Ylioppillaan kärsimys

První týden je za mnou, hurá, je čas na bilancování.

Začalo to tak nenápadně, jako všechny týdny ve všech měsících všech let. Pondělkem.
Už ráno toho dne jsem si vyhledal spojení do cílové stanice, to jest na Malou Stranu. Proč taky spěchat, když první přednáška, respektive první whatever, začínala až před půl jednou, že?
Dojel jsem tedy na určenou zastávku (tou nejotravněji pištějící tramvají, jaká se snad v Praze dá najít), dokonce s několikaminutovou rezervou, a pak spustil algoritmus na vyhledání cílové budovy. Ten spočíval v prostém lokalizování skupiny divných lidí, spočítání jejich kursu a zadání tohoto kursu do mého palubního počítače. Výsledek předčil všechna očekávání, ovšem pravdou zůstává, že od zastávky tramvaje bylo vchod do budovy vidět a vzdálenost byla menší jak padesát metrů.
Orientace uvnitř již byla složitější, neboť divných lidí tam proudily davy ve všech směrech. Plán budovy naštěstí visí na velmi přijatelném místě, tudíž jsem aktivoval supersmysly orientačního běžce a během pár sekund stál před inkriminovanou učebnou.
Drobný nedostatek, spočívající v tom, že jsme ještě neměli co procvičovat, vyřešil cvičící celkem předvídatelně. Prostě nám zadal spoustu velmi zábavných a velmi vtipných logických hádanek, v nichž většinou figurovala šachovnice, hrací kámen a spousta problémů, které ten kámen měl. Nakonec jsme tedy chudáčka koníčka nějak na tu druhou stranu dostali a mohli se posunout o úroveň výš.
Doslova, protože následovala přednáška z matematické analýzy v místnosti o patro výše. Profesora jsem kódově označil „Kelso“. Proč? Tváří se jako Mílius, ale člověk z něj stejně podvědomě vycítí sálající zlo, které nakumuloval léty strávenými tímhle zlým předmětem. Třicet minut po začátku začínám přemýšlet, co tam perkele dělám, a se zájmem pozoruji jeho styl mazání tabule.
Ale přežil jsem a dokonce se pak už ani nemusel přesouvat, neboť úvod do programování přišel za námi. Tedy, profesor, co ho měl zahájit. Jeho algoritmus pro mazání tabule byl podstatně sofistikovanější, to se musí nechat. Za zachování lineární asymptotické složitosti se mu během prakticky stejného času podařilo tabuli smazat podstatně kvalitněji. Dokonce dostal příležitost demonstrovat operativní řešení hardwarových problémů s projektorem. Jaksi se zasekl (projektor), takže nešlo upravovat šířku zobrazované plochy. Pokud byl promítaný papír s poznámkami položen klasicky (to jest delší osa papíru svírala s hranou přístroje blíže k promítači pravý úhel), zobrazila se na stěně zhruba polovina zamýšleného textu. Otočení papíru o devadesát stupňů pomohlo jen mírně, stále nebyla vidět zhruba třetina. Jako ideální se pak ukázala diagonála, na niž se vešel pohodlně prakticky celý řádek.
Po průchodu bludiště, zabití minotaura a vůbec samých děsivě vtipných taškařicích zazněl imaginární zvonec a hodny byl konec. Celého dne byl konec, takže jsem si sebral svých pět švestek a vypravil se na odyseu domů, vstřebávat data a hlavně spát.

Výhoda úterního přesunu spočívala v tom, že cílovou budovu už jsem dříve navštívil dvakrát. Poprvé s přihláškou a podruhé s tou samou přihláškou, protože poprvé jsem tradičně přijel pozdě. Cvičení z matematické analýzy se ukázalo býti trochu menším zlem než přednáška samotná, ale asi to bylo hlavně tím, že limity posloupností už jsem tak nějak uměl a při pohledu na ty příklady na mě šly jen lehké mdloby.
Tímto cvičením jsem si paradoxně odbyl půlku celodenního programu. Ovšem pouze co do délky.
Na angličtinu jsem se vypravil pro jistotu s podstatně větším náskokem. V Tróji, kde má Kabinet jazykové přípravy svou základnu, je totiž objektů několik a já správně tušil nějaké komplikace.
Zcela intuitivně jsem se dostal přímo do nejpodezřelejší z pěti budov, kterou jsem pokládal za správnou. Sice měla na štítu písmeno V a já hledal místnost T, ale to mi vůbec nevadilo. Člověk na vrátnici mě očividně považoval za bludného Holanďana, tudíž se mě jako jediného zeptal, kam že to jdu. Načež mě ten truhlík truhlíkovitá poslal do vedlejší budovy. A protože babička a vrátný mají vždycky pravdu, já truhlík truhlíkovitá ho poslechl.
Nejen že v cílové budově žádná místnost s poetickým označením T263 nebyla, ještě jsem musel ustát těch pár pobavených pohledů od čvuťáků, kteří tam mají hnízdo.
Naštěstí jsem venku potkal pár divných lidí, kteří očividně mířili stejným směrem. Na takovouto skupinu už si vrátný netroufl, dostalo se mu ode mne ošklivého pohledu a nahoře na nástěnce visela jedna taková celkem vtipná cedulka. Na ní se psalo zhruba to, že čtyři místnosti označené písmenem V (jako všechny v budově V) budou přejmenovány na T a změní se i jejich čísla, aby to nebylo tak úplně jednoduché. Leč byli jsme v cíli.
Angličtinář se představil jako Steve, i když s tím Wraithem toho tedy moc společného neměl, a do Čech se přiženil a žije tu už deset let. To bylo vidět, dokázal totiž doplnit správně všechny čárky a háčky nad název obchodního domu Cerna labut během necelých dvou minut. A vůbec s ním byla celkem sranda, nejen když se pokoušel předvádět skotský dialekt nebo hledal fix, který měl za uchem.
Vypustil nás za tmy a za deště. Lehkého deště, jaký mi vždycky z těžko zjistitelných a zvrácených důvodů dodá energii, až to není hezké. Možná kvůli tomu jsem pak šel kus cesty dobrovolně pěšky, voda nevoda.
Ovšem to jsem ještě netušil, co přijde zítra.

