže, máme sud medoviny.“
V Metsole, v té části světa, sníh, ten nikdy nechybí,
nezmizí ni v půlce léta, v žádném ročním období,
jak poznat zimu, přijde-li, jak jeví se její hlad?
Jednoduše, příteli, mnohem tvrdší bude chlad.
Medvěda ni divočáka nenajdeš tou dobou venku,
jednou denně vrána kráká, skrz led není vidět mřenku,
divé lišky, hladní vlci, přitáhnou sem z Pohjoly,
chytnou ránu po palici, nevzdáme se Metsoly.
„Ať si zima přijde s klidem, pokud vísku nechá žít,
neublíží našim lidem, nebude nás mrazem bít,
Spravíme si boty z kůže, Skadi dáme slaniny,
a když to snad nepomůže, máme sud medoviny.“
Jednoho dne Skadi svolí, zaplní se lesy zvěří,
Freyja jen tak nedovolí, aby zhynul, kdo v ni věří,
přimluví se u své matky, i když jenom nevlastní,
ať zanechá naše chatky, jiné kraje obšťastní.
Každý pátek v jejím chrámu sklad jí ódu zpívá
a když noc se kloní k ránu, šaman duchy vzývá,
kdo to ani jedno nezná, ten si jenom zbožně přál,
aby ho i koncem března oheň a kvas hřál.
kočka si za kamny vrní, hřejivá je ohně zář,
druhý úkaz celé luny, úplněk, co poslal Máni,
zaznamenán bude v runy, do stromu jsou vyrývány,
do stromu tam v středu vísky, na němž strážná sova bděla,
píše písař, skáčou třísky, pryč z obrova těla.
Vedle stromu, co se tyčí, skučí cosi vichru hlas,
v jeho větvích vítr fičí, zvěstuje, že přijde zas
z Trymmheimu sem obryně, Skadi, žena Njörda,
medvěd hledá jeskyně, jih zas prasat horda.
Je třeba mnoho vykonat, než dýchne sem svým dechem,
spoustu dříví naštípat, okna ucpat mechem.
„Ať si zima přijde s klidem, pokud vísku nechá žít,
neublíží našim lidem, nebude nás mrazem bít,
Spravíme si boty z kůže, Skadi dáme slaniny,
a když to snad nepomůže, máme sud medoviny.“
V Metsole, v té části světa, sníh, ten nikdy nechybí,
nezmizí ni v půlce léta, v žádném ročním období,
jak poznat zimu, přijde-li, jak jeví se její hlad?
Jednoduše, příteli, mnohem tvrdší bude chlad.
Medvěda ni divočáka nenajdeš tou dobou venku,
jednou denně vrána kráká, skrz led není vidět mřenku,
divé lišky, hladní vlci, přitáhnou sem z Pohjoly,
chytnou ránu po palici, nevzdáme se Metsoly.
„Ať si zima přijde s klidem, pokud vísku nechá žít,
neublíží našim lidem, nebude nás mrazem bít,
Spravíme si boty z kůže, Skadi dáme slaniny,
a když to snad nepomůže, máme sud medoviny.“
Jednoho dne Skadi svolí, zaplní se lesy zvěří,
Freyja jen tak nedovolí, aby zhynul, kdo v ni věří,
přimluví se u své matky, i když jenom nevlastní,
ať zanechá naše chatky, jiné kraje obšťastní.
Každý pátek v jejím chrámu sklad jí ódu zpívá
a když noc se kloní k ránu, šaman duchy vzývá,
kdo to ani jedno nezná, ten si jenom zbožně přál,
aby ho i koncem března oheň a kvas hřál.
Matfykssa kadonnut
Když mi zhruba měsíc po mém přijetí na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy přišel dopis, že všichni přijatí projdou na začátku září úvodním soustředěním, neměl jsem nejmenší tušení, jak velké to bude zlo. Jestli tohle nevymyslel Loki, pak to musel být někdo nepředstavitelně poťouchlý a zlomyslný...
To místo, které se nám mělo na tři dlouhé dny stát mezistanicí do Helu, se jmenovalo Albeř. Nehledejte to na mapě, tam to snad vůbec není. Je to asi tak jeden dostřel střednětonážního katapultu vzdálené od hranic s Rakouskem. Bohužel mi nebylo dovoleno vyzkoušet, jestli tam ten katapult opravdu dostřelí.
Ale začnu pěkně od začátku, to jest odjezdem z matičky stověžaté. Teprve ráno jsem zjistil (jako správný vědátor: úplnou náhodou), že shromaždiště k odjezdu je úplně někde jinde, než jsem si myslel, nicméně s pomocí Njördovou jsem se i tam dokodrcal včas. Na verifikaci místa mi stačil letmý pohled na tu bandu před Přírodovědeckou fakultou. Informatiky prostě člověk pozná.
Měly přijet čtyři autoby (autobus bez autobu), přijely jen tři, takže místa věru nebylo příliš.
Brzy jsem došel k závěru, že žádná Albeř vlastně ve skutečnosti neexistuje a že nás hned na začátku uspali tím černým kouřem, co se linul z výfuků našich supermoderních karos. Pak nás připojili na pokusnou verzi Matrixu (protože na něčem podobném už fakulta určitě dělá, to mi nikdo nevymluví) a zbytek už se nám jenom zdál.
Nástup do vozidla probíhal spořádaně a mně navodil velmi příjemné pocity. Jednalo se totiž o stejný autobus, jakým jsem se již několikrát dopravil do jedné nejmenované vesničky nedaleko Prahy, a jímž jsem se druhý den vracel s jedním nejmenovaným primátem. Z tohohle někdo pouze sundal čísla a reklamy a poslal ho, abychom v něm absolvovali bezmála tříhodinovou cestu směr Hel.
Jak jsem řekl, cesta trvala poměrně dlouho, takže jsem měl příležitost prozkoumat jednotlivé aspekty technického zpracování Matrixu (soukromě jsem si ho přejmenoval na Matfyx, což sice zní, jako by tříleté dítě četlo název onoho filmu, ale to je jen drobná kosmetická vadička). Grafika ušla, textury silnice, domů a podobných volovin kvalitní, částicové efekty četných doutnajících ohníčků a táboráčků rovněž perfektní. Fps dostačující, prokreslení stínů velmi dobré, rozlišení bohužel nešlo upravovat.
Realističnost šokující. Autobus s námi házel sem a tam jako býk na rodeu, kvůli neotevíratelným okýnkům byl uvnitř brzy tlak srovnatelný s papiňákem a o teplotě radši nemluvit. Někdo si dal dokonce tu práci, aby mému avatarovi v Matfyxu naprogramoval stejnou oční vadu. Trochu mě štve, že jsme dvakrát málem přejeli mateřskou školku na procházce. Dvakrát! Ten řidič musel být asi na mol, že se mu to nepovedlo ani napodruhé. Protože mě vážně zajímalo, jestli se školka po nehodě naspawnuje znovu, nebo má prostě nastavenou průjezdnost a vůbec bychom ji nepřejeli. Ale to byl jen drobný nedostatek. Stejně jako to, že umělá inteligence počítačem generovaných účastníků silničního provozu byla věrohodná a viděl jsem jen jedno auto zaseklé ve zdi. Také musím pochválit autory mapy kolem cesty. Celou dálnici to sice byla trochu nuda, ale po vstupu do rybničnatého kraje jsem nestíhal obdivovat všechny ty detaily. Malé rybníčky, větší rybníčky, velké rybníky, extra velké rybníky, kolem rákosí (high-res textury, pochopitelně), nějaké ty stromy, pár domů, dokonce jednu rybniční hráz v rekonstrukci.
Poslední, co si pamatuji před vjezdem do mlhy tak husté, že by šla trhat dynamitem, byla jedna stará, opuštěná bizoniéra (to je jako voliéra, ale chovají se v ní bizoni) a vedle ní celkem nová lamiéra (ano, tam se chovají polští programátoři), což mě dovedlo k přesvědčení, že tradiční čeští bizoni už prostě nejsou schopni konkurence.
Ale pak se mlžná hradba nadobro zavřela, my projeli kolem cedule „Výcvikové středisko Univerzity Karlovy, vstup zakázán!“ (pěkné výcvikové středisko, nepůjčili mi na cvičení ani sekeru) a ocitli se v něčem, co se dost podobalo mým představám o Helheimu. Ve zkratce: hluboký les, louka přeměněná v bažinu, stoprocentní vlhkost, permanentní déšť a zima. Poslední dva mi vnukly ideu, že to celé pojmu jako nordic survival training. To znamenalo převlečení do kraťasů, trička a hurá ven.
