Takaperin takaisin

Zločinci se prý vrací na místo činu. Tak jsem se vrátil taky.
Přesněji řečeno, vrátil jsem se tam, kde jsem strávil podstatnou část předchozích čtyř let. Na onom gymnáziu kdesi v Libni totiž otevřeli dveře. Nikoliv aby vyvětrali, nýbrž aby lapili duše těch, co se tam přijdou podívat.
Dokodrcal jsem se tam zhruba v polovině a to přes to, že jsem na přednášce o principech operačních systémů přese všechny vyhlídky neusnul. Tedy ne na jejím konci, v průběhu mě pochopitelně hned několik mikrospánků přemohlo.
Vcházím na dvůr za fanfár sbíječky a nevidím jedinou živou duši. Z oblohy se snáší žluté listí, školníkova mutantní doga vyje na zapadající slunce, kolem mrtvoly u její misky se zvedá oblak zelenkavých masařek a vůbec to tam vypadá dost děsivě. Jako bych odešel teprve včera.
Vejdu tedy do budovy, obdržím od lehce znuděných studentů hlídajících dveře papír s informacemi, jenže se od toho, se kterým jsem tam před rokem pobíhal já, liší jen v detailech, a vydávám se hledávat bývalé spolužáky, kteří by tu dle mých dedukcí měli být. Error 404...
Tedy ne úplně, jeden tam byl. Krycím jménem „Hošík v kvádru“ ho nikdo neoznačil. Možná proto, že si to prostě nikdo nedovolil, možná proto, že neměl kvádro.
Vypravili jsme se tedy na rekognoskaci terénu, abychom zjistili, jak se to tam změnilo. Zvenku vypadala budova nedotčená, předpokládal jsem tedy, že vnitřek na tom bude podobně.
Jenže to byla dedukce naprosto mylná a povrchní, uvnitř se změnilo mnohé. Od detailů jako přestavba jídelny a evidentní zkvalitnění menáže až po věci takového kalibru, jako třeba květináče s živými rostlinami skoro v každé třídě.
To jsem zjistil během důkladné inspekce ve všech třídách, přičemž jsem na každou lichou tabuli napsal „Byl jsem tu, Olda,“ (sudé obstarával David aka Hošík v kvádru) aby ani dnešní mladá generace nezapomněla na tohoto nejlegendárnějšího žáka naší školy, kterého sice nikdy nikdo neviděl, leč kolují o něm zvěsti vskutku nadpřirozené. Tyto zvěsti se předávaly z generace na generaci pomocí nážidelních fresek (když jsou na židlích, sotva můžou být nástěnné), ovšem s modernizací školy začaly staré židle s freskami mizet a nahradily je židle nové, na nichž se údajně nedá houpat, s důrazem na slovíčko údajně.
V jedné ze tříd jsem navíc našel toto a nedalo mi, abych to nezdokumentoval:

Kdo v tom koši najde jednu jedinou sešlápnutou láhev, má u mě pivo na nejbližším conu/wherever.

Inspekce byla tedy dokončena, menší recese též, přišel čas na obšťastnění našich bývalých profesorů naší současnou přítomností.
Stejně jako loni, i letos podávala trojice složená ze dvou zástupců ředitele a jednoho tělocvikáře a výchovného poradce v jedné osobě zdrcující výklad všem potenciálním zájemcům. Stejně jako loni, i letos odcházeli z nové jídelny lehce nazelenalí. Trochu jsme jim to snad zpříjemnili menším fraškovým vystoupením, ale to nebyl náš záměr, naopak to jistě plánovali oni.
Jakmile jsme totiž nakoukli do jídelny, jen tak, aby si nás oba zástupci tak trochu všimli (opravdu si všimli, mimochodem), zaslechli jsme, kterak ten třetí s hrdostí tělocvikářům vlastní vypráví, že loni se z tohoto gymnázia dokonce dostalo osm lidí na Jadernou fakultu ČVUT. Chápu, že návštěvníci se tomu nesmáli, ale my, znalí pravdy, že tam berou úplně každého kromě mě, jsme prostě nemohli zůstat zticha a na nohou.
Živí a zdraví jsme se asi po pěti minutách vymotali ven jen s lehčí žaludeční křečí, přičemž naše řady posílil další bývalý člen komanda 4.D, krycí jméno „Čtyřmetrovej“ nepadlo ani v jeho případě.
Profesorů, kteří nás učili, tam mnoho nebylo, leč o to zvědavější byli. Fakt mi dělalo problémy přiznat se čtyřikrát po sobě, kam že jsem se to nějakým šíleným omylem dostal, přičemž jednou jsem to musel říct učiteli na fyziku, který mimochodem odešel chvíli před námi, a učitelce na matematiku, která mimochodem před čtyřiceti lety na matfyzu promovala.
Za sílícího soumraku jsme se rozloučili a odešli. Na dotaz jedné ze studentek, zda se tedy budu ucházet o přijetí, jsem bez váhání odpověděl souhlasně.

Teď by byla asi vhodná chvíle začít vést sentimentální kecy, jak rád bych vrátil čas zase někam do třeťáku, kdy člověk chodil do školy prostě kvůli lidem, ne kvůli nějakým zásadním poznáním nebo snad kvůli tomu, aby někomu předvedl, co se doma naučil, to znamená nic. Na dobu, kdy jsem mohl vstávat o půl osmé a na osmou být ve škole, kdy jsem nějak přetrpěl i ten tělocvik s výchovným poradcem od sedmi, kdy jsme společně nadávali na příšerné obědy, i když to nebylo zlé, kdy jsme ukrývali křídy do nejrůznějších dutin, z nichž mnohé tam ještě jsou, a o přestávkách a volných hodinách po sobě házeli vším od hopíků přes učebnice a židle po sebe samé. Na čtyři roky života, které utekly jako pod bičem hodně vzteklého otrokáře, a každému něco daly a něco vzaly.
Ale na sentimentální kecy já nejsem, takže popojedem...