To místo, které se nám mělo na tři dlouhé dny stát mezistanicí do Helu, se jmenovalo Albeř. Nehledejte to na mapě, tam to snad vůbec není. Je to asi tak jeden dostřel střednětonážního katapultu vzdálené od hranic s Rakouskem. Bohužel mi nebylo dovoleno vyzkoušet, jestli tam ten katapult opravdu dostřelí.
Ale začnu pěkně od začátku, to jest odjezdem z matičky stověžaté. Teprve ráno jsem zjistil (jako správný vědátor: úplnou náhodou), že shromaždiště k odjezdu je úplně někde jinde, než jsem si myslel, nicméně s pomocí Njördovou jsem se i tam dokodrcal včas. Na verifikaci místa mi stačil letmý pohled na tu bandu před Přírodovědeckou fakultou. Informatiky prostě člověk pozná.
Měly přijet čtyři autoby (autobus bez autobu), přijely jen tři, takže místa věru nebylo příliš.
Brzy jsem došel k závěru, že žádná Albeř vlastně ve skutečnosti neexistuje a že nás hned na začátku uspali tím černým kouřem, co se linul z výfuků našich supermoderních karos. Pak nás připojili na pokusnou verzi Matrixu (protože na něčem podobném už fakulta určitě dělá, to mi nikdo nevymluví) a zbytek už se nám jenom zdál.
Nástup do vozidla probíhal spořádaně a mně navodil velmi příjemné pocity. Jednalo se totiž o stejný autobus, jakým jsem se již několikrát dopravil do jedné nejmenované vesničky nedaleko Prahy, a jímž jsem se druhý den vracel s jedním nejmenovaným primátem. Z tohohle někdo pouze sundal čísla a reklamy a poslal ho, abychom v něm absolvovali bezmála tříhodinovou cestu směr Hel.
Jak jsem řekl, cesta trvala poměrně dlouho, takže jsem měl příležitost prozkoumat jednotlivé aspekty technického zpracování Matrixu (soukromě jsem si ho přejmenoval na Matfyx, což sice zní, jako by tříleté dítě četlo název onoho filmu, ale to je jen drobná kosmetická vadička). Grafika ušla, textury silnice, domů a podobných volovin kvalitní, částicové efekty četných doutnajících ohníčků a táboráčků rovněž perfektní. Fps dostačující, prokreslení stínů velmi dobré, rozlišení bohužel nešlo upravovat.
Realističnost šokující. Autobus s námi házel sem a tam jako býk na rodeu, kvůli neotevíratelným okýnkům byl uvnitř brzy tlak srovnatelný s papiňákem a o teplotě radši nemluvit. Někdo si dal dokonce tu práci, aby mému avatarovi v Matfyxu naprogramoval stejnou oční vadu. Trochu mě štve, že jsme dvakrát málem přejeli mateřskou školku na procházce. Dvakrát! Ten řidič musel být asi na mol, že se mu to nepovedlo ani napodruhé. Protože mě vážně zajímalo, jestli se školka po nehodě naspawnuje znovu, nebo má prostě nastavenou průjezdnost a vůbec bychom ji nepřejeli. Ale to byl jen drobný nedostatek. Stejně jako to, že umělá inteligence počítačem generovaných účastníků silničního provozu byla věrohodná a viděl jsem jen jedno auto zaseklé ve zdi. Také musím pochválit autory mapy kolem cesty. Celou dálnici to sice byla trochu nuda, ale po vstupu do rybničnatého kraje jsem nestíhal obdivovat všechny ty detaily. Malé rybníčky, větší rybníčky, velké rybníky, extra velké rybníky, kolem rákosí (high-res textury, pochopitelně), nějaké ty stromy, pár domů, dokonce jednu rybniční hráz v rekonstrukci.
Poslední, co si pamatuji před vjezdem do mlhy tak husté, že by šla trhat dynamitem, byla jedna stará, opuštěná bizoniéra (to je jako voliéra, ale chovají se v ní bizoni) a vedle ní celkem nová lamiéra (ano, tam se chovají polští programátoři), což mě dovedlo k přesvědčení, že tradiční čeští bizoni už prostě nejsou schopni konkurence.
