Protože konec světa se kupodivu nekonal, budu patrně nucen zopakovat tradici a sepsat tady stručně, co jsem páchal celý uplynulý rok, ačkoliv z toho mám pramalou radost a existují mnohem efektivnější metody získávání obdivu i soucitu.
Znovu, ale fakt jenom na malinkatou chviličku, jsem začal hrát Lineage a dělat konzultanta-veterána na jednom pokusu o RP server. Výsledky této legrace tu byly rozebrány hned několikrát, takže snad netřeba dalších komentářů, ale tak mě napadá: prasklo už, že jsem tam zároveň i hrál, stejně jako všichni další GM, se kterými jsme tvořili 90% aktivních postav, a to aniž by si toho náš milovaný slovenských administrátor ráčil všimnout?
Když už je řeč o Slovácích, nějak se kolem mě množí. Na byt se k nám ke stávajícímu jednomu téměř domestikovanému Slovákovi přistěhovala ještě jedna Slovenka se slovensky rozumějícím psem. Jsem v částečných obavách, jestli množení nebude pokračovat.
Vydrželi jsme celou zimu bez přenastavování hodin na správný čas, což dokazuje, jak je nám tahle kryptofašistická hodnota ukradená. Akorát se o tom dozvěděli čerti a nastrčili nám do bytu ženskou, která už tak líná nebyla a přeřídila to sama.
Karel Gott prý letos Zlatého slavíka nevyhrál.
Silničáře letos zase překvapil sníh. Ale mě docela taky, vzhledem k tomu, že prvně napadl už v říjnu.
V době psaní tohoto seznamu hlásalo počitadlo návštěv číslo 17 930, což je něco málo přes počet obyvatel Brandýsa nad Labem-Staré Boleslavi.
Po dlouhé době jsem si zase jednou koupil počítačovou hru, kupodivu třetí Mass Effect, dokonce sběratelskou edici. A ačkoliv jsem zpočátku považoval přidružený multiplayer za strašnou blbost, těch 344 odehraných hodin mě celkem vyvedlo z omylu.
To, že jsem první v národním žebříčku, mě narcisticky těší natolik, až je mi jedno, že jsem se přihlásil jako obyvatel Faerských ostrovů.
Po ještě delší době jsem zas použil kontaktní čočky a byla to náramná legrace. Ta legrace tedy spíš pocházela z faktu, že jsem si k nim vzal růžovou paruku a dámské tričko, ale fakt, že mě lidi nepoznávali, dle mého soudu vycházel právě z absence brýlí.
Ačkoliv to tak nevypadá, s předchozím bodem poměrně úzce souvisí fakt, že loňské evaluace výchovy na naší drahé fakultě jsem prováděl s pomocí obrázků poníků a přidal krátký text. Letos budu muset vymyslet něco jiného, protože už by mě mohli poznat.
Do třetice jsem se účastnil bizarního experimentu, jehož cílem bylo vydržet promítání celých dvou sérií My Little Pony: Friendship is Magic bez přestávek a spánku. Vzhledem k tomu, že to dohromady trvalo jen něco přes devatenáct hodin, to pro někoho, kdo v podobných dávkách dělá zápočtové eseje, byla hovno výzva.
Chvíli jsem hořel, to když na mě vinou zanedbání bezpečné vzdálenosti od sporáku chytlo triko. Trvalé následky ponesu dokonce života, protože to bylo to krásné triko z KoprConu 2010 a to už sotva kdy seženu.
Zase jsem někoho rozplakal, tentokrát však na to nejsem nikterak hrdý, neb to byla neurotická lesbická řidička kamionů v přechodu, který se pokoušel dělat admina. Ty rody SE tam zmátly naprosto úmyslně.
Ani jednou jsem nebyl v Brně, byl to dobrý rok.
Byl jsem nicméně v Ústí nad Labem, a to na maturitním plese svého třiadvacetiletého kamaráda z Lineage. Miluju hurá akce, ale příště by to mohlo být do nějakého... bělejšího města, díky.
Zavítal jsem i do Českých Budějovic, kde by chtěl kromě mě žít každý, a zdržel jsem se tam celých deset minut, než jsme skrz nákupní centrum prošli na autobusové nádraží a hurá do Týna nad Vltavou, kde se konal první ročník oslav Wyrrgyho třicetin. Bylo to veselé, skvostné a vůbec, takže tam příští rok asi oslavíme to, jak jsem mu pro neaktivitu zrakvil polovinu postav.