Plavecké testy, šílenost sama, nemám rád středu.
Díky tomu, že se sportovní hala univerzity nachází někde ještě-v-Praze-ale-už-ne-moc, jsem byl nucen vyjet podstatně dřív. Cesta se neskutečně vlekla, nejen díky depresi z jízdy kolem zavřené hospůdky u Šebestiána.
V cílové autobusové zastávce stačilo opět zapnout proceduru na hledání směru chůze divných lidí a záhy už jsem viděl tu budovu. Oficiální zkratka je SCUK, ale já si ji s dovolením přejmenuji na ASS. Jako Alegorická socha smrti.
I přes rezervu deseti minut jsem dostal vynadáno, že jdu pozdě, stejně jako dalších dvacet lidí, kteří přišli rovněž naprosto včas. A také nám byly vysvětleny podmínky toho testu. Čtyři bazény, to jest sto metrů, za tři minuty, jinak jsi trubka a budeš muset do kurzů plavání, zhruba tak nějak bych to shrnul.
Hala s bazénem byla nádherně impresionisticky vyzdobená. Různě velké fleky různých barev, Monet by koukal. Možná to bylo tím, že jsem si sundal brýle, ale s nimi by se mi plavalo fakt blbě.
Na svých prvních pětadvacet metrů jsem celkem pyšný, neboť jsem je prakticky celé urazil pod vodou. Na zbývající tři bazény už ale ani moc ne. Nicméně do limitu jsem se vešel, takže jsem z toho pekla mohl vypadnout a připravit se na odpoledne, což znamenalo vyzvracet všechnu tu vodu a usušit si vlasy.
Na přednášce z diskrétní matematiky jsem tak už byl celkem v provozuschopném stavu, takže už vím, o čem to vlastně je. Moje teorie, že se jedná o klasickou matematiku, jenom zamlčím výsledky, se rozpadla poměrně rychle. Po prvních patnácti minutách začínám přemýšlet, co tady perkele dělám. Jenže to pořád nebylo to největší zlo.
To přišlo hned pak. Nemám tušení, jak dlouho to trvalo, každopádně jsem tak polovinu Principů počítačů a operačních systémů prospal, vzbudil mě až pád plexisklového zábradlí. Docela slušná pecka, málem jsem si překousl jazyk a pak nemohl usnout, takže jsem měl zhruba hodinu na přemýšlení, co tady perkele dělám.
Domů jsem se dostal úplně mrtvý, ale i to stačilo. Jít spát byla jasná volba.

Čtvrtek nevypadal vůbec zle, tedy přinejmenším do chvíle, kdy jsem se probudil.
Tentokráte jsem v Tróji našel správný objekt, i když mě trochu udivila jedna věc. A to sice fakt, že hlavní budovu tam sdílí nejen matfyz a čvut, nýbrž ještě jakési gymnázium. To se projevovalo tím, že se mezi tou spoustou divných lidí občas objevil i někdo lehce normální, nebo dokonce nějaká ta slečna, i když i to byl úkaz celkem vzácný.
Během tamních dvou cvičení jsem si chvílemi připadal jako lama, a když zrovna ne, přemýšlel jsem, co tu perkele dělám.
Následoval přesun na Malou Stranu, tentokrát do třetího patra. Takže jsem se mohl zamyslet nad asynchronním uspořádáním tamních schodů. Do třetího patra vedly tři dvojice schodišť, každá dvojice s jiným počtem schodů a jen jeden z těchto počtů byl prvočíslo.
Tímto zjištěním naprosto zdrcen, přežil jsem tak nějak i Lineární algebru. Profesor byl nějaký vtipálek, během popisování matic a vektorů v soustavách lineárních rovnic mu přišlo velmi vtipné popsat pravou stranu jako „to, co je vpravo“. Ještě teď se smíchy válím po zemi, když si na to vzpomenu.
Na následující zlo už jsem naštěstí měl protilátky, takže Matematická analýza na mně nezanechala žádné trvalé následky, nebo alespoň doufám.
Cestou domů pršelo... mám to snad brát jako znamení?

Pátek mám zatím volný, díky Odinovi za to, i když se to asi brzo změní. Takže událostí dne bylo zjištění, že na jůdo se přihlásilo dost zvrhlých lidí a bude tedy otevřeno. Čas konání: 7:30, místo: ASS. Takže počítejte se mnou, kdy budu muset vstávat. Padesát minut cesta, hodina na nasazování čoček, deset minut snídaně, deset minut na to, abych se v tu nepohanskou dobu vyhrabal z postele.
Anebo ne, já to snad radši nechci vědět.

Co já tam perkele dělám?