Irvikissa





Včera jsem viděl tu Burtonovu Alice in Wonderland. Poznatek první, že Christopher Lee opravdu patří mezi pět lidí, jež naprosto spolehlivě poznám po hlase, stojí ve stínu toho druhého, podstatně většího:

Tou hlavní věcí je totiž zcela nový náhled na Cheshire Cat neboli kočku Šklíbu, který mi vlastně docela zamotal hlavu. Alenku v říši divů považuji za jednu ze svých pěti nejoblíbenějších knížek, čemuž odpovídá i její několikeré přečtení, nicméně teprve když jsem včera slyšel ten hlas, došla mi naprosto zásadní věc.
Je to kočka, nebo kocour?
V originálním díle není v inkriminovaných scénách nikdy užito zájmena, vždy pouze jména; český překlad nemám k dispozici, leč dá se předpokládat, že tam byl překladatel nucen se k jedné variantě (kočka) přiklonit a ještě pár let poté proklínat příčestí minulé.
Ovšem co se filmového zpracování v původním jazyce týče, zástup mužských dabérů silně převyšuje ty tři ženy a ve většině materiálů je z kočky analýzou zájmen jednoznačně kocour. Dost by mě zajímalo, jaký byl autorský záměr, ovšem vzhledem k autorově zálibě v marihuaně tam dost možná žádný záměr ani být nemusel.
Což je samozřejmě úplně fuk, protože pořád je Šklíba postavou výbornou a dost možná by bez ní nikdy nevznikla postava další, tentokrát označována rodem středním, s podobnými teleportačními schopnostmi a osobitým humorem.
Ten text sem dávám hlavně proto, že je v něm obsaženo naprosto ultimátní moudro o kočkách (bíle).


(zdroj: Neil Gaiman's Coraline)
"Please. What's your name?" Coraline asked the cat. "Look, I'm Coraline. Okay?"
The cat yawned slowly, carefully, revealing a mouth and tongue of astounding pinkness. "Cats don't have names," it said.
"No?" said Coraline.
"No," said the cat. "Now, you people have names. That's because you don't know who you are. We know who we are, so we don't need names."

[...]

Something furry pushed itself against her side in one smooth, insinuating motion. Coraline jumped, then breathed a sigh of relief when she saw what it was.
"Oh. It's you," she said to the black cat.
"See?" said the cat. "It wasn't so hard recognising me, was it? Even without names."
"Well, what if I wanted to call you?"
The cat wrinkled its nose and managed to look unimpressed. "Calling cats," it confided, "tends to be a rather overrated activity. Might as well call a whirlwind."
"What if it was dinnertime?" asked Coraline. "Wouldn't you want to be called then?"
"Of course," said the cat. "But a simple cry of 'dinner!' would do nicely. See? No need for names."
(/zdroj)

Ensimmäinen kaksioruno


Tamtam kdesi duní v dáli,
tam, tam, kde se mlha válí,
zde pak klidu znají smysly,
z depa k lidu zdrhli sysli:
„Jedenáctá rána straší,
je den, nás ta rána plaší,
neb i ten, kdo doteď spal,
nebi teď ten pohled dal,
že lvi po něm prchli pryč,
želvy ohněm vrhly tyč.“
Bar V atomu nezavírá,
barva tomu odpovídá,
nás i s Lassie tady znají,
na sysla si pivo dají.


(aneb jak to dopadne, když mírně intoxikovaný spolubydlící projeví lítost nad tím, že všechny básně se rýmují jenom na konci, a vy to nestihnete zapomenout do nejbližšího záchvatu surrealistické tvořivosti v půl druhé ráno)

Paljon melua tulikärpäsestä


A je to v hajzlu, definitivně. Krize. Přišla znovu, z rozměru naprosto nečekaného a je o to drastičtější. Není návratu a už nikdy ani nebude, neboť jsem tradičně podcenil nebezpečí a vrhl se po hlavě tam, odkud jsem měl tušit nulovou šanci k návratu. A jestli si myslíte, že je to jen nějaký originální apríl, jste vedle, na ten už teď nemám náladu.
Hustota deprese (či jak se vlastně měří) dosahuje kritických hodnot, neboť vyhlídky na zlepšení nejsou nejen valné, ony nejsou prostě vůbec. Tento stav je konečný a nezvratný, pomohla by možná jen drastická operace paměťových center v mozku, ovšem rizika s tím spojená jsou dokonce ještě větší, než případná finanční zátěž.
Přitom to začalo tak nevinně. Povědomý hrdina, nesourodá skupina pochybných existencí, nějaký ten písek, zbraně... Jenže následky byly už po pár okamžicích přímo kolosální a v tuhle chvíli bych dal království za to, abych se mohl vrátit na začátek, kdy to všechno bylo ještě daleko a já se měl na co těšit.
Ale víte co? Když po hlavě, tak po hlavě. Já se prostě na ten poslední díl Firefly podívám a hotovo.