Kontaktlinskämpa

Aneb jak jsem se popral s rosolem.

[irony]K mé převeliké radosti jsem zjistil, že moje poslední hodina tělocviku na střední škole nebyla zároveň poslední hodinou tělocviku ever.[/irony]
U Odina, jak já byl naivní! To se dřív budou vyrábět letadla z materiálu na roztomilé panenky, než si já odpočinu od nějaké nepředstavitelně irelevantní a deprimující aktivity, kupříkladu od strašlivé pitomosti oslavující rychlé trouby (zkratka je sport, možná už jste ji někde viděli).
A jelikož jsem si prostě musel jeden z nabízených sport-ů vybrat, zvolil jsem metodu nejmenšího zla. Takže po vyškrtání takových těch vtipných věcí, co končí na –ball (čti [bo:l]), mi tam zbylo fitnes (čti [xtsi:pneʃ]) a judo (čti [ju:‘do]). Ti, co se domnívají, že jsem si vybral variantu první, se mýlí. Ano, já, člověk veskrze pacifistický (i po požití většího množství alkoholu), jsem si vlastně dobrovolně vybral bojový sport. A to byl začátek veškerého martýria.
Protože se svými pěti dioptriemi (když dioptrie, tak pět, jak říká Tomáš Hanák) prostě potřebuji brýle, abych trefil mezi futra (sonar nepomáhá, už jsem to zkoušel a pohledy lidí nebyly moc přívětivé, asi jim to pískání vadilo), bylo třeba nějak zajistit, abych při lekcích viděl a zároveň po každém druhém pádu nesbíral ze země a svého obličeje střepy.
To řešení se jmenovalo kontaktní čočky, vynález jistého českého profesora. Dřív jsem nechápal, proč nikdy nedostal Nobelovu cenu, teď už asi tuším.
Již s mírnými obavami jsem se dostavil do místní optiky, kde mi byla podána instruktáž o nasazování těch neuvěřitelně titěrných věcí. Sice se mi moc nezamlouvalo strkat si něco do oka, ale pořád je to lepší, než si z něj později vytahovat střepy.
Takže to začalo. Po několika neúspěšných pokusech mi bylo vysvětleno, že mužům to trvá déle než ženám, neboť ty mají větší oči. No, toho jsem si všiml.
Po čtvrthodině mi byl doporučen lehce jiný manévr pro otvírání oka, na němž se podílely obě ruce prakticky stejnou měrou a rozevření (a hlavně udržení) podrážděných víček tak bylo podstatně jednodušší.
Po další čtvrthodině se mi konečně povedlo ji tam nacpat, mrchu. V ten okamžik mi málem ochrnula půlka ksichtu a kromě nepředstavitelného toku slz se spustily i sliny, neptejte se proč, sám to nechápu.
Pět minut trvala rehabilitace. A v naději, že ta druhá čočka už půjde snadno, se s vervou pustil do díla. U Odina, jak já byl naivní!
Nejenže to nebylo snazší, ono to bylo dokonce horší, a to tak že hodně. Proč? Protože když člověk jedním okem vidí normálně a druhým zatraceně blbě, má odhad vzdálenosti a následnou koordinaci pohybů asi tak na úrovni sedmdesátileté důchodkyně s šedým zákalem. To si pak ten prst s čočkou dělá prakticky co chce a jsem celkem rád, že mi to oko nevypíchl.
Nakonec se podařilo a možná mi po tom i zbylo pár řas, ale na to bych moc nespoléhal. Přišla druhá paralýza pro druhou půlku tváře, aby si to užila taky.
A pak jsem procitl, respektive prohlédl.
Takto procitnuvšího mě doktorka pustila ven, asi abych zjistil, jestli se mi ty ostré kontury všude kolem a zároveň absence obrouček jenom nezdají. Nezdály. Dokonce jsem za tu čtvrthodinovou vycházku stihl doběhnout domů, zjistit, že na klávesnici vidím taky dobře, a pak se vrátit.
Také jsem poprvé po nějakých deseti letech viděl sám sebe bez brýlí a ostře. No, čekal jsem trochu víc.
Při opětovném vstupu do optiky jsem byl již prost iluzí, bylo mi jasné, že teď prostě musí přijít něco, co mi srazí náladu po úspěšném nasazení těch želatinových věcí. Přišlo.
Sundávání těch želatinových věcí. Ale kupodivu mi dělalo menší problémy pokoušet se de facto vypíchnout si vlastní oko, než (jako v případě nasazování) do něj něco vložit. Opět se dostavila komplikace, když byla jedna čočka pryč a druhá ne. Asi tomu začnu říkat lensická semikatarakta (něco jako „čočkový pološedýzákal“, ale latinsky to zní poněkud lépe), to si prostě jméno zaslouží.
Oči jsem měl volné, opět jsem sáhl po brýlích a dostal mimo jiné průkaz nositele kontaktních čoček. Prý až to se mnou někde sekne, aby záchranka věděla, že mi má něco sundat z očí. Vzhledem k tomu, že je budu nosit jeden den v týdnu, sebou tedy nemůžu seknout nikdy jindy, nebo mi vyškrábou oči.
Domů jsem se vrátil s oběma očima lehce narudlýma a dvěma páry čoček na zkoušení nasazovacího manévru delta-2. Počítám, že dostatek síly nasbírám tak pozítří...