(aneb Další trapná výroční zpráva, která ovšem originálně vůbec nemá předmluvu a z níž se mimochodem možná dozvíte, že lední medvědi jsou leváci a nejhorší film na světe překvapivě nenatočil Uwe Boll)
V dokumentech mi přibylo 651 546 znaků v 132 114 slovech, zase žádné prvočíslo. Je to sice méně, než loni, ale i tak je toho víc jak dvě stě stránek a není v tom ani jeden epos rozměrů Spícího slunce. Na blogu se objevilo 22 příspěvků, což je stejně jako loni, takže produktivita klesla na třetinu.
Kočka domácí dokáže vyvinout rychlost až 48 kilometrů za hodinu, zejména jede-li na kole z kopce.
Součet získaných bodů: 2 (za šlohnutí mrkve) + 2 (od bratra Radima po předvedení alegorie rozpolcenosti) + 1 (za kouty a něco k tomu téměř homonymního) + 1 (za rozpoznání snídaně analýzou dechu) + 3 (za odhalení politických konexí Hnutí za dobrou snídani) +1 (za umlčení vypravěče příhody o dvou uchách) = 10. A další spoustu jsem si nejspíš zapomněl poznamenat.
Díky nešťastné záměně dvou torrentů se mi podařilo konečně sestavit a kalibrovat plnou škálu silně subjektivního žebříčku pro určení kvality filmů (dále jen PŠSSŽPUKF)
PŠSSŽPUKF:
100 Lake Placid
.
.
.
0 House of Wax (a další, u kterých jsem usnul po úvodních titulkách)
.
- 50 Bloodrayne
- 75 Bloodrayne 2
-100 Lake Placid 2
Co se týče školy, utekl jsem z matfyzu jak jen rychle to šlo a krapet změnil obor. Nynější specializace – fonetika, fonologie a způsoby, jakými děti školního věku přechází čtyřproudovou silnici. Taky jsem byl třikrát na VŠE. Poprvé odevzdal přihlášku, podruhé udělal zkoušky a potřetí si odvezl takové děsně šeredné kokotě, které umí chodit skrz zdi a právě teď mi kouše nohu.
Opiskelen suomea, perkele.
Taky jsem se přestěhoval na venkov. Vládne tomu tady zvířecí gang kocoura a jeho kumpánů ježka, zajíce a veveráka a to jako naprosto seriózně. Jenom srnu jsem ještě neviděl, nejspíš se dobře maskuje.
Karel Gott vyhrál Zlatého slavíka.
Ostatní členové Torchwoodu 4 někam zmizel právě ve chvíli, kdy jsem dokončil zneškodnění Wei-Wongské chechtací miny. Takže než se někde objeví, věnuji se serióznímu vědeckému bádání (v tom je zahrnuto mytě-čistící zubní dilema a taky alternativní použití jogurtového krému) a vypouštím pokusnou bitevní pandu na svobodu do Stromovky.
Stal jsem se kmenovým autorem Jedilandu. Kmenovým jako že jsem dřevo.
V náhodné tramvaji mě náhodou oslovil náhodný cestující. Jmenoval se Honza, právě dodělal ČVUT a nastoupil k jakési telekomunikační firmě a vůbec toho o něm vím nějak podezřele moc.
Naučil jsem se kousek Imperial marche na piano. Bílá, bílá, bílá, černá, černá, bílá a tak dále.
Nenaučil jsem se portugalsky, ale už vím, jak se švédsky řekne „Obří raci chtějí ovládnout svět!“, což se mi jednou může hodit.
Někde jsem četl, že nekonečné množství opic by na nekonečném množství psacích strojů dříve nebo později napsalo celé Shakespearovo dílo. Tohle celé napsala jedna opice na jednom notebooku za dvě hodiny včetně pauzy na svačinu. Bite me.
Coby osmiletá holčička jsem oddal dvě svatby a nikdo si nestěžoval. Pohřby ale zatím neberu.
Coby Tok’ra doktor jsem umřel a byl vzkříšen v daleké, předaleké galaxii a znovu se setkal s Janet Fraiserovou a taky pár lidmi, co jsem operoval.
Coby dhampír upírobijec jsem umřel, šel na Valhalu, byl vzkříšen a poslán na zem, abych vrátil pár ukradených cetek. Teď jedu na krávě dobýt hrad plný skotských zlodějských vlkodlaků.
Coby sexy antická doktorka jsem na sebe úplně zapomněl, předpokládám, že buď ležím někde v kómatu nebo se za dobu mé služby nic zvláštního nestalo.
Coby mistr Jedi jsem neochotně letěl do horoucích pekel, o kterých jsem věděl, že budou horoucí, ač tenkrát ještě vůbec nehoroucela.
Coby zelenovlasý hraničář jsem přišel o psa a o vlasy a nafasoval kočku a trpaslíka.
Judo úspěšně zapomínám, ale jako náhradu jsem absolvoval pár lekcí obrany proti čerstvému ovoci a taky kondičně běhám, protože kdo uteče, uteče.
Zjistil jsem, že k pochopení šesti finských lokálních pádů bohatě stačí myš a sklenice.
Chtěl jsem do aukce na eBay hodit svůj čtvrtý vykřičník použitý za celou dobu existence tohohle blogu, ale pak mi to najednou přestalo připadat jako dobrý nápad, tak jsem ho hodil zadarmo do manifestu a radši budu dál nabízet zaručeně pravou zkamenělou bramboru nalezenou hned po bitvě u Hastings.
Vytvořil jsem [úplně,] nový umělecký směr? jehož? manifest. Tu byl někde,k vidění
Dozvěděl jsem se o novém druhu bičíkovců, sallaloidech. Žijí převážně v internetech a od celuloidů se liší tím, že místo celulózy žerou sallalózu, což je něco na způsob apeironu, neboť to taky nikdo nikdy neviděl.
Držel jsem v ruce složenku na čtyřicet milionů korun a viděl svůj úplně první estonský film v původním znění. Ale něco mi říká, že to spolu moc nesouvisí.
Koupil jsem si svou druhou originální SW hru v životě. Tou první byl datadisk ke Galactic Battlegrounds, teď k tomu přibyl Jedi Knight s Mysteries of the Sith. Ano, to je ta věc z roku 1997.
Zjistil jsem, pod jakým nickem mě má kdosi na icq, a tak nějak nevím, co si o tom mám myslet.
Strávil jsem necelý týden na Pálavě, kde jsme ve volném čase přenášel melouny, vyklepával mravence (fakt zlého) ze spacáku a pomáhal ostatním rozhoupat dvacetimetrový topol. A taky jsem objevil nejlepší způsob využití lahvového Starobrna – k rozmlácení jiného lahvového Starobrna.
Taky jsem byl na Sconu, Trpasliconu, Festivalu Fantazie, Louconu (počet účastníků: 5), Úvalkonu (počet stejný), Někdenahoráchconu (stejné složení) a KoprConu a dalších několika obskurních srazech s obskurními lidmi, které neměly žádné pamětihodné jméno.
Dal jsem život hned několika novým fiktivním postavám. Překvapivé množství z nich se dožilo věku, který se neblížil nule.
Díky brigádě v Seznamu jsem mohl oficiálně poslat do háje několik Němců, pana Krále a bohužel taky jednoho svého spolupachatele v zabíjení času.
Čtyřikrát jsem viděl film Mamma mia! a začal psát do Yodovy vánoční soutěže na téma „dokonalá romance“. Něco je špatně.
Progress bar nezešílel, ty skopičiny, co se s ním děly, vážně kopírovaly realitu. Což znamená zhruba to, že Desparion přišel o poslední dopsanou kapitolu, aby byla nahrazena novou a příběh mohl v horizontu dvaceti let skončit alespoň trochu logicky, Sonáta samotáře (momentálně asi třetí verze, která nemá s originálem takřka vůbec nic společného) už snad bude v podobném duchu jenom pokračovat, Sága Sirronských se ani nehnula, leč zápletku už mám téměř vymyšlenou, ač je to podezřele brzo, a Strojů smršť šla do koše, aby ji nahradilo Semper suum, což je škvarek soutěžní, viz výše.
Přečetl jsem Kalevalu, zatím jen v angličtině a češtině, ale toho Frey dá nebude...
Začal jsem sbírat podklady pro chystanou výstavu Koko-ti, která bude mapovat nesprávné zapisování ohýbaných číslovek na veřejně exponovaných cedulích a místech.
Dočkal jsem se vyslovení křestního jméno slečny Ventress. Hrabě Dooku tak u mě má další bezvýznamné plus velikosti Death Star.
Napadla mě spousta úžasných plánů na zachránění světa před hladomorem, globálním oteplováním, přelidněním, zločinností a trpaslíky, ale nikdy jsem neměl po ruce záznamník, abych to nezapomněl. Takže teď mám v hlavě načrtnutou lehce zrezlou kostru něčeho točícího se, co pohání osel a děsně to vrže.
Dostal jsem k Vánocům plyšového Chewbaccu.
Své novoroční předsevzetí, to jest nedávat si žádná novoroční předsevzetí, jsem splnil už tím, že jsem si ho nedal. Šlo to až překvapivě snadno.
Na PFko seru, to je pro buzeranty.
Tillista
Poznatky z KoprConu:
(které nezasvěcený pravděpodobně nepochopí, nebo je pochopí špatně, což však může být i mým záměrem)
Nejprve obecné:
- Přijít na nádraží minutu před srazem a být tam sám je poměrně frustrující zážitek.
- Příště doporučuji hanit místní domorodé obyvatelstvo trochu méně nahlas, nebo přinejmenším trénovat chytání dlažebních kostek a molotovových koktejlů.
- Lidi (dva), ježto mě srali loni, mě letos srali ještě víc a příště už je asi na potkání odpravím.
- Program jsem letos viděl celkem dvakrát, tento trend hodlám dále rozvíjet.
- Kopřivnice je fakt strašně daleko. Úředním jazykem je tam severní vietnamština, národní pochoutkou hamburger z čínského bistra a hlavní exportní devizou jsou medvědí kožešiny.
- Mezi šestou a sedmou hodinou ráno je i na conu celkem nuda, ale i tak stálo za to nejít spát.
- Zjistil jsem, že projdu mezi těmi tyčemi u schodů vedle tělocvičny, aniž bych šel bokem. Ostatní z tohoto poznatku nevypadali až tak nadšeně.
- Více lidí si zuby čistí než myje, nicméně to hodlám ještě ověřit anketou.
- Jediové jsou děsní násoskové, tedy hlavně ta jedna.
- Musím si někde sehnat ten děsivý film se zájmenem v názvu.
- Kombinace wookiee-ookiees a piva je daleko lepší, než se vám bude kdokoliv snažit namluvit.
- Holiday Special se nepouštěl, což je dobře, protože jsem s sebou neměl dostatečné množství psychotropních látek k jeho dostatečnému pochopení.
- Asi si to budu ještě muset zopakovat, ale i bez toho už se docela dobře vyznám v klasifikaci ewočích útočných kamenů.
- Z celého víkendu mám přesně jednu fotku.
- Byla tam přesně jedna upírka a nechal jsem ji žít. Čistě ze zvědavosti.
- Stormtroopery jde strašně snadno obelstít. Problém je, že pokud nechcete jednoho ošálit dvakrát, musíte jim někam namalovat značku, jinak je nerozeznáte.
- Trekkies mají novou módu pro ošetřovnu (modré uniformy) a divný smysl pro humor.
- Za drobné asistence jsem vymyslel bestiální příběhovou zkratku pro Equilibrium, která mojí postavě uspíší putování. Neřiditelná dračice, zatoulaná Cesna a hospoda plná upírů included. A pak pojedu na tomhle dobýt hrad.
- Představou hořícího stromku jsem se zaměstnal na podezřele dlouhou dobu.
- Tahat v neděli židle sem a tam jde i bez cedulky organizátora.
- Na zpáteční cestě jsem díky absenci Tess směl říct „Praha ruky hore!“, což mi děsně zvedlo sebevědomí a dovolilo odškrtnout další položku z celoživotního to-do listu.
- Měl bych si už pořídit nějaký ten kostým. V Ikee měli zrovna nedávno docela kvalitní koberce.
- Darth Santa mi zní exponenciálně lépe než Santa Vader, ale to je asi otázka vkusu.
A teď ke konkrétním individuím:
(původně jsem tu chtěl všechny aspoň trochu urazit kvůli nějakému tomu flejmu, ale něco mi říká, že se to tak úplně nepovedlo, tak se mi ozvěte příště, já vám to vynahradím)
- Ace (to je ten, jehož příspěvky tvoří asi třetinu warnetu) má poněkud zvráceně rád vítr.
