Toto není report z Cravataconu 2012. Pokud jste zvědaví, co se tam o uplynulém víkendu objektivně dělo, běžte být zvědaví někam jinam.
Tohle bude spíš takový mentální výměšek někoho, kdo svoje conování opět povýšil na další úroveň a hlavně má potřebu vysvětlit světu, jak vznikla jedna strašná úchylárna, za kterou tak trochu může a které budou plné noviny.
Akce se pro velký úspěch konala již popáté, mou maličkost tam bylo poprvé možno střetnout loni. Organizátoři to měli zase krásně vymyšlené, lidi se letos chovali jako lidi, takže dveře ani stěny nepřišly k újmě, a rozpočtově vzato to byla i nadále akce velmi příznivá i proletariátu. Toliko k objektivně faktickým údajům, odteď to bude klasická směska fabulací a solipsistické pravdy.
Cravatacon 2012 byl pro mě unikátní hned z několika důvodů:
První prvenství mu patří za to, že jsem budovu našel, přestože jsem sice na mapu koukal, ale v rychlosti si vybrali špatný cíl. Takhle to dopadá, když slyšíte během přednášky asi po deseti letech aktivně použité slovo „refýž“. Tímto je překonán precedent prvního SConu, kdy jsem aspoň věděl kam se mám ideálně nakonec dostat, chyběla jen konkrétní trasa.
Prvenství druhé spočívá v tom, že jsem tentokrát na více přednáškách mluvil coby přednášející (1) nebo odporný poradce (1) než jako účastník (0). Záměrně neuvádím, že jsem ty přednášky připravoval nebo nedej bohové vedl, ale rozhodně jsem si to řádně užil. A myslím tedy, že se díky bravurní týmové improvizaci povedly.
Třetím prvenstvím je mé organizování hromadného odjezdu pro více osob, přičemž já sám jsem s nimi nejel. Doufám tedy, že jsem se jako dohazovač osvědčil aspoň trochu, nicméně princezna ani její nová nejlepší kamarádka si nestěžovali (sic).
Za jisté prvenství se ale dá s trochou nadsázky považovat i tenhle příspěvek, neboť na loňský ročník jsem zde nijak nereagoval a už si vlastně ani moc nepamatuju proč.
Pak jich je ještě pár, ale v zájmu vybuzení kreativity zhýralého čtenářstva si je nechám pro sebe.
Následuje přehled pěkně po dnech. Což doufám nikdo nečekal.
Čtvrtek:
Přijet ve tři čtvrtě na deset večer má svoje výhody, zejména to, že se vám cestou nepletou lidi pod nohy. Nový Jičín je město nejen malebné, zejména v té tmě, ale taky malé a dá se prakticky celé obejít za dvacet minut. Ozkoušeno.
Jenom krátká žlučovitá poznámka na účet Českých drah: já chápu, že nechcete, abych používal vašich služeb. Opravdu už mi to z těch všech klacků, co mi s neuvěřitelnou vervou furt házíte pod nohy, došlo. A slibuju, že s tím taky co nejdřív začnu něco dělat – to neznamená, že máte přitvrzovat. Jet s ostravskou školkou plnou dětí s ADHD jsem si fakt nezasloužil.
Nicméně mi hlava nevybuchla, hezky jsem se prošel a přes nemocnici se po vyhlídkové trase dostal do kýžené budovy. Právě včas na to, abych se mohl zapojit do temných rituálů spojených s přípravou vlastní akce. Kdo nikdy do zákulisí přípravy conu nenahlédl, o hodně přišel, neboť to živelné zaříkávání, pohanské orgie a obětování drůbeže a skotu fakt stojí za to. Nápad natočit o tom fanfilm se mi zamlouvá čím dál tím víc.
Pátek:
Hlavní kolo čarování, přesunů, vylepování, předávání klíčů, shánění lidí a podobně zdánlivého chaosu. Všechno ale klapalo až podezřele dobře, takže když se začali trousit první hosté, už bylo prakticky hotovo.
