Uusivuoden tiivistelmä VI


Protože konec světa se kupodivu nekonal, budu patrně nucen zopakovat tradici a sepsat tady stručně, co jsem páchal celý uplynulý rok, ačkoliv z toho mám pramalou radost a existují mnohem efektivnější metody získávání obdivu i soucitu.

Znovu, ale fakt jenom na malinkatou chviličku, jsem začal hrát Lineage a dělat konzultanta-veterána na jednom pokusu o RP server. Výsledky této legrace tu byly rozebrány hned několikrát, takže snad netřeba dalších komentářů, ale tak mě napadá: prasklo už, že jsem tam zároveň i hrál, stejně jako všichni další GM, se kterými jsme tvořili 90% aktivních postav, a to aniž by si toho náš milovaný slovenských administrátor ráčil všimnout?

Když už je řeč o Slovácích, nějak se kolem mě množí. Na byt se k nám ke stávajícímu jednomu téměř domestikovanému Slovákovi přistěhovala ještě jedna Slovenka se slovensky rozumějícím psem. Jsem v částečných obavách, jestli množení nebude pokračovat.

Vydrželi jsme celou zimu bez přenastavování hodin na správný čas, což dokazuje, jak je nám tahle kryptofašistická hodnota ukradená. Akorát se o tom dozvěděli čerti a nastrčili nám do bytu ženskou, která už tak líná nebyla a přeřídila to sama.

Karel Gott prý letos Zlatého slavíka nevyhrál.

Silničáře letos zase překvapil sníh. Ale mě docela taky, vzhledem k tomu, že prvně napadl už v říjnu.

V době psaní tohoto seznamu hlásalo počitadlo návštěv číslo 17 930, což je něco málo přes počet obyvatel Brandýsa nad Labem-Staré Boleslavi.

Po dlouhé době jsem si zase jednou koupil počítačovou hru, kupodivu třetí Mass Effect, dokonce sběratelskou edici. A ačkoliv jsem zpočátku považoval přidružený multiplayer za strašnou blbost, těch 344 odehraných hodin mě celkem vyvedlo z omylu.

To, že jsem první v národním žebříčku, mě narcisticky těší natolik, až je mi jedno, že jsem se přihlásil jako obyvatel Faerských ostrovů.

Po ještě delší době jsem zas použil kontaktní čočky a byla to náramná legrace. Ta legrace tedy spíš pocházela z faktu, že jsem si k nim vzal růžovou paruku a dámské tričko, ale fakt, že mě lidi nepoznávali, dle mého soudu vycházel právě z absence brýlí.

Ačkoliv to tak nevypadá, s předchozím bodem poměrně úzce souvisí fakt, že loňské evaluace výchovy na naší drahé fakultě jsem prováděl s pomocí obrázků poníků a přidal krátký text. Letos budu muset vymyslet něco jiného, protože už by mě mohli poznat.

Do třetice jsem se účastnil bizarního experimentu, jehož cílem bylo vydržet promítání celých dvou sérií My Little Pony: Friendship is Magic bez přestávek a spánku. Vzhledem k tomu, že to dohromady trvalo jen něco přes devatenáct hodin, to pro někoho, kdo v podobných dávkách dělá zápočtové eseje, byla hovno výzva.

Chvíli jsem hořel, to když na mě vinou zanedbání bezpečné vzdálenosti od sporáku chytlo triko. Trvalé následky ponesu dokonce života, protože to bylo to krásné triko z KoprConu 2010 a to už sotva kdy seženu.

Zase jsem někoho rozplakal, tentokrát však na to nejsem nikterak hrdý, neb to byla neurotická lesbická řidička kamionů v přechodu, který se pokoušel dělat admina. Ty rody SE tam zmátly naprosto úmyslně.

Ani jednou jsem nebyl v Brně, byl to dobrý rok.

Byl jsem nicméně v Ústí nad Labem, a to na maturitním plese svého třiadvacetiletého kamaráda z Lineage. Miluju hurá akce, ale příště by to mohlo být do nějakého... bělejšího města, díky.