Penicilin je již plně ochočená, stačila trocha šunky a trpělivosti. Teď zrovna slupla další konzervu, o kterou se ale musela poprat se dvěma kočičími konkurenty.
Chcípla mi baterka v notebooku, ale furt som čarovný.
Začal jsem si vařit čaj z jehličí podle receptu na Discovery a ještě bych docela rád ochutnal islandský hákarl, protože víc než anglický vánoční pudink to smrdět prostě nemůže, i kdyby to mělo chutnat hůř. Taky jsem si zajistil téměř nevyčerpatelný zdroj důvodů pro zkoušení nových medovin, ne že bych k tomu snad někdy důvod potřeboval.
Tím zdrojem byl další ročník akce Duben měsíc drabble, respektive její neoficiální celoroční pokračování. To se tak sešli dva trotlové, co jim třicet drabblů za třicet dní bylo málo, a pokračují dodnes. Pokud by se náhodou chtěl někdo přidat, uvítáme ho, ale zároveň upozorňujeme, že nikdo další jich nezvládl napsat víc než sedm, a tudíž se medovině, která je odměnou za devadesát, ani nepřiblížil. Díky této motivaci jsem momentálně jedním ze tří lidí v téhle zemi, možná na téhle planetě, co denně napsali minimálně jeden drabble.
Druhý z těch tří lidí jsem taky já.
Dostal jsem Kindle a přes veškerou snahu ho zatím nezaplnil ani ze třetiny.
Díky povinnosti číst spoustu věcí do školy jsem definitivně propadl postmodernismu a definitivně z duše nenávidím realismus, naturalismus a Sylvii Plath.
Taky jsem se ve Finnegans Wake dostal na stranu čtrnáct, což považuji za velký úspěch.
Poprvé jsem navštívil fakultní knihovnu, protože jistý velmi vzácný rukopis k seminárce prostě jinde nešlo sehnat. Zároveň jsem si tam chtěl půjčit proslulou Nortonovu čítanku americké literatury, která už ovšem byla rozpůjčovaná do posledního kousku. Knihovnice mi tedy nabídla její zkrácenou sestru, která měla jenom tři a půl tisíce stránek tenkých jako srdeční chlopně somálských dětí, a já viděl, že je to dobré.
Protože SW: Eclipse mělo narozeniny, vyrobil jsem jako dárek nádherný poníkovský skin fóra. Bylo minimálně o 20% hustší, ale samou sladkostí to rozežíralo zubní sklovinu, tak jsem ho později zase stáhnul.
Když už padly narozeniny jednoho fóra, na narozeniny toho druhého jsme úplně zapomněli a vzpomněli si na ně až po přesunu na jiný hosting. Perunica pak dostala dárek v podobě klasického eklektického soundtracku a průmazu všech neaktivních postav. A taky tam začalo sněžit, pro atmosféru.
V sql jsem se naučil už tak fajnová kouzla, že se mi povedlo selektivně, podle fandomu, přemigrovat drabbly z jejich domácího fóra na jiné. Stačil na to jeden skript a vše bylo za deset minut hotové, navíc s malým bonusem: od té doby se sem tam nějaký ten drabble objeví mezi regulérními příspěvky. Čarodějnictví!
A plynule se dostáváme k přehledu mých zajímavějších, i když méně reálných životů.
Champbacca se naplno věnuje řízení vlastní akademie, huntování vlastních jater a výchově vlastního syna, kterého nedávno našel. Jeho takřka utopická společnost prosperuje a momentálně zjišťují, že chodit na nákup se během války může rázem změnit v osvobozování celé planety plné nevinných a strašně pacifistických veverek.
Narva'Raan nar Vaala se, zejména díky drabblům, rychle vyrovnala se smrtí svého přítele a pořídila si dítě se staniční zdravotnicí. Což možná zní zvrhle, ale za tři roky se v Mass Effect universu staly i divnější věci.
Edvin již podruhé potkal své já z budoucnosti, které ho v zájmu záchrany vesmíru a vůbec přeneslo kus do minulosti, kam předtím prchl jeho arcinepřítel a snaží se rozvrátit časoprostorové kontinuum. Já teď už jen váhám, jestli zapojit skutečnou postavu Edwina z Northumbrie, nebo radši rytíře kruhového stolu.