- Albi zjevně skáče jako o závod.
- Discord mi zkazil mexickou vlnu a je tímto povýšen do stavu vlnolamy.
- Admirálu Innes stačí zle se podívat na oceán a ten se s děsem rozestoupí.
- Lena mluví, fakt! Údajně i litevsky, ale na to si ještě tak dva roky počkáme.
- Lewin umí děsivě dobře antropologii, na Ewoka.
- Lord rád obírá lidi nejen o vzpomínky, ale i o prachy.
- Padmé zákeřně kope do holeně, když ji člověk v dobré víře plácne po bolavých zádech.
- Randlaf neví, proč je v názvu Radegastu 2k+8 ta osmička. Já bych teda teorii měl.
- Sid si ještě pořád plete finštinu s norštinou, smörja.
- Tess by mouše vlas na hlavě nezkřivila.
- Treib nedorazil, perkele.
- Vojta u očividně internet má.
(které nezasvěcený pravděpodobně nepochopí, nebo je pochopí špatně, což však může být i mým záměrem)
Nejprve obecné:
- Přijít na nádraží minutu před srazem a být tam sám je poměrně frustrující zážitek.
- Příště doporučuji hanit místní domorodé obyvatelstvo trochu méně nahlas, nebo přinejmenším trénovat chytání dlažebních kostek a molotovových koktejlů.
- Lidi (dva), ježto mě srali loni, mě letos srali ještě víc a příště už je asi na potkání odpravím.
- Program jsem letos viděl celkem dvakrát, tento trend hodlám dále rozvíjet.
- Kopřivnice je fakt strašně daleko. Úředním jazykem je tam severní vietnamština, národní pochoutkou hamburger z čínského bistra a hlavní exportní devizou jsou medvědí kožešiny.
- Mezi šestou a sedmou hodinou ráno je i na conu celkem nuda, ale i tak stálo za to nejít spát.
- Zjistil jsem, že projdu mezi těmi tyčemi u schodů vedle tělocvičny, aniž bych šel bokem. Ostatní z tohoto poznatku nevypadali až tak nadšeně.
- Více lidí si zuby čistí než myje, nicméně to hodlám ještě ověřit anketou.
- Jediové jsou děsní násoskové, tedy hlavně ta jedna.
- Musím si někde sehnat ten děsivý film se zájmenem v názvu.
- Kombinace wookiee-ookiees a piva je daleko lepší, než se vám bude kdokoliv snažit namluvit.
- Holiday Special se nepouštěl, což je dobře, protože jsem s sebou neměl dostatečné množství psychotropních látek k jeho dostatečnému pochopení.
- Asi si to budu ještě muset zopakovat, ale i bez toho už se docela dobře vyznám v klasifikaci ewočích útočných kamenů.
- Z celého víkendu mám přesně jednu fotku.
- Byla tam přesně jedna upírka a nechal jsem ji žít. Čistě ze zvědavosti.
- Stormtroopery jde strašně snadno obelstít. Problém je, že pokud nechcete jednoho ošálit dvakrát, musíte jim někam namalovat značku, jinak je nerozeznáte.
- Trekkies mají novou módu pro ošetřovnu (modré uniformy) a divný smysl pro humor.
- Za drobné asistence jsem vymyslel bestiální příběhovou zkratku pro Equilibrium, která mojí postavě uspíší putování. Neřiditelná dračice, zatoulaná Cesna a hospoda plná upírů included. A pak pojedu na tomhle dobýt hrad.
- Představou hořícího stromku jsem se zaměstnal na podezřele dlouhou dobu.
- Tahat v neděli židle sem a tam jde i bez cedulky organizátora.
- Na zpáteční cestě jsem díky absenci Tess směl říct „Praha ruky hore!“, což mi děsně zvedlo sebevědomí a dovolilo odškrtnout další položku z celoživotního to-do listu.
- Měl bych si už pořídit nějaký ten kostým. V Ikee měli zrovna nedávno docela kvalitní koberce.
- Darth Santa mi zní exponenciálně lépe než Santa Vader, ale to je asi otázka vkusu.
A teď ke konkrétním individuím:
(původně jsem tu chtěl všechny aspoň trochu urazit kvůli nějakému tomu flejmu, ale něco mi říká, že se to tak úplně nepovedlo, tak se mi ozvěte příště, já vám to vynahradím)
- Ace (to je ten, jehož příspěvky tvoří asi třetinu warnetu) má poněkud zvráceně rád vítr.
- Albi zjevně skáče jako o závod.
- Discord mi zkazil mexickou vlnu a je tímto povýšen do stavu vlnolamy.
- Admirálu Innes stačí zle se podívat na oceán a ten se s děsem rozestoupí.
- Lena mluví, fakt! Údajně i litevsky, ale na to si ještě tak dva roky počkáme.
- Lewin umí děsivě dobře antropologii, na Ewoka.
- Lord rád obírá lidi nejen o vzpomínky, ale i o prachy.
- Padmé zákeřně kope do holeně, když ji člověk v dobré víře plácne po bolavých zádech.
- Randlaf neví, proč je v názvu Radegastu 2k+8 ta osmička. Já bych teda teorii měl.
- Sid si ještě pořád plete finštinu s norštinou, smörja.
- Tess by mouše vlas na hlavě nezkřivila.
- Treib nedorazil, perkele.
- Vojta u očividně internet má.
Pulma
Proveďme menší výzkum...
(varování – množství metafor překračuje povolenou mez, během čtení se můžou dostavit poruchy spánku a řeči, bolesti hlavy a vyrážka)
Zadání:
Máte na výběr byty ve dvou domech, A a B. Který z nich si vybere, soudě podle následujícího popisu?
A
Stojí v Azalkové ulici, má toho za sebou hodně, vystřídal pár majitelů a domovníků, přestál několik tornád a je vážně obrovský a lidí je tam plno.
V tomto domě bydlíte už opravdu hodně dlouho. Je to pěkně stará barabizna, do které jste se nastěhovali mimo jiné kvůli výhledu na okolní lesy. Ty letos v létě vykácelo několik soukromých firem a postavili vám tam vyloženě estetickou cementárnu. To, že je barabizna stará, nicméně neznamená, že byla neudržovaná, ba naopak. Všechno klape jako hodinky, dovnitř nezatéká, jen místy opadne omítka, čehož si ale většina obyvatel nevšímá.
Předchozí majitel nedávno tragicky zahynul a vlekoucí se soudní řízení o dědictví nemá konce. A protože se o dům nikdo nestará, omítka chátrá vesele dál a do průjezdu se nastěhovala banda vyloženě pofidérních individuí, co se vám snaží prodat cukr místo koksu. Nad domem tak visí Damoklův meč; pokud se soud včas nerozhodne, komu dům patří, může se budova zcela rozpadnout.
Obyvatelé jsou tam několika druhů. První takoví, se kterými si rádi povídáte, občas zajdete někam ven a nebo si vyměníte recepty na bábovky. A pak skupina druhá, jejíž členy jste nikdy neviděli, ale podezřele často se po nich shání nějaká ta uniformovaná autorita a auta na parkovišti před domem mizí jako banány za komunistů. Jedna skupina se pomalu ale jistě stěhuje jinam, je to skupina první a stěhuje se do domu B.
Máte celkem solidní nutkání se odstěhovat taky, jenže – je tu háček. Nemůžete si s sebou vzít nic z vašeho bytu. Z vašeho bytu, který jste si po té době, co tu bydlíte, vybavili podle vašich snů tak, že už tu téměř nic nechybí. Až na přátele a ty lesy a pocit bezpečí.
B
Tenhle dům stojí v ulici Březinová a z dálky vypadá naprosto úchvatně nejen kvůli výhledu na perfektně udržovaný lesopark. Je podstatně větší než váš současný, ale je zjevné, že i novější. Vlastně se teprve dokončuje, následkem čehož ještě spousta věcí nefunguje a ve sklepě se usídlila banda mravenců protivných a dalších brouků, které pobyt v některých částech opravdu nezpříjemňují.
Co se výbavy týče, patří k naprosté špičce v moderních technologiích. Solární panely na střechách jsou samozřejmostí, stejně tak do podlahy zabudované vytápění, centrální čistička vod, samozabarvovací skla v oknech a zateplovací exoskeleton z polypropylenbenzenu. V atriu je hydroponická farma nejen na ředkvičky a v přízemí už se zabydlují jedny čínské potraviny a italská restaurace.
Jenže... Jak jsem již zmínil, je naprosto gigantický a těsně před dokončením. Doména v římském slova smyslu, která však zatím v tom smyslu úplně nefunguje, jelikož tam bydlí sotva třicet lidí, takže po skvostně vybílených chodbách futuristického komplexu budete velkou část dne bloudit sami s vědomím, že ti vaši přátelé z Azalkové tady někde přeci musí být.
Na druhou stranu fungují automatické kulomety na strategických pozicích, které odstřelí kohokoliv, kdo nemá povolení ke vstupu, takže se konečně nemusíte bát o své bezpečí a majetek, který si sem ale nemůžete vzít ze starého bytu.
Čili (nejen) baby, raďte...
(varování – množství metafor překračuje povolenou mez, během čtení se můžou dostavit poruchy spánku a řeči, bolesti hlavy a vyrážka)
Zadání:
Máte na výběr byty ve dvou domech, A a B. Který z nich si vybere, soudě podle následujícího popisu?
A
Stojí v Azalkové ulici, má toho za sebou hodně, vystřídal pár majitelů a domovníků, přestál několik tornád a je vážně obrovský a lidí je tam plno.
V tomto domě bydlíte už opravdu hodně dlouho. Je to pěkně stará barabizna, do které jste se nastěhovali mimo jiné kvůli výhledu na okolní lesy. Ty letos v létě vykácelo několik soukromých firem a postavili vám tam vyloženě estetickou cementárnu. To, že je barabizna stará, nicméně neznamená, že byla neudržovaná, ba naopak. Všechno klape jako hodinky, dovnitř nezatéká, jen místy opadne omítka, čehož si ale většina obyvatel nevšímá.
Předchozí majitel nedávno tragicky zahynul a vlekoucí se soudní řízení o dědictví nemá konce. A protože se o dům nikdo nestará, omítka chátrá vesele dál a do průjezdu se nastěhovala banda vyloženě pofidérních individuí, co se vám snaží prodat cukr místo koksu. Nad domem tak visí Damoklův meč; pokud se soud včas nerozhodne, komu dům patří, může se budova zcela rozpadnout.
Obyvatelé jsou tam několika druhů. První takoví, se kterými si rádi povídáte, občas zajdete někam ven a nebo si vyměníte recepty na bábovky. A pak skupina druhá, jejíž členy jste nikdy neviděli, ale podezřele často se po nich shání nějaká ta uniformovaná autorita a auta na parkovišti před domem mizí jako banány za komunistů. Jedna skupina se pomalu ale jistě stěhuje jinam, je to skupina první a stěhuje se do domu B.
Máte celkem solidní nutkání se odstěhovat taky, jenže – je tu háček. Nemůžete si s sebou vzít nic z vašeho bytu. Z vašeho bytu, který jste si po té době, co tu bydlíte, vybavili podle vašich snů tak, že už tu téměř nic nechybí. Až na přátele a ty lesy a pocit bezpečí.
B
Tenhle dům stojí v ulici Březinová a z dálky vypadá naprosto úchvatně nejen kvůli výhledu na perfektně udržovaný lesopark. Je podstatně větší než váš současný, ale je zjevné, že i novější. Vlastně se teprve dokončuje, následkem čehož ještě spousta věcí nefunguje a ve sklepě se usídlila banda mravenců protivných a dalších brouků, které pobyt v některých částech opravdu nezpříjemňují.
Co se výbavy týče, patří k naprosté špičce v moderních technologiích. Solární panely na střechách jsou samozřejmostí, stejně tak do podlahy zabudované vytápění, centrální čistička vod, samozabarvovací skla v oknech a zateplovací exoskeleton z polypropylenbenzenu. V atriu je hydroponická farma nejen na ředkvičky a v přízemí už se zabydlují jedny čínské potraviny a italská restaurace.
Jenže... Jak jsem již zmínil, je naprosto gigantický a těsně před dokončením. Doména v římském slova smyslu, která však zatím v tom smyslu úplně nefunguje, jelikož tam bydlí sotva třicet lidí, takže po skvostně vybílených chodbách futuristického komplexu budete velkou část dne bloudit sami s vědomím, že ti vaši přátelé z Azalkové tady někde přeci musí být.
