Chuck Norris pitää judosta

Jůdo.
První lekce téhle šílenosti je za mnou. Hodina a půl čisté akce, jíž předcházela necelá hodina nasazování čoček a opět necelá hodina cesty. Nestálo to za to...
Naštěstí přišel nejobtížnější prvek celého cvičení hned na úvod a bylo jím oblečení se do kimona metodou pokus omyl. Do kimona, které prostě není stavěné na mojí tělesnou konstrukci, takže obi jsem si kolem pasu musel omotat třikrát a ani pak to nedělalo moc dobrotu.
Sensei (možná se tomu tady tak neříká, ale Loki to vezmi) vypadá z profilu jako ten chlápek v Hvězdné pěchotě, co měl snad všechny končetiny umělé. Tenhle možná taky, jen to dobře maskuje. A učil nás padat.
Toshiue Sensei, arigato, za to, že jsem se to částečně naučil už tenkrát během docházení na aikido. To byla totiž nepředstavitelná výhoda, hlavně na začátku, kdy jsem víceméně nechtěně přeskočil z normálních kotoulů rovnou na parakotouly. Navíc jsem měl čas přemýšlet trochu hlouběji nad tím, co říkal, nemusel jsem se tolik věnovat přímo technice. Takže už mám pár teorií, čili popojedem. Popojedem zpátky k nadpisu...

Možná to tak nevypadá, ale je to pravda. Má rád jůdo, protože je to způsob, jakým buď protivníka zabít jím samotným, nebo zemřít vyčerpáním. A protože Chuck Norris nemůže umřít, je jasné, že má v tomto sportu nezanedbatelnou výhodu.
Výraz sport je v tuto chvíli třeba předefinovat. V tomto případě se nejedná o strašlivou pitomost oslavující rychlé trouby, nýbrž substituci používanou odvykajícími rekordmany Tekkenu. Protože pojem bojové umění se na jůdo vážně aplikovat nedá, stačí si ho porovnat například s aikidem.
V aikidu člověk spoléhá na to, že útočník bude dotírat až do svého sladkého konce. Což útočníci většinou dělají, protože to mají v popisu práce. A vy díky několika šikovným trikům využijete jejich vlastní sílu k tomu, abyste ho dostali na zem a nemusíte do něj jedinkrát praštit. Jinými slovy: čím je silnější, tím hůř pro něj. Už jenom ta filosofie je parádní, co teprve pak praxe od ní odvozená, a to ani nemusíte mít 7. dan jako Steven Seagal.
V jůdu se proti sobě postavíte a přeměříte si toho druhého. Takže už v téhle fázi je to venku v divočině úplně nepoužitelné. Pak začne samotný „boj“, ne nepodobný tenisu. Prostě se jeden druhého snažíte utahat a pak mu některým z chvatů ukázat, že jste prostě lepší. Z toho mimo jiné plyne, že spoléháte na to, že se nepřítel v jistou dobu vzdá. O nevýhodách tohoto snad nemusím dlouze referovat.

Sečteno a podtrženo si zatím dovolím tvrdit, že jsem se v tomhle sportu dost zklamal. Kam se hrabe na celkem neznámé aikido s jeho filosofií, technikami a v neposlední řadě zbraněmi, o kterých si tady můžu nechat zdát, perkele, perkele, ještě jednou perkele. Útěchou mi může být jediné – pokud zemřu, místo na Valhale mám jisté.