Tady je pár příhod z tvoření Räkenskaper sagy, které přímo nesouvisí s úvahovým stylem v ní, takže jsem je separoval.
Útok mongolských pastevců
Měl jsem to štěstí brigádničit v oné knihovně právě v termínu, kdy se v městečku konal mezinárodní folklórní festival. A přestože ze severu (tím fakt nemyslím Polsko, nic proti nim) žádná metalová kapela nedorazila a já tam tedy nešel, postaral se mi festival o celkem slušnou zábavu. Tady trochu odbíhám od tématu, tohle nesouvisí s hledáním v knihách, tohle souvisí s hledáním v knihovnách, nicméně koho to zajímá... Protože značná část účinkujících skupin přijížděla z velké dálky a cesta jim tak trvala spoustu hodin (Mongolsko, Ekvádor, Kanada, sousední vesnice hned za kopcem), chtěli se nejspíš o své prožitky podělit se svými blízkými a k tomu se jim náramně hodil internet. Ten měli slíbený v knihovně, kde na počítačích z doby pádu říše římské skutečně za jistých povětrnostních podmínek (tlak, teplota, vítr, síla rány pěstí do case) fungoval. Takže si v klidu sedím, lepím cedulky, přemýšlím nad nesmrtelností chrousta, maďarštinou a podobnými nesmysly, když se dovnitř doslova vřítí skupina Mongolů. Z obavy, že se jedná o kočovné nájezdníky, kteří se v tom kraji skutečně dodnes vyskytují, hodil jsem tlamu (tak dopadá rybička, když ji neplánujete) do krytu za stůl. Když jsem po dvou dlouhých minutách vykoukl ven a zjistil, že po mně nikdo nestřílí a nikdo nerabuje ani nezapaluje regály, došlo mi, co jsou zač. Navíc mi to vysvětlila jejich průvodkyně, která se o ně během festivalu měla starat. Domlouvali se spolu rusky, posunky a těžko. A jak jistě tušíte, brzy přišly první problémy se starodávnou informační technikou, takže jsem byl povolán já, nastávající student matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, já, který jsem tam vlastně vůbec neměl být, abych „to spravil“. Jenže spravujte si něco, když rusky umíte pár slov, překladatelka si někde dává kafe a oni pro změnu neumí jediné slovo anglicky ani jiným jazykem, z něhož bych ovládal aspoň základy. Leč zadařilo se, Skuld mi přála, a po neuvěřitelných lingvistických mukách jsem docílil toho, co po mě onen Tatar chtěl. Věřte tomu nebo ne, chtěl vytvořit novou zprávu v elektronické poště na Yahoo. Chvíli jsem tam vedle něj stál, přemýšlel, jak je u všech Vætir tohleto možné, a ověřoval si, jestli je to opravdu všechno. Bylo. Ale na otázku, proč používá Yahoo, když ho používat neumí, už mi neodpověděl, zjevně jsme si nerozuměli. Připsal jsem si tedy druhou Medaili za dorozumění se s cizincem bez použití mně známého jazyka (první jsem sám sobě udělil za diskusi s tuniským velbloudářem, ale o tom jindy) a ve správně pesimistické obavě, co přijde teď, pokračoval v katalogizaci knih. Vyskytlo se ještě pár problémů, ale ty se vždy nějak vyřešit podařilo, hlavně proto, že tlumočnice konečně dopila kafe a přišla si pro své ovečky. Právě ve chvíli, kdy vcházela do dveří, jsem se snažil vrátit do původního stavu monitor jedné z návštěvnic, který se jí nějakou neuvěřitelnou náhodou podařilo softwarově otočit o devadesát stupňů doleva. I průvodkyně se tomu divila a všem přišlo náramně zábavné, jak se snažím naučit se pracovat myší, která rovněž jezdila „otočeně“.
Kanaďanky
Když se Avaři sebrali a s díky zmizeli, děkoval jsem celé triádě a doufal, že se jen tak nevrátí. Jenže vystřídaly je dvě poněkud prostorově exponovanější slečny z Kanady. Každá mohla vážit jako středně vykrmený hroch a ty židle měly vážně co dělat, aby nepraskly. A to bych tam nesměl sedět taky já, aby hned neměly problém. Již ráno jsem byl upozorněn, že na mě bude upozorňováno jako na potenciálního problem-solvera, ovšem tady se někde stala chyba. Ta starší (tak o pět let a dvacet kilo) na mě zavolala a když jsem se před její počítač postavil, spustila asi minutový monolog. I kdybych snad chtěl, přerušit bych ji nestihl, protože se u toho nenadechla ani jednou. Asi v polovině jsem se tedy přestal snažit a musel zadržovat smích. Nepřijde vám to vtipné? Evidentně jsem se zapomněl zmínit, že ta dáma mluvila jazykem chronických kapitulantů, francouzsky. Když konečně zmlkla, podívala se na mě jako na člověka, co by měl být schopen vyřešit její problém jedním magickým zaříkávadlem. Já chvíli předstíral, že nad tím vážně přemýšlím, a pak se s lehce přidrzlým výrazem zeptal, co jí vlastně bylo řečeno: „Did she mention I don’t understand a word in French except for merde?“ Nastalo ticho, takové to klasické knihovní ticho, řekl bych. Podívaly se jedna na druhou, nejspíš si myslely svoje a pak mi to konečně přeložila. Slyšet angličtinu po dni s Tatary bylo tak nepředstavitelně uklidňující...
Mobil
Na závěr jedno varování. Když už si do knihovny vezmete zapnutý mobilní telefon (já ho tam používal jako rádio, ten doom metal se tam vyloženě hodil a i těm dětem se to zjevně líbilo), nikdy si nenastavujte jako upozornění na příchozí zprávu to, co já. Ten zvuk jsem zaslechl při hraní Mafie (pokud s autem jedete po chodníku a málem přejedete toho pravého chlápka, uslyšíte to taky) a v herních souborech si ho taky našel. Pravda, bylo mi jasné, že se možná některým lidem nebude přímo zamlouvat, ale to, že s tím budu v knihovně plné dětí a důchodců, mi prvoplánově nedošlo. „Kreténe!“ ozvalo se v ten osudný okamžik z reproduktorů mého telefonu a z naprosto pochopitelných důvodů se v tu chvíli všichni otočili mým směrem. Vzhledem k tomu, že jsem vycítil své postupné rudnutí, jsem se ani nepokoušel něco kamuflovat, neboť by to zcela jistě nemělo význam. Naštěstí pro mě si zjevně nikdo nebyl jistý, jestli slyšel to, co si myslí že slyšel. A ptát se na to, to si tady v malém městě nejspíš netroufli. Takže mi to prošlo, po jisté době jsem se pro telefon natáhl, vypnul zvuk a přečetl si, kdo že mi to co píše. Operátor, odečítali mi kredit.
Žádné komentáře:
Okomentovat