Na druhou stranu fungují automatické kulomety na strategických pozicích, které odstřelí kohokoliv, kdo nemá povolení ke vstupu, takže se konečně nemusíte bát o své bezpečí a majetek, který si sem ale nemůžete vzít ze starého bytu.
Čili (nejen) baby, raďte...
Temeritaspunkcionalismusin ohjelmajulistus
Manifest temeritapunkcionalismu
a teplo; mrtvých vnad jež Kynulo mi! svěží
pod, růžným. závojem jejž „dnů mých“ úsvit tkal?
žár dlouhých (pohledů, jež) zhaslé - v duši leží;
a mrtvé. polibky Jichž nežehl mě pal!
(Otokar Dubina, báseň mrtvé? Mládí, podzim 2008)
Na světlo, světa dnešním dnem - drásá se nový vysoce umělecký? směr ježto. vznikl jednoho dlouhého zimního večera - léta páně tohoto. „Tento styl není! pouhým“ vyvrcholením snahy několika ... tisíc lidí o svobodu interpunkčních znamének. nýbrž plnohodnotným (přírůstkem do rodiny - nejen - literárních směrů) jakými jsou symbolismus,,, impresionismus,, suprematismus. a dadaismus,
jak Vidno z úvodního alexandrínu: tento liberální styl „zavrhuje ((konvenční chápání“ interpunkčních)) znamének a nechává jim naprostou volnost pohybu a sdružování;:- ať už jde. O jakoukoliv součást tohoto! otrokářského interpunkčního systému; neboť jen v „opravdové svobodě lze hledat opravdové umění“?
Temeritapunkcionalismus, vychází, funkčně, vstříc, nutkavé, potřebě, některých, lidí, psát interpunkci jako prasata [„pouze“ interpunkci, o dodržování zbytku pravopisu nelze debatovat;] Tímto dnem můžou? být jejich chyby považovány za (umělecký záměr)! ba co víc! jinak nudný text bude nyní mnohem větší zábava číst: už je Kvůli nečekaným zvratům v intonaci
(a když to nevyjde [stále je tu armáda se svou, potřebou nových šifrovacích technik])
a teplo; mrtvých vnad jež Kynulo mi! svěží
pod, růžným. závojem jejž „dnů mých“ úsvit tkal?
žár dlouhých (pohledů, jež) zhaslé - v duši leží;
a mrtvé. polibky Jichž nežehl mě pal!
(Otokar Dubina, báseň mrtvé? Mládí, podzim 2008)
Na světlo, světa dnešním dnem - drásá se nový vysoce umělecký? směr ježto. vznikl jednoho dlouhého zimního večera - léta páně tohoto. „Tento styl není! pouhým“ vyvrcholením snahy několika ... tisíc lidí o svobodu interpunkčních znamének. nýbrž plnohodnotným (přírůstkem do rodiny - nejen - literárních směrů) jakými jsou symbolismus,,, impresionismus,, suprematismus. a dadaismus,
jak Vidno z úvodního alexandrínu: tento liberální styl „zavrhuje ((konvenční chápání“ interpunkčních)) znamének a nechává jim naprostou volnost pohybu a sdružování;:- ať už jde. O jakoukoliv součást tohoto! otrokářského interpunkčního systému; neboť jen v „opravdové svobodě lze hledat opravdové umění“?
Temeritapunkcionalismus, vychází, funkčně, vstříc, nutkavé, potřebě, některých, lidí, psát interpunkci jako prasata [„pouze“ interpunkci, o dodržování zbytku pravopisu nelze debatovat;] Tímto dnem můžou? být jejich chyby považovány za (umělecký záměr)! ba co víc! jinak nudný text bude nyní mnohem větší zábava číst: už je Kvůli nečekaným zvratům v intonaci
(a když to nevyjde [stále je tu armáda se svou, potřebou nových šifrovacích technik]
Yksityiskohta
Counting in Jawaese
- 1 Po
- 2 Ko
- 3 Kyo
- 4 Yo
- 5 Dyo
- 6 Lyo
- 7 Does not exist in Jawa arithmetic
- 8 Ho
- 9 Toe
- 10 Kisewa
- 100 Gakisewa
- 1000 Hakisewa
- 100,000,000 Jo jo muma
(nalezeno na Wookieepedii)
Hautakirjoitus
† 8. 11. 2008
Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.
I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnokvětý lístek,
jímž zemi celou zalila.
Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
kočičí šantou nazvaly.
Karkuri
Původně tady měl touhle dobou stát příspěvek shrnující můj první týden na filosofické fakultě, ale... well, nechám to ještě trochu uzrát...
Nicméně jsme toto pondělí (tj. včera, tentokrát jsem to před půlnocí dopsat nestihl) měli první hodinu tělesné výchovy. Když jsem vloni prohlásil, že onen půlrok chození na judo byl prvním tělocvikem v celém mém životě, na nějž jsem nechodil jen z donucení, netušil jsem, že bude pravděpodobně i poslední.
Vinou jistých komplikací kolem loginů do registračního systému katedry tělesné výchovy jsem se mohl zapsat až tragicky pozdě. Tai-chi, asi jediná relativně lákavá možnost, byla zabraná odhadem tak někdy před stoletou válkou, čili tam na mě zbyly samé lákavé věci. Po odfiltrování všech, jež mají cokoliv dočinění s míčem (taková ta kulatá věc, co na ni mám alergii), zbylo pár různých variant aerobiku (včetně jednoho speciálního s výstupem na bedničku, to mě docela lákalo), country tance, kanoistika se zaměřením na eskymácké obraty a pak asi nejmenší zlo, které jsem se nakonec rozhodl zvolit, kondiční běh v lesoparku.
Ze SCUKu (dále jen Sportovní centrum Univerzity Karlovy) nás vyklusalo šestnáct (z toho někteří také v kraťasech, ovšem většinou tepláková liga) a jeden vysoce agilní člověk, který tomu všemu velel. A hurá skrz sídliště, přes čtyřproudovou silnici a do lesa.
Po krátké rozcvičce jsme vyběhli a můj indiánský styl zdokonalený díky přesunům mezi budovami na Matfyzu se nyní ukázal jako dramatická výhoda oproti zbytku. Takže zatímco já šel a sbíral síly, kolem funěla banda filosofů a já se nejen ze solidarity brzy přidal. Nikdy bych byl neřekl, že ten les je tak velký, ale bylo to dost na to, aby se nám tam dva lidi úplně beze stopy ztratili. A to myslím naprosto zcela seriózně a doufám, že je někdo najde dřív, než dojdou do Říma, kam vedou všechny cesty, tedy i ty místní.
Po dalších dvaceti minutách běhu a plodné diskusi o invazi Jack Russel teriérů mě napadla úžasná myšlenka, že bych totiž mohl do svých příspěvků na Equilibriu zakomponovat jednoho lehce zmateného medvědodlaka. Zbytek cesty jsem zpytoval svědomí, omlouval se Valborgovi, že jsem na něj zapomněl, a vysvětloval mu, že ho mám v podstatě fakt rád.
Chvíli před koncem běhu je těm, co toho mají dost, nabídnuta alternativní a kratší cesta, leč nikdo se po ní nevydá. Možná z hrdinství, možná kvůli živým vzpomínkám na ztrátu dvou kolegů, možná jenom proto, že jako já nestihli včas zahnout a je jim blbé se vracet.
Na cílové rovince se trochu zvýšilo tempo a dámy se stihly seznámit, ztracená dvojice se odnikud nevyloupla, tři divní tvorové se rozhodli ještě chvíli běhat a zbytek vystartoval plnou parou k cíli.
Doběh jsem druhej, úplně tuhej...
Nicméně jsme toto pondělí (tj. včera, tentokrát jsem to před půlnocí dopsat nestihl) měli první hodinu tělesné výchovy. Když jsem vloni prohlásil, že onen půlrok chození na judo byl prvním tělocvikem v celém mém životě, na nějž jsem nechodil jen z donucení, netušil jsem, že bude pravděpodobně i poslední.
Vinou jistých komplikací kolem loginů do registračního systému katedry tělesné výchovy jsem se mohl zapsat až tragicky pozdě. Tai-chi, asi jediná relativně lákavá možnost, byla zabraná odhadem tak někdy před stoletou válkou, čili tam na mě zbyly samé lákavé věci. Po odfiltrování všech, jež mají cokoliv dočinění s míčem (taková ta kulatá věc, co na ni mám alergii), zbylo pár různých variant aerobiku (včetně jednoho speciálního s výstupem na bedničku, to mě docela lákalo), country tance, kanoistika se zaměřením na eskymácké obraty a pak asi nejmenší zlo, které jsem se nakonec rozhodl zvolit, kondiční běh v lesoparku.
Ze SCUKu (dále jen Sportovní centrum Univerzity Karlovy) nás vyklusalo šestnáct (z toho někteří také v kraťasech, ovšem většinou tepláková liga) a jeden vysoce agilní člověk, který tomu všemu velel. A hurá skrz sídliště, přes čtyřproudovou silnici a do lesa.
Po krátké rozcvičce jsme vyběhli a můj indiánský styl zdokonalený díky přesunům mezi budovami na Matfyzu se nyní ukázal jako dramatická výhoda oproti zbytku. Takže zatímco já šel a sbíral síly, kolem funěla banda filosofů a já se nejen ze solidarity brzy přidal. Nikdy bych byl neřekl, že ten les je tak velký, ale bylo to dost na to, aby se nám tam dva lidi úplně beze stopy ztratili. A to myslím naprosto zcela seriózně a doufám, že je někdo najde dřív, než dojdou do Říma, kam vedou všechny cesty, tedy i ty místní.
Po dalších dvaceti minutách běhu a plodné diskusi o invazi Jack Russel teriérů mě napadla úžasná myšlenka, že bych totiž mohl do svých příspěvků na Equilibriu zakomponovat jednoho lehce zmateného medvědodlaka. Zbytek cesty jsem zpytoval svědomí, omlouval se Valborgovi, že jsem na něj zapomněl, a vysvětloval mu, že ho mám v podstatě fakt rád.
Chvíli před koncem běhu je těm, co toho mají dost, nabídnuta alternativní a kratší cesta, leč nikdo se po ní nevydá. Možná z hrdinství, možná kvůli živým vzpomínkám na ztrátu dvou kolegů, možná jenom proto, že jako já nestihli včas zahnout a je jim blbé se vracet.
Na cílové rovince se trochu zvýšilo tempo a dámy se stihly seznámit, ztracená dvojice se odnikud nevyloupla, tři divní tvorové se rozhodli ještě chvíli běhat a zbytek vystartoval plnou parou k cíli.
Doběh jsem druhej, úplně tuhej...
Sortsit
(prostě Short story)
Nedávno jsem si několikrát vyslechl od mojí ctěné matky, že chodit na lehko touhle dobou není vůbec moudré. Koneckonců, „kolik lidí v kraťasech jsi dnes viděl?“
Tato otázka vyvstala mi na mysli právě dnes (tedy pokud jsem tenhle příspěvek stihnul publikovat před půlnocí, jinak to bylo včera), když jsem si chtěl zajít pro studentský průkaz. Měli tam zrovna dnes (pokud jsem tenhle příspěvek stihnul publikovat před půlnocí) zavřeno, čili z toho sešlo, ale aspoň jsem měl prostor pro provedení krátkého průzkumu kraťasových návyků mých spoluobčanů.
(kdo se v Praze trochu orientuje, pochopí, kdo ne, může se zatím podívat na můj oblíbený večerníček)
Putování začalo na Náměstí Republiky, odkud jsem se vydal skrz Prašnou bránu do Celetné ulice, abych ke svému vyloženému nadšení zjistil onu radostnou novinu o tom, že průkazku holt budu muset vyžebrat jindy. Operativní vyhodnocení situace se zdařilo a já zamířil hnán svými orientačními pudy někam dál. Dost blbě se to popisuje, když jsem v tu chvíli sám nevěděl, kam jdu, každopádně podstatná je jedna věc – počet lidí spatřených v krátkých kalhotách se rovnal nule.
A to číslo se nezvětšilo ani po přechodu Staroměstského náměstí, kde mé naděje v bandu rusky hovořících turistů nepadly na úrodnou půdu a pohled na bandu opálených návštěvníků odněkud z jihu nebyl o moc optimističtější, než barva jejich černých svetrů.
