Paska palaa


Když se řekne skotská poezie, ještě včera mi spolehlivě naskočilo [tohle].
Když se řekne Robert Burns, ještě včera bych ho zařadil do kategorie zbytečně přeceňovaných básníků, jejichž význam je sice strašně super pro národní sebeuvědomění, ale k reálnému čtení je tu spousta zajímavějších věcí.

A pak přišla přednáška skotské literatury. Přednášející přišel, vysmátý jako nikdy, chvilku básnil ve volném stylu, jaký že je to nádherný den a vůbec, to všechno proto, že zemřela jistá proradná čarodějnice, většině světa (kromě Skotska) známá jako Margaret Thatcher. Jediné rozhořčení, které z něj během hodiny vypadlo, vycházelo ze sumy peněz, kterou hodlá stát utratit za její pohřeb, přičemž, jak navrhoval, by bylo mnohem efektivnější ji u něj za barákem rozřezat a spálit, že pro ni už patnáct let syslí dřevo. Okouzlující chlápek.

Podobně okouzlující chlápek byl i Robert Burns, který napsal neuvěřitelné množství básní, měl dvanáct dětí a svou hypochondrii dotáhl k dokonalosti tím, že umřel po trhání zubu. Jeho styl je navíc natolik jednoduchý a účinný, že se u toho při jízdě metrem tlemím nahlas:

(Robert Burns, Tam O'Shanter, 1791)
[...]
Ah, gentle dames! it gars me greet
To think how mony counsels sweet,
How mony lenghten'd sage advices,
The husband frae the wife despises!
[...]

Nejlepší na něm ale je, že ač Skot, sám využívá národní stereotyp k úplně neuvěřitelným věcem a skoro bych se vsadil, že je jediným člověkem, kdo napsal oslavnou báseň na haggis a určitě se u toho náramně bavil

(Robert Burns, Adress to a Haggis, 1786)
Fair fa' your honest, sonsie face,
Great chieftain o' the puddin'-race!
Aboon them a' ye tak yer place,
Painch, tripe, or thairm:
Weel are ye wordy o' a grace
As lang's my airm.
The groaning trencher there ye fill,
Your hurdies like a distant hill,
Your pin wad help to mend a mill
In time o need,
While thro your pores the dews distil
Like amber bead.
[...]
Auld Scotland wants nae skinking ware
That jaups in luggies:
But, if Ye wish her gratefu prayer,
Gie her a Haggis!

A taky, svým osobitým způsobem, vlastně předpověděl smrt té zlé čarodějnice, která bude jednoho dne tak strašlivě sužovat jeho zemi zaslíbenou, že ji budou jeho děti a děti jeho dětí k smrti nenávidět:

(Robert Burns, Drunkard's Draym, 1789)
Naw Margaret layes gane and deid
and A can eet me daily breid,
watchin' burn the wicked witch,
michty and fell English bitch.

Sečteno a podtrženo, skotská poezie je přesně taková sranda, jak naznačují Monty Pythoni, jen z poněkud jiného, ještě stereotypnějšího důvodu. A taky je to strašně zajímavé z hlediska studia střední angličtiny, neboť zaostalá skotština ji připomíná víc, než cokoliv jiného.

A ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.