Matka Unkariin

Toto není report z KoprConu. Ten přijde, až já přijdu na to, co s ním.

Tenhle příspěvek je o tom, že jsem byl společně s tlupou bodrých Moraváků navštívit Horní Uhry. Kdyby se náhodou někdo podivoval, proč že jsem tam jel, historie tohoto počinu je podobně krátká, jako bude celý následující text, ne však vinou toho, že bych většinu zapomněl.

Innes: Poslední víkend v září jedeme do Tater, nevadí?
Já: Ne.

A tak se stalo, že jsem se v pátek kolem půl osmé v noci vyskytoval v Novém Jičíně a nastupoval do autobusu směr východ. Ačkoliv jsem drtivou většinu posádky výletu neznal, tato drtivost vzala záhy za své a hranice jsme překonali bez potyček se zbojníky.
Při prvním mezipřistání v Žilině zjišťujeme dvě zcela zásadní věci. Zaprvé, Slováci chovají psy v akváriích. Zadruhé, tatranský čaj se vyrábí i ve variantě 22% s kokosovou příchutí. Vzhledem k tomu, že v Čechách tou dobou řádila baba Prohibice, zmocňujeme se této lahve na horší časy a pokračujeme v jízdě. Co se prohibice týče, po celou jízdu je vzorově ignorována a zatímco autobus má spotřebu nějakých třicet litrů na sto kilometrů, posádka je o pár deci výkonnější.
Krátce po příjezdu na chatu Medvedica (česky Medvědice) se vydáváme na poklidnou túru na Pliesnivec (česky Plesnivec) a pak zpátky trochu jinudy, nic epického, všechno beze ztrát, žádné blízké setkání druhého druhu. Rovněž nepozoruji žádné projevy fyzické agresivity od náhodných kolemjdoucích, které zdravím mimo jiné maďarsky.

V sobotu míříme kolektivně na Štrbské pleso a následuje rozprch do rozličných končin. Aktivnější berou útokem horské štíty, méně aktivní lanovky, my se hrabeme na Popradské pleso a cestou spatřuji dvě veverky, což je asi tak jediný příklad vyloženě divoké fauny, kterou jsem za celou dobu potkal.
Počasí, ač mělo být vysloveně kruté, se drží u polojasna, rozptylové podmínky ideální, rosný bod stabilní. Navštěvujeme symbolický cintorín a málem se tam všichni zrakvíme. Na cestě zpátky nacházím v korytu říčky Krupá smutně koukající kámen, který beru s sebou a během cesty adoptuji. Dostává jméno po jedné elfí radní, se kterou má hodně společného, zejména značnou tupost.
Před setměním scházíme i s Mílielle zpátky na Štrbské pleso, nacházíme nechráněnou wifinu a záhy se pomocí zubačky přesouváme rychlostí tři kilometry za týden dolů na Štrbu. Najít chatu je poněkud oříšek, zejména v zhoršujícím se počasí, ale žádné drama se nekoná a oslava s partičkou Bangu a výše zmíněnou lahví na sebe nenechá dlouho čekat.
Zlatý hřeb zájezdu ale přichází v neděli, kdy jsem to popravdě nečekal. Míříme do Popradu, kde se většina účastníků včetně mojí drahé polovičky vydává do místního aquaparku a nechává nás napospas místní fauně a flóře.

Poprad je totiž, milí zlatí, fakt svérázné městečko, něco mezi Brnem a Bruntálem. Ústí nad Labem je proti němu hypermoderní metropole. Má dokonce své vlastní časové pásmo, GMT -300 let. Všechny obchody na dlouhém náměstí jsou zavřeny, a to včetně kostela a pohřební služby. Velkou část přitom nezavřela právě probíhající neděle, ale, soudě podle výzdoby, poslední průmyslová revoluce. Nad městem krouží hejna havranů, vran a strak, z nichž početné gangy sestupují i na zem a zobou, co jim přijde do cesty. Nechovám nejmenší pochybnosti o tom, že právě tady čerpala inspiraci k jedné své povídce jistá paní Du Maurier.
Cestou na shromaždiště jsme potkali nejen jatka a historicky starší aquapark, odkud se snažily utéct ryby, nýbrž i důkazy o tom, že místní již vyvinuli piktografické písmo a značným počtem falických symbolů ozdobili jinak nevzhlednou zeď z nepálených cihel. Při dotazech na čajovnu nám domorodci nejprve nerozumí, později nás odkazují k řece.
Procházka postapokalyptického skanzenu naštěstí netrvá dlouho, brzy jsme se setkali se zbytkem výpravy, zamířili zpátky do civilizace a já mám od té doby nutkavou potřebu jet do Zlína a omluvit se mu, že jsem si z něj kdy dělal prdel.
Cesta z chaty domů mi trvá jen něco kolem čtrnácti hodin a je díky Českým drahám, jako obvykle, dost čarovná.

A ostatně soudím, že Aletheia je kripl a že by Jediland měl být, po těch víc jak třech letech, konečně aktualizován.