Když už jsem tady, zajdu do knihovny, napadlo mě při pohledu na Jana Husa, a pak to mám kousek na metro. Jenže ono je sakra pondělí, kdy mají zavřeno, napadlo mě zhruba dvacet metrů od vchodu do knihovny. Jenže ono sakra není pondělí, ale úterý, napadlo mě, když jsem se za stálého pozorování nohou kolemjdoucích zanořil hluboko pod zem. Takže jsem se vrátil zpět na povrch a k mému překvapení stále nenašel nikoho, kdo by byl alespoň podobně lehce oděný jako já. Což se mi od té doby stávalo každou chvíli.
I v knihovně pak všichni ti zimomřivci chodili v dlouhých kalhotách a vůbec to tam působilo dojmem, že nějaké globální oteplování je čirý výmysl. Čili jsem popadl úvod do velštiny, něco málo k tomu (což mi připomíná, že jsem konečně zjistil název té úžasné knihy od zapomenutého autora, kterou jsem přečetl na jeden zátah tenkrát v Tatrách, stačilo vygooglit „ferry sinking adders murded furies“) a rychle odtamtud vypadl.
Takže za celý den jsem potkal přesně nula lidí v šortkách a jednu slečnu, co si nesla fošnu. Byl jsem z toho tak rozladěn, že jsem si prostě musel dát jedno eskymo ještě do druhé nohy. Je teprve konec září, ale já se nevzdám, já někoho najdu.
Nedávno jsem si několikrát vyslechl od mojí ctěné matky, že chodit na lehko touhle dobou není vůbec moudré. Koneckonců, „kolik lidí v kraťasech jsi dnes viděl?“
Tato otázka vyvstala mi na mysli právě dnes (tedy pokud jsem tenhle příspěvek stihnul publikovat před půlnocí, jinak to bylo včera), když jsem si chtěl zajít pro studentský průkaz. Měli tam zrovna dnes (pokud jsem tenhle příspěvek stihnul publikovat před půlnocí) zavřeno, čili z toho sešlo, ale aspoň jsem měl prostor pro provedení krátkého průzkumu kraťasových návyků mých spoluobčanů.
(kdo se v Praze trochu orientuje, pochopí, kdo ne, může se zatím podívat na můj oblíbený večerníček)
Putování začalo na Náměstí Republiky, odkud jsem se vydal skrz Prašnou bránu do Celetné ulice, abych ke svému vyloženému nadšení zjistil onu radostnou novinu o tom, že průkazku holt budu muset vyžebrat jindy. Operativní vyhodnocení situace se zdařilo a já zamířil hnán svými orientačními pudy někam dál. Dost blbě se to popisuje, když jsem v tu chvíli sám nevěděl, kam jdu, každopádně podstatná je jedna věc – počet lidí spatřených v krátkých kalhotách se rovnal nule.
A to číslo se nezvětšilo ani po přechodu Staroměstského náměstí, kde mé naděje v bandu rusky hovořících turistů nepadly na úrodnou půdu a pohled na bandu opálených návštěvníků odněkud z jihu nebyl o moc optimističtější, než barva jejich černých svetrů.
Když už jsem tady, zajdu do knihovny, napadlo mě při pohledu na Jana Husa, a pak to mám kousek na metro. Jenže ono je sakra pondělí, kdy mají zavřeno, napadlo mě zhruba dvacet metrů od vchodu do knihovny. Jenže ono sakra není pondělí, ale úterý, napadlo mě, když jsem se za stálého pozorování nohou kolemjdoucích zanořil hluboko pod zem. Takže jsem se vrátil zpět na povrch a k mému překvapení stále nenašel nikoho, kdo by byl alespoň podobně lehce oděný jako já. Což se mi od té doby stávalo každou chvíli.
I v knihovně pak všichni ti zimomřivci chodili v dlouhých kalhotách a vůbec to tam působilo dojmem, že nějaké globální oteplování je čirý výmysl. Čili jsem popadl úvod do velštiny, něco málo k tomu (což mi připomíná, že jsem konečně zjistil název té úžasné knihy od zapomenutého autora, kterou jsem přečetl na jeden zátah tenkrát v Tatrách, stačilo vygooglit „ferry sinking adders murded furies“) a rychle odtamtud vypadl.
Takže za celý den jsem potkal přesně nula lidí v šortkách a jednu slečnu, co si nesla fošnu. Byl jsem z toho tak rozladěn, že jsem si prostě musel dát jedno eskymo ještě do druhé nohy. Je teprve konec září, ale já se nevzdám, já někoho najdu.
Keltainen valta taas
(upravená verze, jak jsem s hrůzou a po obědě zjistil, po včerejším překopírování textu sem se někam vypařily všechny klávesové zkratky a o ty by neměl být nikdo ochuzen, takže... včerejší příspěvek reloaded: )
Tak jsem byl včera na krevních testech. Jestli něco ukážou, to se dozvím až za týden, ale možná by se hodilo vysvětlit, proč jsem tam vlastně musel.
V Ose totiž máme žloutenku. Není se čemu divit, když tam děláme samou špinavou práci a nad problémy si ruce nemyjeme. Díky nesledování televize a laxnímu přístupu ke zprávám obecně mi celá ta poplašná vlna se žloutenkovou epidemií nějak unikla, ale zjevně se rozhodla mi to vynahradit. Nedávná akce a provolávání „žluté síly“ v Giranu na náměstí (modří vědí) tak zpětně dostala trochu nový rozměr.
Také mám podle dlouholetých zaměstnanců velké štěstí, že můžu vidět, jak se v tom domě po dvaceti letech drhnou schody. Tento způsob útěchy zdá se mi poměrně na hovno.
Ale celé mě to tak nějak navedlo k přemýšlení, co to vlastně dělám a proč to dělám tak složitě.
(koho to nezajímá, tady je dobrá chvíle přestat číst a jít někam... jinam)
Abych mohl názorně demonstrovat možné upgrady, asi bude nejlepší nejdřív nějak naznačit, co že to tam vlastně dělám, kromě flákání se a čtení blogů. Přijdu za šéfovou a ta mi sdělí jméno osoby, kterou mám zlikvidovat, jak říkám, vyloženě špinavá práce. Likvidace samotná pak probíhá poněkud neakčně, přijdu do archivu, vytáhnu z dotyčného složky štos jeho ohlášek (ohláška – ž, pl. ohlášky) a přepíšu je do centrální databáze pomocí všemocného Oraclu.
To vypadá asi takhle, ale často ještě hůř.:
(modelovou skladbou budiž Let čmeláka, klávesové zkratky jsou ve hranatých závorkách, ostatní psáno kapitálkami (jako ve skutečnosti (což je mimochodem dost příšerné na pohled (psát místo čárek závorky byla blbost, teď jich tu je nějak moc))))
[Alt F5] KORSAKOV% [F8] [shift F8] [F7] LETCM% [F8] a hle, čmelák nalezen. Což je vlastně docela k ničemu, protože to znamená jen doplnit chybějící údaje a jako modelový příklad to nestojí za nic. Takže teď pro změnu simuluji nahrání skladby V čele běž!, což bude nějaká hypotetická budovatelská balada od Franty Vomáčky s textem Tondy Dráteníka. Ti jsou taky hypotetičtí.
[Alt F5] VOMACKAF% [F8] [shift F8] [F7] VCELEBEZ [F8] a nenajdete nic. Takže pro jistotu ještě jedna kontrola. [F12] [ctrl F4] VCELEBEZ% [F8] a hle, ono nám to něco našlo, dokonce třikrát. Po krátkém zkoumání zjistíte, že se jedná o skladby Včele bez (ve smyslu „kohoutovi česneku, hrachu jeho družce, včele bez a na záda mi vlez“), V cele bez (jako třeba „v cele nahoře bez“) a V celé bezpečné zóně. Diakritika a interpunkce tenhle program prostě nezajímají, takže vcelku originální titul Myš v Africe pak vypadá jako nudná oslava Mysu dobré naděje.
Hurá, můžu zadávat. [F12] [tab] OT (žádný offtopic, to znamená originální název a píše se to tam úplně vždycky, nechápu, proč to tam nejde nastavit defaultně) [tab] V CELE BEZ! [tab] [klik na ISWC] (nechápu, co ta zkratka znamená, ale je to jakýsi kód) [tab] [tab] [tab] (jo, třikrát) TEN ORC (ne, to není kolonka autor, to je kolonka instrumentace a tyhle zkratky znamenají tenor s doprovodem orchestru) [tab] 0 (pořád nejsme u autora, tohle je počet minut) [tab] 45 (sekundy) [tab] D (jako domácí skladba, já jiné nedělám, abych neudělal mezinárodní ostudu) [tab] SER (to není pokyn, to je označení vážné hudby a dodnes moc nechápu klíč rozlišování vážné a populární, takže to tak nějak střílím od boku) [tab] 12 (to je opus, ať už to znamená cokoliv) [tab] [tab] [tab] [tab] [tab] [tab] 12051949 (to je datum, obvykle se pohybuje mezi lety 1929 (deset let po založení OSA) a 1931 (Harold Clayton Urey objevil deuterium, ale to spolu nejspíš nesouvisí)) [tab] OH (jako že ty kecy jsou z OHlášky) [tab] [tab] 1 (body, které za to dílo přidělila jakási tajuplná organizace, která podle mého sídlí někde v -2. patře) [tab] 12 (další body, asi jiné a horší, protože těch je vždycky podstatně víc) [tab] CAST Z CYKLU: PIONYRUM
A to je všechno. Na téhle stránce, protože jak jste si možná všimli, autor tam vůbec nikde nehraje roli. Protože k tomuhle formuláři je totiž přes pár zkratek provázáno dalších několik a aby to nebylo moc jednoduché, každý z těch podformulářů má vlastní sadu klávesových zkratek, takže pokud [ctrl F3] v jednom otvírá záznam, v jiném pravděpodobně zapíná sebedestrukci budovy. Takže popojedem.
[ctrl F5] C (jako skladatel) [tab] [tab] [tab] [F9] VOMACKAF% [F8] a následuje zděšení, neboť najdete pět Františků Vomáčku. A jak teď zjistit, který je ten pravý... Rovnou vyloučím ty dva, co mají příznak A, to jest textaře. Zbývají tři, jeden s příznakem DP (to znamená, že má Dlouhé Papuče, prostě natáhl bačkory a už je to víc jak sedmdesát let), takže toho vynechám taky, ten by ohlášku poslal sotva. A poslední vyhozený je pseudonym Arnošta Trumpety, takže máme vítěze, [enter].
[ctrl c] (Vomáčkův kód hezky do schránky) 8 (podíly označené VP, takzvaná velká práva, vůbec nechápu, co to je, ale dělí se to mezi autory podle docela pěkné a složité tabulky, kterou už umím skoro nazpaměť) [tab] 12 (množství bodů dělených mezi autory) [tab] 50 (MP, asi tedy práva malá, vyjadřují se v procentech, aby to bylo pestřejší) [tab] [tab] [tab] [tab] [tab] [tab] 12051949 (zase datum) [šipka dolů]
A (textAř) [tab] [tab] [tab] [F9] DRATENIKANTONIN [F8] a najdu jednoho jediného Tondu Dráteníka, který ovšem zdá se zemřel v roce 1889 a má tedy Dlouhé Papuče. To znamená, že budu muset upravit práva Vomáčkovi, ale to až později. [enter] (tady často lituji, že neexistuje ještě druhá schránka, protože by mi to ulehčilo dost hledání) 4 (textař dostává jen třetinu práv, do nebe volající nespravedlnost) [tab] 12 [tab] 0 (protože je po smrti, jinak by měl 50%) [šipka nahoru] 100 (úprava Vomáčky) [F2]
[F10] to uloží, v téhle relaci, v jiné maže a to je pak vždycky spousta srandy, když to člověk splete. Jenže tímhle ukládáním to nekončí, říkal jsem přeci, že těch podformulářů je víc.
[ctrl F1] MOD (kdyby na tom dělali oba, je tam ORI, hallowed are they) [tab] ADM (jako že Vomáčka přidal svoji hudbu k textu chudáka mrtvého Dráteníka) [tab] [tab] ORI (protože ten text nezměnil a jestli ano, zapomněl se zmínit) [ctrl F1] a jsme zpátky na hlavním formuláři. A aby to nebylo všechno, balada V čele běž! je v jistých kruzích známa také jako Pochod pionýrů a byla přeložena do maďarštiny jako Fcsölöbész. Přichází na řadu [ctrl F2]
POCHOD PIONYRU [tab] AT (jako alternativní název) [šipka dolů] FCSOELOEBESZ (tady skoro pláču) [tab] TT (jako přeložený název) [F2]
[F10] uložit, kliknout na tlačítko WID a hotovo.
