Humppa, perkele!

Mám za sebou největší kulturní akci minimálně tohoto měsíce a pořád dýchám, což je výsledek vskutku uspokojivý, vzhledem k tomu, co se za ten necelý den stačilo všechno udát. Jaká kulturní akce že to byla? Do naší mrňavé a nechutně jižní zemičky zavítaly dvě kapely z Finska, jmenovitě Korpiklaani a Kivimetsän druidi. A protože víc hlav vypadá při headbangingu lépe, vzali s sebou do party ještě dvě své české sestry, Interitus a Silent Stream of Godless Elegy.
Z nějakého mně neznámého, leč jistě velmi zvráceného důvodu se celá akce konala až v dalekém Zlíně. To znamenalo vyrazit vlakem někdy kolem jedenácté, abychom tam byli s dostatečným předstihem, kdyby se úplnou náhodou stalo, že by naše drahé dráhy snad měly zpoždění.
Cesta do Mordoru (taky to bylo na východ a taky se nad ním stahovala černá mračna) ubíhala ve společnosti jednoho apatického smrťáka, těhotné paní, která do sebe za ty dvě hodiny dostala tolik jídla, co já za celý víkend, a družné studentky lesnictví na Vysoké škole zemědělské, jež neumí rozeznávat zvířecí bobky, zato toho věděla zhýrale mnoho o dřevě.
Dozvěděli jsme se tedy, proč jsou některé stromy očíslované a jak občas spáchají sebevraždu, Radim otevřel nastávající matce okurky (i ty zapila ovocným džusem) a Mordor už byl proklatě blízko.
Tolik dlouhovlasých, černě oděných individuí jsem v motoráku ještě nikdy neviděl, ale něco mi říká, že průvodčí byla zvyklá i na horší zjevy, vzhledem k tomu, že stejným vlakem jezdí na místo činu i účastníci Masters of Rock.
Se zhruba čtyřhodinovým předstihem jsme měli spoustu času na prohlídku toho nádherného města, kde lišky už dávno nedávají dobrou noc, protože emigrovaly do sousedního Mongolska, kde kachny disponují telepatickými schopnostmi a kde lidem zjevně strašně rychle rostou vlasy a prakticky netrpí žízní, což jsem odvodil z poměru kadeřnictví na hospody, který byl v námi prozkoumané oblasti seriózně 5:1.
Leč jeden sympatický podnik tam měli. Viper. Měli sice gramatickou chybu v názvu a já navíc nic prát nechtěl, nicméně pivo, to znamená ne Starobrno, čepovali a při vzpomínce na toho tamního utopence se mi spouští Pavlovův reflex, o servírce nemluvě.
Tři piva na tři hodiny je sice dost jižanský průměr, nicméně naším primárním cílem teď bylo zabít čas, nikoliv Let’s drink a sfárat se jak zákon káže. Čas byl zabit a my se přesunuli do cílové budovy, vedle níž parkoval podezřelý autobus s Ålandskou poznávací značkou.
Do začátku nicméně ještě pár desítek minut zbývalo, takže ty musely být též zabity.

Radim, v kotli ležící, spící

Jako první nastoupila na pódium česká doom metalová kapela Silent Stream of Godless Elegy. To jméno si zapamatujte, opakovat ho nebudu, zabírá to nechutně moc místa.
Před tím jsem je slyšel jednou, úplnou náhodou jsem v Noci s Andělem zaslechl jakési libé zvuky během přepínání televize po skončení Červeného trpaslíka. Čili jsem tušil, že mám čekat něco přinejmenším famózního. Nezklamali.
Ne že bych snad rozuměl víc jak třetině textu, přičemž polovinu toho zaslechnutého tvořil refrén „Slava, Slava!“, ale ani trochu mi to nevadilo.
Hvězdou vystoupení se pak z mého úhlu pohledu stali hráč na cosi jako violoncello a houslistka, v civilu mimochodem učitelka, která sice celou dobu působila naprosto seriózně a ke zbytku kapely se podobně jako Hittavainen vůbec nehlásila, ovšem ke konci i ona suverénně mávala hlavou, až se od těch zlatých vlasů odrážela barevná prasátka.

Prostředek se mi někam ztratil...