Zavítal jsem i do Českých Budějovic, kde by chtěl kromě mě žít každý, a zdržel jsem se tam celých deset minut, než jsme skrz nákupní centrum prošli na autobusové nádraží a hurá do Týna nad Vltavou, kde se konal první ročník oslav Wyrrgyho třicetin. Bylo to veselé, skvostné a vůbec, takže tam příští rok asi oslavíme to, jak jsem mu pro neaktivitu zrakvil polovinu postav.

Penicilin je již plně ochočená, stačila trocha šunky a trpělivosti. Teď zrovna slupla další konzervu, o kterou se ale musela poprat se dvěma kočičími konkurenty.

Chcípla mi baterka v notebooku, ale furt som čarovný.

Začal jsem si vařit čaj z jehličí podle receptu na Discovery a ještě bych docela rád ochutnal islandský hákarl, protože víc než anglický vánoční pudink to smrdět prostě nemůže, i kdyby to mělo chutnat hůř. Taky jsem si zajistil téměř nevyčerpatelný zdroj důvodů pro zkoušení nových medovin, ne že bych k tomu snad někdy důvod potřeboval.

Tím zdrojem byl další ročník akce Duben měsíc drabble, respektive její neoficiální celoroční pokračování. To se tak sešli dva trotlové, co jim třicet drabblů za třicet dní bylo málo, a pokračují dodnes. Pokud by se náhodou chtěl někdo přidat, uvítáme ho, ale zároveň upozorňujeme, že nikdo další jich nezvládl napsat víc než sedm, a tudíž se medovině, která je odměnou za devadesát, ani nepřiblížil. Díky této motivaci jsem momentálně jedním ze tří lidí v téhle zemi, možná na téhle planetě, co denně napsali minimálně jeden drabble.

Druhý z těch tří lidí jsem taky já.

Dostal jsem Kindle a přes veškerou snahu ho zatím nezaplnil ani ze třetiny.

Díky povinnosti číst spoustu věcí do školy jsem definitivně propadl postmodernismu a definitivně z duše nenávidím realismus, naturalismus a Sylvii Plath.

Taky jsem se ve Finnegans Wake dostal na stranu čtrnáct, což považuji za velký úspěch.

Poprvé jsem navštívil fakultní knihovnu, protože jistý velmi vzácný rukopis k seminárce prostě jinde nešlo sehnat. Zároveň jsem si tam chtěl půjčit proslulou Nortonovu čítanku americké literatury, která už ovšem byla rozpůjčovaná do posledního kousku. Knihovnice mi tedy nabídla její zkrácenou sestru, která měla jenom tři a půl tisíce stránek tenkých jako srdeční chlopně somálských dětí, a já viděl, že je to dobré.

Protože SW: Eclipse mělo narozeniny, vyrobil jsem jako dárek nádherný poníkovský skin fóra. Bylo minimálně o 20% hustší, ale samou sladkostí to rozežíralo zubní sklovinu, tak jsem ho později zase stáhnul.

Když už padly narozeniny jednoho fóra, na narozeniny toho druhého jsme úplně zapomněli a vzpomněli si na ně až po přesunu na jiný hosting. Perunica pak dostala dárek v podobě klasického eklektického soundtracku a průmazu všech neaktivních postav. A taky tam začalo sněžit, pro atmosféru.

V sql jsem se naučil už tak fajnová kouzla, že se mi povedlo selektivně, podle fandomu, přemigrovat drabbly z jejich domácího fóra na jiné. Stačil na to jeden skript a vše bylo za deset minut hotové, navíc s malým bonusem: od té doby se sem tam nějaký ten drabble objeví mezi regulérními příspěvky. Čarodějnictví!

