Ensimmäinen kaksioruno

Tamtam kdesi duní v dáli,

tam, tam, kde se mlha válí,

zde pak klidu znají smysly,

z depa k lidu zdrhli sysli:

„Jedenáctá rána straší,

je den, nás ta rána plaší,

neb i ten, kdo doteď spal,

nebi teď ten pohled dal,

že lvi po něm prchli pryč,

želvy ohněm vrhly tyč.“

Bar V atomu nezavírá,

barva tomu odpovídá,

nás i s Lassie tady znají,

na sysla si pivo dají.

(aneb jak to dopadne, když mírně intoxikovaný spolubydlící projeví lítost nad tím, že všechny básně se rýmují jenom na konci, a vy to nestihnete zapomenout do nejbližšího záchvatu surrealistické tvořivosti v půl druhé ráno)