Ale pak se mlžná hradba nadobro zavřela, my projeli kolem cedule „Výcvikové středisko Univerzity Karlovy, vstup zakázán!“ (pěkné výcvikové středisko, nepůjčili mi na cvičení ani sekeru) a ocitli se v něčem, co se dost podobalo mým představám o Helheimu. Ve zkratce: hluboký les, louka přeměněná v bažinu, stoprocentní vlhkost, permanentní déšť a zima. Poslední dva mi vnukly ideu, že to celé pojmu jako nordic survival training. To znamenalo převlečení do kraťasů, trička a hurá ven.
Chvílemi se mi vracely vzpomínky na dětství, kdy jsem jezdíval na tábory podobného rázu, ovšem dozor nám tenkrát ještě neobstarávali lidé se dvěma tituly před a dvěma za jménem. Podsadové stany na dvou loukách (velká a malá, fyzikové na důvod tohoto pojmenování přišli hned, nám to chvíli trvalo), uprostřed každé louky stožár bez vlajky (pirátská se asi na akademickou půdu nehodila), oběd a večeře pěkně do ešusu. Ovšem aktivity se trochu různily. V táboře před deseti lety stačilo k povýšení do stavu hvězdy zajistit v jedné z bojovek vítězství svého týmu. Uprostřed tábora se válelo pár desítek papírů určitých hodnot od pěti po sto, kolem chodila dvojice hlídačů a baterkami likvidovala nájezdníky... Možná jsem zapomněl zmínit, že se to hrálo v noci. Stupidní a infantilní, ale v tu dobu jsem se fakt bavil, hlavně proto, že jsem se za využití neúmyslné diverze všech ostatních připlížil z toho nejméně krytého směru přímo doprostřed hlídané zóny, popadl první papír, co mi přišel pod ruku, a zase vycouval. Že je to princezna za sto bodů, mi řekli až u shromaždiště válečné kořisti. V tomhle táboře musel člověk hlavně dokázat, že není úplný trotl (to se mi dařilo více či méně úspěšně) a že soudruzi u vyhodnocování přijímacích testů nikde neudělali chybu. Ale je toho víc, takže to proberu postupně.
Pátek
Přijeli jsme, prší, vybalujeme a zabíráme stany, prší, jdeme na první informativní sněm, kde se představují profesoři a vysvětlují nám program následujících dní (na velké louce), prší, účastníme se dvou besed (pod střechou), prší, jdeme na večeři, prší, jdeme psát testy ze znalostí středoškolské matematiky. Po jejich sepsání jsem vypadal asi takto:
Přese všechna očekávání jsem nakonec dostal sedmkrát víc bodů, než jsem čekal. To jest rovných sedm.
Následovala beseda s děkanem fakulty. K tomu však bylo zapotřebí vymyslet jakousi bezeztrátovou kompresi, díky níž by se do jídelny, kam se normálně vešlo tak sto lidí (no, lidí... matfyzáků), nacpalo těchto bytostí dvakrát tolik, plus děkan a jeho chrabrá družina. Kdosi rozhodl, že tuto kompresi má zajistit skupina, v níž jsem byl já. Hlavní analytik rozhodl, že je třeba z druhé jídelny přinést další lavice a ty pak následně v jídelně první poskládat v odpovídajících intervalech. To se podařilo, což mě překvapilo. Nepřekvapilo mě naopak, když se po resetu tohoto stavu nějakým záhadným způsobem ztratily dvě lavice těžké jako kráva. Protokol použitý k přepravě očividně upřednostňoval přenos nespolehlivý, tudíž se prostě ty dva pakety někde cestou ztratily, no, to je toho.
Jenže před samotným restartem se konala již zmíněná porada s tím, kdo by měl teoreticky fakultu řídit. A protože jsme všichni dostali lístečky na psaní otázek přímo pro něj, rozhodl jsem se, že nemůžu propásnout příležitost zeptat se někoho erudovaného. Ta otázka mě trápí už od dětství, pak jsem na ni chvíli zapomněl, než mi před pár lety opět vyvstala na mysli. Otázka sice z trochu jiného soudku, ale co kdyby náhodou věděl, proč jsou zebry?