A plynule se dostáváme k přehledu mých zajímavějších, i když méně reálných životů.
Champbacca se naplno věnuje řízení vlastní akademie, huntování vlastních jater a výchově vlastního syna, kterého nedávno našel. Jeho takřka utopická společnost prosperuje a momentálně zjišťují, že chodit na nákup se během války může rázem změnit v osvobozování celé planety plné nevinných a strašně pacifistických veverek.
Narva'Raan nar Vaala se, zejména díky drabblům, rychle vyrovnala se smrtí svého přítele a pořídila si dítě se staniční zdravotnicí. Což možná zní zvrhle, ale za tři roky se v Mass Effect universu staly i divnější věci.
Edvin již podruhé potkal své já z budoucnosti, které ho v zájmu záchrany vesmíru a vůbec přeneslo kus do minulosti, kam předtím prchl jeho arcinepřítel a snaží se rozvrátit časoprostorové kontinuum. Já teď už jen váhám, jestli zapojit skutečnou postavu Edwina z Northumbrie, nebo radši rytíře kruhového stolu.
Celý rod Mungo brutálně vymřel, když pod jeho ostrovem vybuchla sopka. Smutný příběh.
Narodila se ale Furiela, antropomorfizovaná charza z podivného světa Mechanique, která svou aktivitou předčila všechny členy vymřelého rodu dohromady. Teď se jen rozhodla, že vzhledem k nedostatku podnětů upadne do zimního spánku, a zapomněla si nařídit budík.
Vznikla taky Šáhlá Sharon, šlapka z Pandory a moje historicky první postava, kterou nikdy nebudu mít kde hrát, protože další fórum už prostě zakládat nebudu.
A ještě jsem začal hrát jednoho mutanta, ne nepodobného těm dvěma minulým, co jim nebylo dopřáno pořádně se rozjet.

Z nudy jsem si k té Star Wars linii napsal i vlastní dárk'n'ívl alternativní realitu a Mace Windu tam umřel jenom třikrát.

Protože jsem byl nucen studovat obecnou lingvistiku a v ní do značné hloubky swahilštinu, vydal jsem svou první imaginární příručku.
(obrázek tady vůbec není jenom proto, aby to bylo barevnější)

Pořád, vždy a neustále milujipraci.cz a tableflipping považuji za sport hodný zařazení na olympiádu.

Začal jsem morálně podporovat skupinku dvou nadšenců, kteří se rozhodli vyrobit si vlastní Star Wars hru s balckjackem, děvkama a pravidly k dračímu doupěti. Kostky, atributy, skilly a k tomu spousta psaní. Mé nadšení bylo takové, že jsem záhy vyprodukoval drtivou většinu všech textů i pravidel a chlapci to zjevně vzali jako povel k usnutí. Uvidíme.

Přivezl jsem si ze zahraničí ochočený kámen horský, čímž jsem počet slovensky rozumějících domácích mazlíčků v naší domácnosti zvýšil na dvojnásobek. Mílielle, pojmenovaná podle jedné strašně tupé elfky, se má k světu a možná sepíšu příručku k chovatelství kamenů.

Taky jsem adoptoval draka, ale jenom elektronického.

Přestali mě bavit boti. Tam, kde můžu, jsem jim vyhlásil nekompromisní džihád a celkem úspěšně je vyhubil, převážně pomocí hodinek. MacGyver by na mě byl pyšný.

Bránil jsem poezii Stephena Cranea proti nařčení, že je strašná.

Ujel jsem dalších pár tisíc kilometrů vlaky Českých drah a pořád ještě jsem nikoho nezabil, ač to často vypadalo jako velmi lákavá možnost.

V práci nám vypršely licence na Microsoft Office, tak jsme přešli na LibreOffice a já si už od toho března říkám, že si je stáhnu i domů. Zatím jsem ale na těch pět kliknutí příliš líný a radši trávím hodiny patláním píčovin ve Fotokrámu.

Protože jsem již neměl nervy na islandštinu s příležitostnou fašistkou a irština byla ve špatný čas, musel jsem se posunout i lingvisticky. A tak jsem to vzal od podlahy a nakoukl do staré angličtiny a protoindoevropštiny.

Oživil jsem Jedi Outcast a díky editoru map v něm strávil dost hnusné množství času. Ale na druhou stranu se díky tomu naše malá akademie stala o něco málo reálnější.