Chvílemi se mi vracely vzpomínky na dětství, kdy jsem jezdíval na tábory podobného rázu, ovšem dozor nám tenkrát ještě neobstarávali lidé se dvěma tituly před a dvěma za jménem. Podsadové stany na dvou loukách (velká a malá, fyzikové na důvod tohoto pojmenování přišli hned, nám to chvíli trvalo), uprostřed každé louky stožár bez vlajky (pirátská se asi na akademickou půdu nehodila), oběd a večeře pěkně do ešusu. Ovšem aktivity se trochu různily. V táboře před deseti lety stačilo k povýšení do stavu hvězdy zajistit v jedné z bojovek vítězství svého týmu. Uprostřed tábora se válelo pár desítek papírů určitých hodnot od pěti po sto, kolem chodila dvojice hlídačů a baterkami likvidovala nájezdníky... Možná jsem zapomněl zmínit, že se to hrálo v noci. Stupidní a infantilní, ale v tu dobu jsem se fakt bavil, hlavně proto, že jsem se za využití neúmyslné diverze všech ostatních připlížil z toho nejméně krytého směru přímo doprostřed hlídané zóny, popadl první papír, co mi přišel pod ruku, a zase vycouval. Že je to princezna za sto bodů, mi řekli až u shromaždiště válečné kořisti. V tomhle táboře musel člověk hlavně dokázat, že není úplný trotl (to se mi dařilo více či méně úspěšně) a že soudruzi u vyhodnocování přijímacích testů nikde neudělali chybu. Ale je toho víc, takže to proberu postupně.
Pátek
Přijeli jsme, prší, vybalujeme a zabíráme stany, prší, jdeme na první informativní sněm, kde se představují profesoři a vysvětlují nám program následujících dní (na velké louce), prší, účastníme se dvou besed (pod střechou), prší, jdeme na večeři, prší, jdeme psát testy ze znalostí středoškolské matematiky. Po jejich sepsání jsem vypadal asi takto:
Následovala beseda s děkanem fakulty. K tomu však bylo zapotřebí vymyslet jakousi bezeztrátovou kompresi, díky níž by se do jídelny, kam se normálně vešlo tak sto lidí (no, lidí... matfyzáků), nacpalo těchto bytostí dvakrát tolik, plus děkan a jeho chrabrá družina. Kdosi rozhodl, že tuto kompresi má zajistit skupina, v níž jsem byl já. Hlavní analytik rozhodl, že je třeba z druhé jídelny přinést další lavice a ty pak následně v jídelně první poskládat v odpovídajících intervalech. To se podařilo, což mě překvapilo. Nepřekvapilo mě naopak, když se po resetu tohoto stavu nějakým záhadným způsobem ztratily dvě lavice těžké jako kráva. Protokol použitý k přepravě očividně upřednostňoval přenos nespolehlivý, tudíž se prostě ty dva pakety někde cestou ztratily, no, to je toho.
Jenže před samotným restartem se konala již zmíněná porada s tím, kdo by měl teoreticky fakultu řídit. A protože jsme všichni dostali lístečky na psaní otázek přímo pro něj, rozhodl jsem se, že nemůžu propásnout příležitost zeptat se někoho erudovaného. Ta otázka mě trápí už od dětství, pak jsem na ni chvíli zapomněl, než mi před pár lety opět vyvstala na mysli. Otázka sice z trochu jiného soudku, ale co kdyby náhodou věděl, proč jsou zebry?
Napsal jsem tedy svou otázku na papír, poslal jej s ostatními vstříc osudu, a čekal, až je moderátor trochu protřídí před jejich postoupení děkanovi. Moderátor dělal svou práci dobře, během hudebních intermezz připravoval pro děkana kupičky otázek, které spolu tak nějak souvisely. Hudba, málem bych zapomněl. Hrála skupina Humbuk, respektive Humbuk revival (je to první skupina, která po svém rozpadu založila revival sama na sebe), již tvořil jeden kytarista z řad profesorů a jeden klávesák, na něhož jsem bohužel neviděl přes les hlav. Sami sebe charakterizovali jako heavy mentál, ale jejich texty připomínaly spíš něco, co bych popsal jako doom (nebo podle názvu jedné skladby dým, respektive deem) country. Hudbu samotnou jsem ale pro špičkovou kvalitu textů vnímal jen minimálně, hlavně ve chvílích, kdy si někdo přál, ať na jeho pohřbu prší (protože pak bude ve futrále jediný suchý), kdy někdo neměl vůbec žádné přátele tady a vůbec žádné přátele támhle, a kdy tramvaják popisoval lásku ke své práci a to, jak mu vadí, že musí vozit lidi.
Ale zpátky k dotazu, jenž si bezpochyby položil i Jean Paule Sartre. Kdo by čekal, že mou otázku smete moderátor se stolu a přejde k „důležitějším“, mýlil by se, stejně jako já. On nejen že ji děkanovi předal, ten na ni dokonce odpověděl. Přesnou citaci po mně nechtějte, já tomu nemohl uvěřit, takže si pamatuji jen to, že ke konci odpovědi připustil, že by zebry nějaký význam mít mohly.
Tím páteční program končil, takže jsme restartovali jídelny, šli zkontrolovat aktualizace www.nastenka.nazdi.lol/novinky/zitra (www = wooden-wire web) a pak bažinou přímo do stanu. Tedy bažinou, ona to byla louka a na té louce žila kolonie syslů, viz fotky později.
Tam jsem celkem vyčerpán usnul. A jestli se ptáte, tak ano, pochopitelně pršelo.
Sobota
Den ve znamení hledání syslů, provádění zápisu, utrpení při tělovýchovných testech a návštěvy dalších besed. Plus testy z angličtiny a další prověrka z matematiky. Irelevantní blbosti nechám bez povšimnutí, vrhnu se jen na to podstatné. Na sysly.
Po celodenním pátrání jsem se rozhodl pro lehce matematické řešení. Prostě jsem prohlásil, že syslové neexistují. Tito neexistující syslové se mi pak odměnili tím, že mi vlezli do batohu a sežrali dvoje polomáčené oplatky. Musel jsem tedy svůj předchozí mylný odhad upravit. Protože jsem však neviděl jediného plenitele mých zásob, nemohl jsem vědět jistě, zdali se jedná o sysly. Proto jsem se rozhodl pro ryze průkopnické řešení. Deklaroval jsem zdejší populaci jako nový druh, takzvanou maximuss fousucopes.
Takovýto den bych jistě mohl považovat za úspěšný, kdyby do toho nepřišly ony tělovýchovné testy. A déšť, ale ten už jsem bral jako implicitní nastavení Matfyxu. Testy byly celkem tři. Ve všech třech jsem překvapil sám sebe a utvrdil se v přesvědčení, že ve skutečnosti opravdu ležím kdesi napojený na přístrojích a tohle všechno se mi jenom zdá, i když ta kosa byla celkem realistická.
Skok do dálky z místa. Skočil jsem skoro o dva metry dále, než nejhorší z nás. Pravda, byla to jedna ze slečen a její první výkon odhadl vrchní geodet na sedmnáct centimetrů, ale to už jsou jenom detaily.
Člunkový běh, čtyřikrát deset metrů. Na antuce, kterou si mnozí z nás z dálky spletli s brouzdalištěm, jsem hodil tlamu jenom jednou a i tak stihl zaběhnout poměrně slušný čas, navíc se odřeniny omyly už během vlastního odírání.
Cooperův test. Možná je pojmenovaný po nějakém jiném pirátovi, ale já si jména fakt těžko pamatuji. Jednoduše řečeno: běžíte dvanáct minut stylem Forrest Gump, to jest co nejdál. Pršelo, voda na nás díky kalužím cákala ze všech stran, ale přežili jsme to všichni ve zdraví. Byl bych to zapil vodou ze studánky (studánku od kaluže poznáte těžko, ale většinou v ní jsou kameny a ne bláto), ale prý má projímavé účinky.
Vraceli jsme se s elánem kolony smrti a při cestě ke stanu jsem neviděl sysla, což se mi po večeři podařilo ještě jednou.
Během besedy o sítích jsem kromě spánku stihl ještě zjistit, že Harry Potter je zlo. Říkal to administrátor univerzitní sítě a ten to přeci musí vědět. Mimo jiné nám taky hrdě poreferoval o tom, kterak matfyz vyhrál soud se soudem.