První Češi odešli, nahradili je první Finové. Kivimetsän Drudi, neboli Druid kamenného lesa. Pokud to člověk přeloží do angličtiny jako Druid of Stoned Forest, možná tím částečně odpoví na dotaz, proč se jmenují takhle divně, za to prostě může tráva.
O této tlupě jsem si již své myslel a nebylo to nic, čím by se měli chlubit. Každopádně tady už jsem přišel na to, v čem že je zakopán pes. Hudba parádní, oblečeni byli stylově do drátěných košil (tedy až na jednoho, co neměl košili žádnou, ale na toho jsem pochopitelně nekoukal), na obličeji válečné malůvky a jako jediní měli v sestavě i klávesy.
Tak co tam skřípalo? Za vším hledej ženu, nebo strašně moc chlastu, a tihle byli buď střízliví, nebo zvyklí. Ale té babě bych s chutí nabídl topinku s česnekem a pak jí vrazil dřevěný kůl do hlavy, protože to by bylo vysvobození pro celou kapelu. A to, že se v jednu chvíli sebrali a ji tam nechali zpívat samotnou, pánové, to vám fakt nezapomenu.
Během vystoupení by si cedulku Hvězdy zasloužil klávesák, nejen proto, že byl jediný, ale i pro svou vizáž Dartha Maula a pochopitelně kousky, jaké předváděl. Ale když bylo po všem, vylezl zpoza bicích člověk, kterého prostě nemůžu nezmínit. Vždycky jsem se divil, kde vznikají ty vtipy, že nejblbější lidi jsou kromě fotbalistů ještě bubeníci. Už to vím – někdo viděl tohohle. Měl totiž tak neuvěřitelně přiblblý výraz ve tváři, že i pytlík arašídů proti němu vypadal jako génius. Ale mlátilo mu to parádně, pak paličky hodil v dav a v přestavování scény pro další Čechy se angažoval jako ďas.

Tady prostředek pro změnu nebyl podstatný...

Těmi dalšími Čechy byli Interitus, kapela mně naprosto neznámá. Prezentovali se jako metalcore, ale hlavně, že jsou zdraví.
Tož pěkné to bylo, ale zase ne tolik, abych se po něčem od nich začal sápat. Možná proto, že mi tyhle skupiny maníků v černých kožených hadrech celkem dost splývají. I když growling šéfa těchhle byl velmi specifický, to se musí nechat.
I zde byli kandidáti na Hvězdu dva, leč ten druhý ji později shrábnul sám. Nic proti bubeníkovi, který po dvouminutovém zápase se šátkem s tímto seknul kamsi do rohu a nasadil si kšiltovku, ale na houslistu, u nějž Radim zpochybňoval vlastnictví občanského průkazu, vážně neměl ani v nejmenším. Tomu klučinovi, snad mi to označení promine, někdo prokopl housle a stejně hrál tak, že by se Šporcl hanbou oběsil na svém šátku. Dobře, možná ty housle nebyly prokopnuté, jenom lehce futuristické, každopádně jim chyběla jakákoliv výplň.

Všímáte si barevného sladění, že?

A pak to přišlo. Po krátké předehře, která spočívala v tom, že si předkapely sebraly svoje amatérská fidlátka včetně bubnů, jsem si poprvé všiml, že za bubny současnými stojí ještě cosi pod plachtou. To cosi byla bicí soustava, Shaman Drum, kterou sem pravděpodobně převezli v jednom kuse speciálním opancéřovaným náklaďákem. Paroží po stranách pochopitelně nechybělo a už brzy se uprostřed pódia objevil další sobí skalp, nezbytná to proprieta zlatého hřebu večera.
Korpiklaani napochodovali s očekávanou vervou a celou tu dobu nepolevili. Čekal jsem, že to bude banda Happy little boozerů a nezklamali mě ani v nejmenším, ba naopak. Z mého seznamu oblíbených kousků vynechali jenom Nordic Feast, Pellonpekko sice hráli, ale během něho jsem byl donucen se tak trochu porvat s jedním silně nalitým individuem, jehož hmotnost se dala za klidového stavu vyjádřit jako dvojnásobek té mojí. Zjevně jsem se mu nelíbil, asi jsem mu v minulém životě přejel psa či co, chytil mě zezadu za vlasy a pak se sápal po krku. Naštěstí vzhledem k jeho stavu nebyl zas takový problém vychýlit ho z rovnováhy, poslat za ním ránu a předat ho davu, který si ho ochotně přesměroval až směrem k jednomu bezpečákovi. Vyhodili ho, vrátil se, vyhodili ho, vrátil se. Dál jsem to nesledoval a ruka mě nebolela, buď jsem se netrefil, nebo ano, ale do tuku. Pravděpodobnost obého je velmi vysoká.
Ale zpátky ke Korpiklaanům. Vyhlašovat Hvězdu pochopitelně nemá význam, protože by si ji zasloužil každý. Jonne Järvelä předvedl svou superschopnost hrát na kytaru, zpívat k tomu kulometnou salvu Tervaskanta, kouřit a místo nádechů upíjet z připravené plechovky českého Beer, beer. Hittavainen se údajně usmál dvakrát. Poprvé jsem ho neviděl, podruhé, když si během návratu na přídavek nesl známou plechovku, už ano. Velmi nezvyklé. Oba kytaristé pobíhali jako praví hospodští burani po pódiu, vypadalo to skoro jako Pixies Dance, a místy zvolali nějaké to perkele nebo zaskočili ve zpěvu za Jonneho, když ten zrovna doplňoval tekutiny. Matsona jsem za celou dobu neviděl ani jednou, zato slyšet ho bylo pekelně.
Skončili ještě daleko Before the morning sun, a na nás tak čekalo zhruba pět hodin do prvního vlaku. Možná mě tím elánem nakazili, každopádně jsme vyrazili vstříc Misty fields kolem Zlína, abychom se skrz ně dostali někam k Otrokovicím, když už máme tolik času.