Taky mě neskutečně chytly Borderlands 2 a po nějakých šesti letech jsem si zase zahrál Maxe Payna.

Filosofie „celý svět je otvírák“, již jsem úspěšně adaptoval, narazila na jasnou výzvu v podobě rajčete. Zatím jsem ve fázi tréninku, ale ujít si to rozhodně nenechám.

Kokot-ty už mám prakticky hotové, jen se mi sem nevešli, aniž bych porušil svou dvaadvacetipříspěvkovou roční kvótu. Pro ty, co už si ani nepamatují, o co šlo, to holt bude náramné překvapení.

S tím tak trochu souvisí fakt, že už od srpna loňského roku tu, stejně jako dnes, trvám na tom, aby byl Jediland aktualizovaný, anžto (sic) se tak nestalo již od září roku 2009. Tuto naprostou ostudnost hodlám hnát dál, už mám připravený hlavičkový papír a stížnost k ombudsmanovi.

Celkově vzato je tady nějak málo obrázků, tak přikládám sebe, jak drsně žeru banán.


Teď, doufám, nemáte na PF ani pomyšlení, takže jenom děkuju za pozornost a jdu otestovat tu nejnovější medovinu.

Tillitta


Jezdit na nějakou akci sedm let po sobě má svoje nevýhody, zejména pokud i o tom posledním ročníku chcete napsat nějak zajímavě. Chvíli jsem nad tím přemýšlel a jediná velká invence, která mě napadla, bylo report nazpívat a hodit na youtube. Aspoň bych konečně přišel na to, jak funguje nahlašování závadného obsahu.
Pak mě napadlo, že se na report vykašlu úplně, protože statisticky vzato byl letos na Koprconu prostě každý a škola málem vybouchla, ale to bych pak nejspíš nezvládl naplnit kvótu dvaadvaceti příspěvků za rok.
A nakonec se jedna revoluční myšlenka zjevila tak nějak sama, poté, co jsem letos již definitivně infiltroval organizátorský tým a účastnil se následné afterparty ve velkém stylu na malém městě.

Tenhle report bude tedy inovativní tím, že se v něm (skoro) vůbec nedozvíte, co se na jubilejním desátém ročníku dělo. Naproti tomu se bude zaobírat tím, o co by byl nejen můj život, ale i svět chudší, kdyby před deseti a něco lety spadlo na Davida Macháčka a jeho komplice piáno.

Předně by to patrně způsobilo značný rozruch, neboť pád piána na lidi není obvyklý ani ve větších městech, natož v Kopřivnici.
Taky bych neměl co infiltrovat, když by žádný tým organizátorů nebyl. To by bylo poměrně nemilé, protože bych nepoznal pár hospůdek v Kopřivnici a nemohl se chvástat zdánlivou metafunkcí podržtašky lomeno spojky.
Rovněž bych se nemohl účastnit tvorby následující eklektické básně, jež vznikla na posledním ročníku. Ta, pravda, není umělecky nijak na výši, ale vzhledem k tomu, že se na tvorbě střídavě podílelo zhruba pět různých lidí v různých stádiích intoxikace různě kvalitní medovinou, to nikoho nemůže moc překvapit:

Valla se ožrala,
máme ji rádi,
kozy si vyndala,
Jessicu svádí.
Pierre ji už omrzel,
chlastem se léčí,
bol to smrdlavý kozel, (sic)
v koutku tam brečí.
Princezna ale Valla je,
na kopcích ráda jódluje,
s chlapci často špásuje,
vodí si je do sluje,
ou jé.