Když padla tma, nevěděl jsem, co dělat, ale pak můj zrak spočinul na pomeranči, který jsme dostávali jako secondary weapon k obědu. Vitamíny jsou potřeba v každou denní dobu, zhruba tak by se dalo interpretovat moje sdělení světu, když jsem tam tak v kraťasech postával a strefoval se pomerančovými peckami do koše.
To místo, které se nám mělo na tři dlouhé dny stát mezistanicí do Helu, se jmenovalo Albeř. Nehledejte to na mapě, tam to snad vůbec není. Je to asi tak jeden dostřel střednětonážního katapultu vzdálené od hranic s Rakouskem. Bohužel mi nebylo dovoleno vyzkoušet, jestli tam ten katapult opravdu dostřelí.
Ale začnu pěkně od začátku, to jest odjezdem z matičky stověžaté. Teprve ráno jsem zjistil (jako správný vědátor: úplnou náhodou), že shromaždiště k odjezdu je úplně někde jinde, než jsem si myslel, nicméně s pomocí Njördovou jsem se i tam dokodrcal včas. Na verifikaci místa mi stačil letmý pohled na tu bandu před Přírodovědeckou fakultou. Informatiky prostě člověk pozná.
Měly přijet čtyři autoby (autobus bez autobu), přijely jen tři, takže místa věru nebylo příliš.
Brzy jsem došel k závěru, že žádná Albeř vlastně ve skutečnosti neexistuje a že nás hned na začátku uspali tím černým kouřem, co se linul z výfuků našich supermoderních karos. Pak nás připojili na pokusnou verzi Matrixu (protože na něčem podobném už fakulta určitě dělá, to mi nikdo nevymluví) a zbytek už se nám jenom zdál.
Nástup do vozidla probíhal spořádaně a mně navodil velmi příjemné pocity. Jednalo se totiž o stejný autobus, jakým jsem se již několikrát dopravil do jedné nejmenované vesničky nedaleko Prahy, a jímž jsem se druhý den vracel s jedním nejmenovaným primátem. Z tohohle někdo pouze sundal čísla a reklamy a poslal ho, abychom v něm absolvovali bezmála tříhodinovou cestu směr Hel.
Jak jsem řekl, cesta trvala poměrně dlouho, takže jsem měl příležitost prozkoumat jednotlivé aspekty technického zpracování Matrixu (soukromě jsem si ho přejmenoval na Matfyx, což sice zní, jako by tříleté dítě četlo název onoho filmu, ale to je jen drobná kosmetická vadička). Grafika ušla, textury silnice, domů a podobných volovin kvalitní, částicové efekty četných doutnajících ohníčků a táboráčků rovněž perfektní. Fps dostačující, prokreslení stínů velmi dobré, rozlišení bohužel nešlo upravovat.
Realističnost šokující. Autobus s námi házel sem a tam jako býk na rodeu, kvůli neotevíratelným okýnkům byl uvnitř brzy tlak srovnatelný s papiňákem a o teplotě radši nemluvit. Někdo si dal dokonce tu práci, aby mému avatarovi v Matfyxu naprogramoval stejnou oční vadu. Trochu mě štve, že jsme dvakrát málem přejeli mateřskou školku na procházce. Dvakrát! Ten řidič musel být asi na mol, že se mu to nepovedlo ani napodruhé. Protože mě vážně zajímalo, jestli se školka po nehodě naspawnuje znovu, nebo má prostě nastavenou průjezdnost a vůbec bychom ji nepřejeli. Ale to byl jen drobný nedostatek. Stejně jako to, že umělá inteligence počítačem generovaných účastníků silničního provozu byla věrohodná a viděl jsem jen jedno auto zaseklé ve zdi. Také musím pochválit autory mapy kolem cesty. Celou dálnici to sice byla trochu nuda, ale po vstupu do rybničnatého kraje jsem nestíhal obdivovat všechny ty detaily. Malé rybníčky, větší rybníčky, velké rybníky, extra velké rybníky, kolem rákosí (high-res textury, pochopitelně), nějaké ty stromy, pár domů, dokonce jednu rybniční hráz v rekonstrukci.
Poslední, co si pamatuji před vjezdem do mlhy tak husté, že by šla trhat dynamitem, byla jedna stará, opuštěná bizoniéra (to je jako voliéra, ale chovají se v ní bizoni) a vedle ní celkem nová lamiéra (ano, tam se chovají polští programátoři), což mě dovedlo k přesvědčení, že tradiční čeští bizoni už prostě nejsou schopni konkurence.
Ale pak se mlžná hradba nadobro zavřela, my projeli kolem cedule „Výcvikové středisko Univerzity Karlovy, vstup zakázán!“ (pěkné výcvikové středisko, nepůjčili mi na cvičení ani sekeru) a ocitli se v něčem, co se dost podobalo mým představám o Helheimu. Ve zkratce: hluboký les, louka přeměněná v bažinu, stoprocentní vlhkost, permanentní déšť a zima. Poslední dva mi vnukly ideu, že to celé pojmu jako nordic survival training. To znamenalo převlečení do kraťasů, trička a hurá ven.
Chvílemi se mi vracely vzpomínky na dětství, kdy jsem jezdíval na tábory podobného rázu, ovšem dozor nám tenkrát ještě neobstarávali lidé se dvěma tituly před a dvěma za jménem. Podsadové stany na dvou loukách (velká a malá, fyzikové na důvod tohoto pojmenování přišli hned, nám to chvíli trvalo), uprostřed každé louky stožár bez vlajky (pirátská se asi na akademickou půdu nehodila), oběd a večeře pěkně do ešusu. Ovšem aktivity se trochu různily. V táboře před deseti lety stačilo k povýšení do stavu hvězdy zajistit v jedné z bojovek vítězství svého týmu. Uprostřed tábora se válelo pár desítek papírů určitých hodnot od pěti po sto, kolem chodila dvojice hlídačů a baterkami likvidovala nájezdníky... Možná jsem zapomněl zmínit, že se to hrálo v noci. Stupidní a infantilní, ale v tu dobu jsem se fakt bavil, hlavně proto, že jsem se za využití neúmyslné diverze všech ostatních připlížil z toho nejméně krytého směru přímo doprostřed hlídané zóny, popadl první papír, co mi přišel pod ruku, a zase vycouval. Že je to princezna za sto bodů, mi řekli až u shromaždiště válečné kořisti. V tomhle táboře musel člověk hlavně dokázat, že není úplný trotl (to se mi dařilo více či méně úspěšně) a že soudruzi u vyhodnocování přijímacích testů nikde neudělali chybu. Ale je toho víc, takže to proberu postupně.
Pátek
Přijeli jsme, prší, vybalujeme a zabíráme stany, prší, jdeme na první informativní sněm, kde se představují profesoři a vysvětlují nám program následujících dní (na velké louce), prší, účastníme se dvou besed (pod střechou), prší, jdeme na večeři, prší, jdeme psát testy ze znalostí středoškolské matematiky. Po jejich sepsání jsem vypadal asi takto:
Následovala beseda s děkanem fakulty. K tomu však bylo zapotřebí vymyslet jakousi bezeztrátovou kompresi, díky níž by se do jídelny, kam se normálně vešlo tak sto lidí (no, lidí... matfyzáků), nacpalo těchto bytostí dvakrát tolik, plus děkan a jeho chrabrá družina. Kdosi rozhodl, že tuto kompresi má zajistit skupina, v níž jsem byl já. Hlavní analytik rozhodl, že je třeba z druhé jídelny přinést další lavice a ty pak následně v jídelně první poskládat v odpovídajících intervalech. To se podařilo, což mě překvapilo. Nepřekvapilo mě naopak, když se po resetu tohoto stavu nějakým záhadným způsobem ztratily dvě lavice těžké jako kráva. Protokol použitý k přepravě očividně upřednostňoval přenos nespolehlivý, tudíž se prostě ty dva pakety někde cestou ztratily, no, to je toho.
Jenže před samotným restartem se konala již zmíněná porada s tím, kdo by měl teoreticky fakultu řídit. A protože jsme všichni dostali lístečky na psaní otázek přímo pro něj, rozhodl jsem se, že nemůžu propásnout příležitost zeptat se někoho erudovaného. Ta otázka mě trápí už od dětství, pak jsem na ni chvíli zapomněl, než mi před pár lety opět vyvstala na mysli. Otázka sice z trochu jiného soudku, ale co kdyby náhodou věděl, proč jsou zebry?
