V Metsole dnes víska první vidí znovu luny tvář,
kočka si za kamny vrní, hřejivá je ohně zář,
druhý úkaz celé luny, úplněk, co poslal Máni,
zaznamenán bude v runy, do stromu jsou vyrývány,
do stromu tam v středu vísky, na němž strážná sova bděla,
píše písař, skáčou třísky, pryč z obrova těla.
Vedle stromu, co se tyčí, skučí cosi vichru hlas,
v jeho větvích vítr fičí, zvěstuje, že přijde zas
z Trymmheimu sem obryně, Skadi, žena Njörda,
medvěd hledá jeskyně, jih zas prasat horda.
Je třeba mnoho vykonat, než dýchne sem svým dechem,
spoustu dříví naštípat, okna ucpat mechem.
„Ať si zima přijde s klidem, pokud vísku nechá žít,
neublíží našim lidem, nebude nás mrazem bít,
Spravíme si boty z kůže, Skadi dáme slaniny,
a když to snad nepomůže, máme sud medoviny.“
V Metsole, v té části světa, sníh, ten nikdy nechybí,
nezmizí ni v půlce léta, v žádném ročním období,
jak poznat zimu, přijde-li, jak jeví se její hlad?
Jednoduše, příteli, mnohem tvrdší bude chlad.
Medvěda ni divočáka nenajdeš tou dobou venku,
jednou denně vrána kráká, skrz led není vidět mřenku,
divé lišky, hladní vlci, přitáhnou sem z Pohjoly,
chytnou ránu po palici, nevzdáme se Metsoly.
„Ať si zima přijde s klidem, pokud vísku nechá žít,
neublíží našim lidem, nebude nás mrazem bít,
Spravíme si boty z kůže, Skadi dáme slaniny,
a když to snad nepomůže, máme sud medoviny.“
Jednoho dne Skadi svolí, zaplní se lesy zvěří,
Freyja jen tak nedovolí, aby zhynul, kdo v ni věří,
přimluví se u své matky, i když jenom nevlastní,
ať zanechá naše chatky, jiné kraje obšťastní.
Každý pátek v jejím chrámu sklad jí ódu zpívá
a když noc se kloní k ránu, šaman duchy vzývá,
kdo to ani jedno nezná, ten si jenom zbožně přál,
aby ho i koncem března oheň a kvas hřál.
Žádné komentáře:
Okomentovat