Metsola, ensimmäinen runo

Dračí hlavy k břehu míří, v písku skřípe lodí bok,
v zádech moře ve své šíři, plavily se celý rok.
Námořníků helmy s rohy svítí jasem stříbrným,
uctívají svoje bohy, plují s čistým svědomím,
plují dlouho, stále dál, plují dlouho, za nosem,
a i ten, kdo dřív se bál, vyskočil na novou zem.
Před nimi teď lesy leží, stromy, sníh a jinak nic,
hrad Tapiův se stem věží, se stem věží borovic.
Lesní víly, medvědi, trollové a skřítci hor,
vyčkávají, nevědí, proč návštěva kácí bor.
Proč na mýtině stany staví, proč kantele hraje,
neví ani medvěd tmavý, nejmoudřejší z kraje.

„Připluli jsme do Metsoly, našli tady nový ráj,
vykopali z lesa trolly, zabrali si sobě háj,
našli nové místo k žití, postavili Freyje chrám,
a když najdem něco k pití, tady dobře bude nám!“

Postavilo novou vísku válečníků padesát,
postavilo na tom písku, kolem hradbu palisád,
v středu vyšná plane vatra a kvas proudem teče,
měkne mozek, tvrdnou játra, prase už se peče.
Slavit budou až do rána založení nové vsi,
piva jsou již rozebrána, ožírají kosti psi,
na sto honů bubny řinčí, kravál jak když řádí běs,
zdrhá vepř a zdrhá srnčí, myslí si, že hoří les.

„Připluli jsme do Metsoly, našli tady nový ráj,
vykopali z lesa trolly, zabrali si sobě háj,
našli nové místo k žití, postavili Freyje chrám,
a když najdem něco k pití, tady dobře bude nám!“

Nad ránem je víska tichá, z výše tiše padá sníh,
v hrnci cosi kuchař míchá, lovec stojí ve dveřích,
neděje se nic, jen sněží, z oblak nad vším Odin bdí,
Njörd sem pouští vítr svěží, jenom Höd to nevidí.
Metsola snad hned nezajde, stoji a dál bude stát,
dokud se jen někdo najde, kdo se chvíli bude smát...