Napsal jsem tedy svou otázku na papír, poslal jej s ostatními vstříc osudu, a čekal, až je moderátor trochu protřídí před jejich postoupení děkanovi. Moderátor dělal svou práci dobře, během hudebních intermezz připravoval pro děkana kupičky otázek, které spolu tak nějak souvisely. Hudba, málem bych zapomněl. Hrála skupina Humbuk, respektive Humbuk revival (je to první skupina, která po svém rozpadu založila revival sama na sebe), již tvořil jeden kytarista z řad profesorů a jeden klávesák, na něhož jsem bohužel neviděl přes les hlav. Sami sebe charakterizovali jako heavy mentál, ale jejich texty připomínaly spíš něco, co bych popsal jako doom (nebo podle názvu jedné skladby dým, respektive deem) country. Hudbu samotnou jsem ale pro špičkovou kvalitu textů vnímal jen minimálně, hlavně ve chvílích, kdy si někdo přál, ať na jeho pohřbu prší (protože pak bude ve futrále jediný suchý), kdy někdo neměl vůbec žádné přátele tady a vůbec žádné přátele támhle, a kdy tramvaják popisoval lásku ke své práci a to, jak mu vadí, že musí vozit lidi.
Ale zpátky k dotazu, jenž si bezpochyby položil i Jean Paule Sartre. Kdo by čekal, že mou otázku smete moderátor se stolu a přejde k „důležitějším“, mýlil by se, stejně jako já. On nejen že ji děkanovi předal, ten na ni dokonce odpověděl. Přesnou citaci po mně nechtějte, já tomu nemohl uvěřit, takže si pamatuji jen to, že ke konci odpovědi připustil, že by zebry nějaký význam mít mohly.
Tím páteční program končil, takže jsme restartovali jídelny, šli zkontrolovat aktualizace www.nastenka.nazdi.lol/novinky/zitra (www = wooden-wire web) a pak bažinou přímo do stanu. Tedy bažinou, ona to byla louka a na té louce žila kolonie syslů, viz fotky později.
Tam jsem celkem vyčerpán usnul. A jestli se ptáte, tak ano, pochopitelně pršelo.
Sobota
Den ve znamení hledání syslů, provádění zápisu, utrpení při tělovýchovných testech a návštěvy dalších besed. Plus testy z angličtiny a další prověrka z matematiky. Irelevantní blbosti nechám bez povšimnutí, vrhnu se jen na to podstatné. Na sysly.
Když se pozorně podíváte, neuvidíte ani jednoho sysla
Po celodenním pátrání jsem se rozhodl pro lehce matematické řešení. Prostě jsem prohlásil, že syslové neexistují. Tito neexistující syslové se mi pak odměnili tím, že mi vlezli do batohu a sežrali dvoje polomáčené oplatky. Musel jsem tedy svůj předchozí mylný odhad upravit. Protože jsem však neviděl jediného plenitele mých zásob, nemohl jsem vědět jistě, zdali se jedná o sysly. Proto jsem se rozhodl pro ryze průkopnické řešení. Deklaroval jsem zdejší populaci jako nový druh, takzvanou maximuss fousucopes.
Takovýto den bych jistě mohl považovat za úspěšný, kdyby do toho nepřišly ony tělovýchovné testy. A déšť, ale ten už jsem bral jako implicitní nastavení Matfyxu. Testy byly celkem tři. Ve všech třech jsem překvapil sám sebe a utvrdil se v přesvědčení, že ve skutečnosti opravdu ležím kdesi napojený na přístrojích a tohle všechno se mi jenom zdá, i když ta kosa byla celkem realistická.
Skok do dálky z místa. Skočil jsem skoro o dva metry dále, než nejhorší z nás. Pravda, byla to jedna ze slečen a její první výkon odhadl vrchní geodet na sedmnáct centimetrů, ale to už jsou jenom detaily.
Člunkový běh, čtyřikrát deset metrů. Na antuce, kterou si mnozí z nás z dálky spletli s brouzdalištěm, jsem hodil tlamu jenom jednou a i tak stihl zaběhnout poměrně slušný čas, navíc se odřeniny omyly už během vlastního odírání.
Cooperův test. Možná je pojmenovaný po nějakém jiném pirátovi, ale já si jména fakt těžko pamatuji. Jednoduše řečeno: běžíte dvanáct minut stylem Forrest Gump, to jest co nejdál. Pršelo, voda na nás díky kalužím cákala ze všech stran, ale přežili jsme to všichni ve zdraví. Byl bych to zapil vodou ze studánky (studánku od kaluže poznáte těžko, ale většinou v ní jsou kameny a ne bláto), ale prý má projímavé účinky.
Vraceli jsme se s elánem kolony smrti a při cestě ke stanu jsem neviděl sysla, což se mi po večeři podařilo ještě jednou.
Během besedy o sítích jsem kromě spánku stihl ještě zjistit, že Harry Potter je zlo. Říkal to administrátor univerzitní sítě a ten to přeci musí vědět. Mimo jiné nám taky hrdě poreferoval o tom, kterak matfyz vyhrál soud se soudem.
Když padla tma, nevěděl jsem, co dělat, ale pak můj zrak spočinul na pomeranči, který jsme dostávali jako secondary weapon k obědu. Vitamíny jsou potřeba v každou denní dobu, zhruba tak by se dalo interpretovat moje sdělení světu, když jsem tam tak v kraťasech postával a strefoval se pomerančovými peckami do koše.
To nevypadá jako strašidlo, to skutečně je strašidlo, takzvaný pomerančožrout lesní
Neděle
Den nejlepší, den poslední. Pršelo a opět jsem neviděl sysla, což bylo asi tím, že jsem si šel před budíčkem zaplavat do nedalekého rybníka. Tato možnost tu byla už v sobotu, nicméně její anotace obsahovala slovo „dobrovolník“, což já zásadně nejsem. Anotace nedělního otužování pak obsahovala slovo „šílenec“ (patrně proto, že se ještě ochladilo, takže jsem si vzal tričko s o tři centimetry delšími rukávy), takže tam jsem prostě nemohl chybět.
Jako... trochu studené to bylo, ale když ze sebe pak člověk osekal rampouchy (nožem, sekeru mi nepůjčili, jak jsem zmiňoval v úvodu), najednou procitl, zjistil ten rozdíl mezi teplotou vody a teplotou vzduchu a nějak přestal remcat, že si nevzal dva svetry.
Pak pro změnu pršelo, ale jinak nic nestálo za řeč.
V pravé poledne byl naplánován odjezd. Úderem dvanácté hodiny přestalo pršet a mraky se začaly trhat.
Nejen to. Po desetiminutovém zpoždění přijely autoby, které nás měly odvézt zpět do civilizace. Autoby, v nichž sem přijela spousta pohledných studentek fakulty filosofické a k nimž jsme od zkušených profesorů dostali radu, abychom se od nich drželi radši dál, že nejsou tak úplně v pořádku, když chtějí studovat to, co chtějí studovat.
Poznámku, že to samé si zbytek světa myslí o nás, polknul v tu chvíli snad každý.
Dveře vozů se otevřely, jejich pasažérky počaly vystupovat a šedivá mračna nad námi ustoupila, aby dala prostor slunečním paprskům, které tohle místo nevidělo odhadem tak od pádu Berlínské zdi. Kdybych v tu chvíli nebyl přesvědčen, že se jedná o simulaci, která nás má pokud možno co nejvíce zdeptat, asi bych padl na kolena a začal nadávat Tórovi a těm jeho kumpánům, ale takhle jsem se pouze usmál a čekal, až se po cestě zpátky proberu.
Museli nás odpojit a oživit nějak neobvykle rychle, protože jsem si ničeho nevšiml. Ale virtuální realita to byla. Určitě, řekl bych. Doufám.
Ale co když ne?
Závěrem soutěž. Kdo pozná, co je na následujícím obrázku, bude za odměnu vědět, co na něm je:
Metsola, ensimmäinen runo
Dračí hlavy k břehu míří, v písku skřípe lodí bok,
v zádech moře ve své šíři, plavily se celý rok.
Námořníků helmy s rohy svítí jasem stříbrným,
uctívají svoje bohy, plují s čistým svědomím,
plují dlouho, stále dál, plují dlouho, za nosem,
a i ten, kdo dřív se bál, vyskočil na novou zem.