Připadá vám to jako pěknej bordel? Zdá se, že jste do toho opravdu pronikli. Mimochodem, moje instruktáž probíhala přesně takhle, jenom s jiným titulem, takže jsem svou techniku sebestudia vypiloval k naprosté dokonalosti.
Průměrný výkon je údajně třicet těchhle zmetků za hodinu. Na jednu stranu jsem schopen jich dát šedesát, ale na tu druhou se pak často objeví nějaký trouba, co psal švabachem, rozpíjivým inkoustem a ještě v nářečí, a pro samé dešifrování těch podivných znaků jsem rád za deset, nehledě na to, že pár těch starožitných papírů se mi už doslova rozsypalo pod rukama.
Dneska tam nějakou shodou okolností zabloudil Ivan Mládek, a protože jsem hned u dveří a tudíž na ráně, zeptal se mě, kde najde paní Chalupovou. Plánoval jsem, že ho zákeřně pošlu jinam, ale protože jsem neměl nejmenší tušení, koho že to hledá, nemělo to takový efekt, i když jsem ho nakonec na druhou stranu opravdu poslal.
A nakonec důkaz, že ta práce je fakt absolutní zlo:
Tak jsem byl včera na krevních testech. Jestli něco ukážou, to se dozvím až za týden, ale možná by se hodilo vysvětlit, proč jsem tam vlastně musel.
V Ose totiž máme žloutenku. Není se čemu divit, když tam děláme samou špinavou práci a nad problémy si ruce nemyjeme. Díky nesledování televize a laxnímu přístupu ke zprávám obecně mi celá ta poplašná vlna se žloutenkovou epidemií nějak unikla, ale zjevně se rozhodla mi to vynahradit. Nedávná akce a provolávání „žluté síly“ v Giranu na náměstí (modří vědí) tak zpětně dostala trochu nový rozměr.
Také mám podle dlouholetých zaměstnanců velké štěstí, že můžu vidět, jak se v tom domě po dvaceti letech drhnou schody. Tento způsob útěchy zdá se mi poměrně na hovno.
Ale celé mě to tak nějak navedlo k přemýšlení, co to vlastně dělám a proč to dělám tak složitě.
(koho to nezajímá, tady je dobrá chvíle přestat číst a jít někam... jinam)
Abych mohl názorně demonstrovat možné upgrady, asi bude nejlepší nejdřív nějak naznačit, co že to tam vlastně dělám, kromě flákání se a čtení blogů. Přijdu za šéfovou a ta mi sdělí jméno osoby, kterou mám zlikvidovat, jak říkám, vyloženě špinavá práce. Likvidace samotná pak probíhá poněkud neakčně, přijdu do archivu, vytáhnu z dotyčného složky štos jeho ohlášek (ohláška – ž, pl. ohlášky) a přepíšu je do centrální databáze pomocí všemocného Oraclu.
To vypadá asi takhle, ale často ještě hůř.:
(modelovou skladbou budiž Let čmeláka, klávesové zkratky jsou ve hranatých závorkách, ostatní psáno kapitálkami (jako ve skutečnosti (což je mimochodem dost příšerné na pohled (psát místo čárek závorky byla blbost, teď jich tu je nějak moc))))
[Alt F5] KORSAKOV% [F8] [shift F8] [F7] LETCM% [F8] a hle, čmelák nalezen. Což je vlastně docela k ničemu, protože to znamená jen doplnit chybějící údaje a jako modelový příklad to nestojí za nic. Takže teď pro změnu simuluji nahrání skladby V čele běž!, což bude nějaká hypotetická budovatelská balada od Franty Vomáčky s textem Tondy Dráteníka. Ti jsou taky hypotetičtí.
[Alt F5] VOMACKAF% [F8] [shift F8] [F7] VCELEBEZ [F8] a nenajdete nic. Takže pro jistotu ještě jedna kontrola. [F12] [ctrl F4] VCELEBEZ% [F8] a hle, ono nám to něco našlo, dokonce třikrát. Po krátkém zkoumání zjistíte, že se jedná o skladby Včele bez (ve smyslu „kohoutovi česneku, hrachu jeho družce, včele bez a na záda mi vlez“), V cele bez (jako třeba „v cele nahoře bez“) a V celé bezpečné zóně. Diakritika a interpunkce tenhle program prostě nezajímají, takže vcelku originální titul Myš v Africe pak vypadá jako nudná oslava Mysu dobré naděje.
Hurá, můžu zadávat. [F12] [tab] OT (žádný offtopic, to znamená originální název a píše se to tam úplně vždycky, nechápu, proč to tam nejde nastavit defaultně) [tab] V CELE BEZ! [tab] [klik na ISWC] (nechápu, co ta zkratka znamená, ale je to jakýsi kód) [tab] [tab] [tab] (jo, třikrát) TEN ORC (ne, to není kolonka autor, to je kolonka instrumentace a tyhle zkratky znamenají tenor s doprovodem orchestru) [tab] 0 (pořád nejsme u autora, tohle je počet minut) [tab] 45 (sekundy) [tab] D (jako domácí skladba, já jiné nedělám, abych neudělal mezinárodní ostudu) [tab] SER (to není pokyn, to je označení vážné hudby a dodnes moc nechápu klíč rozlišování vážné a populární, takže to tak nějak střílím od boku) [tab] 12 (to je opus, ať už to znamená cokoliv) [tab] [tab] [tab] [tab] [tab] [tab] 12051949 (to je datum, obvykle se pohybuje mezi lety 1929 (deset let po založení OSA) a 1931 (Harold Clayton Urey objevil deuterium, ale to spolu nejspíš nesouvisí)) [tab] OH (jako že ty kecy jsou z OHlášky) [tab] [tab] 1 (body, které za to dílo přidělila jakási tajuplná organizace, která podle mého sídlí někde v -2. patře) [tab] 12 (další body, asi jiné a horší, protože těch je vždycky podstatně víc) [tab] CAST Z CYKLU: PIONYRUM
A to je všechno. Na téhle stránce, protože jak jste si možná všimli, autor tam vůbec nikde nehraje roli. Protože k tomuhle formuláři je totiž přes pár zkratek provázáno dalších několik a aby to nebylo moc jednoduché, každý z těch podformulářů má vlastní sadu klávesových zkratek, takže pokud [ctrl F3] v jednom otvírá záznam, v jiném pravděpodobně zapíná sebedestrukci budovy. Takže popojedem.
[ctrl F5] C (jako skladatel) [tab] [tab] [tab] [F9] VOMACKAF% [F8] a následuje zděšení, neboť najdete pět Františků Vomáčku. A jak teď zjistit, který je ten pravý... Rovnou vyloučím ty dva, co mají příznak A, to jest textaře. Zbývají tři, jeden s příznakem DP (to znamená, že má Dlouhé Papuče, prostě natáhl bačkory a už je to víc jak sedmdesát let), takže toho vynechám taky, ten by ohlášku poslal sotva. A poslední vyhozený je pseudonym Arnošta Trumpety, takže máme vítěze, [enter].
[ctrl c] (Vomáčkův kód hezky do schránky) 8 (podíly označené VP, takzvaná velká práva, vůbec nechápu, co to je, ale dělí se to mezi autory podle docela pěkné a složité tabulky, kterou už umím skoro nazpaměť) [tab] 12 (množství bodů dělených mezi autory) [tab] 50 (MP, asi tedy práva malá, vyjadřují se v procentech, aby to bylo pestřejší) [tab] [tab] [tab] [tab] [tab] [tab] 12051949 (zase datum) [šipka dolů]
A (textAř) [tab] [tab] [tab] [F9] DRATENIKANTONIN [F8] a najdu jednoho jediného Tondu Dráteníka, který ovšem zdá se zemřel v roce 1889 a má tedy Dlouhé Papuče. To znamená, že budu muset upravit práva Vomáčkovi, ale to až později. [enter] (tady často lituji, že neexistuje ještě druhá schránka, protože by mi to ulehčilo dost hledání) 4 (textař dostává jen třetinu práv, do nebe volající nespravedlnost) [tab] 12 [tab] 0 (protože je po smrti, jinak by měl 50%) [šipka nahoru] 100 (úprava Vomáčky) [F2]
[F10] to uloží, v téhle relaci, v jiné maže a to je pak vždycky spousta srandy, když to člověk splete. Jenže tímhle ukládáním to nekončí, říkal jsem přeci, že těch podformulářů je víc.
[ctrl F1] MOD (kdyby na tom dělali oba, je tam ORI, hallowed are they) [tab] ADM (jako že Vomáčka přidal svoji hudbu k textu chudáka mrtvého Dráteníka) [tab] [tab] ORI (protože ten text nezměnil a jestli ano, zapomněl se zmínit) [ctrl F1] a jsme zpátky na hlavním formuláři. A aby to nebylo všechno, balada V čele běž! je v jistých kruzích známa také jako Pochod pionýrů a byla přeložena do maďarštiny jako Fcsölöbész. Přichází na řadu [ctrl F2]
POCHOD PIONYRU [tab] AT (jako alternativní název) [šipka dolů] FCSOELOEBESZ (tady skoro pláču) [tab] TT (jako přeložený název) [F2]
[F10] uložit, kliknout na tlačítko WID a hotovo.
Připadá vám to jako pěknej bordel? Zdá se, že jste do toho opravdu pronikli. Mimochodem, moje instruktáž probíhala přesně takhle, jenom s jiným titulem, takže jsem svou techniku sebestudia vypiloval k naprosté dokonalosti.
Průměrný výkon je údajně třicet těchhle zmetků za hodinu. Na jednu stranu jsem schopen jich dát šedesát, ale na tu druhou se pak často objeví nějaký trouba, co psal švabachem, rozpíjivým inkoustem a ještě v nářečí, a pro samé dešifrování těch podivných znaků jsem rád za deset, nehledě na to, že pár těch starožitných papírů se mi už doslova rozsypalo pod rukama.
Dneska tam nějakou shodou okolností zabloudil Ivan Mládek, a protože jsem hned u dveří a tudíž na ráně, zeptal se mě, kde najde paní Chalupovou. Plánoval jsem, že ho zákeřně pošlu jinam, ale protože jsem neměl nejmenší tušení, koho že to hledá, nemělo to takový efekt, i když jsem ho nakonec na druhou stranu opravdu poslal.
A nakonec důkaz, že ta práce je fakt absolutní zlo:
Neljä päivää
Jenom rychlá rekapitulace posledních čtyř dnů:
Výlet do vesnice, kde jsou lvi, divné souškolí a kupodivu žádný Rimbaudův spáč, se ukázal jako naprosto parádní nápad. Původně nebyl koncipován jako sraz hráčů Lineage, ale nakonec to do něj moc daleko nemělo. Takže večer se to tam strhlo v orgie, kdy všichni v nograde pyžamech tančili jako trpaslice do rytmu Cotton Eye Joe a pak se nás pár řezalo násadami od mopů +
Následujícího dne nám sice debatu o historii a podobných vznešených věcech strašně rušila šíleně šišlající trubka Langerová z nedalekého bigbítového festivalu, ale to už se peklo maso a stejně měl každý plnou pusu a s tou se nemluví, takže jsme se jenom smáli a dusili a tak a pak se vší parádu usnuli u řecké pohádky o třech stech fotbalistů.
A dnes jsem se byl zapsat ke studiu na Filosofické fakultě. Nebyla to ani z desetiny taková zábava, jako před rokem na Matfyzu. Neodehrával se v žádném simulovaném postapokalyptickém světě podobném Matfixu, ale v trapné realitě a snad jediným společným jmenovatelem byl počet viděných syslů.
Loni jsem si místy připadal jako trotl, když nás ta milá osoba vedla krok za krokem ve vyplňování indexů, tady ani chvilku, protože ta vyloženě nemilá osoba asi tak nějak předpokládala, že už jsme je vyplňovali alespoň šestkrát. Takže jako trotl si budu připadat tak za půl roku, až se zjistí, že jsem to vyplnil špatně.
Při odchodu mi pak nějaká zvláštní existence, jakých je v té budově mimochodem docela dost, podala takový pomačkaný proužek papírů a zdrhla. Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, vyšel ven na denní světlo a teprve tam si to přečetl. Jednou z možností trávení tělocviku je zjevně i šerm. Hmmm...
Cestu do práce jsem pak strávil čtením jakéhosi manuálu ke škole, což byla chyba, jak jsem si uvědomil až na konečné, kam jsem samozřejmě vůbec neměl jet. Soudě podle ní teď přijdou tři měsíce chaosu.
Let them come!
Työpöytä
Padmé na plošnou štafetu odmítla reagovat. Asi má jako wallpaper nahého Jarmoma nebo co, čili buďme za to rádi.