Celý rod Mungo brutálně vymřel, když pod jeho ostrovem vybuchla sopka. Smutný příběh.
Narodila se ale Furiela, antropomorfizovaná charza z podivného světa Mechanique, která svou aktivitou předčila všechny členy vymřelého rodu dohromady. Teď se jen rozhodla, že vzhledem k nedostatku podnětů upadne do zimního spánku, a zapomněla si nařídit budík.
Vznikla taky Šáhlá Sharon, šlapka z Pandory a moje historicky první postava, kterou nikdy nebudu mít kde hrát, protože další fórum už prostě zakládat nebudu.
A ještě jsem začal hrát jednoho mutanta, ne nepodobného těm dvěma minulým, co jim nebylo dopřáno pořádně se rozjet.
Z nudy jsem si k té Star Wars linii napsal i vlastní dárk'n'ívl alternativní realitu a Mace Windu tam umřel jenom třikrát.
Protože jsem byl nucen studovat obecnou lingvistiku a v ní do značné hloubky swahilštinu, vydal jsem svou první imaginární příručku.
(obrázek tady vůbec není jenom proto, aby to bylo barevnější)
Začal jsem morálně podporovat skupinku dvou nadšenců, kteří se rozhodli vyrobit si vlastní Star Wars hru s balckjackem, děvkama a pravidly k dračímu doupěti. Kostky, atributy, skilly a k tomu spousta psaní. Mé nadšení bylo takové, že jsem záhy vyprodukoval drtivou většinu všech textů i pravidel a chlapci to zjevně vzali jako povel k usnutí. Uvidíme.
Přivezl jsem si ze zahraničí ochočený kámen horský, čímž jsem počet slovensky rozumějících domácích mazlíčků v naší domácnosti zvýšil na dvojnásobek. Mílielle, pojmenovaná podle jedné strašně tupé elfky, se má k světu a možná sepíšu příručku k chovatelství kamenů.
Taky jsem adoptoval draka, ale jenom elektronického.
Přestali mě bavit boti. Tam, kde můžu, jsem jim vyhlásil nekompromisní džihád a celkem úspěšně je vyhubil, převážně pomocí hodinek. MacGyver by na mě byl pyšný.
Bránil jsem poezii Stephena Cranea proti nařčení, že je strašná.
Ujel jsem dalších pár tisíc kilometrů vlaky Českých drah a pořád ještě jsem nikoho nezabil, ač to často vypadalo jako velmi lákavá možnost.
V práci nám vypršely licence na Microsoft Office, tak jsme přešli na LibreOffice a já si už od toho března říkám, že si je stáhnu i domů. Zatím jsem ale na těch pět kliknutí příliš líný a radši trávím hodiny patláním píčovin ve Fotokrámu.
Protože jsem již neměl nervy na islandštinu s příležitostnou fašistkou a irština byla ve špatný čas, musel jsem se posunout i lingvisticky. A tak jsem to vzal od podlahy a nakoukl do staré angličtiny a protoindoevropštiny.
Oživil jsem Jedi Outcast a díky editoru map v něm strávil dost hnusné množství času. Ale na druhou stranu se díky tomu naše malá akademie stala o něco málo reálnější.
Taky mě neskutečně chytly Borderlands 2 a po nějakých šesti letech jsem si zase zahrál Maxe Payna.
Filosofie „celý svět je otvírák“, již jsem úspěšně adaptoval, narazila na jasnou výzvu v podobě rajčete. Zatím jsem ve fázi tréninku, ale ujít si to rozhodně nenechám.
Kokot-ty už mám prakticky hotové, jen se mi sem nevešli, aniž bych porušil svou dvaadvacetipříspěvkovou roční kvótu. Pro ty, co už si ani nepamatují, o co šlo, to holt bude náramné překvapení.
S tím tak trochu souvisí fakt, že už od srpna loňského roku tu, stejně jako dnes, trvám na tom, aby byl Jediland aktualizovaný, anžto (sic) se tak nestalo již od září roku 2009. Tuto naprostou ostudnost hodlám hnát dál, už mám připravený hlavičkový papír a stížnost k ombudsmanovi.
Celkově vzato je tady nějak málo obrázků, tak přikládám sebe, jak drsně žeru banán.
Teď, doufám, nemáte na PF ani pomyšlení, takže jenom děkuju za pozornost a jdu otestovat tu nejnovější medovinu.
1 komentář:
Ty máš novou číču?
Okomentovat