Před nimi teď lesy leží, stromy, sníh a jinak nic,
hrad Tapiův se stem věží, se stem věží borovic.
Lesní víly, medvědi, trollové a skřítci hor,
vyčkávají, nevědí, proč návštěva kácí bor.
Proč na mýtině stany staví, proč kantele hraje,
neví ani medvěd tmavý, nejmoudřejší z kraje.
„Připluli jsme do Metsoly, našli tady nový ráj,
vykopali z lesa trolly, zabrali si sobě háj,
našli nové místo k žití, postavili Freyje chrám,
a když najdem něco k pití, tady dobře bude nám!“
Postavilo novou vísku válečníků padesát,
postavilo na tom písku, kolem hradbu palisád,
v středu vyšná plane vatra a kvas proudem teče,
měkne mozek, tvrdnou játra, prase už se peče.
Slavit budou až do rána založení nové vsi,
piva jsou již rozebrána, ožírají kosti psi,
na sto honů bubny řinčí, kravál jak když řádí běs,
zdrhá vepř a zdrhá srnčí, myslí si, že hoří les.
„Připluli jsme do Metsoly, našli tady nový ráj,
vykopali z lesa trolly, zabrali si sobě háj,
našli nové místo k žití, postavili Freyje chrám,
a když najdem něco k pití, tady dobře bude nám!“
Nad ránem je víska tichá, z výše tiše padá sníh,
v hrnci cosi kuchař míchá, lovec stojí ve dveřích,
neděje se nic, jen sněží, z oblak nad vším Odin bdí,
Njörd sem pouští vítr svěží, jenom Höd to nevidí.
Metsola snad hned nezajde, stoji a dál bude stát,
dokud se jen někdo najde, kdo se chvíli bude smát...
v zádech moře ve své šíři, plavily se celý rok.
Námořníků helmy s rohy svítí jasem stříbrným,
uctívají svoje bohy, plují s čistým svědomím,
plují dlouho, stále dál, plují dlouho, za nosem,
a i ten, kdo dřív se bál, vyskočil na novou zem.
Před nimi teď lesy leží, stromy, sníh a jinak nic,
hrad Tapiův se stem věží, se stem věží borovic.
Lesní víly, medvědi, trollové a skřítci hor,
vyčkávají, nevědí, proč návštěva kácí bor.
Proč na mýtině stany staví, proč kantele hraje,
neví ani medvěd tmavý, nejmoudřejší z kraje.
„Připluli jsme do Metsoly, našli tady nový ráj,
vykopali z lesa trolly, zabrali si sobě háj,
našli nové místo k žití, postavili Freyje chrám,
a když najdem něco k pití, tady dobře bude nám!“
Postavilo novou vísku válečníků padesát,
postavilo na tom písku, kolem hradbu palisád,
v středu vyšná plane vatra a kvas proudem teče,
měkne mozek, tvrdnou játra, prase už se peče.
Slavit budou až do rána založení nové vsi,
piva jsou již rozebrána, ožírají kosti psi,
na sto honů bubny řinčí, kravál jak když řádí běs,
zdrhá vepř a zdrhá srnčí, myslí si, že hoří les.
„Připluli jsme do Metsoly, našli tady nový ráj,
vykopali z lesa trolly, zabrali si sobě háj,
našli nové místo k žití, postavili Freyje chrám,
a když najdem něco k pití, tady dobře bude nám!“
Nad ránem je víska tichá, z výše tiše padá sníh,
v hrnci cosi kuchař míchá, lovec stojí ve dveřích,
neděje se nic, jen sněží, z oblak nad vším Odin bdí,
Njörd sem pouští vítr svěží, jenom Höd to nevidí.
Metsola snad hned nezajde, stoji a dál bude stát,
dokud se jen někdo najde, kdo se chvíli bude smát...
Räkenskaper saga tillagd
Tady je pár příhod z tvoření Räkenskaper sagy, které přímo nesouvisí s úvahovým stylem v ní, takže jsem je separoval.
Útok mongolských pastevců
Měl jsem to štěstí brigádničit v oné knihovně právě v termínu, kdy se v městečku konal mezinárodní folklórní festival. A přestože ze severu (tím fakt nemyslím Polsko, nic proti nim) žádná metalová kapela nedorazila a já tam tedy nešel, postaral se mi festival o celkem slušnou zábavu. Tady trochu odbíhám od tématu, tohle nesouvisí s hledáním v knihách, tohle souvisí s hledáním v knihovnách, nicméně koho to zajímá... Protože značná část účinkujících skupin přijížděla z velké dálky a cesta jim tak trvala spoustu hodin (Mongolsko, Ekvádor, Kanada, sousední vesnice hned za kopcem), chtěli se nejspíš o své prožitky podělit se svými blízkými a k tomu se jim náramně hodil internet. Ten měli slíbený v knihovně, kde na počítačích z doby pádu říše římské skutečně za jistých povětrnostních podmínek (tlak, teplota, vítr, síla rány pěstí do case) fungoval. Takže si v klidu sedím, lepím cedulky, přemýšlím nad nesmrtelností chrousta, maďarštinou a podobnými nesmysly, když se dovnitř doslova vřítí skupina Mongolů. Z obavy, že se jedná o kočovné nájezdníky, kteří se v tom kraji skutečně dodnes vyskytují, hodil jsem tlamu (tak dopadá rybička, když ji neplánujete) do krytu za stůl. Když jsem po dvou dlouhých minutách vykoukl ven a zjistil, že po mně nikdo nestřílí a nikdo nerabuje ani nezapaluje regály, došlo mi, co jsou zač. Navíc mi to vysvětlila jejich průvodkyně, která se o ně během festivalu měla starat. Domlouvali se spolu rusky, posunky a těžko. A jak jistě tušíte, brzy přišly první problémy se starodávnou informační technikou, takže jsem byl povolán já, nastávající student matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, já, který jsem tam vlastně vůbec neměl být, abych „to spravil“. Jenže spravujte si něco, když rusky umíte pár slov, překladatelka si někde dává kafe a oni pro změnu neumí jediné slovo anglicky ani jiným jazykem, z něhož bych ovládal aspoň základy. Leč zadařilo se, Skuld mi přála, a po neuvěřitelných lingvistických mukách jsem docílil toho, co po mě onen Tatar chtěl. Věřte tomu nebo ne, chtěl vytvořit novou zprávu v elektronické poště na Yahoo. Chvíli jsem tam vedle něj stál, přemýšlel, jak je u všech Vætir tohleto možné, a ověřoval si, jestli je to opravdu všechno. Bylo. Ale na otázku, proč používá Yahoo, když ho používat neumí, už mi neodpověděl, zjevně jsme si nerozuměli. Připsal jsem si tedy druhou Medaili za dorozumění se s cizincem bez použití mně známého jazyka (první jsem sám sobě udělil za diskusi s tuniským velbloudářem, ale o tom jindy) a ve správně pesimistické obavě, co přijde teď, pokračoval v katalogizaci knih. Vyskytlo se ještě pár problémů, ale ty se vždy nějak vyřešit podařilo, hlavně proto, že tlumočnice konečně dopila kafe a přišla si pro své ovečky. Právě ve chvíli, kdy vcházela do dveří, jsem se snažil vrátit do původního stavu monitor jedné z návštěvnic, který se jí nějakou neuvěřitelnou náhodou podařilo softwarově otočit o devadesát stupňů doleva. I průvodkyně se tomu divila a všem přišlo náramně zábavné, jak se snažím naučit se pracovat myší, která rovněž jezdila „otočeně“.
Kanaďanky
Když se Avaři sebrali a s díky zmizeli, děkoval jsem celé triádě a doufal, že se jen tak nevrátí. Jenže vystřídaly je dvě poněkud prostorově exponovanější slečny z Kanady. Každá mohla vážit jako středně vykrmený hroch a ty židle měly vážně co dělat, aby nepraskly. A to bych tam nesměl sedět taky já, aby hned neměly problém. Již ráno jsem byl upozorněn, že na mě bude upozorňováno jako na potenciálního problem-solvera, ovšem tady se někde stala chyba. Ta starší (tak o pět let a dvacet kilo) na mě zavolala a když jsem se před její počítač postavil, spustila asi minutový monolog. I kdybych snad chtěl, přerušit bych ji nestihl, protože se u toho nenadechla ani jednou. Asi v polovině jsem se tedy přestal snažit a musel zadržovat smích. Nepřijde vám to vtipné? Evidentně jsem se zapomněl zmínit, že ta dáma mluvila jazykem chronických kapitulantů, francouzsky. Když konečně zmlkla, podívala se na mě jako na člověka, co by měl být schopen vyřešit její problém jedním magickým zaříkávadlem. Já chvíli předstíral, že nad tím vážně přemýšlím, a pak se s lehce přidrzlým výrazem zeptal, co jí vlastně bylo řečeno: „Did she mention I don’t understand a word in French except for merde?“ Nastalo ticho, takové to klasické knihovní ticho, řekl bych. Podívaly se jedna na druhou, nejspíš si myslely svoje a pak mi to konečně přeložila. Slyšet angličtinu po dni s Tatary bylo tak nepředstavitelně uklidňující...