Kdo najde Matsona, má bod

A to je kapitola sama o sobě, která mě inspirovala k sepsání lehce doom metalové variace na Severní vítr, ale ten až zvlášť.
Protože hlavním orientačním bodem nám byla železniční trať, vydali jsme se stírat rosu na kolejích. To byl velmi špatný nápad.
Když jsme tamtudy jeli za dne, vůbec jsem si nevšiml, jakým hrůzným komplexem projíždíme. Po levé straně se táhla dlouhá opuštěná socialistická budova, kolem níž se rozléhaly zvuky klapajícího psacího stroje, jak skřípal pod rukama kostlivce, co tam po nocích dělává účetnictví. Na straně pravé pak stála opuštěná fabrika na sovětské ruční mlýnky, pračky a granáty. To všechno stavěli z plechů a hromad uhlí, které tam dosud leželo netknuté, houpající se viselec dodával prostředí vyloženě přátelskou atmosféru. Pozvání na čaj jsme zdvořile odmítli a šli dál, střídavě po kamení, pražcích a trávě.
Tu náhle po levé straně budova skončila a v mlze se zjevila silnice, kteroužto jsme použili jako substituci za koleje, neboť stírat rosu už docela sálo. Po silnici se kyvadlově pohybovaly dva taxíky, ale naši pozornost upoutala autobusová zastávka.
Dle jízdního řádu (tož to som fakt netušil, že v Zlíně majió trolejby) měla osmikilometrová cesta trvat asi dvacet minut. A protože městská doprava začala jezdit až za hodinu, zahájili jsme přibližovací manévr po svých.
Po mokrém asfaltu, po mokré trávě, po mokrém štěrku, to vše se v náhodných intervalech náhodně střídalo. Blikající semafory v dálce, vyjící vlkodlaci až moc blízko a funící ježek přímo pod nohama a Viima jako prase, to všechno působilo děsivě atmosféricky. Ale na Running with wolves nějak nebyla nálada.
Tímhle prostředím jsme ušli čtyři kilometry, do půlky trasy trolejbudu. Netrvalo dlouho a jedna tato příšera si pro nás přijela. Mimochodem – pozor na automaty na jízdenky, chovám podezření, že v nich přebývá nějaká mimozemská forma života, čemuž nasvědčují zvuky krabicí vydávané. Rozhodně do té piksly nemlaťte, ať nezpůsobíte válku světů.
Elektrický bus nás sice dovezl na nádraží v Otrokovicích, ale stále o notnou dobu dříve, než odjížděl první vlak, navíc čekárna byla zavřená a venku taková zima, že i já si oblékl bundu.
Kupodivu i ve dvě ráno se dá najít otevřený podnik. Kupodivu vám v něm i uvaří čaj a nejspíš tam mají i nějaký přístroj na dilataci času, takže tam ubíhá podstatně rychleji.
Vzhledem k tomu, že jsme byli vlastníky kilometrově neomezené jízdenky, rozhodl Radim, že využijeme vlaku jedoucího asi o hodinu dřív. Sice jel na druhou stranu, opět přes Zlín do Vizovic, ale pak se vracel. A taky nám málem ujel, protože jsem onu úžasnou jízdenku asi pět minut hledal, načež se ukázalo, že ji má on.
Průvodčí jsme tímto kouskem lehce rozhodili, ale nakonec pochopila a ani nás v končené stanici nevyhodila. Ne že by snad měla šanci.
Vlakové nádraží Zlín střed jsme tedy minuli již počtvrté a dokonce i stihli rychlík na Prahu, kde nám podezřele milý průvodčí oznámil radostnou novinu, sice že v Přerově s největší pravděpodobností nastoupí tlupa ortodoxních uctívačů fanatického fotbalu, takzvaných Baníkovců (aka Veriset Äpärät), pyčo. Radim tedy skryl výsostné znaky strany, kterou podporuje a jejíž program se příliš neshoduje s tím jejich, a v Přerově s napětím vyčkával, jestli opravdu nastoupí.
Už to vypadalo, že se průvodčí jen lehce zmýlil, ale to by nesměly platit zákony pana Murphyho. Ano, přišli, a přišlo jich hodně. Seděli ve vedlejším vagóně a i tak je bylo slyšet, naštěstí jenom to.
Živý a zdravý jsem se Under the Sun dopotácel domů a s pocity Journey mana počal dospávat předchozích čtyřiadvacet hodin...