Napsal jsem tedy svou otázku na papír, poslal jej s ostatními vstříc osudu, a čekal, až je moderátor trochu protřídí před jejich postoupení děkanovi. Moderátor dělal svou práci dobře, během hudebních intermezz připravoval pro děkana kupičky otázek, které spolu tak nějak souvisely. Hudba, málem bych zapomněl. Hrála skupina Humbuk, respektive Humbuk revival (je to první skupina, která po svém rozpadu založila revival sama na sebe), již tvořil jeden kytarista z řad profesorů a jeden klávesák, na něhož jsem bohužel neviděl přes les hlav. Sami sebe charakterizovali jako heavy mentál, ale jejich texty připomínaly spíš něco, co bych popsal jako doom (nebo podle názvu jedné skladby dým, respektive deem) country. Hudbu samotnou jsem ale pro špičkovou kvalitu textů vnímal jen minimálně, hlavně ve chvílích, kdy si někdo přál, ať na jeho pohřbu prší (protože pak bude ve futrále jediný suchý), kdy někdo neměl vůbec žádné přátele tady a vůbec žádné přátele támhle, a kdy tramvaják popisoval lásku ke své práci a to, jak mu vadí, že musí vozit lidi.
Ale zpátky k dotazu, jenž si bezpochyby položil i Jean Paule Sartre. Kdo by čekal, že mou otázku smete moderátor se stolu a přejde k „důležitějším“, mýlil by se, stejně jako já. On nejen že ji děkanovi předal, ten na ni dokonce odpověděl. Přesnou citaci po mně nechtějte, já tomu nemohl uvěřit, takže si pamatuji jen to, že ke konci odpovědi připustil, že by zebry nějaký význam mít mohly.
Tím páteční program končil, takže jsme restartovali jídelny, šli zkontrolovat aktualizace www.nastenka.nazdi.lol/novinky/zitra (www = wooden-wire web) a pak bažinou přímo do stanu. Tedy bažinou, ona to byla louka a na té louce žila kolonie syslů, viz fotky později.
Tam jsem celkem vyčerpán usnul. A jestli se ptáte, tak ano, pochopitelně pršelo.
Sobota
Den ve znamení hledání syslů, provádění zápisu, utrpení při tělovýchovných testech a návštěvy dalších besed. Plus testy z angličtiny a další prověrka z matematiky. Irelevantní blbosti nechám bez povšimnutí, vrhnu se jen na to podstatné. Na sysly.
Po celodenním pátrání jsem se rozhodl pro lehce matematické řešení. Prostě jsem prohlásil, že syslové neexistují. Tito neexistující syslové se mi pak odměnili tím, že mi vlezli do batohu a sežrali dvoje polomáčené oplatky. Musel jsem tedy svůj předchozí mylný odhad upravit. Protože jsem však neviděl jediného plenitele mých zásob, nemohl jsem vědět jistě, zdali se jedná o sysly. Proto jsem se rozhodl pro ryze průkopnické řešení. Deklaroval jsem zdejší populaci jako nový druh, takzvanou maximuss fousucopes.
Takovýto den bych jistě mohl považovat za úspěšný, kdyby do toho nepřišly ony tělovýchovné testy. A déšť, ale ten už jsem bral jako implicitní nastavení Matfyxu. Testy byly celkem tři. Ve všech třech jsem překvapil sám sebe a utvrdil se v přesvědčení, že ve skutečnosti opravdu ležím kdesi napojený na přístrojích a tohle všechno se mi jenom zdá, i když ta kosa byla celkem realistická.
Skok do dálky z místa. Skočil jsem skoro o dva metry dále, než nejhorší z nás. Pravda, byla to jedna ze slečen a její první výkon odhadl vrchní geodet na sedmnáct centimetrů, ale to už jsou jenom detaily.
Člunkový běh, čtyřikrát deset metrů. Na antuce, kterou si mnozí z nás z dálky spletli s brouzdalištěm, jsem hodil tlamu jenom jednou a i tak stihl zaběhnout poměrně slušný čas, navíc se odřeniny omyly už během vlastního odírání.
Cooperův test. Možná je pojmenovaný po nějakém jiném pirátovi, ale já si jména fakt těžko pamatuji. Jednoduše řečeno: běžíte dvanáct minut stylem Forrest Gump, to jest co nejdál. Pršelo, voda na nás díky kalužím cákala ze všech stran, ale přežili jsme to všichni ve zdraví. Byl bych to zapil vodou ze studánky (studánku od kaluže poznáte těžko, ale většinou v ní jsou kameny a ne bláto), ale prý má projímavé účinky.