Mobil
Na závěr jedno varování. Když už si do knihovny vezmete zapnutý mobilní telefon (já ho tam používal jako rádio, ten doom metal se tam vyloženě hodil a i těm dětem se to zjevně líbilo), nikdy si nenastavujte jako upozornění na příchozí zprávu to, co já. Ten zvuk jsem zaslechl při hraní Mafie (pokud s autem jedete po chodníku a málem přejedete toho pravého chlápka, uslyšíte to taky) a v herních souborech si ho taky našel. Pravda, bylo mi jasné, že se možná některým lidem nebude přímo zamlouvat, ale to, že s tím budu v knihovně plné dětí a důchodců, mi prvoplánově nedošlo. „Kreténe!“ ozvalo se v ten osudný okamžik z reproduktorů mého telefonu a z naprosto pochopitelných důvodů se v tu chvíli všichni otočili mým směrem. Vzhledem k tomu, že jsem vycítil své postupné rudnutí, jsem se ani nepokoušel něco kamuflovat, neboť by to zcela jistě nemělo význam. Naštěstí pro mě si zjevně nikdo nebyl jistý, jestli slyšel to, co si myslí že slyšel. A ptát se na to, to si tady v malém městě nejspíš netroufli. Takže mi to prošlo, po jisté době jsem se pro telefon natáhl, vypnul zvuk a přečetl si, kdo že mi to co píše. Operátor, odečítali mi kredit.
Útok mongolských pastevců
Měl jsem to štěstí brigádničit v oné knihovně právě v termínu, kdy se v městečku konal mezinárodní folklórní festival. A přestože ze severu (tím fakt nemyslím Polsko, nic proti nim) žádná metalová kapela nedorazila a já tam tedy nešel, postaral se mi festival o celkem slušnou zábavu. Tady trochu odbíhám od tématu, tohle nesouvisí s hledáním v knihách, tohle souvisí s hledáním v knihovnách, nicméně koho to zajímá... Protože značná část účinkujících skupin přijížděla z velké dálky a cesta jim tak trvala spoustu hodin (Mongolsko, Ekvádor, Kanada, sousední vesnice hned za kopcem), chtěli se nejspíš o své prožitky podělit se svými blízkými a k tomu se jim náramně hodil internet. Ten měli slíbený v knihovně, kde na počítačích z doby pádu říše římské skutečně za jistých povětrnostních podmínek (tlak, teplota, vítr, síla rány pěstí do case) fungoval. Takže si v klidu sedím, lepím cedulky, přemýšlím nad nesmrtelností chrousta, maďarštinou a podobnými nesmysly, když se dovnitř doslova vřítí skupina Mongolů. Z obavy, že se jedná o kočovné nájezdníky, kteří se v tom kraji skutečně dodnes vyskytují, hodil jsem tlamu (tak dopadá rybička, když ji neplánujete) do krytu za stůl. Když jsem po dvou dlouhých minutách vykoukl ven a zjistil, že po mně nikdo nestřílí a nikdo nerabuje ani nezapaluje regály, došlo mi, co jsou zač. Navíc mi to vysvětlila jejich průvodkyně, která se o ně během festivalu měla starat. Domlouvali se spolu rusky, posunky a těžko. A jak jistě tušíte, brzy přišly první problémy se starodávnou informační technikou, takže jsem byl povolán já, nastávající student matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, já, který jsem tam vlastně vůbec neměl být, abych „to spravil“. Jenže spravujte si něco, když rusky umíte pár slov, překladatelka si někde dává kafe a oni pro změnu neumí jediné slovo anglicky ani jiným jazykem, z něhož bych ovládal aspoň základy. Leč zadařilo se, Skuld mi přála, a po neuvěřitelných lingvistických mukách jsem docílil toho, co po mě onen Tatar chtěl. Věřte tomu nebo ne, chtěl vytvořit novou zprávu v elektronické poště na Yahoo. Chvíli jsem tam vedle něj stál, přemýšlel, jak je u všech Vætir tohleto možné, a ověřoval si, jestli je to opravdu všechno. Bylo. Ale na otázku, proč používá Yahoo, když ho používat neumí, už mi neodpověděl, zjevně jsme si nerozuměli. Připsal jsem si tedy druhou Medaili za dorozumění se s cizincem bez použití mně známého jazyka (první jsem sám sobě udělil za diskusi s tuniským velbloudářem, ale o tom jindy) a ve správně pesimistické obavě, co přijde teď, pokračoval v katalogizaci knih. Vyskytlo se ještě pár problémů, ale ty se vždy nějak vyřešit podařilo, hlavně proto, že tlumočnice konečně dopila kafe a přišla si pro své ovečky. Právě ve chvíli, kdy vcházela do dveří, jsem se snažil vrátit do původního stavu monitor jedné z návštěvnic, který se jí nějakou neuvěřitelnou náhodou podařilo softwarově otočit o devadesát stupňů doleva. I průvodkyně se tomu divila a všem přišlo náramně zábavné, jak se snažím naučit se pracovat myší, která rovněž jezdila „otočeně“.
Kanaďanky
Když se Avaři sebrali a s díky zmizeli, děkoval jsem celé triádě a doufal, že se jen tak nevrátí. Jenže vystřídaly je dvě poněkud prostorově exponovanější slečny z Kanady. Každá mohla vážit jako středně vykrmený hroch a ty židle měly vážně co dělat, aby nepraskly. A to bych tam nesměl sedět taky já, aby hned neměly problém. Již ráno jsem byl upozorněn, že na mě bude upozorňováno jako na potenciálního problem-solvera, ovšem tady se někde stala chyba. Ta starší (tak o pět let a dvacet kilo) na mě zavolala a když jsem se před její počítač postavil, spustila asi minutový monolog. I kdybych snad chtěl, přerušit bych ji nestihl, protože se u toho nenadechla ani jednou. Asi v polovině jsem se tedy přestal snažit a musel zadržovat smích. Nepřijde vám to vtipné? Evidentně jsem se zapomněl zmínit, že ta dáma mluvila jazykem chronických kapitulantů, francouzsky. Když konečně zmlkla, podívala se na mě jako na člověka, co by měl být schopen vyřešit její problém jedním magickým zaříkávadlem. Já chvíli předstíral, že nad tím vážně přemýšlím, a pak se s lehce přidrzlým výrazem zeptal, co jí vlastně bylo řečeno: „Did she mention I don’t understand a word in French except for merde?“ Nastalo ticho, takové to klasické knihovní ticho, řekl bych. Podívaly se jedna na druhou, nejspíš si myslely svoje a pak mi to konečně přeložila. Slyšet angličtinu po dni s Tatary bylo tak nepředstavitelně uklidňující...
Mobil
Na závěr jedno varování. Když už si do knihovny vezmete zapnutý mobilní telefon (já ho tam používal jako rádio, ten doom metal se tam vyloženě hodil a i těm dětem se to zjevně líbilo), nikdy si nenastavujte jako upozornění na příchozí zprávu to, co já. Ten zvuk jsem zaslechl při hraní Mafie (pokud s autem jedete po chodníku a málem přejedete toho pravého chlápka, uslyšíte to taky) a v herních souborech si ho taky našel. Pravda, bylo mi jasné, že se možná některým lidem nebude přímo zamlouvat, ale to, že s tím budu v knihovně plné dětí a důchodců, mi prvoplánově nedošlo. „Kreténe!“ ozvalo se v ten osudný okamžik z reproduktorů mého telefonu a z naprosto pochopitelných důvodů se v tu chvíli všichni otočili mým směrem. Vzhledem k tomu, že jsem vycítil své postupné rudnutí, jsem se ani nepokoušel něco kamuflovat, neboť by to zcela jistě nemělo význam. Naštěstí pro mě si zjevně nikdo nebyl jistý, jestli slyšel to, co si myslí že slyšel. A ptát se na to, to si tady v malém městě nejspíš netroufli. Takže mi to prošlo, po jisté době jsem se pro telefon natáhl, vypnul zvuk a přečetl si, kdo že mi to co píše. Operátor, odečítali mi kredit.