Tady je moje:
A to je celé. S lítostí oznamuji, že žádné dva další šťastlivce, co by dostali příležitost pochlubit se svou turbo vytuněnou plochou, jmenovat nehodlám. Někdo to prostě musel přerušit.
A nakonec něco o mývalech!
Tady je moje:
A to je celé. S lítostí oznamuji, že žádné dva další šťastlivce, co by dostali příležitost pochlubit se svou turbo vytuněnou plochou, jmenovat nehodlám. Někdo to prostě musel přerušit.
A nakonec něco o mývalech!
Rokin Mestarit 2008
(ve značné zkratce se skrytým poselstvím)
Změny počasí z tropických veder na tropické deště byly fajn.
Alkoholu se vypilo tolik, že by to opilo všechny velryby na světě.
Radim nerozbil ani jeden meloun hlavou, šetří plantáže.
Opravdu pozoruhodný odér Uličky smrti jen tak nezapomenu.
Kravál jako při testu atomové bomby, nebo spíš několika, vládl okolí.
Ani fotek moc nemám, což mi připomíná, že je po mně někdo chtěl.
Spát na drnu je vážně osvěžující, a ani vám k tomu nemusí kapat na hlavu.
I když jsem se snažil, Treiba jsem neviděl, zato si mě všimla Zvěmi.
Navštívil jsem vystoupení celé poloviny kapel, kvůli kterým jsem jel.
Enormní množství enormně opilých lidí dokreslovalo atmosféru.
Jestli byly mé modlitby vyslyšeny, zloděj si mých peněz moc neužil.
Exkrement story bych rád slyšel ještě podesáté, bylo to působivé.
Davy lidí v černém mě pronásledovaly až do snů, Bílá orchidej taky.
U některých mě zaujala schopnost říct větu, v níž slušné byly jen předložky.
Viikonloppu kauassa
Anebo Chotěbořská sága
(Jména osob vynechávám záměrně, chci předejít debatám, na koho jsem zapomněl úkladně a na koho ne)
(Jména osob vynechávám záměrně, chci předejít debatám, na koho jsem zapomněl úkladně a na koho ne)
Přiznávám se, původně jsem do té pekelné díry vůbec nechtěl jet, ale ukázalo se, že lepší příležitost pro předání dvou mocných artefaktů, o něž jsem velmi stál, už asi nikdy nedostanu, takže… sails up!
Dorazit na místo až ve večerních hodinách má svoje kouzlo. Odpolední horka jsou pryč, ne že by mi tedy vadilo slunce, fronty u registrací taky, roje mušek přitahovaných žlutou barvu bohužel nikoliv, takže valkýra musela své zlaté brnění vyměnit za něco méně lákavého. Pro breberky.
Typická ukázka místní architektury
Už po pár minutách strávených v usínajícím městě plném vlkodlaků, upírů a Darth Vaderů se ke mně donesly zvěsti, že se po mně shání někdo shora. Tuto informaci jsem považoval za naprosto kruciální, ergo jsem neváhal a zmocnil se duálních vidliček, pochopitelně jen a jen na svou obranu a plastových.
Na každý pád jsem pak byl natolik ostražitý vůči chlápkům v kvádru, že nebyl nejmenší problém zatáhnout mě do něčeho, co zvenku vypadalo jako auto, ovšem toto zdání bylo uměle vyvoláno. Ve skutečnosti se jednalo o TARDIS s funkčním maskovacím obvodem a palubním barem i hydroponickou farmu na papričky, které chutnaly zhruba jako fotonové torpédo a po jejichž požití se pro vás na chvíli zastavil čas.
A čo bolo dalej? Nějaké to rušení nočního klidu, ohrožování mravní výchovy mládeže (na conu, haha) a taková ta klasická směska obscénností. Nic z toho kupodivu neupoutalo pozornost kolemjdoucí bandy ze SG Galaxy, asi provozovali to samé někde jinde. Vzhledem k tomu, že jeden člen jejich družiny mi měl předat první z mocných artefaktů, to jest ostatky lidské manifestace zla a utrpení, jal jsem se je pronásledovat a v temné uličce je předběhl. Jak mého oka zřeli jas, do srdcí se jim vloudil děs, leč tento strach kýžené ovoce nepřinesl. Respektive ona osoba onu relikvii nepřinesla. Takže jsme se dohodli, že se někdy zítra někde sejdeme. Note to self: tohle už nikdy nedělej, dvě neznámé v jednom primitivním plánu z něj rázem udělají mission impossible.
Tak či tak, noc kolem zhoustla nepředstavitelně rychle a ač se po vylidněném městě dále šouraly hloučky divných lidí, nějak jsem neměl chuť na krev a šel spát.
Ráno následujícího dne jsme s valkýrou potkali několik dalších známých lidí, z nichž někteří viz fotodokumentace o tom neměli ani ponětí.
Treib spící; to oranžové s půlkou ksichtu je Pravda
A potom mám až do večera celkem solidní nepořádek v tom, co se vlastně dělo. Jsou to jen takové útržky – Rychlá rota, Byl jednou jeden život, zatraceně subjektivní přednáška o klišé v rpg, u baru jsem se opřel o meč pověšený na stěně, pak prošvihl příležitost zeptat se jisté osoby podruhé na tu samou věc a v mezičase brousil vidličky, neboť okamžik konfrontace s bytostí vyšších sfér se neúprosně blížil.
Došlo k němu hned poté, co tři individua našla Force Factor. Ne že bych si snad pamatoval, co to bylo, nebo u koho to vlastně našli, ale určitě to bylo pekelně důležité a taky kolem toho byla spousta zpívání, umělých prsou a zombií. Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem na zbraně nestihl ani pomyslet, natož je vytasit, asi nějaký trik se zpomalením času nebo co. Naštěstí vše dopadlo dobře, nikdo neumřel, já dostal Knihu a všichni jsme se jako lusknutím prstu přenesli do Vočí, kde se kolem našeho stolu vystřídala spousta lidí, někdo zůstal jen chvíli, jiní podstatně déle, pilo se to divné jižní víno s ovocem, pivo (fotka, na níž ho cucám brčkem, doufám zmizí tam kde důkazy o vraždě Masaryka), absinth, který je přeci strašně odporný, něco vonícího po višních a možná další a další věci, které jsem do té doby ani neviděl a které by zabily nejednoho smrtelníka. To nás vyšší naštěstí moc trápit nemuselo.
Takže jsem se dozvěděl, jaký mejdan se chystá mezi nebem a peklem, že Vojta už má internet (!), že Voden dokáže chvíli i mlčet a jen pozorovat (co pozoroval, když u stolu seděly mimo jiné valkýra s ďáblicí, snad netřeba komentovat), poslouchal pohádky vlkodlačí babičky (pohádkové babičky, aby bylo jasno), prošvihl turnaj v Battlefrontu, vyslechl pár historek ze života, které vypravěč odmítl vyprávět, a „když už o tom mluvíme, Sid, když máš na sobě něco tak krátkýho a zvedneš se, dávej si pozor, v jakým to máš stavu, vypadá to pak velmi japonsky.“
Ve zkratce – tahle část víkendu zvedla jeho hodnocení asi tak na dvojnásobek. Nicméně i tohle skončilo, takže jsme šli spát.
Neděle, den třetí a poslední. Ještě se našlo pár známých lidí, kteří nám do té doby unikali, ale hlavně se během konzumace pizzy v Sokolovně odkudsi vyloupla nosička ostatků, která je tentokrát už měla i s sebou. Získání Knihy tak bylo umocněno ještě o získání ďáblovy relikvie a mise mohla úspěšně skončit, což se taky stalo, hned po sežrání půlky prasete s příchutí lipového čaje (mohlo se tedy péct i něco jiného, Pravda) a určitě dalších věcech, které nezveřejňuji záměrně, neboť takhle budou až do konce věků zahaleny tajemstvím. Třeba si na ně do té doby i vzpomenu.
Tak či tak, byl to asi můj poslední Festival Fantazie. Pokud se do příštího nenajde nějaká silná motivace (další Kniha, další relikvie, pohřeb Toho, jehož jméno se tu objevilo dvakrát), radši zůstanu doma a ty peníze si nechám na zbývající cony, jejichž nákladnost v součtu pořád nepředčí tenhle. A nebo začnu pořádat vlastní con, s blackjackem a děvkama, ou yeah.
Závěrem bych rád požádal o pomoc při identifikaci této momentky. Mám sice jistou teorii, co by to mohlo být, ale víc hlav víc ví.
Pohjoinen tuuli III
Jdu s veselou partou po políčku s šantou
a chce se nám spát čím dál víc.
Dobře nám hráli a tam někde v dáli
jede vlak z Otrokovic.
Měsíc září rudě, my kopem hrob nudě
a kostlivec posvětí kříž.
Vlk zavyje táhle, nás zastaví náhle
až ze želez bytelná mříž.
Vítr nad Zlínem zle fičí, vážně už chce se nám spát.
Chlapa co s psem na nás křičí, nebudeme zbytečně srát.
Jaro voní hájem, my jevíme zájem
o přeměnu Bible v popel.
Jsme prostředí znalí a Radim už pálí
ten sajrajt [made in hell].
Vatra už plane, snad nic se nestane
a škvár se promění v prach.
Pak bereme roha a včas naše noha
překročí Českých dráh prah.
Vítr nad Zlínem zle fičí, vážně už chce se nám spát,
přešli jsme po zemi ničí, nemuseli se s nikým prát.
Pakanajuhla
Starý bard pomalu vyšel z chýše k ohništi, kolem nějž již v kruhu seděli válečníci, šamani i všudypřítomná vesnická verbež. Každý se přišel podívat a poslechnout si vyprávění šedovlasého Vikinga, který za mlada procestoval svět, usadil se tady v Metsole a od té doby vypráví svoje jistě notně domyšlené báchorky.
Zastavil se pár kroků před planoucím ohněm a stejně planoucím pohledem přejel posluchače, zejména pak několik zvědavých dětí.
„Copak byste rády slyšely, děti?“ zeptal se drobotiny a usadil se na dubový špalek popsaný runami.
„Povídej nám o Paganfestu, dědo,“ škemrala mládež a nezbedně po sobě házela šišky.
„Dobrá, to bylo tenkrát takhle,“ rozpovídal se stařešina a šišková palba rázem utichla, stejně tak všechny ostatní zvuky, ztichl i praskot ohně a chrápání náčelníkovy ženy z vedlejší jurty.
„Na velkou výpravu jsme se vydali ve třech. Tom Bombadil, Martin Tistelsson av Gödselhög a já. Protože cíl naší cesty ležel daleko v divokých krajích na východě, museli jsme se tam dopravit lodí z hlavního přístavu, kde se k nám připojili další tři udatní bojovníci, jejichž jména a identita jsou mi dosud záhadou.
Nalodili jsme se, v šesti bez problémů obsadili celou jednu kajutu a loď zamířila dračí hlavou vstříc temnému území, vedena samotným Njördem. Naši kolegové byli na cestu mnohem lépe zásobeni, jak se brzy ukázalo. S průměrem zhruba šesti korbelů piva na hlavu ten náš, který činil přesně 0,66, hravě přebili. Tom jim pochopitelně od pár plecháčků ochotně pomohl.
Plavba byla dlouhá, její začátek byl přímo ideální na zpívání hrdinských ód.“
Sails up! We're leaving today
Distant lands are calling
Cowards stay at home; this is a quest of true men
Farewell, should we never see again
Weeping women waiving at the pier
When the sky starts cry
But neither rain, nor wind can make us turn around
What's decided, has to be done
„Plavbu neprovázely žádné komplikace, spíše naopak. Naši tři spolubojovníci totiž patřili do zvláštního řádu mnichů, který prodejem magických talismanů vydělává peníze na opuštěné děti, sirotky a tak vůbec.
Poutač byl rázem pomocí Tomovy žvýkací gumy připevněn na dveře kajuty, s velkým ohlasem se však neshledal, takže bratři mniši vyrazili ... ŽENA! ... na horní palubu, aby amulety prodávali tam. Slogan „My jsme zlí black metalisti a sníme vás, nechcete srdíčko?“ na ostatní cestující zjevně moc nezabíral, protože se po chvíli vrátili poměrně zklamaní.
Takže jsme si náladu kolektivně spravili rozjímáním nad Novým zákonem, citováním jednotlivých veršů a hlubokému filosofování nad jejich poselstvím všem generacím světa. Zejména nás pak zaujala pasáž se sedmiokým a sedmirohým Beránkem. Ti křesťané jsou blázni.
