Trvá zima, vítr skučí, z nebes sníh se snáší,
jenom moře teskně hučí za vesničkou naší,
na obzoru hory září nad korunou dubu,
pod nímž sedí muži staří, rokují v tu dobu.
Kněz Njördův jim předsedá, ostatní se ptají,
proč se zima nezvedá a zůstává v kraji,
proč nadále tu vládne mráz a tma je jako v noci,
proč osiřela bobrů hráz a z lesa zmizli vlci.
Dýmku svoji nacpal trávou, ještě že je suchá,
cestuje mu kouř již hlavou, záhy spatří ducha.
Přišel druhý, poté tři, skučí, kvílí, občas řvou,
nechodí, jsou v povětří, na poradu druhy zvou.
„Duchové skal, vod a luhů, opusťte teď bohů hrad,
přeběhněte přes tu duhu, potřebuji vašich rad,
jak dál přežít krušné chvíle, jak se léta dočkat zas,
a kdy přejdou mraky bílé, jež sem Skadi žene hlas?“
Kolem ohně tančí sbor duchů a jim podobných,
i z dálky je slyšet chór jejich hlasů hromových.
Vzduchem se tu honí duši, chechtají se, víří sníh,
mrznou z toho lidem uši, do nichž leze duchů smích.
Nezdá se, že přišli sem zodpovídat dotazy,
místo toho si na zem kreslí z ledu obrazy,
ignorují starších kruh, rozfoukali ohniště,
pak začal je klidnit duch, ať zbude něco na příště.
„Duchové skal, vod a luhů, opusťte teď bohů hrad,
přeběhněte přes tu duhu, potřebuji vašich rad,
jak dál přežít krušné chvíle, jak se léta dočkat zas,
a kdy přejdou mraky bílé, jež sem Skadi žene hlas?“
Kněz si oči rukou kryje, očekává konec svůj,
náčelník dost sprostě kleje, nevzdává se stůj co stůj,
popadl zbraň, sekeru, sáhl po svých silách,
když pohlédl k severu, krev mu ztuhla v žilách.
Vyšlo slunce, po půl roce, Sunna zpět ho vrátila,
po tak dlouhé odmlce zem se světlem zalila,
duchové už brali roha, svit jim duše bořil,
a kněz říká „ach pro boha, co já to zas kouřil?“
Žádné komentáře:
Okomentovat