Räkenskaper saga
Co najdeme v knihách? Tuhle otázku si už položil bezpočet lidí, minimálně ti, co kdy nějakou knihu otevřeli. Takže kromě několika australských domorodců, spolku rakouských protestantů proti Temelínu a toho chlapíka, co objevil Ameriku, si jistě položil každý z nás, byť jen na zanedbatelně dlouhou chvíli.
I já si ji položil. To bylo ještě v dobách, kdy jsem nechlastal a tak vůbec, to znamená před děsivě dlouhou dobou, asi tak před rokem.
Jenže to by nebylo nic zvláštního, kdybych se nerozhodl to za každou cenu zjistit. Dlouho jsem čekal na vhodnou příležitost, déle než čeká důchodce na penzi, až se mi konečně v podobě brigády v knihovně naskytla. Příležitost, ne penze.
Nutno poznamenat, že jsem ve svém oboru, to jest přelepování a aktualizace štítků na hřbetech, stihl povýšit pouze ze sektoru pro děti od šesti do desíti let do sektoru pro děti od jedenácti do čtrnácti let, takže reprezentativní vzorek nezahrnuje četbu celé místní populace onoho městečka daleko za mlhou tak hustou, že by se dala kvasit a destilovat.
A protože se na věc dá pohlížet z několika úhlů, nemůžu vybrat pouze jeden. Pomáhej mi sám Odin, abych na něco nezapomněl.
Takže zde máme ryze pragmatickou odpověď:
V knihách (celkem ze třinácti, což je prvočíslo, průměrných knihovních regálů) jsem nalezl:
70 haléřů (padesátník a dvacetník)
42 výpisů půjčených knih (průměrně s cca třemi výpůjčkami)
9 záznamů z jmenného rejstříku autorů
4 upomínky, dvě z nich z pomstychtivosti roztržené na více než tři kusy
3 legitimace (z toho dvě na stejné jméno)
2 pravítka, zelené a čiré, obě délky patnácti centimetrů
1 čirý trojúhelník bez rysky
1 rybí šupinu (pravděpodobně z kapra)
6 jehliček z neznámého stromu (něco mi říká, že nešlo o jabloň)
1 cedulku z blíže neurčeného kusu oblečení (viz níže ve fotografiích)
3 mrtvé moly (pitva vyloučila cizí zavinění u dvou z nich, třetí byl jasně zavražděn)
1 živého červa neznámého druhu brouka (uprchl dříve, než mohla být provedena identifikace)
2 živé zrzavé mravence, kteří si pravděpodobně spletli Maxipsa Fíka s mraveništěm
1 bílý papír s jedenadvaceti fialovými srdíčky různé velikosti
1 perokresbu kraba, nedokončené dílo neznámého autora, pravděpodobně jeho rané období
1 linkovaný papír, patřící žačce páté třídy, s pojednáním na téma „Vliv Boženy Němcové a její Babičky na národní obrození“. O autorce hlavní knihovnice prohlásila toto: „Jo, tak ta už je taky vdaná.“
1 účet z hospody U Černého koně se sedmi čárkami
1 pohled s Krtečkem (nevyplněný, zabaven mnou, pro tohohle frajera jsem měl vždycky slabost)
1 pohled odkudsi z Chorvatska
1 stéblo zvláštní trávy, jež údajně v širokém okolí vyhynula už minulou válku
1 tahák na matematiku, odhadem žáka šestého ročníku, s chybami kardinálního rozsahu
1 písemku z matematiky, odhadem žáka šestého ročníku, jenž za tuto dostal čtyři mínus
1 milostný dopis, který by mě donutil až k pláči, kdybych k tomu neposlouchal My Dying Bride
1 pramínek vlasů, co byl ustřihnut potají a zapomenut v Mayově příběhu o stříbrném jezeře
1 seznam hochů, jež prožili Dva roky prázdnin (nalezen v knize, která byla dle lístku uvnitř naposledy půjčena v září roku 1972)
Tady by byla jedna odpověď lehce prorocky a konspiračně religiózní:
Našel jsem v nich zdroj absolutního zla, a musím uznat, že tentokráte se Satanovi skutečně podařilo svou novou reinkarnaci dobře ukrýt. Žádný chlapec narozený vlčici, nic takového. Tento výplod zla se již drahnou dobu skrývá v dětských knihovničkách vedle děl, z nichž dobro a mír přímo sálají. Tím zlem je...
... ano, ta nevinně vypadající žirafa. A i když je vlastně v našich chladných krajinách celkem dost podezřelá, nikdo si jí až do dnešního dne nevšiml. Kdo ví, kolik bezbranných duší bylo postiženo a kolik výjezdů excorcistů budou zase pojišťovny proplácet.
Jenže ďábel nechodí nikdy sám, minimálně s sebou přibere někoho z finančního úřadu, takže i ze zdejších polic na mě brzy vypadly dva svazky vpravdě satanistické.
I já si ji položil. To bylo ještě v dobách, kdy jsem nechlastal a tak vůbec, to znamená před děsivě dlouhou dobou, asi tak před rokem.
Jenže to by nebylo nic zvláštního, kdybych se nerozhodl to za každou cenu zjistit. Dlouho jsem čekal na vhodnou příležitost, déle než čeká důchodce na penzi, až se mi konečně v podobě brigády v knihovně naskytla. Příležitost, ne penze.
Nutno poznamenat, že jsem ve svém oboru, to jest přelepování a aktualizace štítků na hřbetech, stihl povýšit pouze ze sektoru pro děti od šesti do desíti let do sektoru pro děti od jedenácti do čtrnácti let, takže reprezentativní vzorek nezahrnuje četbu celé místní populace onoho městečka daleko za mlhou tak hustou, že by se dala kvasit a destilovat.
A protože se na věc dá pohlížet z několika úhlů, nemůžu vybrat pouze jeden. Pomáhej mi sám Odin, abych na něco nezapomněl.
Takže zde máme ryze pragmatickou odpověď:
V knihách (celkem ze třinácti, což je prvočíslo, průměrných knihovních regálů) jsem nalezl:
70 haléřů (padesátník a dvacetník)
42 výpisů půjčených knih (průměrně s cca třemi výpůjčkami)
9 záznamů z jmenného rejstříku autorů
4 upomínky, dvě z nich z pomstychtivosti roztržené na více než tři kusy
3 legitimace (z toho dvě na stejné jméno)
2 pravítka, zelené a čiré, obě délky patnácti centimetrů
1 čirý trojúhelník bez rysky
1 rybí šupinu (pravděpodobně z kapra)
6 jehliček z neznámého stromu (něco mi říká, že nešlo o jabloň)
1 cedulku z blíže neurčeného kusu oblečení (viz níže ve fotografiích)
3 mrtvé moly (pitva vyloučila cizí zavinění u dvou z nich, třetí byl jasně zavražděn)
1 živého červa neznámého druhu brouka (uprchl dříve, než mohla být provedena identifikace)
2 živé zrzavé mravence, kteří si pravděpodobně spletli Maxipsa Fíka s mraveništěm
1 bílý papír s jedenadvaceti fialovými srdíčky různé velikosti
1 perokresbu kraba, nedokončené dílo neznámého autora, pravděpodobně jeho rané období
1 linkovaný papír, patřící žačce páté třídy, s pojednáním na téma „Vliv Boženy Němcové a její Babičky na národní obrození“. O autorce hlavní knihovnice prohlásila toto: „Jo, tak ta už je taky vdaná.“
1 účet z hospody U Černého koně se sedmi čárkami
1 pohled s Krtečkem (nevyplněný, zabaven mnou, pro tohohle frajera jsem měl vždycky slabost)
1 pohled odkudsi z Chorvatska
1 stéblo zvláštní trávy, jež údajně v širokém okolí vyhynula už minulou válku
1 tahák na matematiku, odhadem žáka šestého ročníku, s chybami kardinálního rozsahu
1 písemku z matematiky, odhadem žáka šestého ročníku, jenž za tuto dostal čtyři mínus
1 milostný dopis, který by mě donutil až k pláči, kdybych k tomu neposlouchal My Dying Bride
1 pramínek vlasů, co byl ustřihnut potají a zapomenut v Mayově příběhu o stříbrném jezeře
1 seznam hochů, jež prožili Dva roky prázdnin (nalezen v knize, která byla dle lístku uvnitř naposledy půjčena v září roku 1972)
Tady by byla jedna odpověď lehce prorocky a konspiračně religiózní:
Našel jsem v nich zdroj absolutního zla, a musím uznat, že tentokráte se Satanovi skutečně podařilo svou novou reinkarnaci dobře ukrýt. Žádný chlapec narozený vlčici, nic takového. Tento výplod zla se již drahnou dobu skrývá v dětských knihovničkách vedle děl, z nichž dobro a mír přímo sálají. Tím zlem je...