Zpátky na serióznější nótu, asi bych dodnes netušil, jaký je rozdíl mezi skotskou a irskou whiskou. Rovněž bych měl podstatně menší znalost českých dialektů, a to včetně slovenštiny, čímž se postupně dostávám do kategorie dopadů nepřímých, leč o to dramatičtějších.
Vzhledem k tomu, že se mi fakt hodně líbí teorie multiversa a paralelních realit, dokážu si velmi snadno představit jeden takový alternativní vesmír, kde by nikdy nevzniklo CSWU a jemu přidružené akce, čímž by bylo mé tamní já ovlivněno zhruba následovně:
Předně by mělo trochu menší potíže s rozpočtem, a to hned ze dvou důvodů. Jednak by nemělo důvod jezdit tak daleko od středu vesmíru, Prahy, což by jeho peněžence celkem prospělo, ale taky by se s největší pravděpodobností neživilo tou podřadností, co dělám já, nýbrž něčím mnohem lukrativnějším.
Dost pravděpodobně bych se v takovém vesmíru mohl jenom obtížně začít socializovat s lidmi, díky kterým jsem nakonec pojal ten stupidní nápad přejít na studium humanitního oboru, měl bych hotovou ekonomku či kýho čerta a budoval bych někde kapitalismus. Což by možná bylo děsně super, ale k čemu by to bylo tomu asociálnímu, pasivně agresivnímu panicovi, jakým bych nejspíš byl? K čemu by mi bylo, mít v hlavě manuál k sql a dalším kouzlům, která teď ovládám jen intuitivně, kdybych nevěděl, jak je využít k přetvoření světů, byť těch imaginárních? K čemu by mi byla teoretická znalost managementu, když bych i nadále bydlel s matkou a netušil, že diethylamid kyseliny lysergové a tetrahydrocannabinol můžou být k užitku i někomu jinému, než bandě levičáckých anarchistů?
Ono se to zdá jako naprostá banalita, sbalit si spacák, zubní kartáček a pár blbostí a vyrazit s tím na dohled od tajemného hradu v Karpatech. Důsledky tohoto rozhodnutí jsou nicméně jako ten motýl, co na něj cestovatelé časem rádi sadisticky dupou a jehož smrt odstartuje řetězovou reakci nepředvídatelných událostí a změn. Nejmenší takovou změnou, kterou dovedu akceptovat, je rozšíření obzorů, i když si troufám tvrdit, že nejsem sám, na koho to mělo dopad poněkud dramatičtější. Návštěva conu prostě není v případě, že se tam nejdete podívat jako do pavilonu exotů, nic jednorázového.
A nelituji jediné minuty.

Takže, milý -dam-e a spol, otevřeně vás tímto viním z toho, že jsem šťastný jako blecha, černoch a tak trochu hipster. Že mám sice sebedestruktivní, ale veřejně prospěšný žebříček hodnot, že nemám problém několikrát měsíčně vydržet pětihodinovou jízdu s Českými drahami a že vím, co je to ščur. Ani nemluvě o blahodárném vlivu na duševní (a v rámci mezí i fyzický) rozvoj, psychickou pohodu, názorovou otevřenost, sexuální život, et cetera, et cetera, s pozdravem, a tak dále.
Jenom doufám, že se ze mě nestává hippie.

Tady je ještě povinná vánoční stylizace a už na to dlabu, mé cynické já už si tak jako tak vyškubalo většinu vlasů.


A pořád soudím, že by Jediland měl být aktualizován. Aletheia je mi už, upřímně řečeno, úplně u prdele.

Matka Unkariin

Toto není report z KoprConu. Ten přijde, až já přijdu na to, co s ním.

Tenhle příspěvek je o tom, že jsem byl společně s tlupou bodrých Moraváků navštívit Horní Uhry. Kdyby se náhodou někdo podivoval, proč že jsem tam jel, historie tohoto počinu je podobně krátká, jako bude celý následující text, ne však vinou toho, že bych většinu zapomněl.

Innes: Poslední víkend v září jedeme do Tater, nevadí?
Já: Ne.