Vraceli jsme se s elánem kolony smrti a při cestě ke stanu jsem neviděl sysla, což se mi po večeři podařilo ještě jednou.
Během besedy o sítích jsem kromě spánku stihl ještě zjistit, že Harry Potter je zlo. Říkal to administrátor univerzitní sítě a ten to přeci musí vědět. Mimo jiné nám taky hrdě poreferoval o tom, kterak matfyz vyhrál soud se soudem.
Když padla tma, nevěděl jsem, co dělat, ale pak můj zrak spočinul na pomeranči, který jsme dostávali jako secondary weapon k obědu. Vitamíny jsou potřeba v každou denní dobu, zhruba tak by se dalo interpretovat moje sdělení světu, když jsem tam tak v kraťasech postával a strefoval se pomerančovými peckami do koše.
To nevypadá jako strašidlo, to skutečně je strašidlo, takzvaný pomerančožrout lesní
Neděle
Den nejlepší, den poslední. Pršelo a opět jsem neviděl sysla, což bylo asi tím, že jsem si šel před budíčkem zaplavat do nedalekého rybníka. Tato možnost tu byla už v sobotu, nicméně její anotace obsahovala slovo „dobrovolník“, což já zásadně nejsem. Anotace nedělního otužování pak obsahovala slovo „šílenec“ (patrně proto, že se ještě ochladilo, takže jsem si vzal tričko s o tři centimetry delšími rukávy), takže tam jsem prostě nemohl chybět.
Jako... trochu studené to bylo, ale když ze sebe pak člověk osekal rampouchy (nožem, sekeru mi nepůjčili, jak jsem zmiňoval v úvodu), najednou procitl, zjistil ten rozdíl mezi teplotou vody a teplotou vzduchu a nějak přestal remcat, že si nevzal dva svetry.
Pak pro změnu pršelo, ale jinak nic nestálo za řeč.
V pravé poledne byl naplánován odjezd. Úderem dvanácté hodiny přestalo pršet a mraky se začaly trhat.
Nejen to. Po desetiminutovém zpoždění přijely autoby, které nás měly odvézt zpět do civilizace. Autoby, v nichž sem přijela spousta pohledných studentek fakulty filosofické a k nimž jsme od zkušených profesorů dostali radu, abychom se od nich drželi radši dál, že nejsou tak úplně v pořádku, když chtějí studovat to, co chtějí studovat.
Poznámku, že to samé si zbytek světa myslí o nás, polknul v tu chvíli snad každý.
Dveře vozů se otevřely, jejich pasažérky počaly vystupovat a šedivá mračna nad námi ustoupila, aby dala prostor slunečním paprskům, které tohle místo nevidělo odhadem tak od pádu Berlínské zdi. Kdybych v tu chvíli nebyl přesvědčen, že se jedná o simulaci, která nás má pokud možno co nejvíce zdeptat, asi bych padl na kolena a začal nadávat Tórovi a těm jeho kumpánům, ale takhle jsem se pouze usmál a čekal, až se po cestě zpátky proberu.
Museli nás odpojit a oživit nějak neobvykle rychle, protože jsem si ničeho nevšiml. Ale virtuální realita to byla. Určitě, řekl bych. Doufám.
Ale co když ne?
Závěrem soutěž. Kdo pozná, co je na následujícím obrázku, bude za odměnu vědět, co na něm je:
6 komentářů:
To je preci sysel!!! Sysel pychavkovy....
toto je ešus.... mokrej ešus
ty ses taky esus.... mokrej esus
Skladam hold odolnosti matfyzáků... i té tvé =D. A ohledně počasí - to víš... ptej se, kdo vám ho takhle objednal.
BTW - syslíci a strašidla vedou! :D
Je to ešus... mokrej ešus... mokrej ešus, kterej sem si venku nechal okapat po jeho umytí... trošku fail, ale popojedem
To jsem rada, ze technologie virtualni reality v takovemto rozsahu k nam na skolu jeste nedorazila :D (nasi vedatori skoncili u stouchani rukou do namalovanych krychlicek)
Okomentovat