Vsuvka: Za dobu, co jezdím po conech, jsem měl příležitost pozorovat fenomén takzvaného iniciovaného dobrovolnictví. Ten v podstatě zajistí, že objeví-li se při tvorbě programu díra, objeví se zároveň i obětní beránek v podobě někoho, kdo si tuto díru
rád vezme a přetvoří ji k obrazu svému.
Taky jsem dostal díru. Nejdřív v linii Her o trůny a na volitelné téma, ovšem pak se vyskytla další, lepší, v místnosti, kde se tak nějak obskurně mísí generické fantasy s Warhammerem. Téma bylo ovšem vzhledem k týmu poměrně nasnadě, a ačkoliv se to ještě ve středu večer oficiálně jmenovalo „RPG servery“, na mé zoufalé naléhání to bylo upraveno na přesnější „online RPG textovky“, aby nám tam nechodili zmatení WoWkaři.
Ve chvíli, kdy jsme měli začít, nebyl v místnosti nikdo, z čehož jsme oba měli náramnou radost a Mia, druhý člen dream teamu, dokonce činila rafinované kroky k tomu, aby to tak zůstalo. Bohužel, našli nás. Zpočátku přesně tři, přičemž jeden se tam šel nepokrytě najíst, ale někdy v půlce první hodiny se to tam nějak podezřele rozmnožilo a i jedlík se se zájmem zapojoval do debaty.
Píšu v půlce první hodiny, protože ačkoliv jsme oba počítali s dírou jednohodinovou, nakonec jsme dostali hodiny dvě. Velmi příjemné, nicméně plán byl stále stejný – v prvních deseti minutách vysypat veškerou teorii, načež započne řízená diskuse, případně lidi vypadnou a my si budeme moct něco napsat do šuplíku.
Těžko říct, kde přesně se to zvrtlo, každopádně příští rok si nejspíš budeme moct dovolit vlastní linii. Zjistil jsem totiž, že ta powerpointová prezentace, jejíž tvorbu jsem měl hotovou za dvacet minut čistého času, v kombinaci s pár celkem dobře mířenými otázkami z publika a hlavně díky přihrávkám schizofrenní veteránky z první řady, skýtá prakticky neomezené možnosti co se improvizovaného výkladu týká. Původní předpoklad, že se každé z devatenácti textovek budu věnovat minutu, maximálně dvě, totiž brutálně (ovšem docela příhodně) selhal na tom, že jsem většinu z nich hrál, hraju, případně hrát ještě nějakou dobu budu, takže vtipné příhody z historie, tvorby, zákulisí a herních příběhů lezly na světlo rychleji, než bych byl čekal nebo zamýšlel.
Těžce pochybuju, že z toho bude nějaká žádoucí zpětná vazba v podobě nováčků na libovolné z inzerovaných her, ale když už nic, tak já se rozhodně bavil, padajícímu plátnu navzdory.
Zbytek večera se mi tak nějak, asi vlivem euforie z přežité hrůzy, vytratil, ale rázně odmítám teorie, že za to může bar. Ten byl sice atrakcí značnou, ale opíjet se nebylo mým záměrem, ač by mi to místy dost pomohlo v komunikaci s některými individui.
Sobota:
Ráno vtipná vsuvka v podobě brutálně těžkého AZ kvízu s otázkami na cestování časem, jehož finální podobu jsem doladil minutu dvacet před jeho prezentováním. To by jistě mělo spoustu výhod, kdyby to nebyl ten samý AZ kvíz, který jsme na poslední chvíli tvořili na recepci KoprConu a kdybych tak nestihl zapomenout odpovědi na podstatnou část otázek. Skřípání však bylo minimální a aspoň podnítilo diskusi, takže u mě dobré.
Přes den se asi něco dělo, ale krom vyprávění o nočních příhodách princezny a jejího doprovodu mi nějak nic v paměti neutkvělo, s pochopitelnou výjimkou diverzních akcí posledního Mohykána.
Pořádná krize přišla až večer, kdy se nedostavil domluvený člověk na hlídání tělocvičny. Místo piva jsem tak uchopil náhle celkem užitečnou čítanku pana Nortona (tu kratší verzi, co má sice jen tři tisíce stran, ale taky v ní není skoro nic) a vypravil se do vedlejší budovy hájit mír a spravedlnost proti rozvratným živlům zlovolným. Bylo to dobrodružné, napínavé a místy přímo děsivé.