A tak se stalo, že jsem se v pátek kolem půl osmé v noci vyskytoval v Novém Jičíně a nastupoval do autobusu směr východ. Ačkoliv jsem drtivou většinu posádky výletu neznal, tato drtivost vzala záhy za své a hranice jsme překonali bez potyček se zbojníky.
Při prvním mezipřistání v Žilině zjišťujeme dvě zcela zásadní věci. Zaprvé, Slováci chovají psy v akváriích. Zadruhé, tatranský čaj se vyrábí i ve variantě 22% s kokosovou příchutí. Vzhledem k tomu, že v Čechách tou dobou řádila baba Prohibice, zmocňujeme se této lahve na horší časy a pokračujeme v jízdě. Co se prohibice týče, po celou jízdu je vzorově ignorována a zatímco autobus má spotřebu nějakých třicet litrů na sto kilometrů, posádka je o pár deci výkonnější.
Krátce po příjezdu na chatu Medvedica (česky Medvědice) se vydáváme na poklidnou túru na Pliesnivec (česky Plesnivec) a pak zpátky trochu jinudy, nic epického, všechno beze ztrát, žádné blízké setkání druhého druhu. Rovněž nepozoruji žádné projevy fyzické agresivity od náhodných kolemjdoucích, které zdravím mimo jiné maďarsky.

V sobotu míříme kolektivně na Štrbské pleso a následuje rozprch do rozličných končin. Aktivnější berou útokem horské štíty, méně aktivní lanovky, my se hrabeme na Popradské pleso a cestou spatřuji dvě veverky, což je asi tak jediný příklad vyloženě divoké fauny, kterou jsem za celou dobu potkal.
Počasí, ač mělo být vysloveně kruté, se drží u polojasna, rozptylové podmínky ideální, rosný bod stabilní. Navštěvujeme symbolický cintorín a málem se tam všichni zrakvíme. Na cestě zpátky nacházím v korytu říčky Krupá smutně koukající kámen, který beru s sebou a během cesty adoptuji. Dostává jméno po jedné elfí radní, se kterou má hodně společného, zejména značnou tupost.
Před setměním scházíme i s Mílielle zpátky na Štrbské pleso, nacházíme nechráněnou wifinu a záhy se pomocí zubačky přesouváme rychlostí tři kilometry za týden dolů na Štrbu. Najít chatu je poněkud oříšek, zejména v zhoršujícím se počasí, ale žádné drama se nekoná a oslava s partičkou Bangu a výše zmíněnou lahví na sebe nenechá dlouho čekat.
Zlatý hřeb zájezdu ale přichází v neděli, kdy jsem to popravdě nečekal. Míříme do Popradu, kde se většina účastníků včetně mojí drahé polovičky vydává do místního aquaparku a nechává nás napospas místní fauně a flóře.

Poprad je totiž, milí zlatí, fakt svérázné městečko, něco mezi Brnem a Bruntálem. Ústí nad Labem je proti němu hypermoderní metropole. Má dokonce své vlastní časové pásmo, GMT -300 let. Všechny obchody na dlouhém náměstí jsou zavřeny, a to včetně kostela a pohřební služby. Velkou část přitom nezavřela právě probíhající neděle, ale, soudě podle výzdoby, poslední průmyslová revoluce. Nad městem krouží hejna havranů, vran a strak, z nichž početné gangy sestupují i na zem a zobou, co jim přijde do cesty. Nechovám nejmenší pochybnosti o tom, že právě tady čerpala inspiraci k jedné své povídce jistá paní Du Maurier.
Cestou na shromaždiště jsme potkali nejen jatka a historicky starší aquapark, odkud se snažily utéct ryby, nýbrž i důkazy o tom, že místní již vyvinuli piktografické písmo a značným počtem falických symbolů ozdobili jinak nevzhlednou zeď z nepálených cihel. Při dotazech na čajovnu nám domorodci nejprve nerozumí, později nás odkazují k řece.
Procházka postapokalyptického skanzenu naštěstí netrvá dlouho, brzy jsme se setkali se zbytkem výpravy, zamířili zpátky do civilizace a já mám od té doby nutkavou potřebu jet do Zlína a omluvit se mu, že jsem si z něj kdy dělal prdel.
Cesta z chaty domů mi trvá jen něco kolem čtrnácti hodin a je díky Českým drahám, jako obvykle, dost čarovná.

A ostatně soudím, že Aletheia je kripl a že by Jediland měl být, po těch víc jak třech letech, konečně aktualizován.