A pak jsme tam najednou byli. V osadě daleko od civilizace, kde roste na stromech tolik jmelí, že by druidové všech zemí nemuseli pár let sklízet nikde jinde.
Protože jsme tu již dvakrát na válečné výpravě byli, věděli jsme, kde rozložit základní tábor. Jenže jak vidno, časy se mění, takže místní hostinec pro kavaleristy nebyl vhodná volba. Nejen že hostinská byla neskutečně šeredná, ona hlavně vůbec neměla místní vyhlášenou delikatesu, z řeky vytaženého utopence se zelím. Mračil jsem se na ni tak, že jí musela zkysnout laktóza.
Přišel čas zvednout se a za hurónského válečného pokřiku vyrazit do boje.“
Into battle we ride with Gods by our side
We are strong and not afraid to die
We have an urge to kill and our lust for blood has to be fulfilled
We’ll fight till the end! And send our enemies straight to Hell!
„Stráž nás dovnitř nejdřív nechtěla pustit, teprve když jsme dokázali, že o nás sám velký náčelník ví, uvolnila cestu. Pohled na stovky pohanských válečníků byl vskutku působivý, místy až děsivý, když si člověk představil, že ti všichni se budou muset vejít do té směšně malé svatyně.
Pohanské slavnosti začaly záhy a nečekaně, jacísi Čechové, kteří zjevně trochu moc poslouchali Apocalypticu a rozhodli se, že to zvládnou taky, lépe a jenom ve třech s bubeníkem. Zmalovali se vskutku řádně, ale stejně tam byli tak trochu navíc.“
Apoca... Hyperion
„Podstatně zajímavější to začalo být s příchodem Švýcarů. Od Eluveitie jsem nic nečekal, ale dočkal se velmi příjemného překvapení, rohatých dud a také flašinetu v rukou jedné ze dvou dam. Galské veselí jak se patří a během nich jsme se pomalu přesouvali blíže a blíže k pódiu.“
Galské tance
„Protože na scénu měli přijít Týr, hoši z Faerských ostrovů. Po několikaminutovém povídání v jejich jazyce skutečně přišli. Nemám páru, o čem ten úvod byl, ale to, co následovalo, mi nedovolilo o tom přemýšlet.
Za chvíli už celá svatyně hulákala Hail to the Hammer! a vůbec bych sotva čekal, že přijde to, co přišlo. Totiž konec. Nevím, jak dlouho jsem se svými spolubojovníky zmateně koukal, jestli to je vše, každopádně brzy se potvrdilo, že to skutečně je vše. Nezahráli Regin Smiður, Torsteins Kvædi ani Wild Rover a kdyby mezi těmi třemi zahranými nebyl alespoň z nouze dobrý Ramund hin Unge, asi bych je proklel do třetího kolene.
Takže pánové, příště víc, za tohle by vám měl Odin nadělit pár bezesných nocí s běhavkou.
Takhle jsme si jako náhradu museli s celým kotlem notovat Vysoký jalovec, což bylo mimochodem poprvé, kdy se Bombadilovi povedlo strhnout víc než tři další lidi.“
Ólavur ridarrós
„První Finové večera se objevili velmi záhy. Moonsorrow. Doposud se mi nepodařilo zjistit, jestli jsou Měsíce, nebo Řada, ale očividně ani oni si ještě nevybrali. Od těch jsem naprosto netušil, co čekat, protože všechna jejich mně známá díla mají zhruba půl hodiny čistého času. Ale zjevně toho mají v záloze víc, což nám stylem Jotunheimských taky předvedli.“
Plešoun hledá strunu G
„A pak začal Ragnarök. Midgard se otřásl v základech a Ásgard zpozorněl, co že se to děje a proč že to někdo přitáhl na pódium parohy. To nic, to se jenom na scéně za zpěvu Wooden Pints objevili Korpiklaani, což do kotle vneslo takový náboj, jako kdyby tam Tór hodil kladivo. Ustoupit do bezpečnější pozice byla jasná volba a vůbec mi nevadí, že jsem se tak nemohl účastnit hledání cizích brýlí uprostřed bitevní vřavy.
Mimo ni jsem mohl z dostatečné blízkosti poslouchat prakticky všechny moje oblíbené kousky snad s výjimkou Nordic feastu, ale to už bych chtěl asi moc. Taky nám oznámili radostnou novinu, že k nám budou jezdit „every fucking year“. Nevím, jaký to je, ale snad je častěji než přestupný.
Po chvíli remcání, že možná jsme ožralové, ale rozhodně ne malí, zahráli i H[a]ppy little boozer, Hittavainen se usmíval podezřele moc a prakticky pořád a také jsme viděli úžasnou ukázku šamanských tanců. Jen si nejsem jistý, jestli to motání k tomu patří taky.“
Salon, korven klaani
„Po dlouhé přestávce, během níž někdo odtáhl parohy a přitáhl stylově ozdobené klávesy a další nezbytné součásti výzdoby, nastoupila závěrečná banda. Opět Finové, opět parádní, Navíc s přehledem vyhráli soutěž o nejhezčí klávesačku, možná proto, že byla jediná, a soutěž o nejošklivější bubenici, možná proto, že to byl chlap.
Jako jediní taky mohli přidávat, ale ani tak se nedostalo na Finnish Medley nebo Dragonheads, na které jsem se zatraceně těšil.
Prozřetelně jsme se vytratili již těsně před koncem, abychom nebyli davem ušlapáni, a venku se minuli s několika již odpočívajícími Vikingy.“
Ta fešná pianistka je vedle toho ošklivého kytaristy
„Pohanské slavnosti tímto skončily, ale noc byla ještě mladá a my se nechtěli nějakých pět hodin nudit čekáním na první ranní loď.
Hnáni vírou v to, že tentokrát to dokážeme, vypravili jsme se na dlouhou cestu do Otrokovic, nejbližšího většího města.
Já s Bombadilem jsme vedli celou šestičlennou skupinu neomylně ve svých říjnových stopách, to jest rovnou skrz opuštěné kovárny, doly a stáje. Trochu nás vyděsila čtveřice místních hraničářů, městem placených strážců zákona, na dvou bílých koních se zelenými sedly. Ale nijak si nás nevšímali, asi čekali na nalité výtržníky z řad druidů.
Takto ve větším počtu působily prázdné a chátrající domy mnohem méně děsivě, až do chvíle, kdy jsme narazili na chlápka s velkým divokým psem. Kdyby psa neměl, přemůžeme ho hravě a pokračujeme, ale nechtěli jsme ubližovat té němé tváři, takže jsme v jeho zájmu celé stavení obešli a prodloužili si tak cestu o nějakou tu jarní míli.
Šlo se nám rychle a snadno, nepršelo, nefoukal vítr, nebyla taková zima jako tenkrát a šest lidí se taky dokáže zabavit mnohem snáz. Což mě přivádí ke stěžejní události celé noci, k pálení Nového zákona.
K tomu jsme se dostali zhruba v půlce cesty, kousek před místem, kam jsme v říjnu došli s vypjetím všech sil. Po symbolickém přečtení stěžejní části tohoto díla, to jest pasáž Římanům, kapitola čtrnáctá, verš druhý „Někdo třeba věří, že může jísti všechno, slabý však jí jen rostlinnou stravu.“, byl s požehnáním Freye zažehnut posvátný oheň poznání, který rychle pohltil stránky toho díla Zla.
Kapesní apokalypsa
Boj to byl dlouhý a náročný, ale po několika stech metrech volného nesení coby valhalské pochodně měl oheň již navrch. Usídlili jsme se tedy dočasně na odpočívadle pro poutníky hned vedle hlavní cesty, abychom tam obřad dokončili.
Listy papíru se pomalu měnily na prach, voňavý dým se táhl do dálky a plameny šlehaly do tak úctyhodné výše, že bychom je byli ani svými těly nemohli krýt před zraky případných hraničářů. Ti by nám v této nábožné krajině mohli jistě velmi zatopit, takže jsme je s úzkostí vyhlíželi.
Přijeli. Chvíli poté, co jsme uhasili poslední plamínek a rozprášili popel do prachu cesty, a učinili prvních pět kroků směrem k našemu cíli. Bylo to vážně zatraceně těsné.“
Jedno z dětí u ohně se začalo potutelně šklebit. „Teď si vymýšlíte,“ osočilo stařešinu a vyvolalo smích ve tvářích ostatních dětí a strach v očích dospělých přihlížejících. Bard se neurazil, jen se na dítě upřeně zahleděl a pokračoval.
„Ať mě Tór srazí bleskem, jestli kecám.“
Nestalo se nic, co by byť zdánlivě připomínalo zmíněný trest, takže stařec mohl v klidu dovyprávět, co začal.
„Těch dvanáct kilometrů do onoho města, kde kameníci zhotovují desky kuchyňské i náhrobní, jsme ušli rychleji, než jsme čekali, takže nám nakonec stejně zbyla spousta času.
I nyní jsme šli ve svých říjnových stopách a dali si šestkrát čaj v hostinci, který připomínal spíše veřejný dům, a také něco na zub, smažené bramborové placky se solí nebo česnekem proti upírům.
Loď jsme stihli včas, v kajutě se trochu vyspali a brzy dorazili zpátky do civilizace, kde jsme se s pány mnichy rozloučili, neboť se šli opět věnovat šlechetnějším záležitostem.
Už si ani nepamatuji, jak jsem se dostal domů, vím jen, že jsem potkal jejich kolegy a pak doma usnul spánkem tak tvrdým, že by mě neprobudil ani pokřik švédských nájezdníků.“
A bylo ticho, i děti mlčely a náčelníkova žena zmlkla. Jen hvězdy dál tiše svítily na Metsolu a na dojatého barda, který znovu zalezl do chýše a jal se sepisovat třetí Pohjoinen tuuli.
Tarkastuskertomus
aneb Viděno očitými svědky v předalekých galaxiích, přilehlých sovětských republikách a za mlhou tak hustou, že by se dala krájet
(v abecedním pořadí)
Aino stále ještě nevyrostla, což jí ovšem nezabránilo v tom, aby se stala vrchní mykoložkou klanu Houbařů v obrovském (alespoň z její perspektivy) království adenském. Taťka by na ni byl pyšný, kdyby o ní věděl.
Balder se na palubě Korolevu zatraceně nudí, což je na Asgarda co říct. Zatímco zmíněný ruský křižník stále zevluje na orbitě Země a zbylé lodě flotily bojují kdesi daleko, tenhle malý šedivý mužíček dosáhl neuvěřitelného úspěchu – přečetl Vojnu a mír na posezení.
Edvin právě zabil svého prvního vlkodlaka, vyburcoval Valhalu k obraně před komandem upírů a na poslední chvíli přivedl pomoc svojí milé valkýře. Nyní vyrazí po ještě teplé stopě zpátky na zem, jako posel, zvěd i zbraň bohů, všechno za jednu cenu.
Jeho podstatně lidštější dvojník v paralelním universu se nastěhoval do opuštěného kostela, pořídil si spoustu norských lesních koček a nestačil koukat, když se mu na zahradě objevila modrá policejní budka, z níž vylezl děsivě ukecaný chlap.
Champbacca to má trochu složitější, neboť jeho je možno sledovat v několika různých historických obdobích. Vezme-li se to postupně, tak nedávno zlikvidoval první větší gang, již se svou padawan odvrátil atentát na senátorku ze Sirronu, se svou druhou a úplně jinou se připravuje na odlet na Geonosis, ve vyhnanství rozšlápl brouka, konečně přestoupil z imperiální vězeňské lodi na přátelštější půdu a také se nešťastnou náhodou připletl k bitvě o Endor.
Kaapo, mutant ve službách Bratrstva NOD, čeká stále na povel k útoku na vězení, aby tak vytvořil diverzi pro komando osvobozující Slavicka. Velice se nudil, tak přetřel základnu zvenčí na růžovo. Doposud si toho nikdo nevšiml.
Mania Tiberia, antická lékařka na Atlantis, zemřela rukou královny Wraithů. Svou pozici si tak neužila déle než dva dny.
Tüwole se po návratu z Village usadil na sachalinské dače, kde teď, symbionta nezbaven, žije spokojeně se svou bývalou sestrou, současnou manželkou. Zdravotní sestrou, aby bylo jasno.
V úplně jiné paralelní realitě, kde nikdy k žádné Village nedošlo, odletěl do galaxie Pegasus a kromě likvidování přerostlých morčat trávil volný čas s jistou zrzavou doktorkou, s níž se o pár měsíců později vypravil po stopách Furlingů do galaxie Andromeda.