Ty dvě hodiny na hlídce jsem trávil ve vyloženě vybrané společnosti. Jako první se představila dost neurotická žena, které její manžel a shodou okolností doktor naordinoval absolutní klid, neboť dle jeho diagnózy trpěla chronickou hysterií a patologickou úzkostí. Nutno poznamenat, že úplně v pořádku fakt nebyla, zejména ta její tendence oloupávat ze stěn žlutou tapetu byla celkem do očí bijící. Mírně usměrňovat se ji později pokusil začínající umělec, jenž sice trpěl utkvělou představou, že rozumí řeči krkavců, ale kromě depresí z toho, co od nich slyšel, se to na něm nijak neprojevovalo. Zvláštní kapitolou pak byla čtveřice bezejmenných námořníků, kterýmžto se podařilo přežít nejen potopení parníku, ale i následný čtyřdenní pobyt v otevřeném člunu na podobně otevřeném moři.
Pak jsem tu knihu zavřel a došel si na záchod, což byla za ty dvě hodiny asi nejdramatičtější věc, jaká se skutečně stala.
To nejdůležitější zlo se však začalo, opět reálně, dít až po mém návratu zpátky, kdy jsem obdržel vyzývavou textovou zprávu od jednoho z přespolních alkoholiků. Kolem toho nejmenšího dostupného stolku, který jsme původně obsadili dva, se záhy začalo shlukovat až podezřelé množství různorodě smýšlejících lidí v rozličných, avšak většinou jen mírných stádiích podnapilosti. Národopisné debaty, které z toho vzešly, rozhodně stály za to, a něco mi říká, že další con bude v Mongolsku, což je od Nového Jičína kousek doleva. Kupodivu se vůbec nedostalo na klasickou conovou drbárnu, protože
někdo přišel s totálně retardovaným nápadem a ostatní se toho chytli.
Protože anime linie je již nějaký čas v úpadku a už ani hentai nikoho nezajímá, zdá se naprosto logické pokusit se o její vzkříšení použitím nejgeniálnějšího animovaného seriálu, jaký vznikl od poslední doby ledové.
A protože čekat rok na to, abychom to mohli ozkoušet přímo v praxi, je zdlouhavé, zdá se podobně logickou volbou vyzkoušet to nejprve na nějakém bližším conu. Abych dlouho nechodil kolem horké kaše, prostě se připravte na to, že bude na letošním Starconu pobíhat trochu víc trotlů v divně barevných hadrech a s ještě divnějšími barevnými parukami, než je obvyklé. Pokud to projde, v čemž spoléháme na pobočku Karlovy Vary, budeme po chodbách šířit lásku a toleranci pomocí naprosto těžce undergroundové kvazilinie, a pokud to neprojde, tak taky.
Takhle nějak si mimochodem představuju, že vzniklo křesťanství.
Neděle:
Brzké ráno, které by asi mělo být sloučeno se sobotou, se odehrávalo ve znamení naprosto klasických dialektologických studií, jaké už ke conům prostě patří. Zejména je-li přítomna výstavní obyvatelka Prahy, která se za toto stigma nestydí ani na dálném východě. Přežila.
Pokud je mi známo, další nutnost vracet se do budovy oknem té noci nevznikla, a ráno se lidé začali pomalu vracet zpátky do civilizace, často dokonce hromadněji, než v jakých počtech přijeli. Já tam navzdory předchozímu vyhrožování zůstal až do konce, předrátoval tam dětem počítače tak pečlivě, že by můj domácí počítač záviděl, a nakonec se odebral směr Příbor, vyspat se a kouknout na záznam koncertu Robbieho Williamse.
Domů jsem se vrátil v pondělí odpoledne, bohatší o spoustu krásných zážitků a čtvrt kila nivy. Každopádně díky všem, co jsem tam měl možnost potkat, však vy víte, o koho jde.
A ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.