... ano, ta nevinně vypadající žirafa. A i když je vlastně v našich chladných krajinách celkem dost podezřelá, nikdo si jí až do dnešního dne nevšiml. Kdo ví, kolik bezbranných duší bylo postiženo a kolik výjezdů excorcistů budou zase pojišťovny proplácet.Jenže ďábel nechodí nikdy sám, minimálně s sebou přibere někoho z finančního úřadu, takže i ze zdejších polic na mě brzy vypadly dva svazky vpravdě satanistické.
Maskují se jako dívčí román, takže ani děti chodící sem přímo z hodin katechismu nic nepoznaly. Velmi bedlivě jsem po celý zbytek pracovního poměru obě knihy sledoval a přiblížila se k nim pouze jedna odhadem dvanáctiletá dívka, jíž ovšem upoutal více obrázek než titul. Na protest jsem se rozhodl vstoupit do sdružení Koně do salámu!
Jedna odpověď asociační:
Můj chorý mozek mě při pohledu na různé tituly zásobil nepřeberným množstvím volných asociací. To není skupina kyselin, která by mi leptala šedou kůru, to je „spojení představ tím, že jeden duševní obsah vybaví jiný v podobě představy nebo myšlenky proto, že dřívější zkušenosti se vyskytly spolu,“ jak moudře praví můj zánovní slovník cizích slov z roku 1987. Já dodávám, že příčinou takovéhoto spojení může být i zdánlivě neviditelná podobnost dvou věcí nebo jevů.
Příklad: z jedné knihy vytáhnete cedulku od šatů, na níž je nápis „Dry cleaning preferred.“ Bez povšimnutí ji hodíte na hromadu ostatních pokladů, co jste z těch knih vytahali a mezi nimiž chybí snad už jenom zahradní trpaslík, a nevzrušeně pokračujete v jejich inventuře. Jenže váš mozek tuhle bez debaty naprosto stupidní a irelevantní událost neodkáže do propadliště dějin, on ji uloží do vyrovnávací paměti, takže když o pár hodin později natrefíte na jistou knihu, máte najednou pocit, že už jste ji v ruce měli, protože ten název je vám povědomý... Ovšem nebyl to název, nýbrž jeho podstata, co mi přišlo povědomé. Posuďte sami:
Jedna odpověď asociační:
Můj chorý mozek mě při pohledu na různé tituly zásobil nepřeberným množstvím volných asociací. To není skupina kyselin, která by mi leptala šedou kůru, to je „spojení představ tím, že jeden duševní obsah vybaví jiný v podobě představy nebo myšlenky proto, že dřívější zkušenosti se vyskytly spolu,“ jak moudře praví můj zánovní slovník cizích slov z roku 1987. Já dodávám, že příčinou takovéhoto spojení může být i zdánlivě neviditelná podobnost dvou věcí nebo jevů.
Příklad: z jedné knihy vytáhnete cedulku od šatů, na níž je nápis „Dry cleaning preferred.“ Bez povšimnutí ji hodíte na hromadu ostatních pokladů, co jste z těch knih vytahali a mezi nimiž chybí snad už jenom zahradní trpaslík, a nevzrušeně pokračujete v jejich inventuře. Jenže váš mozek tuhle bez debaty naprosto stupidní a irelevantní událost neodkáže do propadliště dějin, on ji uloží do vyrovnávací paměti, takže když o pár hodin později natrefíte na jistou knihu, máte najednou pocit, že už jste ji v ruce měli, protože ten název je vám povědomý... Ovšem nebyl to název, nýbrž jeho podstata, co mi přišlo povědomé. Posuďte sami:
Pak je tu celá kategorie knih, jejichž tituly mi připomněly minulé čtyři roky. A to nejen názvem, nýbrž často i obrázkem. Někteří zmínění se tam jistě poznají sami.
Tento druh spojení bych nazval asociací kniha – její vzhled. Puritány a podobnou havěť jsem už v úvodu varoval, že sem nemají co lozit, takže to můžu ukázat bez skrupulí, což bych udělal tak jako tak. Kódové označení snímku je "profesní předpoklady". Věřím, že podstatu tohohle případu pochopí každý starší pěti let.
Dalším druhem asociace je spojení kniha – kniha, aneb neúmyslné pokračování. No uznejte sami, tyhle kousky k sobě prostě patří.
Poslední přichází na řadu asociace kniha – předmět. Tímto předmětem se dobrovolně stal plyšový tvor (dle jeho vlastních slov je přívržencem reformního hnutí Plyš na hrad, pleš z hradu), jehož pocity snad onen titul vystihoval více než dobře. Koho by taky bavilo celý den ležet na koberci a nechat po sobě běhat partu malých capartů?
A odpověď poslední, vpravdě mysteriózní až fatalistická:
Tady jsem chvíli nevěděl, jestli mě nešálí zrak. Nešálil, takhle se skutečně uspořádaly knihy na polici, kam je lidé vraceli. Tak nevím, jestli za to skryté sdělení můžou sami lidé a jejich podvědomí (přeci jen šlo o dost malé děti), nebo nějaká tajná inteligence knih jako takových. Abych nechodil kolem horké kaše – tohle je poselství z knihovny, třetí police shora...
H jako hidiot aneb Tak tenhle za to všechno může...
Varování, vykřičník
Bolívijský ústav zkoumající nihilistické anarchisty (dále jen BUZNA) varuje:
Obsah tohoto blogu škodí zdraví a v žádném případě by jej neměli navštěvovat kardiaci, astmatici, diabetici, eskymáci, svědkové Jehovovi, Vesmírní lidé a vůbec osoby trpící nějakou duševní poruchou a ti, co věří v nesmysly jako jsou Ježíšek, to, že děti nosí čáp, nebo komunismus.
Čtení se dále nedoporučuje lidem s alergií na bakterie humorum ironis, pagania nordicum a satyricum recesis, chronickým fotbalistům, proněmecky smýšlejícím lidem a tučňákům.
Výše zmíněné bakterie mají navíc schopnost provádět zvláštní druh chemické reakce, takzvanou fabulaci. Té se účastní cukr fabulóza a kyslík, přičemž vzniká celá řada látek s vlastnostmi podobnými ethanolu, jež nesou název fabuláty. Tyto látky jsou probádány teprve z malé části, leč jsou známé svou schopností tlumit nervové vzruchy, na rozdíl od ethanolu se však usazují v šedé kůře mozkové a natrvalo způsobují nejprve mírnou dezorientaci, posléze až demenci.
Shrnutí: čtení na vlastní nebezpečí...
Obsah tohoto blogu škodí zdraví a v žádném případě by jej neměli navštěvovat kardiaci, astmatici, diabetici, eskymáci, svědkové Jehovovi, Vesmírní lidé a vůbec osoby trpící nějakou duševní poruchou a ti, co věří v nesmysly jako jsou Ježíšek, to, že děti nosí čáp, nebo komunismus.
Čtení se dále nedoporučuje lidem s alergií na bakterie humorum ironis, pagania nordicum a satyricum recesis, chronickým fotbalistům, proněmecky smýšlejícím lidem a tučňákům.
Výše zmíněné bakterie mají navíc schopnost provádět zvláštní druh chemické reakce, takzvanou fabulaci. Té se účastní cukr fabulóza a kyslík, přičemž vzniká celá řada látek s vlastnostmi podobnými ethanolu, jež nesou název fabuláty. Tyto látky jsou probádány teprve z malé části, leč jsou známé svou schopností tlumit nervové vzruchy, na rozdíl od ethanolu se však usazují v šedé kůře mozkové a natrvalo způsobují nejprve mírnou dezorientaci, posléze až demenci.
Shrnutí: čtení na vlastní nebezpečí...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)