Tato expedice našla podle klasického schématu základnu a pár velkých, ošklivých a zlých zmetků, do kterých by se dalo střílet a nyní jsou všichni v situaci, kdy vymýšlí, jak to udělat, aby zmetkové nerozstříleli je. Jak říkám, klasické schéma.
A doposud neznámý lékař z Gemenaru hledá uplatnění na nejbližší lodi Koloniální flotily.
Schizofrenie je vskutku strašlivá věc...
Veljeys vietsi
Bylo nebylo, ale spíš bylo než nebylo, protože jinak by se to neslavilo, tři málo vousatí mudrcové založili mocný spolek k obraně míru, spravedlnosti a malých, roztomilých veveřiček.
A ve středu šestadvacátého dne třetího měsíce léta páně dva tisíce osm tomu byl rok, ergo se to muselo řádně oslavit. Mír jsme ubránili, spravedlnost v rámci možností taky a malé, roztomilé veveřičky se ještě nikdy neměly tak dobře jako letos.
Celé se to odehrálo v hospůdce u Matouše a já historicky poprvé přišel pozdě. Deptalo mě to o to více, že tam prakticky všichni už byli, což považuji za precedens a od příště s tím naivně počítám. Jen dva lidé dorazili později než já a v počtu osmi osob, z nichž podezřele mnoho mělo kšiltovku s potiskem onlinegamers, a jednoho bratra na antidepresivech jsme nakonec již zůstali. Tak akorát na jeden hodovní stůl.
Pivo teklo proudem (doslova, máme totiž 3Š - šíleně šikovného šéfa), žen bylo nevídaně mnoho a nevídaně spoře oděných (ok, s barvou ven, byla jedna a ve svetru, ale to je pořád „nevídaně“), vyprávěly se hrdinské eposy (máme ve svých řadách největší pékáčko na serveru), věnovali jsme se studiu historie (ani tentokrát se nezapomnělo na Aglorra a jeho Eskalátor story), plánovaly se monstrózní strategické manévry (k mému zděšení hraje dost z nás Travian), stranou nezůstalo právo („To pivo prostě nedostaneš, jsem za tebe zodpovědnej.“) a ani cyklické paradoxy (někdo má deprese, že nemůže pít – napište mu na to antidepresiva, aby nemohl pít), a čas dospěl k projevu a k rumu, který neměli, tedy měli, ale bylo ho málo, neboť se dva z nás celkem činili.
Vlajka sice nevlála, to doženeme příště, ale i tak byla atmosféra silně obřadní. Velitel povstal (ne že by se z něj stal rebel, prostě se zvedl ze židle), odkašlal si a pronesl cosi jako projev. Bylo to věru nějaké krátké, ale vzhledem k pokročilé hodině celkem srozumitelné, logické a velmi, velmi milé. Jak tam tak stál, štamprli v ruce jedné, druhou ukazujíc na členy Bratrstva a dva externisty, a ke každému pronesl krátký komentář, málem jsem se rozplakal a to ne vinou substituce za rum, kterou byla vodka.
A pak to najednou skončilo. Vlastně ne tak úplně, to jen já se od skupiny oddělil a zamířil pryč, neb jsem měl na práci důležitější věci. Takže se budu muset zeptat, jak to tam vlastně dopadlo. Předpokládám, že se stalo něco naprosto fenomenálního, jako ostatně vždycky, když tam nejsem. Perkele.
Každopádně jsem se ráno vzbudil a po čaji a pár psích piškotech mi bylo rázem zase dobře, čas jet domů, dopsat něco do Hlasu Bratrstva a těšit se na další sraz...
Tähtin kanssa
Verze první
(pro ty, co už nemůžou Ten znak ani vidět)
První jarní con je za námi a já drze tvrdím, že i tento rok byl velmi vydařený.
Ano, řeč je o tom, kam opět zamířilo mnoho podivných individuí, z nichž některá byla oblečena do podivných převleků, aby tam zabila víkend tlacháním o nejrůznějších hvězdných počinech.
Začalo to pomalým zaplňováním tamější školy lidmi mně více či méně známými. Než došlo k překročení kritické hodnoty, přišla fanoušky upravená verze čtvrté epizody Hvězdných válek celkem vhod.
Pátek pak pokračoval ve znamení okupování mezipatra a dalších neobytných chodeb mnou a rychle se měnícím hloučkem dalších lidí, přičemž ta výtvarně nejzručnější nikoho neukecala k odchodu do putyky, takže nakonec všichni zapadli do kantýny, dramatický polobůh přejímal mimo jiné o kvalitě Hvězdné pěchoty a králičí královna předvedla divně tmavý model Chewbaccy.
V jídelně mě nejprve málem přemohla únava, avšak záhy se hovor rozproudil do takových šíří, že po mně nikdo nemůže chtít detaily. Kolem půlnoci mě pak někteří mohli zahlédnout odcházet.
Druhého dne mě čekala jedna celkem špatná přednáška, jedna parádní od Padmé (já i výše zmíněná výtvarnice považujeme Padmein za příliš chemicky znějící slovo, ergo ho zavrhujeme), první kontakt Michvolky a již dvakrát výše zmíněné výtvarnice, mé první poznání Ariho (byl převlečený pravděpodobně za civilizační choroby) a pochopitelně perfektní divadlo a tak vůbec.
Neděle... nemám zdání. Proto ty, kteří nechápou – já tam v neděli vůbec nebyl, ač mi to rozhodnutí trvalo docela dlouho. Ne proto, že by to tam nebylo fajn či co, jednoduše to překřičel alternativní program, ale o tom možná někdy příště.
Celkově vzato: Perfektní, za rok jdu znovu, pokud tedy další ročník bude...
Verze druhá
(pro osoby se sníženou schopností vstřebávat písmenko es)
První jarní slet scifistů jsme úspěšně přežili a já si troufám tvrdit, že i letos se sakramentsky povedl.
Ano, řeč je o Sconu, kde se zase sešla spousta divných lidí, z nichž někteří měli na sobě jakési srandovní kostýmy, aby si tam svoje seriály řádně prodiskutovali.
Škola se pomalu ale jistě osidlovala známými i neznámými lidmi. Než hustota dosáhla kritického stupně, skryl jsem se v sále, kde se promítala upravená čtvrtá episoda Star Wars.
Zbytek večera pokračoval ve stylu sezení na schodech a pod nimi s často se přeskupujícím shlukem osob, přičemž nás Sid silně nepřesvědčila k odsunu do hospody, takže se skupina přemístila alespoň do místní stravovny, Discord posuzoval surrealistickým způsobem svéráznou úchvatnost Starship Troopers a sinofil Salla se vytasila se svým děsivě vystínovaným plastovým Chewbaccou.
V kantýně jsem skoro usnul, ale následně všichni ožili tak, že jsem si nebyl schopen zapamatovat ani kousek. Sotva sova ohlásila půlnoc, vystřelil jsem odtamtud se vyspat.
V sobotu jsem shlédl jeden středně slabý výstup, jeden super od Padmé (Padmein jsme se se Sid postavili mimo existenci, protože to působí dojmem chemické sloučeniny), účastnil se workshopu psavců, představil Sid svou slečnu, konečně poznal Arianuse (asi v masce soudobé smrti) a samozřejmě shlédl fascinující scénu divadelního představení.
Z následujícího dne si nevybavuji nic. Pro nezasvěcené – nebyl jsem tam, i když jsem se pro tento postup nerozhodl zrovna snadno. Nebylo to proto, že by se mi Scon zhnusil, prostě se naskytl náhradní program, ale o tom snad někdy příště.
Sečteno a shrnuto: Aaaaaaaaawesome, zas za rok, Scone, dožiješ-li se toho...
Závěrem tu mám pěknou písničku na přání a vzkaz pro ty, co po celé škole vylepili propagační letáky zvoucí na čtrnáctti denní LARP: Hovada!
_________________________
poznámka pod čarou: při psaní nebylo ublíženo žádnému zvířeti či rostlině, za zapomenutí devadesáti procent podstatných a zábavných skutečností se omlouvám
Kääpiöt
Tak trochu report z Trpasliconu aneb Poučení pro příště
- Nenechávej hledání spacáku na poslední chvíli.
- Není nutné prohlédnout si cílovou destinaci pomocí GoogleEarth. Plánek tras autobudů bohatě stačí.
- Jmenovku si podepisuj sám, nenechávej to na bližní své, protože ta ho napíše blbě.
- Hlídej si péčko.
- Pokud spolu budou dva body souviset tak moc, jako předchozí dva, radši je spoj a dodej, že mluvíš o tom znaku.
- Koukat na večerníček (Shaun the Sheep) je mnohem zábavnější, když je třída plná dospělých lidí.
- Olda nemá rád srdíčka. Tak to do příště nezapomeň, vole.
- Na Jitku se, stejně jako na tu krávu, volá jménem. Směrem k plešatým pánům volati netřeba, pravděpodobnost, že jsou Jitka, se empiricky ukázala býti zanedbatelnou.
- Nesnaž se Radimovi navrhnout přesun do jiné (prázdné a vyvětrané) tělocvičny. Nabídne ti lavici a bude dál spát.
- Šplhání po tyči do druhého patra je sice děsně kůl, ale jen tehdy, když tam fakt vylezeš.
- Pokud někdy potkáš tu bandu blbců, co si z kruhů v tělocvičně udělali houpačku, pořádně jim vynadej. Jak je taková kravina vůbec mohla napadnout? Hovada.
- Nesnaž se pochopit, proč někdo jako svůj nick používá jméno postavy vymyšlené někým jiným.
- Bacha na Rimmera (viz předchozí bod), má baterku.
- Always look on the bright side of life.
- Až budeš potřebovat kryptografickou hashovací funkci, vzpomeň si na pana Šmoldase. Jakmile se rozjede, není cesty zpět.
- Nedovol jednomu člověku, aby ovlivnil tvůj názor na celou skupinu (jo, tohle je narážka na ctihodného lorda Sobotku Von Lieh)
- Nařídíš-li si budík na šestou ráno, je víceméně jisté, že tento začne zvonit. Tak se netvař tak překvapeně.
- Ze všeho nejhorší nejsou trpaslíci, ale Pravda, protože je ve víně.
- Až budeš zase moc líný napsat plnohodnotný report, napiš nějakou koninu podobnou tomuhle, aspoň toho míň zkazíš.
- Už nikdy sem nepřispívej ve tři ráno.
- Nenechávej hledání spacáku na poslední chvíli.
- Není nutné prohlédnout si cílovou destinaci pomocí GoogleEarth. Plánek tras autobudů bohatě stačí.
- Jmenovku si podepisuj sám, nenechávej to na bližní své, protože ta ho napíše blbě.
- Hlídej si péčko.
- Pokud spolu budou dva body souviset tak moc, jako předchozí dva, radši je spoj a dodej, že mluvíš o tom znaku.
- Koukat na večerníček (Shaun the Sheep) je mnohem zábavnější, když je třída plná dospělých lidí.
- Olda nemá rád srdíčka. Tak to do příště nezapomeň, vole.
- Na Jitku se, stejně jako na tu krávu, volá jménem. Směrem k plešatým pánům volati netřeba, pravděpodobnost, že jsou Jitka, se empiricky ukázala býti zanedbatelnou.
- Nesnaž se Radimovi navrhnout přesun do jiné (prázdné a vyvětrané) tělocvičny. Nabídne ti lavici a bude dál spát.
- Šplhání po tyči do druhého patra je sice děsně kůl, ale jen tehdy, když tam fakt vylezeš.
- Pokud někdy potkáš tu bandu blbců, co si z kruhů v tělocvičně udělali houpačku, pořádně jim vynadej. Jak je taková kravina vůbec mohla napadnout? Hovada.
- Nesnaž se pochopit, proč někdo jako svůj nick používá jméno postavy vymyšlené někým jiným.
- Bacha na Rimmera (viz předchozí bod), má baterku.
- Always look on the bright side of life.
- Až budeš potřebovat kryptografickou hashovací funkci, vzpomeň si na pana Šmoldase. Jakmile se rozjede, není cesty zpět.
- Nedovol jednomu člověku, aby ovlivnil tvůj názor na celou skupinu (jo, tohle je narážka na ctihodného lorda Sobotku Von Lieh)
- Nařídíš-li si budík na šestou ráno, je víceméně jisté, že tento začne zvonit. Tak se netvař tak překvapeně.
- Ze všeho nejhorší nejsou trpaslíci, ale Pravda, protože je ve víně.
- Až budeš zase moc líný napsat plnohodnotný report, napiš nějakou koninu podobnou tomuhle, aspoň toho míň zkazíš.
- Už nikdy sem nepřispívej ve tři ráno.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)